Bylinkový

Žhavý tropický den! Když jsem byla malá, bydleli jsme v podnájmu u Škodů. Prádelna byla dole na dvoře. Když maminka vyvářela a prala, tak přesně tak bylo dnes venku. Nedýchatelno. Teď sedím na koberci, je tu taky nedýchatelno, protože jsem si na terase rozložila černý bez a lipový květ. To je smrad! Nerada ho čichám. Lipový květ – miluji jeho něžnou vůni. Jenže černý bez ji přehluší. Totiž mně ten zápach černého bezu asociuje kočičáky. Značkování.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-20Dopo_a_po_o/

Dopoledne uběhlo lusknutím prstu. Stavila se tu cestou do Phy Linda. Po o jsem jela na hřbitov vyměnit kytky. Divné. Všechny lampy měly víčka položená vedle sebe. Bramboříček se válel vyschlý na desce hrobky. Že by vítr? Že by někdo? Hezky jsem všechno pozametala. Rozsvítila lampy. Za pentličku s ručně malovaným sklíčkem jsem zasunula levandulovou kytičku. Do vázy jsem vložila chrpy, růže, žluté, které neznám, z naší zahrady. Mám raději koupené – gerbery, růže, karafiáty, frézie… Dlouho vydrží. Směřovala jsem ke hrobu tety Šimkové. Tak hodná žena. Její sestra, teta Bartošová, byla médiem v seantistickém kroužku. Asi dvakrát mezi sebe vzali maminku. Po odchodu tatínka. Je tam pro nás příznivá věštba. Přelom padesátých a šedesátých let. Kdyby na to přišla StB. Ó, nedomyslet. Jejich další sestra byla babička Konečná. Tatínkova maminka. V únoru to byl rok, co mě u hrobu vylekal pán. Představil se jako syn, ne, vnuk tety Bartošové. Slíbil mi donést strom života tatínkova rodu. To už asi nedopadne. Asi dvakrát jsem mu volala…

Zastavuji se pod lípou. Koruna bzučí! Hurá! Včely ještě nevymřely. Jen u nás na zahradě včely chybí. Nasávám vůni léta.

Podpaluji s díky velkou svíci tetě, která mě, jako sirotka, milovala. Bydleli jsme vedle nich. Zvala mě na angrešty. Velké, sladké jak fíky. První jarní mrkvičky mi nabízela. Nosila šátek na hlavě. U ní nahoře v jejím bytě jsem nikdy nebyla. Její dcera měla Pavla, Zdeňka, Milenu, Pepíčka. Ten zemřel mladý. Na cukrovku. Nebyl ukázněný. S Pepou a Jitkou, taky odešla mladičká, jsme se vypravili na lup. Náš dvojdomek měl děravý plot. Nasoukali jsme se všichni tři na sousedův pozemek. Očesali jsme jim jahody. Večer zvonek. Paní Petrová přišla mamince žalovat. Jak to mohla vědět, že jsme tam loupili? Druhý den maminka koupila jahody. Potupně jsem nesla skleněnou mističku s omluvou k sousedům. Paní Petrová odešla čtrnáct dnů po mamince před dvěma lety. 

Vydávám se okolo hřbitovní zdi. Mířím ještě jednou směrem, kde ještě před čtrnácti dny kvetl keř černého bezu. Jestlipak náhodou někdo nevysekal cestičku? Nevysekal. Vracím se. Jedu okolo zdi z druhé strany. Hledám na obzoru Sněžku a Černou horu. Obě v oparu. Skoro neviditelné. Jen tušitelné. Keř černého bezu s pár květy schovaný v hradbě kopřiv. Kousek dál pustoryl, nepravý jasmín. Cítím vůní dětství. Rozhlížím se krajem. Tady jsem ještě nikdy nestála. Támhle je náš dvojdomeček. Tam jsem se cítila v bezpečí. U maminky. S Ivou. Musela jsem pomáhat touhle dobou česat třešně. Maminka je prodávala. Přivydělávala nám. Když jjsem měla natrháno, mohla jsem běžet k rybníku. Mrštník se jmenoval. Dva Mrštníky vedle sebe. Dnes bych se štítila do bahnité vody s rákosem vstoupit. Tehdy byly břehy obležené. Doba se změnila. 

Sjíždím dolů od hřbitova. Dřív mi nedošlo, že tudy vezli naposledy tatínka. Už dva roky si vždycky vzpomenu:

- Jedu po poslední maminčině cestě. Co se sem za života nachodila za tatínkem. Odešel 1959, ona 2021. To je let!

Jedu naší čtvrtí. Zastavuji se u známých. Chodili jsme společně do divadla. Během kovidu jsem je potkala v Lidlu. Děsně se báli. Poctivě ubaleni v rouškách…

Teď k soutoku Labe a Metuje. Přes most a na stezku. Černý bez končí. Mám ráda takové ty silné květy, ty šťavnaté. Míjím keře s jemnými kvítky. Zastavuji. Plním si košík. Zas kousek. A zas seskakuji. Nasávám lípu. Už kvete? Dokonce jedna už je odkvetlá! Tak šup šup! Vysokou trávou po břehu Labe k nízkým větvím blízko hladiny. Taky to tu bzučí. Radost. Mám plný košík. Hledám chlapici. Ještě nekvete. Ale už by měla. Jedu domů s úlovkem bezových i lipových květů.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-06-20_Na_bylinky/

- Už seš doma! Nemělas´  jezdit. Dusno.

- Měla jsem pití, tyčinku. Myslela jsem, že jedu a hodinku. Ne na tři.

Mixuji si sportovní výživu. Sportovní nápoj CR 7 drive.

- Jdu zalévat.

- Já zaliju zepředu.

Kropím dnes už podruhé zadní zahradu.

- Skleník ještě nechej. Až k večeru.

- Peťuš, takhle zaléváš?

On hadicí jen osvěží květy. Ale nezalije. Neprolije půdu. Proto si i maluji sama. Jen přejíždí zed´. Ale nenamočí ji. Póry nechává. Přece se barvou vymyje prach. Tak jsem loni vymalovala celý dům.

- Ty nevidíš, jak ty kytky věší hlavičky?

Míří na ně hadicí z boku.

- Peťuš, svrchu! Prolít květináč.

- To jim stačí.

- To jim nestačí!

- Je toho moc! Kdo bude platit vodu!

- Je toho akorát. Zaplatila jsem mnoho tisíc za květiny. Nenechám je, energetiku, zhebnout. 

Jdu opláchnout skleník. Mšice z rynglete ho z jedné strany oblepují. Jauvajs! Vytahuji si z chodidla obrovské žihadlo. Běžím do domu. Rychle, rychle. Klidnicí aloe Herbalife gel. Vracím se zpátky do zahrady. Beru na nohy kroksy. Domývám skleníkovou stěnu. Žihadlo asi pět minut pálí. Pak ticho. Už mě nic nebolí. Gel splnil úkol.

Zalévám truhlíky. Květináče na Rozinantě. Nočenky. NOČENKY!! Půl druhé ráno! Já zapomněla přiklopit nočenky skleničkami. Přiklápím i polosežraný pahýl. Běžím do tmy. Beru lampičku. Naivně jsem si myslela k večeru, že jsem je vysbírala. Jéžiši! Lezou mi po mé jemňounké bazalce. Uštipuji ji rovnou do pusy. Fuj! A na nočenky nalehlí! Odpoledne jsem rozdělala pytlík s bílou solí. Růžovou na ně už neobětuji. Solím ty odporné prevíty rovnou na záhoně. Kde se tu letos nabrali? Joj, asi deset jsem jich zasolila. Měla jsem je sebrat. V jedné ruce lampičku, v druhé sůl. Zítra z nich bude na záhonku odporná hmota. Fuj. Přiklápím skleničky. Pahýl nočenky mi sežrali totálně. Na druhé straně zahrady rostou nepřiklopené. Na podzim mi semínka poslala z FB Helena D.

Večer. Míchám tvaroh s proteinem a F1 příchutí jahoda; přidávám jahody. Den proplul, a já nic neudělala. Mám v mysli program. Každý den musíš pracovat. Přece nemusím. Denně někde vyluxovat, utřít prach, okopat, zalít, upéct, vyžehlit, nakoupit… Ne. Ruším program! U nás doma se nikdy přes den neleželo. To už jsem dávno překonala.

Večer. Poslouchám TV Šalingrad. Proč stále všude vidím reklamu na Vědmu. Český sci fi seriál. Ve vysílání kousek z Vědmy ukazoval Pavel Zítko. Na FB jsem viděla o černé labuti reportáž ze CNN Prima. Ty bláho! Proč tomu přikládají takovou důležitost. O černé labuti hovořil Trump. Babiš před dvěma lety nebo loni zamotal do hovoru nelogicky taky černou labuť. Zadělala jsem na kváskový chleba. Dvě hodiny kynul. Nevzešel. Jestli tlakem? Dávám ho péct až v deset večer. Sleduji první díl Vědmy. Hm. Už brzy se prý lidé dozvědí, jak to tady na Zemi chodí. Uvěří i nevěřící Tomášové.

Ochutnávám nizoučký kváskový chleba. Mňam, dobrota. Co s ním? Nizoučký. Takový nízký jsem snad ještě neupekla. Jak je měkoučký. Chutný. Vypadá jak chlebová placka.

Dvě. Jdu spát. Zvláštní den. Po cestičkách svého dětství. Vzpomínky na maminku. 

Dobrou noc!