Bylo to tu moc hezké
Včera jsem si šla lehnout dnes ráno. V půl páté. To už Petroušek vstával. Zlobil se. Co prý jsem tu dělala. No, poslouchala o kočkách, poslouchala to, co nestíhám. Rovnala fotky… A najednou bylo ráno. Napadlo mě, že pět a šest hodin spánku je jedenáct a to je pozdě na vaření. Mohli bychom do Tropicalu. Myšlenku jsem si vzala do snů.
- Á, tady je už živo. Tady se už nespí!
Ráda ho vidím. Největšího chlapa mýho života. Jsem ráda vítána do dne. To se děje jen o víkendu. A ne vždycky. Dnes připíjím – a zase ráda – na narození nového dne. Raduji se, dívám se na smrk v protější zahradě. Šimek s Grossmannem by zpívali - svými větvy na mě mával.
- Žofinka dnes neprobírala věci, viď? V noci se proběhla, nevizitýrovala. Seděla se mnou asi tři čtvrti hodiny, jak sis´ šla lehnout.
Dozvídám se neoptimistickou zprávu o zdraví jednoho hocha. Bude mu padesát. Hodný. Podnikatel. Nebudu ho víc identifikovat, aby ho nikdo nepoznal. Nevypadá to s ním dobře. Prý. Rozbušilo se mi srdce. Vždyť si pamatuji, když se narodil. Vždyť je to mladý člověk… Nedal si ode mě říci… Dýchám zhluboka. Jsem smutná. Prosím vduchu o pomoc mocné síly, pokud je to v zájmu harmonického vývoje jeho ducha, duše, těla. Přimlouvám se.
Ať jsou naše všechny děti i jejich děti v klidu, zdraví, lásce harmonii.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-14-zofie-mi-chodi-do-mych-hracek
Á, koukám, že mi zas rachala v mých hračkách. Na zemi leží malá divadelní maska. Póóótvora jedna. Už dva dny chodí ven. Jen v noci, ale chodí. Přes den se bojí zvuků.
- Jo, chtěl jsem ti říct, že mě ráno napadlo, že bychom mohli jet do Tropicalu.
- Péťo, já na to myslela při usínání.
- No, a volal mi náš zeť.
Směju se. On je pomalu stejně starý jako my, ale je to zeť? Je.
- Prý se neopovážil tě vzbudit. Zvou nás do Tropicalu na oběd.
Valím oči. To je synchronicita!
- Jdeme navézt dřevo?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-14-navazime-drevo-s-kockami
Žofie si pomalu zvyká venku. Skočila dokonce do kolečka. Ale když se s ním měla rozjet, raději opustila prostor. Venku trošku posypáno. Ve vzpomínkách v roce 2021 krajina pod hustou pokrývkou sněhu. Běhala jsem v polích. Probírám na FB vzpomínky. Rozhovor s maminkou. Při opakovaných posleších přicházím na to, jak za velké peníze v DD bylo málo muziky. Povídám s mamkou, vyprávím. Ptám se jí. Maminka hezky komunikuje. Projevuje přání. Má chuť na chleba.
- Ale paní Konečná, za chvíli bude oběd.
- Dejte jí aspoň krajíček. Má tam med.
- Nemá. Nikde ho tu nevidím.
- Je to med ze včelí farmy. Stál dvě stě korun.
- Jo, tady má. Na polici.
- Ale ten je zcukernatělý.
- Vy jste mi vzkázali, že nemá med. A koukám, že má. Ten jste jí měli dávat do čaje. A ten krásný, tekutý, hutný, vzácný, ten není. A maminka by si dala aspoň malý krajíček. Dejte jí ho. Má na něj chuť.
Vezmu-li v potaz, že maminka 16. května upadla pečovatelce ve sprše, 21.5. odešla na krvácení do mozku, a nebylo jí splněno přání, je mi moc teskno. Měla chuť na chlebíček s máslem a medem. To my celý život milujeme. To jí nemohli kousililínek jen pro chuť dát? No nemohli! Když nechtěli. A když taky nebyl ten drahocenný med! Srdce se chvěje bezmocí.
Volám Denisce. Napadlo mě, aby se při svých toulkách s pejskem nepromáchala.
- Kdepak seš?
- Jsme, mamko, ve Stolových horách.
- Aha. Tam je Ostaš, viď? To je někde v Kudowě na té velké křižovatce ne rovně na lyžování, ale vlevo. Projedeš celou Kudowu a tam je velké parkoviště pod tou horou.
- Já stojím na malém.
- A jak sis to nachystala?
- Mami, mám stažené turistické mapy. A v Google je aplikace – turistické výlety. Tam si zadáš, kolik chceš km. Ono ti to vymyslí trasu.
- To mě budeš muset naučit. To neumím. Hlavně prosím tě, až do února dávej na sebe pozor. Kdyby ses promáchala, hned do suchého. Je období ledvin a močového měchýře! Ať seš zdravá!
Prohlížím si vzpomínky na loňský dnešní den. Pamatuji si dobře. Fučelo. Mrzlo. Vypravili jsme se s Petrouškem nad město k prachárnám. Připojil se Honzík s vnučkou. To jsem měla ještě obě šestky v puse. V ten den ta jedna divně trnula. Výšlap byl ledový a srdečný. Povídali jsme si vespolek. No jo, jenže v dubnu jsem si dovolila poznamenat, že je z pochodu okolo města lazar. Týden byla nemocná. Jak jinak než srdečně jsme se rozloučili. Papa pá. No, pak zrada zrad. Prý se tu necítí komfortně. Tak – papapá, zlatá naše. Vždyť máš další babičky, co? Málo jsme se o tebe starali. Zpívali, malovali, soutěžili, hráli si, luštili křížovky. Dobře.
Utírám prach. Uklízím terasu. Myslím na Denisku. Jak si vyběhla se svým bílým pejskem bílou krajinou na túru. Vytírám. Petroušek vybral popel. Čistím okýnko u kamen.
- Peťuš, už si jdu umýt vlasy.
A znovu ještě utřít prach u něj. A vytřít chodbu.
- Peťuš, už si budu muset jít umýt ty vlasy.
- Už mi to říkáš hodinu.
Pravda. Lezu po čtyřech okolo kočkolitu.
- Peťuš, prosím tě, šel bys vybrat kočkolit? A přinesl bys nový pytel?
Obstará. Ušetří mi čas. Jdu si konečně umýt vlasy.
Jedeme.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-14-byli-jsme-pozvani-na-pozdni-obed
- Mami? Už jedete?
- Už jsme u hřbitova. Vyjíždíme z města.
- Aha, tak to si ještě stihnu natankovat.
- Peťuš, to je hezká krajina, viď? Když je pod sněhem. Budí to pocit klidu. Harmonie. Pohody. Příroda spí. Přikrytá peřinou.
- Je to čisté.
Miluji náš kraj. Božena Němcová, bři Čapkové, Helena Čapková, Alois Jirásek, Egon Hostovský… To je můj rodný kraj. Božena – vlastně Barunka Panklová. Josef Čapek – Peča, jako Pepík Čapků. Karel Čapek - Iček – jako Karlíček. Jejich sestra Helenka – říkali jí Lenka. Máme to tu literárně bohaté. Ukrutný mordýř Lotrando přepadal se svými kumpány a pomocníky v horách Jestřebích. Říká se jim Brendy. V kraji se tu nacházel i jeden pěkný pardál, co dělal v trutnovském pivováru. Už ho nemohu ani cítit. Přitom jsem o něm tak ohnivě vykládala. O jeho Audienci. Bléé. Dnes to vidím naprosto jinak. Nebyl to kruh, je to kostka. V našem městě po stejných schodech, po kterých chodila mladičká Božena Němcová běhával i autor literatury faktu dr. Miroslav Ivanov.
Parkujeme.
- Linda už je tady.
- Jo? To je rychlá.
Vidíme je. Přisedáme. Dnes to tu trošku vázne s obsluhou. Prý si jich servírka ani nevšimla. K bifteku zapomněli donést patřičný nůž. Mladý ochotný hoch – asi učeň, opravdu ochotný – přinesl banán v čokoládě se šlehačkou bez ničeho. Omlouval se, příbor doručil dodatečně. Za celou dobu, co sem jezdíme, nikdy z naší strany nebyly připomínky. Personál milý, ochotný… Třeba se dnes nedařilo. Třeba měla blondýnka nějaké trápení v mysli. Chodila jak tělo bez duše.
Víte, co mám ráda? Když si nemusím dávat pozor na témata. Když nemusím obcházet horké body. Místa střetu. Když se nemusím bát, že vznikne ohnivá diskuze. Bavili jsme se bez strachu.
Pozorovala jsem asi tří čtyřleté děti u překrásného betlémku pod něžným stromečkem s ještě jemnějším vánočním řetězem. Udivilo mě, co děti znají.
- Vidíš, tenhle je Kašpar, tenhle Melichar.
- A támdleten je Baltazar. Vzadu.
- A přinesli zlato!
Tohle už jsou jiné děti. Věřím, že se nenechají semlet tablety, mobily, drogami. Budeme je potřebovat.
Jedeme domů.
- Peťuš, v tuhle dobu svítilo slunce a bylo už světlo. A dnes je tma. Zamračeno.
Kočičky nás vítají. Dvě lampičky od Ježíška svítí u vchodu jak utržené ze řetězu. Krásné. Večer. Prve jsem snídala, oběd. Prosvištěli jsme dnem. Bylo to jako v metru. Džn!
- Dáš si koktejl?
- Jen koktejl. Dám! Kafíčkový!
Ok. Sobě marakuju.
Nakukuji na seriál Smysl pro tumor. Už jen název!! Co to je!! Do podvědomí dostat nemoc? Hrůza. Kolik oveček nachytají? Aáá, chytře to dělají. Vkládají poznámky – no, ozařování nebolí. Zničí tu mrchu. Aha. Takže navádění lidí k tomu, aby se stali pacienty, jo? Co je tam edukativních replik! Hrůza! Úžasné (tady to slovo sedí!) vymývání mozků. Tak to se mi jen zdá! A v závěru ještě zkušenosti lidí po léčbě. Ty vorle! Ne. NE! NEE! Hnus. Ať se lidé vzbouří. Co jim to vkládají do myslí? Jenže bébébécani zalehnou ke svaté bedně a budou očekávat věci příští. A možná ještě tu blbárnu pochválí. Pěkný návod na smrt!
No, za zkouknutí mi to stálo. To byl jediný kázek na kráse dne. Jinak neměl dnešní křišťálek chybu. Vše bylo nej nej nej.
Dobrou noc!