Bylo toho dost :-)
Půl jedenácté. Přišli jsme domů. Za chvíli bude půlnoc.
- Tak už to mám za sebou. Už abych si šel odpočinout do rachoty. V páskových botech mě hnala po šancích. Mám písek mezi prstama.
Chytá mě amok. Dávím se smíchem. Ty jeho řeči. Miluju. Mele si kafe. Prý po těch hotelových šlichtách konečně pořádné kafe. Hýkám.
- Nevím, čemu se směješ. Vždyť to je pravda. Moura jste mučili dietou. Mourečku, dej si. Zrzinko, pěkně se napapej. Už jsme zas doma. :-)
Řehtám se.
- Jak von zjistí, že tu Zrzka něco nechala, hned to vybílí.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-23_Posledni_plavani,_virivka_pred_snidani/
To bylo tady dnes hezky. Ráno rozhrnuji těžké hotelové závěsy. Zamračeno. Rychle mixuji Herbalife výživu. Klušu do bazénu, do vířivky.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-23_Ze_Spindlu_domu_Hostinne,_Dvur,_Kuks/
Za hodinu už sedíme na terase na snídani. Průběžně se chodí loučit lidé. Hotel se docela rychle vyprazdňuje. Můj sponzor stále nejde. Aha, píšou - že děkují za všechno a že už jsou na cestě. Vyjeli asi brzy ráno. Možná v době, kdy jsem se proháněla bazénem.
Sbalit, vrátit vázu na recepci, přišli bychom o tří set korunovou kauci, odhlásit se, v garážích se loučíme, šrumec. Jedeme. Míjíme místa, kudy jsme si zkracovali cestu k lanovkám. Přehrada má nízkou hladinu. Ani jsem si neskočila... Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Teda třikrát. Letos mi tu chyběl Míša, dávají se rozvádět. Inka - s tou jsme sjížděli Medvědín přes vesnice v okolí Špindlu...
- Pojedeme přes Hostinné.
Nechápu. Cestou sem mi tvrdil, že nikdy nejezdíme na Dvůr. OK. To je Petroušek. Hostinné - papírny. Tady jsme ve třeťáku na gymnáziu v rámci latiny jeli jedno březnové dopoledne roku 73 do muzea antiky. Sádrové odlitky slavných statuí. Dnes už si nejsem tak úplně jistá nějakou antikou. Prý poztráceli, spíš vyřadili, tisíc let z historie.
- Tady byly slavné Porcinkule. U obrů.
No jo, máš pravdu. Když mi bylo asi pět šest sedm, vzali mě sem Matějovští. Porcinkule. Šel průvod. V něm kostýmovaní lidé. Dáma tlačila předpotopní kočárek. Její pán vzal plínku a dělal grimasy, jako že... To nám jako humor stačilo.
Míjíme budovu s nápisem GYMNASIUM. Víte proč? Ptám se na pravopis. Protože ve starých dobách se to psalo latinsky. Za mě v sedmdesátých letech už začal pronikat pravopis počeštěný. Gymnázium. Obojí je správně. Jen se nesmí oba způsoby kombinovat. Např. gymnásium. Nebo Gymnazium. Objíždíme náměstí. Obry nespatříme. Uháníme okolo Papírny; vápenka...
- Jen hlavně ať mají odbyt, ať vyrábějí.
- To už bychom neměli prosím tě ani cement.
- Péťo, nikdy nevíš, jak oni to udělají, aby šla výroba ke dnu.
Odbočka na přehradu.
- To už jsme u Les království? Štěrbova vila?
- No, tady jsme byli...
- Já vím. Zima jak v psírně; okolo Velikonoc.
Dvůr - tam kufrujeme. Spleteš se o jednu ulici a jsi v háprdepu. Vytahuji waze, aby nás vyvedla. Takhle jsem ještě jako ředitelka jela do Rudníku na víkendové školení. Ve Dvoře jsem se ne a ne trefit na výjezd na Rudník. Povozila jsem se jejich jednosměrkami.
Cesta volná. Všechny překopy, opravy, semafory nám naskakovaly před autem s výzvou - jeďte! :-) Zastávka v Kuksu. Na FB avizovali jarmark. A nic. Petroušek čeká u auta. Vracím se co by dup. Schyluje se k dešti.
- Nic tam není. Volala jsem do pokladny, prý jen v Žirči. Ale o tom trhu nic nevěděli.
- Proč tady je tolik aut?
Asi návštěvníci hospitalu.
- Hele, pozoroval jsem, jak tam na poli lidi parkují. Mají tam parkovací automat - vyberou na hodinu, na dvě.
- Na poli mají automat?
- No, a hlídá tam holka v zelené vestičce.
- To je kontraproduktivní.
- Ona kontroluje, aby si lidi koupili lístek.
- No právě. To je kontraproduktivní. Proč ji platí. Tak může rovnou lístky prodávat.
To je jak v Absurdistánu. Myslela jsem, že když zazvoním, zmizí. Hnojili. Narostl do daleko horších obřích rozměrů.
Doma. Kočky nás vítají. Linduška nás vítá. Dům nás vítá. Skleník nás vítá. :-) Jak to teď zaonačit, kdo se mnou pojede do Žirče na svatoanenské slavnosti. Linda má sbaleno. Nenalákám ji ani na oběd. V Pze ji čeká Kitty, její kytky. OK.
- Peťuš, co kdybys jel se mnou a stavili bychom se někde na oběd?
Na slovo OBĚD se chytá. Výborně. Jedeme. Parkovné na louce 50 korun!!! Slovy PADESÁT! Trošku se nestačím divit. Podporuji Domov finančně. Ale dobrovolně. Ne prostřednictvím nehorázného parkingu. Dobrá. Vstup důchodci 150 Kč. Máme na to. Ale točí se nám panenky. Loni nebo předloni byl vstup asi padesát korun.
- Já tady na tebe počkám.
Procházím stánky. Některé trhovce znám. Někteří poznávají mě. Tady stloukají máslo. Tady vaří mýdlo. Tady vyrábějí svíčky. Ital. Pravý Ital. Má s u auta krásnou červenou pec. Sází do ní nádherné placky, vytahuje skvělou pizzu. Zve mě, fotíme se. Podává mi držátko sázecí lopaty. Bon giorno. Grazia. Nebo Grácia? Používá slova svého rodného jazyka. Pokud je to Ital. Vypadá jak doopravdický.
U jednoho stánku:
- Já vás znám z domova důchodců.
- Aha. V pondělí má zrovna I. soud. Chystám se tam říci, že byla skvělá, pečující, kvalitní. Vyskytla se na nepravém místě v nepravý čas. Souzen má být hlavní ještěr. Nezajistil opravu sprchy. Řeknu, že je nedostatek takových pečovatelek a jestli ji zakáží na tři roky činnost, že je to výsměch systému.
Paní pokyvuje. V té době byla na MD.
- Měla jsem tam pečovatelky ráda. Ale ony mě ne.
- To ne. Byla jste maják. Patřila jste k domovu. Měli vás rádi.
- Z protokolů jsem se dočetla, jak s paní Konečnou to bylo OK, ale její dcera! Tak to mě asi rádi neměli. Řekla jsem na rovinu, co chci. A když mi Jana v prosinci přivezla mamku v kraťasech, jasně, že jsem nemlčela. Aby věděla, na čem se mnou je. Přitom ona vede klienta do pokoje, zpívá s ním.
- My jsme všichni takoví. Něco umíme, něco neumíme.
- A já vám skládám hold. Měla jsem ráda Irenku.
- Ta bude končit. Už hodně dlouho přesluhuje.
- A pak její Irenku.
- Ta odchází do HK na LDN.
- Chjo. Studovaná, hodná, má školu své maminky. Utíkají mu pracovníci.
Znovu mě ubezpečuje, že jsem nebyla zas tak strašná. Nevadí mi to. Už jsem se oklepala - z paní Hrobské! Dovolila jsem si paní Zachariášové říci - opakovaně, x krát, že tlačenka na noc nee. Že když je kavárnička, proč ke svačině obří bílé silně cukrované koláče.. A už jsem byla špatná. Pak si dovolím zakázat medikaci, po níž maminka plakala. Mrcha Mengelka umrtvuje lidi. A mě by chtěla taky. To se jí, potvoře jedné, nepovede. Pro nové - hádejte, kdo je asi Mengelka.
- Toho, kdo chce, pozdravujte a klidně reprodukujte náš hovor. Vaší práci čest a sláva! Byla jsem spokojená. Výhrady jsem vždycky řekla.
Koření, oblečení, šperky, keramika. Taky ukázka mletí mouky u Slovanů na žernovech. Tady melou hrách.
- A támhle máte mouku hrubou, tady jemnou.
- A jak to uděláte?
- Přeseje se to na jemném sítu.
- Chytré.
- Štěstí, že dnes nefouká vítr. :-)
- Jo, placky chačapury.
- Vy jste z Poděbrad. Ta byla výtečná. Ale dnes jedeme na oběd. Asi studená ne. n emohu si koupit.
- To by nebylo ono. Pamatujeme si. Z Oživlého Josefova.
Volám Péťovi, jestli by si tu něco nevybral. Nevybral. Tajně jsem na tu placku myslela. Petroušek trpělivý. Nechává mě v klidu doobejít stánky. Poslouchám orchestr z pódia. Jedeme. Pozdní oběd. Asi do Kuksu na Sýpku.
- A co kdybychom jeli do Stanovic do mlýna?
- Skvělý nápad!
Tam to mám ráda. Většinou tam vodáci naskakují na čluny a sjíždějí Labe. I dnes tam jsou žluté lodičky. Obsluha rychlá. Šikovná. Jídlo natotatašup. Výborné. Chválím.
- Kde máte šéfa?
- Támhle! Nebojte se, jděte za branku.
Jdu za branku. U Labíčka na malém poloostrůvku sedí pan šéf.
- Jdu vám pochválit vaši mladou obsluhu. Kmitají. Stíhají. Ten sýr byl polotovar?
- Ne, to si vyrábíme. V tom polotovaru je palmový tuk.
- Byl totiž měkký, výborný, dobře jsem se najedla. A tatarka byla domácí.
-Pán má radost z pochvaly. Však sem zajedeme na kolách. Někdy.
Doma nás opět vítají čičičindy. Mají strach, abychom se jim zas někam nezatoulali. Venku je na bouřku. Padám na gauč. Spím. Péťa jel na kotelnu. Jasně - musí po týdnu zkontrolovat, jestli se za doby jeho nepřítomnosti něco nestalo. :-)
Probouzím se. Dnes Klub přátel Josefova slaví 30. výročí. Mnoho jich už odešlo. Hrají dvě kapely. Já mířím na Angels. Jako studentka - 71-75 v ní hrál Berší. Nebožtík Zdeněk Berger. Hrál jak pánbůh. Bicí a zpěv svahilštinou Pavel Češok - můj dávný dávný kamarád. V roce osmdesát jedna emigrovali. Jeho Zlatka - moje milovaná - odešla navždy nedávno. Kytary - Vráťa a jeho bratr. Nedávno, pět šest let, se hoši nepohodli. Pavel z emigrace žije tady. Stále ho mám ráda. Odešel z Angels. Založil si svou kapelu. Je mu přes sedmdesát. Na klávesy hrál - taky jako pánbu - ještě nedávno můj mladší spolužák z gymplu. Míla. Nebo jako Varga.
- Peťuš, jdeme?
- Kam jdeme?
Ó, to bude těžké. Na co bych ho navábila? Na kroky on si nehraje. Hudbu nemusí. Zkrátka se jdeme podívat.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-07-23_30_let_KLubu_pratel_Josefova/
- Jdeme píšou na špalky.
- Na jaké špalky?
Co to na mě hraje? Všechno tady zná a neví, že na parkovišti bývalého loutkového byl stánek s občerstvením? A lidi tam sedávali na špalcích.
- Peťuš, jdeme na špalky.
Nevrlý.
- Bude pršet.
- To bude super.
Vycházíme. Ale nadšení v tom není. Zahýbáme ke kurtům.
- Vyběhneme šance?
- Já nevím, kam jdeme.
Když si chce hrát, ať si hraje.
Myslela jsem, že jsem rozdýchaná z Krkonoš. Ale šance na jeden zátah vyklusat - v mém věku - heroický výkon.
- My jdeme do Dolíku.
- Nejdeme. Nad Dolík.
- Ale to je Dolík.
- Péťo, ty ses tu nenarodil. :-) Neznáš to.
Sestupujeme kolem skupinky popíjejících cikánů. Procházíme okolo původního vstupu do podzemních chode.
- Ukazuji Petrouškovi nápis Občerstvení na špalkách.
Nacházíme známé. Gábi. Jak dlouho ji znám? Ještě jako svobodnou. Stříhala mi kdysi v dávnověku překrásně vlasy. Pak jsem učila jejího bratra na učilišti. Jako předsedkyně maturitní komise jsem někde v Semilech nebo Lomnici nebo nevím viděla úspěšně maturovat její mladší sestru. Mám ji ráda. Dnes mě překvapila. Sleduje mě na FB. To je druhá osoba ve dvou dnech. Nikdy nedá lajk, ale ví, čte. Anonymně. Prý se dozvídá z počteníčka různé zajímavosti.
Potkávám Pavla - dávného bubeníka z Angels. Péťa mě upozorňuje na Láďu Bátoru. Odhlásil se z FB. Srdečně se zdravíme. Dávný spolužák mého bývalého Ivky. Dal mu přezdívku Pulpie - Pálpi podle nějakého plešatce z filmu. Ivkovu hlavu zdobila bohatá hříva. Ivi, dej ti pánbu věčnou slávu.
Skvělé. Potkávat známé. Také hejno prodavaček z řetězce. Srdečné. Hlavně - všechny nezabodané!!! Unikátní! Vytrvaly. Péťa si povídá s prodejcem kol. Velmi hodný. Ptá se po Lindě. Dvě hodinky starých fláků. Můj Slunečný hrob.
- Tak už poslední. Můžeme jít domů.
- Peťuš, ještě jednu.
- Tak my vám ještě jednu přidáme...
Chjo, ještě pak jednu. Ale nechci zlobit. Co všechno se mnou dnes absolvoval. Jdeme nočním městem. Pozorujeme, kde bydlí lidé. A kde jsou okna bez světel. V jednom okně sedí kočka. Přes ulici se lidé v prvním patře baví. Mladý ženský hlas něco vypráví. Radostná hudba do uší. Lidi popíjejí, povídají si, světí volno, smějou se. Atmosféra léta. Kulisa míru. Jo. Je mír. A zůstane.
Jedna. Cinká telefon. Linda se vrací z večeře přátel. Hlídám její kroky noční Phou. Tak, už je v domě. V bytě.
Končím a myšlenkou na všechny Drahušky, Ivanky, Jarušky, Gábinky, Blanky a další mé čtivé přívětivé čtenářky.
Krásnou dobrou noc!