Bylo tu krásně v hotelu Země

Odin - odkaz pre budúcnosť

Kdyby štěstí mělo vůni, jak by vonělo?

Věřím, že jako teplo domova, otcovo objetí, polibek matky, jídlo babičky, smích dětí, úsměv kamaráda, pohoda těch, které milujeme...

Štěstí voní jako mnoho každodenních věcí, které ve spěchu ignorujeme.

Staly se z nich zvyky a jsme si jimi tak jistí, že je přehlížíme.

Štěstí voní jako každodenní život... Cit.web

Dnes. Dnes jedeme. Dnes jedeme na sníh. Dnes jedeme do Zieleniece. Budík. Vstávám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-30-pripitek-na-novy-den

Kočky. Namíchat výživné lektvary s sebou. Umixovat koktejl. Nakrmit kočky. Na okýnko u kamen ne, dnes ráno nedošlo. Připít vodičkou na nový den. Péťa nezapře to své tiché putyfarovství. Takové to:

– Říkalas´  v osm?

Nebo:

– Už jsem naložil boty, lyže, tvůj chránič páteře, přílby, co ještě?

- Rukavice. Dvoje. Kdybys zas jedny zapomněl na střeše.

- Ty už tam mám.

Maluji se. Obchází. Znervózňuje. Ale nic neříká. Úplně potichu. Když mě vozíval na STS k autobusu, to si vždycky povídal s Mickou.

- Myslíš, Micinko, že to panička stihne?

Ne. Dnes ticho. A pak najednou:

- Já jdu vyjet autem. Ponožky jsem ti tu nechal.

Ty vorle. Jeď vyjet. Vyjeď. Nech mě namalovat. V klidu. Ježiši, osm. No jo. To už se mu točí kola na prázdno. Rychle obléct. Když jsem ukšírovaná, v koupelně na dlažbě nacházím ponožky R a L, pravou a levou poležené na růžových teplácích. Bože! Svléknout se. Která je ta links? Natáhnout ponožky. Natáhnout tepláky. Natáhnout lyžařské kalhoty. Jedu jen v tričku. Prodavačky měly loni pravdu, když jsem vytrapovala:

- Ale já si pod tu bundu nebudu moci vzít svetr.

- Svetr? Jaký svetr? Pod to se žádný svetr nenosí.

- Ale já nosím. Přes třicet let.

- Pod tuhle bundu ne. Ta vás zahřeje.

Vskutku. Na Černou horu jsem si – kopýtko – natáhla svetr. To pak nemáš čas si ho strčit do batohu. Jsi ukšírován, máš na sobě tolik kšand, sukni… 

Ireno, dělej. Spěchej. Natahuji uši, jestli už nemá nastartováno. Nemá. Usmívá se. Nasazuji úsměv. Daruji mu ho za jeho trpělivost. Jsme jak oheň a voda. Naprosto rozdílní. On chodí včas. Já pozdě. On chodí spát v deset, já nad ránem. On miluje sport. Já mystiku, knihy, divadlo, minulost lidstva – zkráceně se tomu říká konspirace. Jenže dnes už konspirace vlastně nejsou. Nebo jen ráno, v poledne už je to realita. A tak si spolu šťastně  žijeme třicátý pátý rok. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-30-vzhuru-do-zieleniece

Jsem šťastná. Přešťastná, že jede se mnou. To jeho předstírání lásky k lyžování, to jsem dávno prokoukla. Mně stačí, že jede. A sám to navrhl. Podle radaru. On důvěřuje vědě. :-)  Trefil se. Radary se náhodou sešly s hezkým počasím. Vyšlo mu to. Slunce rozevírá náruč. Dokonce za hranicí i v tom temném úvalu ho je vidět. Je ale tak nízké, že vůbec místy nevidíme na cestu. Náhodou jsme se trefili na odbočku na Dušniky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-30-krasny-den

Jsme tu. Zaparkovali jsme skoro u sjezdovek. Jenže vedle nás se postavilo auto s českou rodinkou. Auta rovnají na malé rozestupy. Taky se strojili. Jediný kaz dne. Nemohla jsem si otevřít dvířka. Pořád jsme si překáželi. Uf. Obouvám boty. Táhnu poutko k holeni. Hlavně ať mě nechytí křeč pod žebro. Ať už odsud zmizím. Slyším Péťu funět. Přes otevřená dvířka na něj houknu:

- Tak už víš, jak se do bot leze? Taky tě chytila křeč pod žebrem?

- Ne, do lýtka. Do starých jsem naskakoval v běhu.

- Proto se ti asi rozsypaly.

Lyže vyndané. Kukla, přílba. Zapomněla jsem pod kuklu sluchátka. Svléknout, Tak,  sluchátka. Znovu kukla, přilba. Natáhnout sukni. Chránič páteře. Bunda. Šála. Batůžek. Jdeme. Kochám se. Óóó!! Překrása!!! Vleky, lanovky, les, široké sjezdovky. 

Jedeme. Pozoruji pláně. Nahoře vždycky na dvou místech nad lesem s námi hodí poryv větru.

- Peťuš, stromy se odmaskovaly.

Drandíme. Do sluchátek mi dole do mého poslechu vždycky ženský hlas řekne:

- Je devět hodin, čtyřicet jedna minut.

Další jízdu mi to opět ruší poslech přesným časem. To jsem starý janek. Co to je? To neznám. 

Někdy jedeme v šesti, jindy ve čtyřech. Jedna jízda byla dva mladí, my dva, vpravo ode mě staříček. Fakt od pohledu viditelný věk. Zapředla jsem hovor. Zajímal mě věk.

- Nikolaj. Znáš? Nosí dárky.

- Jo, česky Mikuláš.

Osmdesát dva! Dvaaosmdesátiletý pán se prohání po kopích. Myslí mu to. A lyžuje dobře. Nerozuměla jsem, jestli je výhodně jezdit do Alp nebo ne. Letos tam prý nejede z jiného důvodu. Chválí hory u nás. Jako tady. Prý jezdil na Sv. Petr. Vzpomínal na jméno Medvědín. My si na stará kolena pořizujeme nové vybavení. Ještě jsme kůzlátka proti němu. Doufejme, že nám to taky bude ještě hodně dlouho lyžovat. Bavit to ano. Ale lyžovat – je přání.

Nahoře jdu do lesa vypustit čaj, vodu, sklenky s microbioticem, s immune boosterem… Než se celá odmaskuji, ještě že je Péťa věšák. Dnes klušu dál do lesa. Bílé krycí ledové závoje v týdnu odtály. Vracím se. V tričku nahoře mi severák ukazuje svůj chlad. Rychle natáhnout všechno potřebné a šup do bundy. Okamžitě hřeje.

- Péťo, koukla jsem se na turniketu, kolik nám zbývá. Ukazuje to 1.55. Tak jestli lyžujeme dvě hodiny.

- To není možné. Dvě půl.

Další jízdu čtu jiný nesmysl. Prohazujeme si permici. Kolik to ukáže jemu. HLásí:

- Jedu poslední jízdu.

- Jak, poslední? To dáme ještě dvakrát!

- Máš pravdu. To stihneme. 

Pod kopcem zastavuje.

- Jedu k autu.

- Říkals´…

To je marné. Pojedu ještě jednu sama. Takhle se rychle rozhoduje. Nehnu s ním. Ani se nepokouším. O nic nejde. 

- Jedu ještě jednou. Přijdu.

- Já zatím ometu lyže...

Naposledy vyjíždím. Naposledy to s lanovkou nahoře na dvou místech škubne. Dnes jsme dokonce jednou stáli. Nepříjemný pocit. Pozoruji křižující lanovku pod námi. A lyžaře. Hodně jich jezdí bez hůlek. To já jsem na ně zvyklá. Všimla jsem si u lyžařské školičky, že instruktoři mají takové jako kápě. My nosíme sukně. Oni mají vzadu větrovku prodlouženou až pod zadek. To se mi líbí. Mají to místo sukně. Hlavně aby neotěhotněli. Dnes je všechno možné… Co to píšu?

https://otevrisvoumysl.cz/jp-sears-mohou-muzi-otehotnet-studenti-vs-ulice/

No, dnes jsem sledovala na TV Šalingrad anketu na Pensylvánské univerzitě: Mohou muži otěhotnět? Kontrast mezi odpověďmi indoktrinovaných studentů a běžných lidí z ulice! Bizár. Tak mě to tak u psaní napadlo, ty prodloužené kápě…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-30-domu-az-domu

Sportovní výživa. Vezu ji umixovanou z domů. CR seven drive – vypito. Dodává cukr – proti únavě. Po sportovním výkonu do dvaceti minut je potřeba do svalů nalít výživu. Ta činíme. 

Před hranicí se rychle rozhoduji – stavíme se v Lidlu.

- Máš peníze?

- Ne.

- Dám ti kartu. Ne, že mi ji vybílíš.

Dává mi PIN. Nepotřebuji ho. Nakoupila jsem sýry, krůtí maso, citrony, pomeranče. Protože jsem se vešla pod pětistovku, nemusela jsem ho znát. Pokladní automaticky radí – červený křížek. Jako nekonvertovat. To už si pamatuji.

Petroušek mě čeká před obchodem. Jedeme do Tropicalu na oběd. Nepotřebujeme jídelní lístek. Č. 66 já s bramborami s cibulkou, myslím německé. Petroušek hranolky. Vínko, pivo, krabičku. Takovou porci bych nestlačila.

Jedeme zemskou stezkou domů.

- Petroušku, děkuji ti, že jsi jel se mnou. A taky za oběd. Děkuji ti za všechno.

- Neděkuj. Vždyť uklízíš vaříš, pereš, žehlíš…

Jede někam na LDN opravit vodu. Neteče jim teplá. Já si sedám… Upadám do mikrospánku.

Šestnáct. Péťa je tu.

- Víš, kolik stál ten nákup? 350 Kč. 

- Tak to bych u nás nepořídila ani náhodou. Peťuš, to byl krásný den! Děkuji Ti za něj!

- Byla to příjemná změna, viď?

- Pan Hrobský měl nové boty!

- No, to bylo!

- Křeč, viď?

- No, v lýtku. Do těch starých jsem naskakoval za jízdy.

Já se zase řehtám. Řehtám! Já jsem jak uřehtaná kobyla. :-)

Dávám kočkám.

- Jé, Mourku, ty už jsi zase všechno sežral? A Žofi, ty taky!

- No, já kdybych dostal ráno a pak až druhej den, já bych sežral i kameny. Žofina jak lupe. Koukám lupe i granule. Říkalas´, že je nemocná.

Musím se těm jeho řečem (kecům) smát. Je radost s ním žít.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-30-muzlacci-zofinka-jede-na-vylet

- Bude tři čtvrti. Jedeme. Veterina v pět zavírá. 

Balím Žofinku do košíku s její dekou. Mňaucla. Ještě jí to bolí. Vjíždíme do nemocnice. Jedeme zaparkovat kolem veteriny. Plná čekárna. 

- Vidělas? Tam je lidí! Samí psi. On má do pěti. Tak jedeme domů.

- V žádném případě. Už je dost vyděšená. To stačilo. Jsme tu.

- Tak já mu zítra zavolám.

- Ne. Zavolej mu hned teď.

Volá. Má v čekárně i venku psy. Čekáme v autě, aby se Žofka nebála.

- Vy jste objednaní. Pojďte.

Petroušek mi otevírá dvířka, dveře; držím kočičku. Vcházíme, zrovna z ordinace vychází někdo s pejskem. Zakrývám kočce výhled. Šup. Jsme vevnitř. Doktor kočku ani nevyndává. Ptá se, jestli pookřála včera nebo až dnes. Už včera. Injekce. To ani nepostřehla. Pokud bude třeba, máme zavolat. Platíme. Netrvalo to ani pět minut. Vycházíme psí uličkou. Domů.

Pozoruji, jak se s Mourkem omývají. Hormony štěstí.

Objednává se ke mně paní. Ptá se, jestli nemám jedno z dvojčat. Ano, mám. Zrovna přijel Petroušek s mlékem. 

- Peťůůůš! Hovořím s paní... 

 Tak se rozzářil, ale tak! Totiž chodil na průmyslovku s manželem té paní. Viděla jsem v něm hocha. Jak se člověk změní jen vzpomínkou na hezké časy. 

 Zrovna dnes cestou domů jsem ho upozorňovala.

- Petroušku, divej, támhle je vidět za Rozkoší tvoje město. Město tvých studií, viď?

Myslela jsem jeho Střední průmyslovou školu v Novém Městě nad Metují.

- Jé, to bylo! Tam nás něco naučili. Tam byl řád.

Vrátil se zpět na základku.

- A když jsme s Jožanem zlobili, Vočan (to jak jejich tělocvikář pan učitel Vočadlo) si nás vzal stranou. Dal nám přes držku. Báli jsme se, aby se to doma nedozvěděli.

-  Jj, dnes by si to nikdo nedovolil. A když – tak by rodiče roznesli školu i učitele na kopytech. Byl by z toho soud, co?

Máchám prádlo z pračky v octové vodě.

- Hele, jak Žofie načuhuje do vany.

- Ještě si nevyskočí. Bolí ji to.

- Podívej, jak je zvědavá. Ona je snad víc zvědavá než ty.

- No od tebe to, Petroušku,sedí. Ty, který musíš všechno vědět, tak na tebe fakt nemám. Ty a Linda jste v paneláku věděli, kdo má jaké auto. Ke komu jde jaká návštěva.

- To víš, mám přehled. To musíš.

Řehtám se. Zas vede ty své řeči.

Bylo to tu dnes v hotelu Země překrásné.

Jen tak pro zajímavost, jestli je teda ta Země kulatá, a jestli ty družice stále sondují povrch zemský, hledám na mapě trasu ze Masarykovy chaty na Šerlichu do Zieleniece. Jestli tedy ty mapy jsou každý den, no každý týden, ne – každý měsíc aktualizovány. No nejsou! A proč?                                                      No v dokumentu

https://www.youtube.com/watch?v=P56C_6ypOiw

jsem se dozvěděla, že Amerika je s 98% odběru hélia největším spotřebitelem. Na co? No na balony. Zemi neskenují družice. Letadla! Normálně – letadla. A to je drahé… Taky na jaký pohon by družice létaly, že jo? Co? Tam, kde je na mapách stále obrovská plocha, tak na ní už třetí rok roste hotel. Sice se jim to trošku zaseklo, ale stojí tam zkrátka dům!!! He, he, he. To mi nejde do hlavy. Jak to je.

Vždyť je to fuk.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-30-dobrou-noc

Dobrou noc!