Byly tohle Velikonoce? Ráda bych řekla: Udělali jsme si... Ale co maminka?
Nehledě na to, jak těžký život umí být,
Usínejme vděční za to, co máme :-)
Budík. Půl deváté. Lezu. Mám vařit vejce, barvit je. Vyndat myčku. Naplnit a nazdobit beránka. Dnes žádné zdobení sáčkem; šup, šup. Naondím mu rohy jen stěrkou. Stejně za chvíli zmizí. Vlnu dostane z malin. I vykulené oči. Rozšlehávám krém. Večer jsem ho moc nahřála. Dnes přidávám kousek másla. Nadýchaný. Ale beránci vypadají, jak když je tvořila ruka zvláštňáka...
Pro člověka je nesmírně devastující samota, ztráta sociálního kontaktu a neexistence programu, plánu, chybějící diář, vize, rozpis, rozvrh. Dnes vůbec nevím, jak den dopadne. Ale mám jednu jistotu: Jsem doma, se svými. Netuším, neumím si vůbec představit, jak rychle vede samotka, izolace, KARANTÉNA k rozhodnutí - nechci tu být. Ukončíme to.
Ještě do zahrady pro kopřivy. Jemně mží. Na ubruse kaluže. Pršelo? Výborně! Beru vršky kopřiv. Střihám beránkovi do čumáčku z asparágusu zelené větvičky.
Zvonek. Kdopak? Snaška s vnučkou a vnoučkem. Pomóóóc, nemám ještě nabarveno. Zvu dál. Jak jsem ve spěchu, jsem nekoordinovaná. Včera večer jsem jim zapomněla do koledy nabalit vše, co jsem chtěla. Holčička mi poslala úhledně, ale překrásně napsané přání - prvňačka. Musím říci, že nádherně, ale přenádherně píše. Ručenka uvolněná, tvary dle normy, správný sklon, nožičky u M rovné a rovnoměrné. - A nazdobeno. Ó, děkujeme. Koleda. Fotky. Vyšlehaná. Dnes už podruhé. Petroušek je vždycky první. Třicet let. Jak já ho nechtěla. Jak jsem za něj vděčná. Světlo mého žití. A někdy na zabití. :-) Můj ochránce, pomocník, moje druhá část.
Linda pročesává vnučince její dlouhé blonďaté zašmodrchané vlásky. Linda vůbec ráda češe. Micku častěji než já češe ona.
Konečně vycházím do zahrady, nesu talířky, beránka...
Cyhtrý hrnec dovařil vajíčka. Vybírám modrou. Nevím, kam jsem si uklidila nálepky. Hledám v technické - ani náhodou. Mám tři. to mi stačí - tluče bubeníček - dostane vnuk, zbylé dvě holčičky. Nesu i vajíčka. Takovým fofrem jsem ještě nikdy nebarvila. Ani jsem je nenablýskala. Jsou ještě teplá.
- Dáš dětem mašličky?
- Jasně, to bych zapomněla.
Přestalo pršet. Vykouklo sluníčko. Včera duněli. Dnes je obloha zase s šedým nádechem. Ach jo, já se snad nedočkám konce. Kdy už?? Radovala jsem se v posledních dnech z azurově modré oblohy, z bílých načechraných mráčků... Zas to přečmárali.
Děti odjíždějí. Máváme na cestě k jejich druhé babičce.
Sedíme s Honzíkem pod rozkvetlou třešní. Bzučí. Náhrada Velikonoc. Linduška nese kávu k beránku. Popíjím čaj, víno. Petrouška bolí záda. Užívám zastřeného sluníčka, svobody, míru, sociálního kontaktu. To chybí mamince!! Takhle lidi přestávají mluvit, vidět, slyšet, odpojují se. A ředitelům sociálních zařízení je to u zadku. Jsou hezky doma, se svou rodinkou. Trapné.
Honzík běží za svými holkami domů.
Skyp s maminkou. Unavená, utrápená, zdevastovaná. Čtyři dny na samotce - děs. Nadskakuji. Systém mi ji umučí. Stačilo by ji denně vzít do náručí. Kdyby je aspoň nechali v kruhu. Pro pocit sounáležitosti. Bezpečí. Povídáme si. Připomínám dnešní den. Je smutná. Ptám se na oběd. Neví.
- Mami, určitě bramborový salát a řízek.
- My jsme ještě neobědvali.
- Mamko, obědvali. My jíme teprve teď. Krůtí stehenní masíčko, brambor, udělala jsem k tomu dušenou mrkev a fazolové lusky na smetaně. Můj chytrý hrnec, víš? Ten to umí za mě.
Prohmatáváme prsty, jmenujeme si je. Nijak zvlášť se jí nechce. Dáme dohromady malíček, prsteníček, prostředníček, ukazováček, palec. Na každé ruce jí jeden vypadne. Všechny prohmatáme, vytaháme. Ukazuji jí, jak propnout prsty - nevidí. Jasně, šmejd levný tablet nestíhá. Vypnul zas obraz. Nemohu to zkontrolovat. Maminka stále usíná. Takhle mi odcházela na LDN po operaci zlomené nohy.
- Mami, otevři oči!
- Nechci.
- Maminko, budeme hádat tvé kamarádky.
Chvíli se nechá zabavit, ale zas usíná. Volám sestřičce. Prý má asi nízký tlak. Mám svůj názor - maminka už nemíní setrvávat na naší planetě. Jasně důrazně vyslovuje přání:
- Chci mít už konec tomuhle trápení.
- Mamko, já to chápu. Mami, věř, že jsi ještě před třemi lety byla u nás. Budou to tři roky, co sis v létě zlomila nohu. Tak za tebou denně jezdíme. Teď si jen povídáme takhle přes počítač, je karanténa.
Maminku to nezajímá, nechce, usíná, zavírá oči. Přivolává Petronilku. Jenže ta má na starosti své lidi. Je někde v jiném křídle. Do prčic je to tak těžké přijít občas mrknout? Jako když má někdo osm dětí. Taky je nenechá bez dozoru. Je tu málo personálu. K zbláznění. Když jsem sem mamku dávala, všichni chodili. Jeden dva na patře nepohyblivý. S berlemi. Teď leží všichni. V karanténě. Kreténské! Corona je tu s námi dlouho. Stále. Dnes mi jedna paní psala na FB. Přála jsem bezrouškové Velikonoce. :-) Prý jsem přestřelila. Já?!! Snad stát!!! Hrají si s námi jak v člověče, nezlob se. Můžeš, nemůžeš, povolí, zakáží, nevědí. V Itálii zemřelo na koronu hádejte kolik?? Dva lidé!! DVA. Ostatní měli další dvě až tři morbidní nemoci.
Maminka volá PE - TRO- NIL-KO!
- Já už nebudu volat. Stejně nepřijde.
Chápu. Taky bych se tady na to vykašlala. Tak moc se snažím a není to k ničemu. Myslím, že pokud se naskytne příležitost jet do DD, nenajdu tam polovinu lidí. Usoužili se.
- Mamko, řekni mi třetí měsíc v roce.
- Březen.
- V kterém měsíci jsme se narodily my s Ivou?
- V červenci.
- Mamko, a kdy ses narodila ty?
- V lednu.
- A taťka?
- V dubnu.
- Ne, mamko v červnu 1914.
- Máš pravdu, v červnu se narodil.
Štve mě, že mě mamka nevidí. Temnota monitoru - temnota v duši. Bez obrazu. Bez kontaktu. Bez doteku. Bez, bez, BEZe všeho.
- Mami, zkus se odbrzdit. Vezmi tablet a jeď ven na chodbu.
- A k čemu mi bude?
Logicky uvažuje.
- Dej si ho na kolena.
- Ne, to by mi mohl upadnout. To nebudu riskovat. Já potřebuju na záchod.
Volám z Lindina telefonu přes sestřičku pomoc. Přichází paní Jana. Narychlo se loučím. Smutná, zklamaná, vyčerpaná. Nikdo si neumí představit... Naprosto vysátá. Zalézám pod deku. Pouštím si otevřené stránky. Usínám. Vracím. A usínám.
Červená pilulka
https://www.facebook.com/otevrisvoumysl/videos/253108005729984/?v=253108005729984
Od 10. dubna 2020 jsme svobodní. Už nejsme věci spadající pod námořní právo, pod obchodní právo. (Pass port - mimo přístav.) Jsme živí lidé. Prý bez nutnosti prohlášení. Chystám se ho přesto napsat. Přihlásit se mezi živé. Přihlášení se do sedmi let věku dítěte - jsem živý člověk. To nikdo nevěděl. Tedy neučinil. A soudy se podle toho k nám chovají.
Papež vystupuje bez prstenu s rybou. Nelapá rybky do sítě. (Chelčický - traktát Sieť viery pravé.) Už nemá tituly. Stal se biskupem města Říma. Pokud používá prsten - má ho na ruce obráceně. Jsme živé bytosti, ne juristické bytosti ve vlastnictví státu. Soudy se řídí přirozenými lidskými právy. Státy už nejsou fy. Trump prohlásil: Bylo mi ctí být prezidentem. Tedy fy USA. Ta fa zanikla. Už je prezidentem státu. Alžběta už nemá korunu. Byla jí dána z Vatikánu na hlavu. Když není Vatikán, není ani koruna. :-)
Lezu. Pozorujeme Micicindu i její dceru Kitty - hrají si. Zvykly si. Lítají po zahradě. Přijímají kocouří návštěvy. Rezato bílý si to tu odporně značkuje. Má obličej jako Glum. Jo, ale ten morák - to je štramák. Kitty si to na prázdninách na venkově užila. Nikdy víc než tentokrát. Když si zvykla, když ji Micka přijala jako obyvatelku revíru, jede zítra domů do Phy.
Večer čtu v messingeru zprávičky od mnoha lidí. Taky odpověď na můj obrázek veselých Velikonoc - od Lenky Kubinové. Asi před půl rokem její příspěvky řídly. Starala se o manžela. Karanténa znemožnila péči z domova - nošení prádla... Včera manžel odešel do světla. Myslím na ni.
Milá Iriska mi píše. Filosofka. Pozorovatelka světa. Mám ji ráda. Milá, krásná a taky Irenka.
Galaktické změny probíhají pod rouškou kovidu... Jsem šťastná. Hlavně štěstí, zdraví, hojnost, lásku, zdraví a MÍR všem. A žádný strach! Ať se všichni lidé tetelí ve svých tělech ve svobodě, volnosti, vysokých vibracích. Ať všichni lidé odhodí strachy.
Dobrou noc!
P.S. Bohouš se vrátil! Ne Sobotka. Na hnízdo!! Bohunka už prý snesla jedno vejce. S tím novým. Dnes v noci přiletěl Bohouš, vejce vyhodil a zjednal si doma pořádek :-)