Ve štěstí, klidu, lásce, pohodě, MÍRu

Po Třech králích. Už se smí odstrojovat. Stromeček může stát i do Hromnic. 2.2.

Den nákupu stromečku - to bylo krásné. Najisto jsme šli k ohrádce u Kauflandu. Počítala jsem, že mně nedovolí jít dovnitř. Bez roušky. Nechtěli pustit oba. :-) Zámek na brance. Vlastně výborně! Fučel mrazivý vítr. Sluníčko se snažilo, ale klepali jsme se zimou. Napadl mě Mountfield. Skvělý nápad. Osvítilo sluníčko. :-)  U konkurence nesmírně hodný a ochotný člověk. V obchodě tolerantní. Petroušek mi koupil džbán se sněhuláčkem a vánoční dekorace. V autě mě strašil svými vtípky. Prý nebude mít do konce měsíce na svačiny. :-) Řehtala jsem se těm ochozeným větám jak malá holka. 

Vybrali jsme nádherného obra. Největšího. Nevím, asi pominutí smyslů. Letos náš strom stál na zemi. Rozložitý. Náš prostor je obrovský, ale strom ho hodně zaplnil. Krasavec dnes dostal poděkování za to, jak nám krásně voněl. Posloužil k ozdobení. K navození atmosféry divných svátků vánočních. Bez sněhu. Se zavřenými obchody, hospodami, sjezdovkami... Dnes šel k zemi. Náhlé rozhodnutí.

Zrzečka dnes vyváděla. Hrála si. Přeskočila židli. Plavným letem přeletěla přes sedačku. Líták. Plachtila okolo mě. Všechno jí přišlo vhod. Mamčina hedvábná zástěra. Na všechno dorážela, útočila, hodilo se vše, co se trošku rozhýbalo. Nabízela jsem ji výšlap do sněhu. Několikrát odmítla. Otálela. Nejraději by seděla na rozhraní tepla a venkovního chladu. Pozorovala by dění v zahradě. Přemluvila jsem ji. Využila jsem její hraní ve sněhu. Vrhla jsem se na stromeček. Vylezla na půdu pro krabice. Ukládala jsem ručně foukané ozdoby z nedalekého družstva Vánoční ozdoby Dvůr Králové. V krabičce jsem našla účtenku. Loni jsem si nechala přifouknout dvě rozbité koule. Nechala jsem vydělat malérečce. Sada plná. Dvě koule dvě stovky. Tehdy jsme si řekla, že jim vždycky dám vydělat. Už nebudu kupovat levné čínské atrapy. 

Volá Péťa.

- Peťuš, mám sundaný stromeček.

Dostávám pochvalu. A když už, tak jdu i na ibišek. Svlékám z něj světýlka, rolničky, háčkované vločky, rolničky na šňůře - ta jediná platí na naší zrzatou střelu. Tak se té zvonící mašle bála. Hotovo. Další část Vánoc odešla. Lucka Wise v adventu psala, že by jí nebavilo sklízet... Takhle pomaloučku a s radostí... Jde to samo. Ještě kytice u stropů, vrkoč, věnec na dveřích, osvětlení zahrady, okna... Ještě chvíli.... Pro iluzi... 

Tohle všechno jsem udělala až po skypu. Po desáté se zdravím s maminkou. Tichá, trpělivá, klidná. Moje zlatá. 

- Ahoj mami! Jak se máš? Jestlipak víš, s kým hovoříš?

- S mojí milovanou Renulkou.

Tak mi říkala v dětství a jen z maminčiných úst jsem slyšela ráda jméno Renulka. Renku nemám ráda. Renka penka podkolenka. Ne, Irenka, to je hezká vibrace. Ale pro maminku jsem její milovaná Renulka a navždycky budu. Kolegyňka z literárních exkurzí Majčinka mě oslovuje Ireničko. Ano, taky Reničko mi maminka říkávala. Do školy mi koupila veselý pruhovaný froté ručník. Červeně dole vyšila jméno: RENIČKA. Můj spolužák, hodný kluk, Láďa Jaroš, jednou zblejsknul výšivku. Smál se: Renička! Nesmál se zle. Jen přátelsky. Proto asi to jméno nemám ráda. 

Hovor plyne jak víno. Ukazuji jí Zrzečku. Má zájem. Až pak zjišťuji, že jsem kočku zabrala jen kratičko. Proto:

- Nevidím kočku.

Vyprávím mamince o dějích světa. Poslouchá. Snad rozumí. I kdyby ne, hned zapomene. Chválím jí hrneček ode mě. Červený s bílými puntíky.

- A hezky se z něj pije.

Maminka moje zlatá. Pokojná. Jako celé osazenstvo DD. Kdopak ji vidí jinak?!!! Jako agresivní?!! Není to bílý plášť?! Loni známým zemřela na jaře maminka. Ani je nepustili dovnitř... Hanebnost. Zrovna tak, jako podvraty a podrazy, bezohlednost a chladnokrevnost bílých plášťů. No jo, to se to panu doktorovi rozhoduje o cizí mamince, když tu svou může kdykoli denně navštívit na konci chodby, kam jsme s maminečkou chodívaly se sluníčkem do pohádky. Zažiju to ještě někdy? Když je odstěhovali na rok do hradeckého Grand parku, nevěřila jsem, že se ještě někdy podívám na kraj maminčina dětství z oken DD. A dočkaly jsme se. Mamince se zhoršil zrak. Už nedohlédne na bílý štít hájovny. V únoru to bude devět let. Devět let od příchodu do DD. Ale deset let od odchodu ze své chaloupky. Pamatuji si na poslední ručník na háčku u dveří... Vždycky jsem hartusila, když mi ruce klouzaly v odloženém kombiné. A ne a ne se utřít. Poslední ručník byl bílý froté s maličkatou všitou nenápadnou záplatičkou. Dala jsem si ho na obličej a plakala... Nahas. Maminko, konečně ručník... A ty tu nejsi. Z jejích zásob jsem do DD vybrala dvě hromady asi dvaceti překrásných fungl nových, ještě nikdy nepoužitých nádherných barevných kvalitních froté ručníků. Úplně nových. Tehdy ve sepsali. Neměla jsem vůbec strach. Důvěřovala jsem. Nemá ani jeden!! Bezostyšně se někomu hodily. Maminka dostávala orvané, nezaobroubené, oprané, děravé, vetché hnusy. Koupila jsem jí tři krásné drahé kvalitní veliké ručníky a k tomu osušku, aby po koupání vběhla do tepla. Střežila jsem soupravu jako oko v hlavě. Asi dva tři roky po návratu z Grand parku. Ještě jsem pořídila malé bílé... Ty vzal čert. Neuhlídala jsem. Denní kontroly občas zachytily ručník v hromadném koši! Loni před kovidem je nějaká kráva nebeská zničila. Hodila je do prádla. Osuška flekatá, zapraná, zničená. Bezmoc. Ano, myslí si, že jsem kráva. To je jejich. No jo, tak jsem si je s vymyšleným kovidem vzala domů. Paní vedoucí mi koupila tři krásné velké ručníky. Ale nedala jsem je. Mohla bych je rovnou hodit pod schody do koše. Mám je doma. K ničemu. Až vše pomine, dožijeme-li se, přijdou zas do koupelny... S nápisem na kachličkách: NEPRAT!!! Iva mi včera povídala:

- To se jim hodí, oni nás tam nepotřebují. Zašití. Bez kontroly. Jestlipak mamka má tu hromadu kalhot, co jsme jí loni koupili, když ti ji šoupli ven ve vetchých krátkých letních teplácích v prosinci v mraze!

Paní vedoucí před dvěma lety v létě nakázala v prádelně vše, co zničí, přiznat, vynést nahoru. Za devět let mamka přišla o všechno. Kostýmky, sukně, šatové zástěry, halenky, ponožky, košilky... Pár hadříků zbylo. Nezašívají. Knoflíky na nitce zašít? Ne. Malou prožranou dírku od chemie stáhnout k sobě? Ne. Tak se člověku scvrkne dům bohatství na pár ramínek a noční stolek. Mrzí mě její modrý svetr. Ty pomněnky na světlemodrých knoflících. Moje dětství. Vzpomínky. Koho to zajímá! NO tak se ztratil svetr, no. A ta květovaná halenka od Ježíška předloni? Tu jsem si prý vzala domů. Lhala ta, co lže. Od takových poznamenaných neseriozních dál. Zkrátka i halenka je v háprdepu. Měsíc vydržela. Neúcta k soukromému majetku. Ano - teď to přijde. V novinách psali, že pan šéf rozkradl hradecký zdravotnický holding. Asi noviny lžou. Ale je tam plné jméno! Že by si Babišův tisk vymýšlel? Hm, to je záhada. Ale jaký pán, takový krám - se říká.

Dost vyhoudání. Pečují. Starají se. Hodní jsou. Mamka je zabezpečená. V čistotě. Ale nesmíme k ní. Marienka taky měla maminečku v DD. Dnes mi psala, že taky nedůvěřuje bílým plášťům, když si přečetla, že ji chtěli hnát do FN!!!

Marie Zittová

Víš, Irenko, já už jsem dávno přestala našemu zdravotnictví věřit...teď to nabírá na obrátkách, ta bezohlednost, bezcitnost...

Marie Zittová

To Tě, Irenko, lituju....to bych NIKDY nečekala, že se takto ta psychiatrička zachová. Víš, já jsem v důchoďáku, když tam byla mamka, viděla různé případy. Pamatuji se na jednu paní, úplně super baba, hezky se oblékala, hrálo jí tam na pokoji stále rádio, zpívala si, divila jsem se, co tam dělá. Řekla mi, že jí tam dal manžel, že se jí chtěl zbavit...trošku jsem tomu nevěřila....Ráda chodila ven, nakoupit si a jednou měla konflikt s jednou pečovatelkou, která ji ven pustit nechtěla....a to byl její konec. Představ si, Irenko, že ji hospitalizovali na psychiatrii, byla tam x měsíců....a zpět se vrátil ležák doslova ve vegetativním stavu. Koukám, jednou takhle v létě, když jsme s mamkou seděly venku na sluníčku, koho to vyvezli na lehátku? A ona to Maruška. Ani jsem nemohla věřit vlastním očím.....situaci mi popsala pečovatelka, co ji vyvezla....Až mne to rozplakalo...řekla jsem jen: Přelet nad kukaččím hnízdem... a ona příkývla. Děs.

U tohohle příspěvku mi kapalo z nosu. Ano - Vyhoďte ho z hnízda ven!

Krátky skyp s Linduškou. Její známí mají Adélku. Ptala se jí.

- Adélko, z čehos´ měla největší radost?

- Z dečky!

- Z dečky?

- NO. Z dečky.

- Z jaké?

- Támhle ji mám na posteli.

Dostala prý krásnou obyčejnou deku.

- Z čeho jsi měla nejmenší radost?

- Z ničeho. Já mám radost ze všeho.

Nemohu stále zapomenout na holčičku, která o Vánocích házela dárky s hysterickým řevem, že měkké dárky nechtěla a knihu taky nechtěla... A že si přála! Mám to v sobě. Zase jsem si dnes vzpomněla.

- Mamko, oni jsou vděční; mají radost ze všech i měkkých dárků. Jejich maminka říkala, že se radují ze všeho.

Njn, ještě asi není bída. Ještě stále lidé žijí v přepychu. Jestlipak budou i za rok lítat měkké dárky se slzami odmítání?

Hezký den jsem prožila. S maminkou. S rozvernou kočkou. Petroušek přinesl nákup, přivezl mléko od krav. V míru. Ve zdraví. V lásce. To je štěstí. To je veliký dar. Děkuji!

Dobrou noc!