Čas na zastavení

Neděle – slunce. První adventní neděle. Běžky. Rozsvěcení stromu. Stánky. Medovina. Radost.

Pondělí – slunce. Běžky. Běh přírodou. Radost.

Úterý – kadeřník. Radost.

Středa – bé. 

Seznam se zúžil. Navíc přibyl strach. Bojím se. Strach neznám. Strach jsou lana, pouta, neviditelné nitě.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-06-co-to-doma-mame

Ráno klasika. Kočeny čekají. Žofka nevynechá žádnou vteřinku, jak mě doprovodit v koupelně. WC mísa, umývadlo, vana – její rejdiště. V noci upřeně zírá do vany. Dnes někdo psal, že buď byla v minulém životě instalatérka nebo - cituji -  hajzlbába, pardon. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/203-12-06-vrkoc

Od rána se snažím zdobit dům. Bez radosti. Není v tom můj drive. Vrkoč mám. Stále hledím na hodiny. Už. Už budu muset. Asi před měsícem dvěma mi moje lékařka opravila velký kaz v sedmičce. Ona věděla. Prý se snažila zachovat zoubku vitalitu. Ale hned mi dala na dnešek pro jistotu termín – endo pod mikroskopem. Víte, co to znamená? Ne. Extrakce ne. Kanálky, nervy. Minulý týden jsem smlouvala. Nasazovala mi korunku. Při ústní spršce se zoubku raději nedotýkám. Udělám drn proudem vody a v zubu ozvěna drn… To nemá cenu. Tak tedy přistupuji. Jedu na poslední chvíli. K cizí lékařce. Za pět minut dvě. Z cesty volám – že už jedůůů. Prý klid, ošetřují bolest. Parkuji. Změna podzimní výzdoby na vkusnou adventní. Jsem tu celý rok, od února pravidelně. Chodím sem s důvěrou. Znám své lidi. Ale dnes - jdu do neznáma. Ireno, už by ses neměla bát. No. Jenže to už je třetí zub s čištěnými kanálky. Můj zubař šel asi před šesti lety do důchodu. Nastoupila mladá perspektivní. Nepodepsala jsem smluvní pokutu za zapomenutí 1500 korun. Odporné vydírání pacientů. Vyrazila mě. A to byla nejprve tak milá. Právníci, soudci, advokáti, lékaři jedna nenažraná banda. Ne všichni. Ale!! Pořád mají málo. Mají nejvíc. Jsou i jiné důležité profese, které vyžadují studium. Přitom když ti ublíží, nenesou odpovědnost. Panují nad tvým zdravím.

Taková rovnátka před dvaceti lety poškodí jakýmsi drátkem zub. Ohrozí jeho vitalitu. Když tam zavoláš, sestra řekne:

- Byla jste tady naposledy v roce 2014. Měla jste chodit každý rok.

- Jak jsem to asi měla vědět?

- Paní doktorka to říká každému.

- Jo? jak dlouho? 

- Já tu sedím rok a každého upozorní.

Jak dlouho se ví, že rovnátka poškodí mechanismem zub? NO? Takže to opravdu asi říká. Ale třeba tři pět let. Ne deset. - Toto jsem jen odposlechla.

Sedám do křesílka v recepci.

- Pět minut.

- V pořádku. Mně se sem ani nechtělo.

Pravděpodobně ta doktorka. Připomíná mi typově Aničku Polívkovou. Pohyby, ráznost, způsob mluvy, výraz obličeje…

Ještě jdu na WC.

- Ježiš, vy jste se nezavřela!

- Myslela, že nikdo nepšijde.

- Tak jděte, já se chci zavřít.

Sedám zas do křesílka. Doktorka vysvětluje v ukrajinštině asi tomu s bolestí, jak to má, co má… Tři Ukrajinci odcházejí ze zařízení, kde každé ošetření stojí minimálně tři až pět tisíc!!! 

Už. Tak do které? Trojka. Tady mi v létě výjimečně ošetřovali zub. Moje ordinace je ve dvojce.

- Nemám důvěru…

- Paní doktorka vám neřekla?

- Ne.

Lékařka je vcelku sebejistá. Usazuji se na křeslo. 

- Kde je ten mikroskop?

- Tohle všechno je mikroskop.

Ukazuje na velkou konstrukci.

- Položím vás na záda, trošku hlavou dolů.

- Já se bojím.

- Já taky.

- Cože?

Usmála se. Mladá. Ještě nevím…

Píchá mi anestezii. Vůbec to nebolí. Jen trošičku. Vysvětluje, že mi dá na zub sponku a přes pusu takovou gumu.

- Takový prezervativ mám v autě. To už jsem měla. 

Směje se. Tohle bude jiný. Aby mi výplachy netekly do pusy.

- A k zábraně bakterií?

- Ano, do slin.

https://www.nazuby.cz/osetreni-zubnich-kanalku-neboli-endodoncie

Jmenuje se to kofferdam. Mám ráda si pak celý léčebný proces projít na internetu. Své paní doktorce jsem říkala, že už bych teoreticky postup čištění kanálků uměla, jen tu praxi a přesnost postupu.

- No a to je těch šest let studia.

Chystá si vrtáčky. Takové ty spirály na vytažení živé tkáně. Archanděli Rafaeli, jsi tu?

Kofferdam je speciální gumová blána, která ošetřujícímu lékaři zajišťuje přehledné pracovní pole. Kromě toho zabraňuje pronikání dalších bakterií ze slin do kanálků a také chrání pacienta před dezinfekčními prostředky, které patří pouze do zubních kanálků a nesmí přijít na sliznice dutiny ústní.

Dává mi dezinfekci na ruce. Budu držet snímek. To se mi příčí. Prý si budu strkat ruku do pusy. Na a co. Ruce si myju, ale nedezinfikuji. Jed do krevního řečiště. Rtg. Hotovo. Dlouze se dívá na snímek. Tři kořeny.

- Nemáte problémy s klouby?

- Ne.

- Kdyby něco.

- Dám znamení levou rukou.

- Ano a budete si moci na chvilku odpočinout.

Je hodná. Tak jdeme na to. Cukám. Chjo!

- Ostrá?

- Ne.

- Přidám.

Vrtá. Na studenou – ach.

Přidává, ještě.

- Já vám dám do kanálku. To už nebudete nic cítit.

Má pravdu. Do půlnoci. :-) Pracuje. Jsem v pekle. Ptá se, jestli mi je dobře. Ale neříká – jestli už máme aspoň polovinu. Zákrok bude trvat asi hodinu. Jsem stále ve střehu. Vnímám, že měří jeden kanálek. Propichuje, piluje, vrtá. Nekonečné. Je hodná. Moc hodná. Přichází cizí sestřička – zaučuje se.

Lékařka svoluje, že tu smí zůstat.

Ptá se na bondy, na délku nervových jehel. Nějaký nástroj osmdesátka, stovka. Sestřička říká, že nejdelší je myslím sto nebo sto dvacítka.

Lékařka opravuje – sto třicet.

Pootevírám malilinko štěrbinku očí. Nade mnou fakt svítí oko mikroskopu.

Vnímám, že umí. Pracuje v tichu, bez rušení, jistě. Najednou řekne, že už to je. Sundá blánu. Žádné vyplachování. Jasně, emitní miska okamžitě zmizela. Nemohu si ji vyfotit. Je to nejnebezpečnější odpad. Ihned ho likvidují, ať nelítá vzduchem infekce.

- Jak dlouho to trvalo?

- Skoro dvě hodinky. Necelé.

- Bylo to těžké?

- Bylo to náročné, protože zub je vychýlen, těžké se dostat do kořenů. Jeden možná ani nezprůchodním. To nevadí. Ale nebylo to nic, co bych ještě nedělala.

- A jeden jste měřila.

- Ano, jeden. Druhý příště.

Hezky se usmála. Fakt, taková Anička v ústence. Myslím, že jsem asi byla v dobrých rukou. Totiž nedůvěřuji jejich školství. Vůbec nedůvěřuji té zemi. Holčina říká, že když se učila u jedné zubařky, že čistila zubní kámen vrtačkou. Co škody prý nadělala. V takovémhle zařízení by asi neumětel neobstál. Jdeme na placení. Vytahuji z batůžku svačinkovou tyčinku Herbalife. Dávám jí ji s informací, že má jen 110 kcal a 10 g proteinu. A ať si pak vyčistí zuby.

Smějeme se. Děkuje. Milé. Co to bylo od Vesmíru za políček? Advent. Zastavení. Ireno, přemýšlej.

Vysvětlila mi, co je bolest. Když ti dají cement do plomby, už se mění - teď hovoří lajk – napětí kapalin v kanálcích. Když je to rozdílné, bolí to. Ve škole tě učí, že dřeň. Ale nevyrovnanost tlaků tekutin v kanálku bolí. Chápu. Přicházíme na svět dokonalí. Můj zub pracoval už asi dva roky. Jestli si někdo myslí, že dávat si pozor na studené, je v pořádku. Tak není. To už je bolest. Zánět. Nesoulad. Zuby musí vydržet studené i horké. Bez bolesti. - Už první oprava zubu je smrtonosná… Výplně mění chemii, tlaky… Má hodně znalostí. Suverénně všechno jednoduše vysvětlí. Musí si dát pozor na sušení – nepřesušit… Je to věda. Endodoncie – velmi náročná. A drahá. 5100 korun. Lékařská péče dle ústavy zdarma. Už už bych odešla. Hledá termín. První sobota v roce 2024. Nebude to sobota, jen si mě tam píše, zavolají. Druhá platba asi ve stejné výši. Možná to bude bez anestezie. Kulím oči. Dnes mi připichovala a připichovala…

- Dnes anestezie stála 700 korun.

- No, vždycky je to tak do dvou stovek. To hodně bolelo. A mám si vzít aulin?

- Ne, to je strašně silné. Nic si neberte. Máte smile?

- To neznám. Jen aulin v pytlíčcích.

- Když neberete žádné léky, stačí vám půl pytlíčku. To je hrozně…

- …škodlivé na ledviny a játra. A ještě mám kapky algifen. Ale taky neberu.

- To vám nepomůže. Algifen ne.

Prý mě to nebude bolet. Kdyby – tak volat. Poradí. Je tu pátek sobota. OK.

Děkuji. Mám to za sebou. To bylo strachu. Tušila jsem. Pro mě pekelný zážitek. Pak se najednou rozsvětlilo. Peklo mě vyvrhlo nahoru. Tam už Rafael mával křídly. Osvěcoval zeleným světlem.

Přeju jí ke konci roku. Odpovídá vcelku moudře. Je milá. Vstřícná, bez ohledu k mé prvopočáteční averzi a nedůvěře.

- Hlavně zdraví! Když není člověk zdravý, není šťastný.

- Ano. Když jsem dnes dopoledne zdobila dům, nebylo to s radostí. Měla jsem v sobě strach. Nebylo to s nadšením, jako vždycky…

Má pravdu, holka. Ona ta její země dle Nikoly Šuhaje a Ivana Olbrachta je zemí kouzelnic, čarodějnic, zázraků a čud. Taky zemí překrásné rozlehlé přírody, hodných lidí s lidovou moudrostí. No jo. Jenže to by to tam nesměli řídit soudruzi z Ameriky. Zaneřádili zemi. Tam v té zemi žili lidé dle tradic, zvyků, obyčejů. Byli krásní. Nádherný lyrický začátek filmu Volyně. Než začaly hrůzy… Heftlinkové, kápa, dozorci v koncentrácích…

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-06-vrkoc-i-stromecek-hotovy

Domů přijíždím po tmě. Petroušek mě vítá doma jako zbloudilou dceru. Využívám situace invalidy. Na jalovečku nesvítí řetěz. Mám z loňska koupený, ráno z půdy snesený nový. Normálně by řekl, že je to přece jedno. No, není. 

- Není moc dlouhý?

- Vůbec. Je akorát.

Jdeme sundat ten v neděli nainstalovaný nesvítící. Snímám z keře světelný kobereček. Namotáváme řetěz. Kobereček nechávám jako vlnku hozenou přes vrch jalovce. Přesně tak jsem si to představovala. Během instalace jelo snad pět, šest, sedm? hasičských aut. Záchranka. Co se kde stalo?

- To vypadá, jako by někde vybuchnul dům.

Třeba se dozvíme zítra. Jdeme domů. Dozdobuji šitý stromeček na chodbě. Pusu mám stále ještě ztuhlou. Horní zuby cítím. Ale pomalu to ustupuje. Od odpoledne mi teprve k půlnoci ztuhlost odchází… Dnes jsem si nedala vínko. Raději.

Den byl pro mě poučením. Hlubokým zamyšlením. Zastavením. Zjištěním, že existuje i to pod námi. Ale pro mě vždycky, pokaždé stojí světlé síly při nás, při lidech. Člověk má svou ochranu. Děkuji za ni.

Dobrou noc!