Čas od času přehodnocuji vztahy. Zpřetrhám ochočení lidmi. Jsem tu za sebe. Teď!

- Tak jsem přivezl ty brambory.

Ve snu zní Zůstanu mlád... To není realita. Otevírám oči. 

- Kolik je hodin?

- Bude půl jedenácté.

- Ty vorle. Zaspala jsem.

- To neva! Šťastná důchodkyně!

Vybíhám z postele. Volám z prahu. Sedl do auta a byl pryč. Rychle se krášlím, strojím, snídám. Dnes začínám ve dvanáct. Paní chodí po dvanácté. V polední pauze. Dnes zvonek před dvanáctou. Stihla jsem. Ještě dopít snídani. Na míru jí centimetry přibyly. Ale ty výsledky! Narostla svalovina, odpálila tuky, omládla, ukazuje na pásku utažení o jednu dírku - asi čtyři cm. Spokojená. Ona i já.

Jedu na stezku. Stárnu. Nemohu se donakochat. Mám ráda podzim. Cobydup k adventu. Letošní ledová Svatohubertská jízda za námi. Teď už kousek k Vánocům... Těším se na zimu. Nazdobím dům. Hlavně hodně sněhu - kdyby bylo. Lyžování. Naše vnučka, dokonce i její bratr mrňous, už jsou nachystaní na lyžovačku. Moc se těším! Metelice pominou, oblíbené jaro. Nakrášlím zahradu. Pro víly. I pro nás. Zas budeme trávit čas venku, pod třešní. Na slunci. A léto - něco skvělého. Voda, slunce, dary zahrady... Bože, miluji celý rok. 

Učím se milovat bez předsudků. Daří se, ale mám ještě rezervy. Miluji lidi; snažím se chápat jejich názory, reakce, situace, nálady, vnitřní pohnutky; lezu si virtuálně do jejich bot, jenže jen oni znají chůzi v nich... Všimli jste si, že když jste hodní, lidé si myslí, že jste blbí? Hezky si vás ochočí. A vy sloužíte. Ne, ne, raci a kozorozi jsou od letoška jiní. Už nikdy nebudou stejní!!! Vymezuji si prostor. Dost jasně dám najevo, co chci, co nechci. Co se mi líbí, co ne. Co ještě snesu, co je za hranicí. 

Šlapu okolo Labe. Fotím kraví kamarádky. Už je to tady. Nastal čas nízkého slunce. Labe hází stříbrem po hladině. Stříbro rukou nezachytíš. Tak aspoň objektivem. 

Beru maminku od stolu. Dnes pečuje Kamilka. Skláním se před tím krásným mládětem až ke kolenům. Nechápu; mladá, přesto chápe a vnímá staré. Jak jim slouží!!  Je stále v pohybu; s energií. Pro mě důležité: Pamatuje si, co moje maminka miluje. Vnímá mě. Ona, Irenka, Květuška a další - moje hvězdy. Pečovatelé - muži, skvělí! Jsem s péčí v druhém patře spokojená. Pečovatelé - náročná služba bližním. VELMI NÁROČNÁ!  Pokud ji nezvládám, měla bych odejít. Jediná velká výtka: Pozoruji manipulaci s lidmi. "Já jsem myslela, že se naobědváte, teprve pak půjdete ven. Nebo: Ne, půjdete ze slunce! Apod." S tím nesouzním. Snažím se chápat, pomáhat; pozoruji. Někteří mě registrují. Poděkují, když dám během návštěvy maminku na záchod. Jednou, dvakrát. Potřetí. Uvědomují si. Je to totiž pomoc. Šetřím jejich čas. Paní Dana je diplomatka. Než odchází na přestávku, nezapomene se zeptat, jestli budu něco potřebovat. Vždy mě i maminku zajistí. Mám dnes ALE!!

Mamka je zvadlá. Mrzutá. Propadá se. Určitě si to duše uvědomuje. Víc a víc chce domů. Nevěstí to nic dobrého. 

- Mami, co je za roční období?

- Podzim.

- Jak to víš?

- Jsem si to spočítala.

Zeptala jsem se v okamžiku krosování přes nepřekonatelný práh na terasu. Žlutá koruna javoru přechází do rudé. Asi si všimla podzimní melancholie. Jedeme do stínku. Sluníčko je hodně nízko.

- Můžu si sundat svetr?

- Mamko, raději ne. Fouká.

Kamilka mi hlásí, že možná najdu v termosce zbytečky z protrženého pytlíčku... Já ty pečovatelské holky miluju. Nechtěla bych jejich práci vykonávat. Uměla bych s lidmi mluvit, hrát si, odvézt je dolů, bavit je, tleskat rukama, dupat nohama... Pečovat NE.

U výtahu se mě ptá Libuška:

- Irenko, maminka chtěla čokoládu, mohu jí koupit?

- Nemůžeš. Má plný stoleček hořkých kvalitních, jazýčků, margot, kofily, pišingrů. Sestra jí koupila odporné pralinky.  Běž se jí podívat do stolečku.

Přivezla jsem dva krajíčky chleba, máslo, kousek buchty, švestky. Asi čtyři koláčky - bude říkat, že jsou tvrdé. Nalévám horký čaj. Zalévám caro. Smetánka vytvořila krásnou pěničku. Mamince poctivé kafíčko ze somavedikové vody chutná.

- Mamko, namažu ti čerstvý chleba. Přivezla jsem máslo, dám ti trošku medu. On pak pálí na jazyku.

- Medu mi dej málo.

Děda byl včelař. Celý život kupujeme domácí med. Kolik tun medu za mnou a mými holčičkami stojí? Vagón? Dřív třicet kilo ve třech za zimu. Teď? Tři, pět kilo...

Luštíme. Ač je zblblá, dnes mě několikrát převezla.

- Značka nákladních aut? To nevíme.

- AVIA.

- Ajó. Umělecké školy. Mami, včera jsi říkala AMU, já jsem myslela ZUŠ. Ale...

- AVU.

- Vyústění?

- VÝVOD. VÝVĚR.

- Starořek? To byl ION?

- AON.

- Neznám. Stáří?

- VĚK.

- Mami, zbyla nám tu pohovka. Včera jsme si říkaly sofa, gauč. Na pět.

- DIVAN.

- Starořímský peníz?

- AS.

- Znám jen obolos.

- Roztavená hmota?

- TAV.

- Aha. Vydavatel tiskopisů - to vím zase já. Ti mi dodávali třídní knihy, třídní výkazy, vysvědčení. SEVT.

- Jak?

- SEVT. Druh klobouku. Je to děsně dlouhé slovo. Mám tam uprostřed LI.

- Cylindr.

- Nenapadl by mě. Ostych?

- STUD.

- Mamko, ty seš šikovná. Upalovat?

- PÁLIT.

- Nehodí se mi.

- UPÁLIT.

- Ne. UH. To je blbost.

- UHÁNĚT.

- Mamko, na to bych nepřišla. Dnes jsem tu za blba. 

Přesouváme se z chládku na sluníčko. Koupeme se v paprscích. Kde jsou ostatní? Umírají ve tmě. Berou jim energii. Člověk se má denně dívat na oblohu!! Má-li hospodyně kuchyň bez oken, hrozí jí deprese. Je nutno pro zdraví člověka denně se podívat nahoru, dolů na trávu, na kamínek... To vyčítám tady tomu domu! A je to v nedostatku pracovníků!!!

- Chci domů.

- Mami, počkej, sbalím si.

Natahuji svetr, házím si bundu na ramena. Batůžek na záda. Maminka mi netrpělivě vjela do pokoje.

- Mami, tak zůstaneš tady?

- Ne, já chci za lidmi.

Ok.

- Mami, odnesu termosku a hrneček na stůl, jo?

Mažu do prostoru, který mi zdvihá husí kůži. Energeticky mrtvý. Pan pečovatel míří k volnému místečku.

- Prosím, chci si sem vrátit mamku. Prve jsem vás viděla dole. Hrál jste s paní na schovku. Honila vás.

Pan pečovatel - sympaťák. Hlavně chlap nad věcí. Odjíždí s paní někam chodbou. Utíkám pro mamku. Minuta? Jedu chodbou. Hlásím Kamilce, co mamka jedla, kdyby nevečeřela, aby neměli starost. Přijíždím s vozíkem ke stolu. Simona tam právě usalašila paní, kterou před minutou odvezl pečovatel. Maminčin hrneček s nalitým čajem a termosku odnáší.

- Simonko, tady jsme si připravila místo pro maminku. Kam neseš její hrneček a termosku?

- Tady má každý své místo

Co to žvaní! Jaké místo? Ona tu rozhoduje o místech u stolu?! Opakuji vklidu:

- Simono, tady jsem si připravila místo pro mamku.

- Ne, tady nemá místo.

Je deset minut po čtvrté. Z kukaně se dívají ty, které mají přestávku. Kdyby tady nebyly, kdyby dole kouřily, chápu. Ale ony čučí. Vstupuje do mě bezmoc, lítost a vztek. Řešení?

- Víš co? Tak si tady dělejte, co chcete. Nazdar!!

Nechávám mamku na šikmé ploše chodby. Na štorc. Paní K. ke mně radostně vztahuje ruce. Hlásí se... Slyší můj hlas. Mám ještě kousek buchty. Dala bych jí ji. Hezky ji zdravím. Nemám náladu. A to se chce! Mrtvit lidi! Nebavit se. Nechat je hodinu čekat na večeři. Dozírat nad nimi. Tady by byla má parketa. Rozmluvila bych je. Utíkám pryč! Mám výčitky. Maminka mi dnes řekla, že by za mnou lezla po čtyřech!! A já jí kvůli předvádění moci zanechala nekomfortně. Jen počkej! 

Jedu. Na stezce zastavuji. Pozoruji krásný obraz Labe. Spadané listy. Volám vedoucí. Je dnes nemocná doma. Žaluji. Líčím situaci - výše.

- Ony si mě ochočily. Já nejsem jejich zaměstnanec. Ony si ode mě převezmou vozík! Já s košíkem, kabelkou, jednou rukou balancuji s mamkou  na vozíku ke stolu. Místa je tam jak v hodinkách. Jsem vždycky zpocená, utahaná. Musím objet bočními dveřmi, vytahat židle. Lidi na vozících se ani o milimetr neuhnou. Tak takhle to nebude! Pečovatelka vyskočí a převezme si ode mě vozík! Ano?! (Tady si někdo plete dojmy a pojmy. Manipulují s chovanci, ale se mnou manipulovat nikdo NEBUDE!!)

Paní vedoucí se mnou souhlasí. Prý žádná místa nejsou určena. Maximálně pro lidi, kteří potřebují řád. Ale jinak neexistuje, že tam má každý své místo. Zítra!

To se jako střídá mamka s někým na jednom místě? Vždyť jsem si ji vzala z temné jídelny právě od stolu.

Paní vedoucí se mnou souhlasí. Hlavně prý pečovatelky nejsou u strojů, ale u lidí. Uklidňuje mě, že ji určitě někdo odvezl. (Ale kam?! Tam, kde ona nechce být. Tlačím ji do světlé jídelny. Nechce tam být sama. Ono je pohodlné narvat si lidi před kukaň. Ve světlé jídelně bylo prázdno.)

Paní vedoucí je žena na svém místě. Semtam na ni kvičím, ale vždycky se spolu domluvíme. VŽDYCKY. Je vzdělaná, rozumná, většinou v hovoru tlumí mé emoce. Teď mi je tlumí homeopatika. :-) Čeho je moc, toho je příliš!! Dnes jsem přervala sítě ochočení! Platím a za své peníze vyžaduji adekvátní služby. Pletou si mou blahosklonnost s povinností. Mám pocit, že si mě Simonka plete se svou podřízenou. Tak, Simi, aby bylo jasno, vocáďpocáď, jo?!! A tak to bude!

Doma. Sportovní výživu. Trápím se myšlenkou na mamku. Pojedu na nákup. Nepojedu. Petroušek zaparkoval.

- Peťuš, k večeři dostaneš smaženici. Do krabičky sýr s chlebem.

- Cos to vyrobila s tím sedlem?

- Jela jsem jak vosa na bonbonu. Vždycky jsem buchla do přední části. Naskočila a za chvíli jsem zas zadkem brousila pomalu po zemi.

- Než ti Ježíšek přinese nové, sedlo ti utáhnu. Dám ti na kolo košík...

Jak řekl, tak vykonal. Zpracovávám kvanta hub. Jsem DOMA. Jsem SVOBODNÁ. Je MÍR. Jsme ZDRAVÍ. Jsem ŠŤASTNÁ! Nepřízeň, šlendrián a hloupost okolí NECHŤ SE MI VYHÝBÁ!

P. S. Sdílím z FB dva roky starý příspěvek. Listopadky s množstvím motýlů, včel, čmeláků. Letos nic. Vyhynuli?!