Čas spojený s bilancováním

Zvláštní poslunovratový čas. Doznívají energie. Vracím si, jak to bylo u nás doma. Maminka nás po tatínkově smrti vychovávala sama. Jak nejlépe uměla. Já byla mladší. Ve výhodě. Ráda a dobře jsem se učila. S vášní. Na mě exekuci vařečkou nemusela použít. Měla doma vojenský řemen. Ten já jsem nikdy nezažila. Ani v ten den, kdy měla převlečeno krásně naškrobeným bílým damaškovým povlečením. Druhý den měla jet do lázní. Střídala Mariánky a Luhačovice. Odjela se na hřbitov rozloučit s taťkou. Náš domeček je pod pevností. Tam jsem chodila do školy. Tam bydlely rodiny mých spolužaček. Z pevnosti za mnou přiběhla Erika a Zdena. Jj, ta Zdena, jak jsem se o ní asi před týdnem zmiňovala. Jak mi vyrobila toho moduritového pejsíčka. Darovala jsem ho asi před čtrnácti dny po tolika letech rozkošnému hošíku Šimůnkovi. Hned po jeho odchodu jsem šla posbírat staré historické pohledy, které mi Žofie rozstřelila po koberci. Našla jsem jako první ten od Zdenky. Synchronicita. Těším se zase na Šimůnka. Má skvělé rodiče. Mám pro něj připravený dárek. Pro radost. Jeho i mou.

Je zajímavé, že když dárky kupuji, většinou nevím, koho potěší. Někdy kupuji konkrétní osobě. A pak ho dám úplně někomu jinému. S gustem.

V tom dni, kdy mamka odjela na kole na hřbitov, vyběhla jsem si do patra do ložnice. Položila jsem se do okna. Házely jsme si balonkem. Holky se trefovaly na mě, já jim posílala dolů. Vůbec jsem nezpozorovala, že za mnou přišla i naše černá kočička. Porodila si hezky v bíle povlečené posteli. Když jsme si doházely a já zjistila, co se přihodilo, jela jsem za mamkou na kole jak šílená. Tak jsem se bála Koktala jsem, co se stalo, aby rychle jela domů… Maminka mě nehonila mezi hroby. Jak bych se zachovala já? Velkoryse jako maminka? Zasloužila bych… Určitě mě varovala, abych zavírala, že kočička… Mamka měla něžnou ráznou výchovu. Žádné: Chtěla bys jet k babičce? – Ne. Pojedeme nebo pojedeš k babičce. Maminka řídila. Asi před třemi lety jsem někde slyšela, že se ve škole hlasuje, jestli 1+1 jsou dvě nebo kolik. Jakých názorů je nejvíc, ten v vítězí. Indoktrinace je pro mě synonymem debilizace. Hlavně, abychom neporanili křehkou dětskou duši. To určitě§

U nás doma jsme si povídali o všem. Nejen o počasí. Abychom se náhodou nedotkli nějakého citlivého tématu. Mám zkušenost s rodinami, kde se hovořilo jen o počasí. To mě nebaví. A běda, jak se dotkneš zakázaného.Nebo když řekneš svůj názor. To se dnes trestá. Je to jako sáhnout si do elektrické zásuvky. Jsi pak označen za bubáka, za viníka, za toho, který všechny rozhádá. Na telegramu, na FB, na sítích čtu, jak se některé děti stydí za rodiče kvůli jejich názorům. Jak se od nich distancují. To se povedlo, Soroši. Přes třicet let se tu pěstují společenské ostny. Nestačí Sparta - Slavia. Začalo to protežováním jisté skupiny obyvatel. Dávky, dávky. Pak se doplnilo tolik rozdělujících témat, že z toho jde hlava kolem. Z posledních očkovaní, neočkovaní, chciválkové, chcimírové, staří, mladí, vzdělaní, blbí. Ne, to je nepřesné – selský rozum a vzdělaní – to je lepší. V rodinách rozhodují děti. Na fakultách rozhodují děti. Odvolání doc. Ševčíka bez důvodu. Dívám se po světě, nevěřícně kroutím hlavou. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Poslouchám osudy lidí. Chaos světu vládne. Ožehavá témata jsou trestná. Nesmíš ani položit otázku. Nepamatuji se, že bych mamince nebo babičce řekla: Už je všechno rozhádáno, nebudu sem chodit. Už nepřijdu. To je hulvátství prvního řádu. To je nevycválanost. Kladete nepříjemné otázky, hned dostanete ránu mezi oči. To je pro mě fantazie. Babička se zeptala, děda přidal názor. Nikdy v životě jsem svým předkům, nikomu, neřekla: Jestli se na tohle zeptáš, už jsem nepřijdu. Nemyslitelné. Zášť  mezi lidmi nebyla. Nebyla! Sousedé drželi při sobě. Rodiny držely pohromadě. Příbuzenství se ctilo. Byli jsme upřímní. Rodiče snášeli korunku ke korunce, postavili bydlení pro své děti. Děti dál zas pro ty své. Má maminka se nikdy kvůli nám dál nevdala. Koupila domeček za prodané stroje z tatínkovy dílny. Babička přidala. Domeček udržuji, opravuji a vylepšuji dodnes. Pro své potomky. Do hrobu si ho nevezmu. Znám jednu, která podváděla svého manžela. Odešel od ní. Nechal jí všechno. Kvůli dětem. Byl čestný. Rozfrcala sňatkem s novými tatínky svým dětem to, co jí nechal. Jeden z nich ji u soudu obral. Ji? Děti. Přesto má své děti a vnuky pod svou falešnou vlajkou. Štěstí, že mě některé příběhy nezajímají. Každý je svého štěstí strůjcem. Zloba se vrací. Tam mám respekt. Konat jen dobro. Žádné pletichy!

Jsem příliš přímá; nenosím škrabošku; nenosila jsem roušku; mám své názory; netajím se jimi; tedy jsem persona non grata. Neodpouští se, že jsem chcimírka. Odpůrkyně válčení. Obracím se do svého srdce, učím se milovat bezpodmínečně; velmi těžké, pořád tam rachotí rozum. Je zbytečné řešit věci, které zraňují. Je třeba se řídit tím, co říkám lidem: Vy jste číslo jedna na světě! Pokud chcete být silní, zdraví, nejprve se starejte o sebe. Pak máte sílu na ty okolo sebe. Nejdůležitější je milovat sám sebe. Mít lásku ve svém srdci. Svítit. Kdysi jsem měla přání; být šedou myškou z davu. Na kineziologii mi mrkla na nehty, jeden žlutý, druhý růžový, třetí zelenkavý, světlomodrý…

- Irenko, ty nikdy nebudeš šedou myškou. Od toho jsou tady ostatní. Ty se nesmíš znásilnit! Zůstaň sama sebou! Tím, kým jsi. Záříš!

Mám to tolik let v mysli. Kdykoli začnu hořekovat, že jsem příliš upřímná, že se naučím přetvářce, hned mi tam naskočí – ne, ne. Ty ne! Žádnou škrabošku. Buď sama sebou!

Je konec roku. Probírám se jednotlivými měsíci, dny v diáři. Připomínám si, co mi kdo vyprávěl, co jsem sama pozorovala, co jsem zažila. Mám svůj svět, svou bublinu. Učím se. Např. není dobré klást otázky. Mohl bys někoho rozčertit. Jdi od toho. Žij si svůj život. Linda mi dnes říkala, a to je moje mládě o generaci jinde, že mladí neomaleně a rádi čekají na majetek svých rodičů. Jsme stále zapíchnuti v hmotě. Pravda. Taky jsem rozmnožila maminčino tvoření. Nechci, aby se splnilo Schwabovo – Nebudete nic vlastnit a budete šťastní. 

Opakuji si sama pro sebe, že mám právo cítit se krásně, užívat si života. Mohu říkat své názory. Jsem skvělá světelná bytost (stejně jako ty ostatní) protože jsem sama sebou. Jsem autentická. Nepotřebuji přijetí ostatními. Je třeba jen přijmout sama sebe. Mám svou cenu, nebudu lidem dávat slevy. Nedovolím, aby se mnou někdo jednal tak, že by on určoval mou hodnotu. Ne. Tak to nebude. Mám svou cenu a inflace mé ceny není přípustná.

Každý člověk je na světě potřebný. Dřív jsem nerozuměla, jak může být potřebný Hitler. Pozdvihl lidi k sjednocení, k jednotnému boji proti fašismu. Akorát – naši rodiče si mysleli, že porazili… Ne. Fašisté jen natáhli jiná roucha, jiné haveloky a s větší silou jdou proti lidstvu. To je patrné právě teď. Být vynikající, skvělý značí být sám sebou. Není třeba přijetí od ostatních. Ne. Dost dlouho jsem stále vydobývala pozici. Ne. Nikomu nemusím nic dokazovat. Uvědomila jsem si, že stačí přijmout sama sebe. Nemusím vůbec nic. Vím, že mohu komunikovat s lidmi s odlišnými názory v míru, v lásce, bez nenávisti. Plytké řeči typu já už sem nepřijdu jsou hloupé, nicotné, bez náboje. To ten dotyčný nemusí vůbec říkat. 

Před Vánocemi jsem pozorovala vlasteneckou scénu. Rozhádanou nepodstatným tématem kulatosti, plochosti, hranatosti Země. Vůbec se mi nelíbilo – Renata Bernardi rozhádala… Kdo rozhádal? Jeden člověk? Ale jděte. Ani já jsem nikoho nerozhádala. To se takhle snažíte o stmelování blízkých, pozvete je na oběd a pak už je nikdy, nikdy nespatříte. Nerozumíte. Nechápete. Až pak okolo slunovratu se vám rozjasní. Jo, aha, falešná vlajka nejsvatější z nejsvatějších sjednotitelek. Nikdo nikoho nerozhádává. Co to je za hloupost? Největší hříšnice je pomalu nejsvatější. Ať si to myslí. Nejsem ničím otrokem. Přijímám všechny lidi, všechny bez rozdílu. Přemýšlím nad bytostí, která dostala asi před třemi dny jednu růži, jinak odsouzena všemi. Takhle se nikdy nesjednotíme. Každý ať pracuje na sebepřijetí. Jenže jsou tam stará zranění, mohou být z prenatálu, mohou být z dětství, mohou být z dneška. Nepřemáhám, nepřekonávám, nebojuji. S nikým, s ničím. Tvořím. Rostu. Medituji. Pracuji. Cože? Že mám hranice svých možností? Ale kdeže! Ignoruji tuto myšlenku. To se mluví o tvých hranicích. Já je nemám. Zhmotňuji. Dělám obranu před temnotou. Rozvazuji sliby, uzly. Nemám hranice. To, že mě někdo nechápe, není důvodem, abych stála na místě. Abych se bála se zeptat. Na nevinnou otázku skáčeš do stropu? Tak to ještě makej. Postupuj. Tvoř. Buď láskyplný. Nikoho neobviňuj!! Nikomu nevyhrožuj. Přestaň se bát toho, co se může pokazit, jen to posiluješ!!! Raději mysli na to, co se může podařit. Nejsem na konci života vůbec zklamaná tím, co jsem neudělala. Naopak, těší mě to, co jsem vykonala, co jsem stihla, co jsem dokázala. Obyčejná blonďatá holčička, která naskočila do života proti vůli své maminky – neber si ho – je zocelená; Nedobrý start, ale už má odpracováno. Není nikdo, kdo by mě mohl soudit. Jen Bůh.

S novým rokem zas vytáhnu kotvu a vypluji z bezpečného přístavu. Ničeho a nikoho se nebojím. Chci žít dobrodružství podle svých snů. Chci být v akci, dokud mi síly stačí. Až nebudou, teprve se ukáže, kdo je mi věrný, kdo mě má bezpodmínečně rád.

Dnes jsme měli dvě návštěvy blízkých mladých lidí. Každý projevil své plány. Ano, každý ať si žije na své náklady tak, jak umí. Jako já nemám žádné očekávání, ať nemají ani oni. Každý žijeme na svém a za své. Obě bytosti jsou šikovné, snaží se. Obě jsou pracovité. Obě mám ráda. Žijte, jak je vám libo!

Obklopuji se lidmi, kteří mě mají rádi. Jsem spokojena. Asi před dvěma třemi lety jsem si o sobě přečetla od té svaté nejsvětější, že mě lidi neznají. Ó, určitě víc, než tebe! Svatá Dalo, dala každému. :-)  Prošustrovala svým dětem, co se dalo. :-) Tak na mě laskavě nenasazuj psí hlavu. Mrkni do zrcadla. Je čas bilancování. Není kam ustupovat. Už dost! 

Kam míří tvá pozornost, tam směřuje tvá energie. Tam se taky objeví výsledky. Ve vztazích, v práci, životním stylu. Pokud tě to nedělá šťastným, jdi od toho. Dost často se ptám rozrušeného člověka, na koho se zlobí. Nikdy nejsi rozrušen z toho důvodu, ze kterého si myslíš, že jsi. Na mou jemnou nezáludnou otázku není třeba hned skákat jako čert z krabičky. Máš v hlavě své myšlenky? Nejsou tam nějaké implantované? Jsme na konci. Uzavíráme. Pokud někdo cítí výzvu, problémy u mě neexistují, jen výzvy, právě nyní se nachází příležitost. Maminka mi říkala, že chybami se člověk učí. Je nerozumné je opakovat. I dnes jsem dostala možnost se něčemu naučit. Když jsem v životě byla na dně, našla jsem tam poklad. Např. to, že přijímám své blízké, svého Petrouška se všemi chybami, které má, protože i já je mám. I on přijímá bezpodmínečně mě.  Miluji ho, stále si připomínám, že jsme odlišné bytosti, každý máme jiný přístup řešení. Je fajn, že i on byl ve svém manželství naprosto na dně. Zadupán. Ponížen. Proto nás Vesmír spojil. Jsme poučeni. Díky. Není co závidět. 

Všechno trápení lidí pochází z toho, že se zabývají křivdami minulosti, obávají se budoucnosti a nežijí tady a teď. My s Petrouškem jsme oba zažili obrácení života vzhůru nohama. Prožili jsme si svá pekla. Tak nás život naučil, jak znovu žít s hlavou vzhůru. Neškodit. Pokud někdo požádá, pomáhat. Být čestnými. Chovat se mravně. Důvěřovat si. Dávat si svobodu. Z téhle polívčičky pak vychází naše láska. Poprvé jsem se viděli 4.7.1989. Neporovnáváme své těžké situace, svou minulost. Důležité je, že jsme mohli začít znovu. Hodně jsme se přiučila. Myslím, že určitě se ode mě naučil hodně i Petroušek. Náš čas je omezený. Proto si ho užíváme. Nechceme ho promrhat tím, že bychom žili život někoho jiného. Myšlenky jsou velmi silná energie. Myslíme pozitivně. A děkuji Petrouškovi, pokud někdy zaskuhrám, že mě posílí. A zas jdu dál. Někde jsem slyšela, že být silný znamená někomu udělat radost, i když sám máš bol v srdci. To umějí herci. Hrají, i když jim právě odešel blízký člověk. To umí každý, kdo je silný! Hlavně neházet výčitky na druhé. Ne, ne. Za všechno si neseme zodpovědnost jen my. To, že něčemu nerozumíme, je věc druhá. Až teď, kdy mi tu cinká andělské zvonění, zpytuji rok i den, rozhovory, situace, měním pohled. Pokud někdo hází vinu a špínu na druhého, hází svou špínu na sebe i na svět. Škodí. :-) Mé štěstí ke mně nepřišlo samo. Totiž přišlo s mými činy. S mými rozhodnutími. Naše cesta peklem nás zocelila. Vyšli jsme z něho s úsměvem na tváři. To je hodně dráždivé pro ty, kteří to nedokázali. Pouštím minulost. Uchopuji budoucnost. Žiju tady a teď. Jsem vděčná za to, co mám. Hledala jsem někoho, kdo mě motivuje, inspiruje, podporuje, udrží mou soustředěnost, kdo mě bude mít rád, starat se o mě, dělat mě šťastnou. Ano, je to spojeno s Petrouškem. Jenže objev:  Celý ten čas jsem hledala sama sebe. Chápete? Takže vystřikovači výčitek, hrozeb, vy jste ještě ničeho nedosáhli. Nic jste nepochopili ve své pýše, nadutosti a rádobysvatosti. Dosáhla jsem bodu, kdy ve svém životě už nepovažuji za nutné na kohokoli zapůsobit. Pokud mě mají lidi rádi takovou, jaká jsem, je to fajn. A pokud ne, je to jejich věc. Nevzdávám nic. Raduji se. Znovu začínám. S pánem tvorstva a světlem svého žití. :-) Krásné Vánoce!! 

P. S.

Ladomíra Šarmirová

TAJEMSTVÍ BÍLÉHO PRÁDLA:

Naši předkové nenosili barevné spodní prádlo, ani ženy. Proč si lidé, tak jemně vonící krásou nezdobili spodní prádlo a nepokryli ho nádhernou výšivkou? Ukazuje se, že nejoptimálnějším vlivem na lidský organismus v přímém kontaktu s tělem je bílá látka. O barevné terapii - barevné terapii už všichni slyšeli, je to mimořádně účinná metoda. Každá barva má svou vlastní vlnovou délku a každý lidský orgán také. Zastavili například krvácení červenou barvou. Když je spodní prádlo bílé, náš organismus se léčí. Nastaví náš organismus ke zdraví, zejména pokud dojde k poruše jednoho orgánu. Bílá barva uklidňuje, vyvolává emoce radosti a radost prodlužuje život. Pokud je spodní prádlo barevné, přenáší se jeho frekvence uvnitř organismu a dochází k disharmonii. Ještě problematičtější stav nastává u vícebarevného oblečení, což se odráží především na emočním stavu člověka. V dnešní době můžete často vidět podrážděný emoční stav dospělých. Mimochodem, během druhé světové války bylo spodní prádlo bílé. Lidé byli chráněni a jejich zdraví bylo zajištěno. Dnes je to naopak, za naše peníze nám ničí zdraví. Spousta barev a hlavně na dětech, všechno spodní prádlo, ponožky, barevné oblečení. Člověk by měl spát jen v bílém, protože jedině tak probíhá optimální regenerace, samozřejmě při dodržování jiných faktorů. Kolik žen a dívek dnes chodí v tmavých barvách, a postupně nás k tomu nutí. Černá barva silně potlačuje endokrinní systém a není vhodná na vždy nošení. V žádné kultuře nenajdete pořád nošení černé. Většinou se nosil jen v dobách smutku. Až do revoluce, v roce 1917 nosili černé punčochy jen prostitutky, všechny ostatní bílé a dnes se černá stala normou. Začala jsem šitím sebe a dětem moc krásných sněhově bílé noční košile a povlečení používáme pouze bílé. Milé ženy, pečujte o své blízké a děti, je to naše zodpovědnost. Chraňte se, přejděte na bílou a buďte zdraví.

P. S. Včerejší kočičí nadílka

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-24-kocici-nadilka

Dnešní ranní Žofinčino drancování https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-12-25-vizityrung/1621028641