Čas všechno smyje

Ráno. Shazuji nohy z postele. Rozhrnuji závěs. Ne. Do téhle špíny nikam nejedu. Rozladěná. Bez nálady. Jdu si ohřát horkou vodu. Petroušek je asi na cestě do kravína.

Chystám kočkám. Necítím radost. Pořád myslím na kluka Vitouška. Včera odešel. V padesáti letech. Stále ho vidím před očima. Včera tři týdny, co jsme ho navštívili v hospicu. Pro mě rána. Pro něj veškerá andělská odborná péče.

- Tak jedeme?

- V tomhle počasí?

- Nebude pršet.

- Se podívej na webkamery.

Polský Zieleniec v černém mlhavém hávu.

Černá hora – tma, hnus, mlha.

- Tak půjdeme spolu na procházku.

Péťa je taky smutný z odchodu synovce. Snaží se mi snést modré z nebe. Nakonec jedeme.

- Odnesl jsem do auta boty, přílbu, rukavice, chránič. Nechal jsem ti tu ponožky.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-12-duncan

Mixuji s sebou sportovní výživu. Ještě při odchodu z domu si nejsem jistá, kam pojedeme. Co řekne Péťa. Všude je černo. Mlha. Hezky to sprejují. Slunce jsme neviděli, ani nepamatuji. Kdy už to ukončí?

- Peťuš, pojď, vyfotíme se.

Fotka není radostná. Oba máme v tváři smutek. To chci změnit. Jedeme na Duncan. Cestou se střídá mlha, černo, nikde ani průnik sluníčka. Začíná to už být docela nepříjemné. Zakryli slunce totálně. Ve Svobodě odbočujeme směrem na Jánky. Vystupujeme, div si nerozbijeme ústa. Ledovka. Led. Ty vorle, jak to bude na kopci?

Než obuju botu, dvakrát mi podjede. Voda pode mnou v říčce bublá. Na březích firnové hromady. Sníh je až k mostu. Na vleku jsme tradičně –včas. Nerozumím, čím to je. Všude mám zpoždění. Chodím pozdě. Ale na vleku jsem první.

Dnes tu je potěr. Dětičky. Hodně malých lyžaříčků. Dvě družstva. Na vedlejší závodní louce jim stavějí branky. Dokud to jde, jezdíme tam. Střídáme to i na druhé straně. Děti se nahoře rozcvičují. Rychle dolů. Než se odlepí od svahu. Mrňousové jsou ze Svobody, z Maršova, Buků. Jeden klučík je ze školy v Matiční v Ostravě. Mají prázdniny, je tu.

Na to, jak to vypadalo hrozně si užíváme sjezd. Nikde nikdo. Jen my, děti, sníh.

https://www.youtube.com/watch?v=dQDfIC2Mkmk&t=445s

Kdy žili bílí obři? Proč je ruský jazyk důležitý? Co jsou jaderné reaktory dávnověku v Africe?

Poslouchám do uší četbu Jany Kiary – Sidorov, kapitola 23. Už v předchozí kapitole vědmák ukázal, jak se zhmotňuje předmět. Nejlehčí je zhmotnit třeba lžičku, hřebík – z jednoho materiálu. Vysvětlil mu, jak se přemísťuje člověk z místa na místo. Jen tady na zemi. Na jiné planety a souhvězdí je to těžší. Pro takové cesty se stavěly pyramidy. Akumulační energetické vlastnosti má každá pyramida. Poslouchám, jak dědeček hrdiny v roce 1917 zjistil, že cara zajali. Bral to jako zradu. Založil nějakou skupinu na jeho osvobození. Chytili je. Vsadili do žaláře. Vodili je na výslechy. Spali na betonové podlaze. Byl tam člověk, který pozdvihoval zpěvem a dobrou náladou morálku v cele. Jednou se zeptal, kdo se chce teleportovat. Našli se zájemci. Někteří se smáli. Děda si vyžádal bílou křídu. Na zemi udělal náčrt loďky. Zájemci o opuštění cely se posadili do křídou ohraničeného prostoru. Měli si představit, kam se chtějí dostat. Hrdinův dědeček si přál být na svém statku. Cítil záblesk. Nejprve ho brněly ruce a nohy. Po chvíli jimi mohl hýbat. Najednou seděl v trávě nedaleko svého domu. Uslyšel hlas, kde se tam bere. Soused ho spatřil a na žebřiňáku odvezl domů.

Člověk je schopen silou svého nejvyššího já převést své tělo nejen v energii, ale i v informaci. Tak to udělal známý hrdinova dědečka. Pokud své tělo v pyramidě převedeme v informace. Informace v sílu vektoru. Zadáme směr na libovolnou planetu. Nejprve tam je člověk v podobě informačního pole. Pak v podobě energie. Nakonec ve hmotném těle. Nejlépe se materializuje v takové pyramidě, kde je přebytek stavebního materiálu ve stavu plazmy. Na Marsu a na Měsíci jsou postavené staré pyramidy. Na dně Bermudského trojúhelníku je devět pyramid. Proto tam periodicky mizí lodě a letadla. Prymidy Atlantiďanů stále fungují. Bermudské pyramidy jsou v Tichém i Indickém oceánu. Lemurie. Oriánské pyramidy nikomu neslouží. Pyramidy v menší hloubce nejsou porostlé korály. Jejich vrcholky stále fungují. Dozvídám se, kdo podvodní pyramidy používá.

Příjemné zpestření cest na vleku a dolů. Svačíme Herbalife tyčinky. Sníh, bílo, klouzání čistí hlavu. Pomaloučku se zlepšuje nálada.

Volá paní G. Naše bývalá sousedka. Už jsou odstěhovaní asi tři roky u dcery v Benátkách nad Jizerou. Vedla školní jídelnu. Občas o ní píšu. Nikdo lepší nikdy v čele školní jídelny nestál. Domácí nudle. Domácí strouhanka. Bramborová kaše z brambor. Na stolech celý rok kytička, větvička. Kuchařky pěstovaly petržel, pažitku… 

- Chtěla jsem vám poděkovat, že jste mi posílala obrázky z běžek.

Na přední louce totiž křižovala ona a její sousedka z ulice. Oběma se blíží osmdesát. 

- Už jsem tam nepotkala paní Stříbrnou.

- Ona už se bojí, aby neuklouzla. Stará se o muže.

- Něco mu je?

Vypráví. A děkuje, že jsem jí natočila jejich dům, když jsem se škrábala z luk prudkým kopcem. Že když je jí smutno, loni jí odešel manžel, pouští si moje videa. Hovoříme sedmnáct minut. Říkám jí o smrti Vitouška. Pořad tu zprávu nemám vstřebanou. 

Její dcera měla vedle svého domu nějakou výtvarnoou školu. Covid ji zlikvidoval. Do toho domu se od nás odstěhovali. Ve stejné ulici si vnučka postavila dům. Jeli tady k nám někde k Moravanům do Čertoviny. Krásný areál. Vzali babičku - krásnou paní - s sebou. Měla radost. 

Loučíme se.

- Peťuš, tady jsme mohli dnes cvičti naše děti. 

- V. by nelyžovala. To víš, jak jsme to zbytečně koupili a pak se nejelo. 

- D. mě bytostně nesnáší. Ale ti dva mladší, ty bychom naučili. 

- To máš pravdu. Vzali bychom je sem... 

Petroušek jde na kafe. Já to ještě rychle hobluji, ať se hýbu. Kroky dnes nedám. Lyže se nepočítají. Nevadí. Stačí mi námaha k nástupu i u výstupu. Večer mi zas budou psát, jestli si nechci snížit denní plán kroků. Nechci.

U auta se to klouže. Zvládáme vše sundat. Hledám kartičku na Černou horu. Někam jsem si ji před týdnem uklidila, aby mi v kapse nepřekážela. Nemám.

- Peťuš, prosím tě, vezmeš mě do galerie Veselý výlet?

- Vezmu. Máme volný den. Tak si ho spolu užijeme.

Snaží se, abych se usmívala. Stejně máme oba v sobě smutek z odchodu mladého života. Půl roku jsem se ráno a večer snažila, aby dvě bytosti přežily. Jedna se dostala ke zdraví. Druhá ne. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-12-galerie-vesely-vylet

Galerii založili manželé Pospíšilovi na kraji devadesátých let. Zaměřují se na kulturu, historii a propagaci hor. Věnují se také vydávání novin, pořádání výstav a podpoře turistiky. Infocentrum s velkým množstvím suvenýrů, prospektů, koření, bižuterie, polodrahokamů, knih, keramiky, regionálních dobrot, vystřihovánek. Najdeme tu hračky, hrnečky, místní pivo, likéry, šperky, kamínky, susenky. Buď tady v Temném Dole nebo v Peci je k dispozici za zálohu 500,- klíč k hrádku Aichelburg. Ten je asi kilometr pěšky z Temného Dolu. Stojí za návštěvu.

Petroušek mi svěřil peněženku. Mohu si koupit, co chci. Jenže všechno mám. Vítá mě štěkací pejsek Leri. Nebo Lery. Patří majitelům. Momentálně jsou v Peci. Založili Archu Krkonoš. Doporučuji najít. Pomáhají jim studenti. Sami by už nezvládali.

Jedeme na oběd na Výšinku.

- Tady je aut. Co kdybychom jeli…

- ...do Tropicalu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-12-zlaty-hreb-dne-obed

Jedeme. Tam nás vítá majitel. Jezdíme sem sto roků. Jsme tu vždycky spokojeni. Tak jak ve Veselém výletu je  vždycky velice milá obsluha, tak i tady. Koneckonců i na Výšince jsou milí.

- Jdu si zakouřit. Víš, co máš objednat!

Majitel Michal je tu. Objednávám. 

- Dvakrát č. 66. Jednou s hranolky. Jednou s německými bramborami. Jednou bílé víno. Jednou bílý Birell.

Zdvihl oči. Uculil se.

- Asi světlý!

- Aha, asi světlý. :-) 

Spokojenost. Předkrm. My tu jedovatost zbožňujeme. Bílá měkká veka. V mističce nastrouhaná salám s nějakou majolkou. Nebe v hubě. Jednou, no! Ostatní se tím ládují doma denně. 

Stěžuji si Petrouškovi, jak jsou lidi na FB zlí. Jedna mi v sobotu napsala, že jsem pěkný dáreček nebo podárek pro město.

- Tím se nezatěžuj. Jsou hloupí. Ty seš nesmírně hodný člověk. Nikomu bys neublížila. Vyprdni se na ně.

Nová slečna servírka se chodí ptát, jestli vše v pořádku. 

- Zaplatíme. Hotově. A do krabičky prosím. 

Dnes jsem si nevzala svou misku.

- Prosím, dáte mi tam zelíčko a zeleninku?

- Ale musím to namarkovat.

- Namarkujte.

Přichází majitel. Petroušek platí. Jde k autu. Chvíli s Michalem hovoříme. Nemá právě z důvodu zloby, nenávistných projevů, sprostoty FB. Dcera vede pro restauraci stránku. Má nakázáno s nikým nediskutovat. To je pak nekonečné psaní…

- Víte, doporučil bych smazat FB. Pro klid duše. A pozdravujte Petra.

Má pravdu. Jen v sobě najít sílu…

Jedeme domů. Vyřizuji pozdravy. Jsme maličko srovnaní.

Včera jsem volala Ivě. Byla vstřícná, milá. Měla návštěvu. Prý kdy si přijedu pro věnec. Už ho sundala.

- Ty si to pamatuješ?

- Pamatuju.

- Skvělé.

Jeden den se k ní vypravím. Naposledy na mě nebyla moc hodná. Včera jsem jí sdělila odchod Petrouškova synovce.

- Víš, všichni tam musíme.

- Jenže jemu bude za pár dní teprve jednapadesát.

- To je mladý. Máš pravdu. Takhle skončím taky. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-02-12-doma-veverucha-proti-mne-jela-po-plote

Doma jdu zahradou. Hledám poupata čemeřice. Točím. Najednou proti mně běží po plotě veverucha. Ta černá. Jak mě uviděla, skočila do lísky. Tam seděla a hrála mrtvého brouka. Ani ocáskem nehnula. Pak najednou zmizela. Možná se teleportovala, jak jsem o tom dnes poslouchala.

Je čas. Všechno zhojí. Všechno srovná. Hodí na smutek závoj zapomnění.

Dobrou noc!