Celý život jsem milovala 1.9.

Jupíí! Ať žije život! Celý život mimo mateřské jsem se moc a moc těšila na tenhle den. Svátek. Začínali jsme školní rok. První září! Zas to začalo. Chodila jsem do školy ráda jako žačka, jako studentka i jako učitelka. Prožívala jsem první den vždycky; ale hodně v očekávání jsem byla v první den své školní docházky a prvního září v hudební síni města Hradec Králové, když jsem začínala učit na gymnáziu v Hradci.

Pamatuji si pár okamžiků ze svého prvního dne. Asi dva roky se začátek školního roku odehrávala slavnostním uvítáním dětí na stadioně. To nás bylo! Před tribunou jsme se řadili. Nás malé měli na starosti starší; měli modré košile, jestli už to byli SSM, to nevím. Na kapsičce znak. Mám v hlavě obraz Ivy v hnědé sukni, modré košili... Je to možné? Určitě si to vymýšlím. Asi ten obraz patří jinam. Ta už musela být prvním rokem na ekonomické škole. Ale možná jako svazáci byli první den uvolněni pro prvňáčky. Ze stadionu nás převedli do školy. Ve třídě jsem si sedla do lavice s fakt šeredným šedým plátěným penálem. Zapínal se na patent. Vevnitř měl zelené plátýnko. Jedna barva horší než druhá. Jiné děti měly hezčí. Penál omamně voněl. Tu vůni bych poznala i dnes. Vůbec to ve škole krásně vonělo. Tužkami, knihami, inkoustem, křídami. Všechno jsme dostali. Učebnice měly vzadu kolonky. Opotřebení ve školním roce se značilo buď písmeny nebo čísly. Ten penál jsem měla až do páté třídy. Mám dojem, že snad i svou žlutou tašku z nápodoby kůže. Nosili jsme ji na zádech. Rovnala se páteř. Do kapsičky na svačinku mi maminka dala malý krajíček chleba s máslem. Jen s máslem. Mně se nechtělo ho jíst. Asi jsem snědla jablíčko. Chleba jsem hromadila na půdě v červeném kočárku s panenkou. Iva už z něj vyrostla, hrála jsem si s ním já. Možná ho kupoval ještě taťka. Ten červený krasavec byl víc než nádherný. Jako doopravdický. Měl pérování. Na kočárek slídičku. Když pršelo, panenka i s peřinkami se překryla, aby na ni nepršelo. Chránič byl asi z povoskovaného plátna. Pod něj jsem skládala pytlíčky s chleby. Jednou za čas jsem je na soutoku házela rybám. V Metuji tekla čistá voda, ale po Labíčku pluly barevné chuchvalce z textilek. Modrý. Oranžový. Červený. Ryby tam asi nebyly. Most byl nový. Stavěli ho vojáci v době, kdy jsem chodila do mateřské. Maminka mě vozívala na dřevěném sedátku na kole cestou na zahradu okolo soutoku. Vždycky jsem se bála, aby nezajela do řeky. Držela jsem se pevně řidítek a volala:

- Maminko, pozor!

Ne, žádný strach! Vždycky to vybrala. Jednou jsem viděla ze sedátka pána, jak jde přes Labe. Vodou. Prý tam byl brod. Přesně na soutoku s Metují. Na břehu Metuje sedávali rybáři. Na protějším labském nikdo. Ach, jak já jsem nerada na tu zahradu od mala chodila. Všechny komíny chrlily saze. ZAZ, Tiba, Juta... Měla jsem tu stále špinavé ručičky. Odříkaného chleba největší kus. Dnes tu bydlíme. Na stará kolena se vedle do úzké nudle zahrady, která patřila k vedlejšímu domu Preclíků, nacpe psychopatický magor se svým obrovským domem.

Jednou maminka před Vánoci uklízela. Kde by mě napadlo, že se podívá i do kočárku. našla tam hromadu chlebů. Nezbouchala mě. Pomsta asi nebyla míněna. Mamka uvařila kotel chlebové polévky. nic horšího, nechci napsat o chlebu odpornějšího, jsem nejedla. Mamka nic nevyhodila. Takový kotel...

Zahrada nám skýtala obživu. To je věta jak ze starého románu. Ale bylo to tak. Mamka byla sama s jedním platem na dvě holky. Měli jsme tu malináče, nonety, Gaskoigneho, to bylo mamčino nejoblíbenější, kožené, čisteckou lahůdku, ta byla zas mnou milovaná, janatány. Kdo to měl časat! No já. Byla jsem mrštná. Ze žebříku jsem se uměla natahovat a stoupat do koruny. Mamka stále pod stromem. Držela žebřík. Odnášela koše jablek do chaty. Jablka postupně rozprodala důstojnickým rodinám. Vozívala jim to nahoru do pevnosti na dvojkolce. Jak se nadřela! Měla své odběratele. Prodávala za korunu, za dva, za tři, podle sorty. Na podzim hrabání a pálení listí. Výhrůžky sousedky členky KSČ paní Preclíkové.

- Počkejte, však my vám tu zahradu vyvlastníme.

Na stará kolena byla hodná. Milá. Dávno jsem jí odpustila. Mamku jen znepokojovala. Kolikrát přišel z národního výboru dopis, co s tou zahradou. Mamka vždy nacvakala na psacím stroji odpověď, že tam bude stavět její dcera, její druhá dcera, její vnuci... Vždycky jsem říkala:

- Já ne. Se mnou nepočítejte. 

Stavět, a na zahradě! To určitě. 

Měli jsme rynglata, blůmy, švestky, rybíz, angrešty, letní jablka - jahodová nebo ječnišťata, ořechy, jablka na uskladnění. Ty dvě třešně, které nám dávají první úrodu z roku, tak ty jsem mamce pomáhala vsadit. Aspoň nějakou zásluhu mám. Asi dvakrát zahradu pronajala. Nadělali tady víc škody, než užitku. Náčelník útvaru. Měla jsem je ráda. Skobovi se jmenovali. Ale nepatřilo jim to tu. Sedlák o své pečuje nejlépe. A pak Simečkovým. Nakonec si zahradu zas vzala do péče. Měla ji v perfektním stavu. 

Pamatuji si, jak jsem s mamkou smlouvala, když už byla v září říjnu zima:

- Mamko, a kolikrát ještě půjdeme na zahradu?

- Tak víš co? Ty se mnou půjdeš ještě zítra a pak už zůstaneš doma. Už sem budu chodit sama.

Mami, maminko, tys sem chodila z práce obrývat čtyřicet stromů a nevím kolik, dvacet keřů rybízů a angreštů. To byla dřina pro ženu. A na jaře rozkopat velké hroudy, které nerozbil mráz. Pořád jsem říkala:

- Mami, prodej to. Mami, prodej to. Je to jen dřina.

Když jsem měla Denisku, studovala jsem na vysoké. Chodila jsem se učit k divadélku, k skautským domečkům. Na gymnáziu jsem tam zpívala s kapelou. Klub mladých. Ležel soudruhům tak v žaludku, až ho zbořili. Loutkové divadélko zmizelo. Vybudovali tam pokladnu u podzemních chodeb. Mamka jela kolem, to už měla své první auto. Tuhle jsem počítala, že když jsem se vdala, dostala pásový opar, těžký a s ním dělala v Hradci autoškolu. Mamka si koupila za svou dřinu světlezelenkavou škodovku. Pak ještě jednu, šedou. To nepochopím. Dřela tak, že si koupila dvě fungl nová auta. Chudá vdova. jak o sobě často prohlašovala. To poslední auto bylo ojeté. To si moc neužila. Když jela kolem a já čučela do skript, zastavila.

- Renko, přijď se podívat na zahradu. Nemusíš tam nic dělat. Jen tam přijď.

Mám velké výčitky. Nechodila jsem tam. Abych se nezašpinila. Blbaňa. Jen když potřebovala zasadit strom, přijela jsem jí ho podržet. Sama ho vykopala. Byla jsem nepředstavitelně hloupá. Kolikrát mě zvala... Jednou, to byl Denisce ani ne rok, sotva se držela vsedě v kočárku. Šla jsem mamce pomoci klepat lískáče. Deniska řvala, byl čas koupání.

- Deni, i kdyby sis pusu roztrhla, my teď musíme ty ořechy doklepat a vysbírat!

Za plotem jsme spěchaly. V kočárku v zahradě ječelo dítě.

Mamka nás měla stejně stále ráda. Kam jsem se to v myšlenkách dostala s prvním zářím?

Jak to je dnes? První září? Strach. Čtu na FB strach a obavy. A pak příspěvky ležérní - nám ty testy vůbec nevadí. A pak slyším nebezepečné věty: My jsme děti nechali zabodat. Všechny varianty mi nejdou pod nos. Děti mají svobodně bez podmínek dýchat. Zvěrstvo páchané na nich nemá omluvu. Koncily na světě už běží. Neujdou jim ani zaprodanci jako Janek Ledecký - fůůůj, a ten, který chce vzít neočkovaným důchod. Pirát. Eugenika. Nerada bych znovu zažila anafylaktický šok. Do mě tu jehlu nedostanou. A předpokládám, že se ubrání i mé děti.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-01_Kocky%2C_kocky/

Dnes nadešel čas psaní díků. Už se mi dopisy s holdem hromadí. Divadlo Geissleři, ZUŠka, Zdeněk Ordelt a Rodokruh. Ještě mi zbývá jeden. Důležité poděkování. 20.5.2021. Odkládám. Ale poděkuji. Tam si to musím promyslet. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-01_V_ZUS_F._A._Sporka/

Sbalila jsem do krabice role od vymotaných utěrek a toaletních papírů. Kam s nimi? Jedu do ZUŠ. Seznámila jsem se s výtvarnou učitelkou. Skvělá žena. Milá. Radka, jako synovcova manželka, která tam pracuje v kanceláři. Vystudovaný pedaog, učila jen krátce. Bydlí v krásném bytě ve škole. 

Vklouzla jsem do výtvarny. Prohlížím si výkresy. Přichází paní učitelka Radka. :-)  Seznamujeme se.

- Vy jste nám sem dovezla nedostatková bílá vajíčka?

- Ano. Zas vám vyfukuji. A chtěla bych, jestli byste nevyužili květy orchideí. Nechce se mi je vyhazovat. Mám docela velkou spotřebu. Všem kvetou dvacet let. Mně Petroušek přinese orchidej a ona rychle odkvete. 

Synovcova žena Radka:

- Teto, musíš je občas zalít.

Smějeme se.

- Jo, to povídala Linda, že s prý kytky zalévají. Někdy jdu zahradou a upoutá mě za okny kvetoucí orchidej. To je pro mě zázrak. Asi jsem se o ni moc nestarala, občas jí zalila a ona vykvete. Omylem.

- My bychom ty květy ale využili výtvarně tak, že bychom je namočili do sádry...

- To mi je jedno, ať se využijí...

Dohodnuto.

Příjemný rozhovor. V budově se zajímavým osudem. Za povodní před dvaceti lety v ulicích města plavala auta, jezdilo se tu na člunech, dům - dá se říci - odnesla voda. Město postavilo jeho repliku. A tam je dnes naše Základní umělecká škola F. A. Šporka. Učí hudební, dramatický a výtvarný obor. Dramatický vede bezkonkurenčně paní učitelka Holasová. V pátek jsme s Lindou na Theatrum Kuks měly příležitost vidět jí režírovanou Hru o duši. Ještě teď o ní přemýšlím... Točení kolem života...

Já jsem do hudebky chodila o pár metrů v ulici výš. Ale to byla opravdu Hudební škola. Jen hudební. Pak Lidová škola umění - Liduška. A dnes ZUŠ.

Jdu spát. Konec vzpomínek. :-) Měla jsem nádherný den. Vrátil se mi můj zázračný hrnec. Už zas budu vařit pohodlně. Večer jsem si hrála s kočkami. Co si víc může důchodce přát? Hrát si a žít. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-09-01_Sla_jsem_veset_pradlo/

Dobrou noc!