Černá hora a divadlo

Jedna ráno. Už mám letět do postele. Ještě nabít kartu. Jak jsi suverénní, něco se vyvrbí. Zadávám černohorský expres. SkiResort Černá hora Pec. Hledám v přihrádkách nabídky. Jízdné na lanovky online. Skipasy. Jednoduchý návod pro hlupáka. To dám. Vyber areál. Platný v celém SkiResortu. Začátek lyžování. Vybírám 17.3., neb je už nové datum. Vyber skipas. Jednodenní. Vyhledat. Čekejte, připravujeme pro vás ceny. Vybírám Junior/senior. Přihlas se. Aha. Tak ještě jednou. Opakuji celý postup. Počkej. V košíku mám dva Junior/senior. Jenže kde je to určení komu? Jdu do účtů členů rodiny. A jak to udělám, aby paní Hrobská a pan Hrobský měli každý svůj pas? Objednávky. Chci zopakovat. Tady to nelze. Ok. Jdu znovu a znovu po stejných krocích.  Mám dva pasy v košíku. Skoro dva tisíce. Už chci spát. Tak já je tam nechám a zaplatím. Bude půl druhé – aha. Až před placením mě vyzvali: Vyber členy rodiny. Přiřazuji naše jména. Čísla karet, data narození – to všechno mám už předvyplněno. Půl druhé – usínám.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-17_Rano/

Půl sedmé. Vstávám. Chystám nápoje, tyčinky, čaj, tablety… Péťa nastěhoval auto. Báglíky s pitím. Jedeme. Brzy na nás dohlédne Sněžka neřídím, mám čas se kochat panoramaty. Neokoukatelná. Okouzlující. Dohlížím na sjezdovky na Černé hoře. Tvoří na hoře obraz letadla. Pohled na Sněžku a její hory mě nikdy, nikdy v životě neomrzí.

Na parkovišti poloprázdno. Relativně. Parkujeme blíž ke schodům k lanovce. Utíkám do prvního patra raději na WC. Pak se ženu zpátky k autu naházet na sebe výzbroj. Tak rychle jsem do bot ještě nikdy nevnikla. Hup, šup. Teď nejhorší – výstup po schodech k lanovce. A další výstup k lanovce. Vždycky si tu na schodech na dvě tři minutky dáchnu. Jak se naplní kabinky, ozve se ohlušující dupot bot o betonové schody. Zas chvíli klid. A zas dupot robotů vzhůru. Dnes vybíháme dlouhé schody do budovy. Betonové schody k lanovce bez oddechu. Ke kabinkám rovnou. Rukavice obsluhy ukazují tři prsty. Říkám:

- Dva. 

Přikyvuje. Musím si sednout v protisměru. My dva, nějaký pán naproti a pět kluků. Aby to tu nebylo mrtvé, začínám hovor. Odkud jsou. Dopravní škola Plzeň. Prváci. Z jejich třídy osm. Jen osm!!

- Jel, kdo chtěl. Ze všech tří je nás třicet osm.

- Kdo chtěl, spíš kdo na to měl.

- Ono to nebylo tak drahé.

Až cestou zpátky kalkulujeme - jen jízdné na pět dnů pět tisíc. Tak nevím, kdo z rodičů na to má. A kde je ubytování a jídlo? Deset tisíc? 

Kluci byli slušní, hezky se usmívali, viděli upovídanou babku.

Vystupujeme.

- Člověče, my jsme tady v půl a necelých deset minut. Jak jsi to dokázala.

- To víš, aspoň jednou za sezonu.

Sjezdovka pěkná, tvrdá, upravená. Nemá to chybu. Nikde nikdo. Drandíme tři hodiny. Starý vlekař mi dává při každé jízdě informace, kde, kudy, kam.

- Jela jste na Protěž? 

- Nejela. To je až dolů. Tam nechci.

Po jedenácté ho potkáváme nahoře u lanovky. Péťa se s ním dává do hovoru svým způsobem.

- Jedete na oběd? Vracíte se?

- Ne, teď mám tři dny volno. Už mám odpracováno.

Ptám se, jestli jede lyžovat. Je mu sedmdesát.

- Ne, mám lidí dost. Nasadím si pásy na lyže a pojedu raději někam do lesa.

- Máte recht.

- Nejhorší jsou Poláci a Němci.

- Máte na ně nějakou pravomoc?

Usmál se. Nemá, ale zjezdí je i tak. Hovada. Vyprávím mu o klukovi z Bezpečnostní a právní akademie Ostrava. Jak jsem ho vyhmátla v Bucích. Jak jsem se ptala na ski pravidlo č. 1. Zodpovídáš za toho, kdo jede před tebou. Může zahnout vlevo, vpravo, zastavit, upadnout.

- Úplně to první pravidlo je – rozhlédnout se.

- Ano, pravda. I na cyklostezce, když češu černý bez, je potřeba ostražitosti a rozhlédnout se.

- Oni vůbec nepozdraví. Ani učitelé nezdraví.

- My jo. 

- To vím, vy zdravíte, děkujete.

- Já zdravím, i když vstoupím do Kauflandu, Penny…

- To jsme my stará generace…

Zvoní mu telefon. Jedeme dolů. Hoblujeme sjezdovku, co to jde. Za prvé než ji slunce povolí a za druhé, než se vyspí lidé.

To nepochopím, že jsou tak hloupí. Přijet lyžovat do měkkého.

- Pijí do tří do rána, než se vyspí…

- A pak jedou do oranice.

- Jedu na kafe.

Fotím, natáčím. Péťa mi volá.

- Už drandím!

- Objednám ti ovocný čaj.

Natáčím zimní polštářovou idylu. Lehátka, slunce, občerstven. Lidi nalepení jak mouchy na lucerně okolo rondele kiosku. Jedu k Péťovi. Tady se lidi rozvalují na velkých polštářových matracích. Sedíme. Popíjíme. Pozorujeme. Profukuje. Asi po hodině vstáváme.

- Já bych se ještě jela projet.

- Ne, jedeme dolů. Pojedeme pomalu.

Fotím označení černé sjezdovky. Oranice. Nahoře v klidu. Ale níž a níž – ó. Trošku mě bere strach. Nahoře jsem dnes viděla hošíčka, jak ječel, že ho bolí nožička. Seděl pak u lanovkáře. Boty zuté. Jedu, jedu, zastavuji. Nechávám projet blázny.

- Pé´to, jedeme vlevo.

- To není pod kabinkami.

- To je mi fuk. Ale je to tam pěkné.

Najeli jsme na červenou. Je tu mnoho strání sjezdovek, které se sbíhají do jednoho proudu dolů k parkovišti.

Konečně. Už je tu most. Jsme dole. Zvládli jsme to.

- Péťo, umíš zaplatit parkovné?

Jde k automatu. Poprvé a při druhé naši návštěvě mu někdo pomohl. Dnes je na placení a souboj s automatem sám. Piju nápoj na svaly. Odmaskovávám se. Volám z legrace, co tam dělá.

- Ono se jim to zaseklo.

- Ty na sobě nenecháš smítko, viď?

Slyším, jak se ptá několika kolemjdoucích s lyžemi na ramenou… Všichni řeknou, že nevědí.

- A jak se odsud dostanete?

- Nevím.

Ty vorle! Jdu k němu.

- Peťuš, jdeme intuitivně. 

Ten jeho automat už neprovokuji. Možná už třeba i generoval. Na vedlejším stroji nechávám oskenovat parkovací kartičku. Zkouším vložit kartu. Ale raději ne.

- Máš dotykovou?

- Mám.

Přikládám ji. Je tu dokonce tlačítko na pomoc. Ve stroji se něco točí. Nápis – něco ve stylu zpracovávám objednávku. Vyplivlo to účtenku.

- Máš to.

Jdeme k autu. Vyjet odsud už umíme.

- Co mám zmáčknout?

- Něco tam pomačkej.

- A nic!

- Jak nic? Vždyť máš zelenou. Zdvihla se ti závora.

Jánky, pápá!

Dole nad Svobodou sjezdovečka Duncan. Jezdí. A vypadá to tam ještě pěkně.

Ve Svobodě:

- Peťuš, tady je ten hotel. Tady jsem se přezula. Boty do ruky, bágl na zádech. Lyže přes rameno. Ledovatý chodník. Obrovské vysoké závěje. Šlapala jsem tudy, tudy, tudy. Tady jsem přešla. Támhle jsem prošla benzínkou. A támhle už je nádraží. Tam jsem měla auto.

- Hezky ses prošla.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-17_Na_obed/

Odbočujeme. Mám slíbenou čočku k obědu. Jedeme k Lindě. Kitty se nechá pochovat. Holka kočičí už ví, že ji neodvezu. Dokonce seběhla z ložnice dolů k nám. Kočička černá. Tolik u nás zvládla. Prskala na Moura, na Zrzečku. Nakonec Mourka pozorovala, když spal. Nahlížela mu do koše. Očichávala mu packy. A pak mu jednu natáhla přes kožich. 

- Přišlo mi to moc a moc vhod. Jedeme. 

Mladé Buky. Nahlížíme na bílé pruhy sjezdovek. Ještě se otáčím na Černou horu. Zima pomalinku bude předávat žezlo.

Jdu si chvilku boucnout, Probírám se k večeru. Vyrábím rybí pomazánku. Jdu obstarat kamna. Klídek. Nic netuším. Každý den jsem v diáři měla na večer poznámku - beseda, přednáška, divadlo... Nevím, jak se to stalo, ale zapomněla jsem jít do divadla.

- Hele, teď jsem jet okolo divadla. Nemáš dnes? Stálo tam sto aut.

- Mám!

Pohled na hodinky. Půl osmé!

- Peťuš, pila jsem víno. Odvezeš mě?

U divadla vyskakuji z auta. To bude ostuda. Jdu o půl hodiny déle.

Vcházím do sálu. Na jevišti Sika a Kratina. Sedí. Ticho. Vcházím do sálu. Ozval se huronský smích. Nějak jsem vpadla do děje. V první řadě volno. Sedám. Zmenšuji se, jak nejvíc to umím.

Hra se jmenuje Manželský čtyřúhelník na horách. Vladimír Kratina, Ivana Jirešová, Martin Sitta a Dana Homolová.

Jednoduchý spíš vulgární humor. Takové špičkování mezi manželi. Pozoruji scénu – čtyři opilí lidé na horách… Lidi se řehtají. Režie Jakub Zindulka. Nějak se mi nechce smát scéně totálně ožralých dvou žen…

https://www.youtube.com/watch?v=fK3zhlE0DNQ

Nebolely ruce, ale duše trošku ano. Zábava poklesla. Z divadla mě bere Petrouškův bratr. Povídáme si o robotizaci a nešikovnosti nás starých.

- Tak to ti povím. Stojíš v Pze na Malé Straně na ulici. Přes mobil dostaneš parkovací kód. Odešleš ho. Jakési ruce popadnou tvé auto. Zavře se brána. Po šesti hodinách přijdeš k vratům a říkáš si, jestli robot najde to tvé. A našlo. Zas nám auto vysunuli na ulici.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-17_Doma/

To jsou věci, což? Jdu spát. Ráno přijde klientka. Vyšla mi vstříc dnes, abych mohla na hory. Tečka.

Dobrou noc!