Černota překryta křišťálovým, zlatým, čistým
"Minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou." — George Orwell, kniha 1984
Dnes první den spánek s neprůhledným závěsem. Když jsem si šla nad ránem lehnout, zahrada pila mocný déšť. Kolik je? Ježiši, bude deset. Funguje to. Paprsky se ke mně nedostaly.
Tak copak mě čeká v kuchyni? Co kde zas rozbila? Nikde nic. Mourek jde z mé pracovny. Tam od dob, kdy tu bývala na návštěvě Kittynka, nesmí. To bylo bezpečné útočiště vyděšené návštěvy. Jen její území.
- Mouri, kdes byl?
Slyším odněkud mraucot. Proč nám neběží v ústrety? Jdu po zvuku. Otevírám opatrně dveře k Petrouškovi.
- No, konečně, tady jsem! Mňau, mrau, kňuk, mruk. Mré!
Páníček si zavřel před tebou. I s tebou. To je dobré.
To je jako když jsem včera v noci metošila tmavou chodbou do ložnice. Ale kotě bylo rychlejší. Po otevření se rozsvítilo noční světlo. Byla se mnou v ložnici. Stačilo mé vypísknutí a důrazné jedeš, už byla přede dveřmi.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-26-dnes
Dnes má být chladno, pršet. Otevírám dveře do zahrady. Čerstvý vzduch. Do oběda slunce, dusno. Po obědě, startuji směr les. Oáza klidu. Chrám Přírody. Místo k meditaci. Beru si s sebou bundičku. Není potřeba. Profukující větřík osvěžuje. Plody už jsou seschlé. Borůvek ještě dost. Poslouchám záznam soudu vězňů slova. Nevěřím, jak může korporátní úředník mít jazyk jako šavli. Omezovat svědky jako nadbytečné. Zamítat důkazy obžalovaných. Šikanovat. Justiční stráž hanba.
Dnes mě to na borůvkách baví míň. Netýká se mě nespravedlivý rozsudek. Přitom se týká všech. Mám dilema. Vím, že tu operují kladné síly. Jsem ubezpečena, že jsem člověk, ne nějaký kříženec. Vnímám, že věci se dějí. Posunují ke zdárnému konci. A na druhou stranu jako bych se hrabala v kalu nějaké miskrovny. Sedám na pařez, meditativně pláču. Nad nespravedlností světa vůči dvěma klukům. Pomáhali odkrývat podvod na lidech.
Jdu zas trhat. Chrám lesa nade mnou nepřekonatelný. Vytahuji mističku s okurkovo rajčatovým salátem od oběda. Pochutnávám si. Dnes mám myšlenky jinde. Lesu jsem se ohlásila. To on mě slyšel, hned jak jsem vydupla z auta. Klíští královnu jsem požádala až po čase… Její trůn se zdvihl do obrovské výše. Blahosklonně mi dala najevo, že mohu být v klidu. A opravdu. Klečela jsem v jehličí. Natahovala se v jemné suché trávě. A nic. Tak děkuji dodatečně za vstřícnost.
Jedu domů. Z krásného kraje. Dole tuším hladinu Rozkoše. Na obzoru kapličky, kostelíky. Pole. Lidská obydlí. Tady to znám. Znám jak své boty. Vyjíždím z vesnice. Dvojité dej přednost. Včera jsem dávala přednost cyklistům. Stihla bych to. Nespěchala jsem. Nedůvěřovali mi. Přibrzdili. Ta zatáčka vpravo se stala před čtyřiceti lety osudná mladíkům. Nezvládli ji. Kolik jich bylo? Čtyři? Jednoho jsem po krátké době potkala ve vinárně v Kuksu. Na vozíku byl. Někomu vytýkal, že na něj čumí. Zlý mladík. Jeden, student vysoké policejní školy… Jeho náhrobek občas fotím. Jeho bráška chodil do zvláštní. Moc hodný kluk. Má i řidičák. Vysokoškoláka si Pánbu vzal. Takhle to bylo i u dvou bratrů. Ne z havárie. U jiných. Jeden studoval VŠ. Druhý fetoval. Už si nepamatuji, myslím, že umřel na těžkou nemoc. A feťáka tu nechali.
Lámu si hlavu. Vyjíždím z Prorub, přitom je tu cedule Brzice. A vjíždím do další. Zas Brzice. Proč nenechali kvůli orientaci ceduli s původním názvem? Chaos.
Kochám se pohledem dolů. Nejraději bych si tu sedla na mez. Pozorovala cvrkot. Vyjížděla jsem od lesa. 26°C. Jedu celou cestu po vyhoblované silnici. Jakože vyfrézované. Měla bych se radovat. Jenže tady je všude všechno rozkopáno, rozpumprlikováno, rozházeno. Takový obrázek světa. Nic není pravda. Všechno je naruby. Pozitivní je, že míjím místa, domy, pole, vše na svém místě. To jsem moc ráda. S domy ještě hýbat neumějí. Ačkoli - nekřič. Mnoho domů čeká zlý osud. - Na návsi v Brzicích mají překrásné hrnce s petunkami. Hraje to do fialové, růžové, červené. Moc hezky sladěné. Včera i dnes jsem si říkala:
- Zastav. Vyfoť to pro radost.
I zpátky bych ještě mohla. Nezastavuji. Jak se spouštím, slunce se ztratilo. Nebe se zachmuřilo. Teplota se stáhla na 19°C. Uprostřed polí stavějí cestáři. Ještě mě asi jednu nebo dvakrát budou stavět na státní. Ne. Vůbec se mi to nelíbí. Nemám svou komfortní zónu. Co to značí? No, Ireno, to značí, abys z ní vystoupila. To se pak dějí zázraky, divy a objevy.
Opravdu mě na státní zastavuje kolona. Začíná pršet. Jenže než dojedu domů, je po dešti. Petroušek mě vítá:
- Žofka celu dobu ležela na židli v kuchyni. Mourek u mě.
No. A jak mě uslyšeli, oba metošili přivítat mě. Mourek je skvělá kočičí máma. On bude nějaký nebinární. On bude asi nějaké to. Žofinku pusinkuje. Myje. Packou ňuchlá. Ježiši, aby to nebyl kočičí pedofil. Ireno, co to plácáš! Pedouši už jsou v kurzu. Za chvíli budou beztrestní. Naopak. Raduj se.
Kecám.
- Pojďte! Dám vám svačinku!
Žofka ho pořád provokuje. Naskočí mi na hlavu. Přemetem zdolá jeho obří tělo. On ji svou mastodontí pařátou přitiskne k zemi. Kousne ji do jedné kýtičky, do druhé. Ta jen zapiští. Vysmýkne se. Udělá okruh kuchyní, chodbou, domem. A je tu zas. Hup na něj.
- To jsi hodná, že jsi jela na borůvky.
- Peťuš, místo, abych byla nabitá, jdu si na hodinu lehnout. Justice se dnes předvedla.
Usínám natotata šup! Chlupaté malé mámení mám v nohách. Vstávat. Mourek brečí, že chce ven. Pomalu se setmělo. Vždyť se blíží advent. Ireno, zas plácáš. Jdeme k nádherným ozdravným energiím Lví brány. Krvinky už se tetelí.
- Teď krásně sprchlo.
- Jé, tak to bude zahrada zelená.
- A ty kytky jsem hned ráno zkontroloval. Celou noc do nich lilo.
- Taky jsem je ráno šla osahat, jestli se nedrolí mezi prsty.
Běžím do skleníku. Trhám pár rajčat, okurek, sbírám pod jabloní papriku. Obcházím rostliny. Děkuji jim.
Poslouchám Posly budoucnosti. Optimistické vidění světa. Jaderná inženýrka Jana Tomajko ze Sydney a ing. Tichý. Inteligentní lidi. Ráda je poslouchám. Povzbuzující pořad v té slotě. Zrovna dnes Jana vysvětluje, jak poznáš, že nejsi hybrid. A minule se inženýr zmínil o práci Bílých kloubouků v 60. letech. Vysměváčci, to čubrníte!
https://tvsalingrad.cz/verejna/
TV Šalingrad. Renata sestříhala celý den u soudu. Vypíchla protizákonnost, nedodržení práva, naschvály, šikanu. Malá místnost, ačkoli věděli, že bude hodně lidí. Zákaz nahrávání, ačkoli je to zákonem povoleno. Rozsudek nepodepsán soudkyní. Neuvedeno jménem republiky. Jednání přes příkazy. Odejděte, na shledanou. Panovačné, neurvalé, drzé vystupování veřejné korporátní moci. Smutné. S lidmi na chodbě zacházeli násilně jak s dobytkem. Nezažila jsem justici 50. let. Proč mám asociaci?
Beru kbelík, hadr, vytírám okolo kočkolitu… Žofka mě pozoruje. A provokuje. Jde s mokrými packami proběhnout kočkolitem. Ani si pro jistotu nedovolím říci, co říci! Ani naznačit! Ani povzdechnout!
- Žofko, já tě asi přerazím!
To se tak říká, že?!!! Ale dnes jsem poslouchala, že se to bere vážně. Tak pozor na výhrůžky. I ty myšlené z legrace.
https://www.youtube.com/watch?v=DrUPpn0phjc
Dnes vysílá mistr Holec na Xaver TV. Je opatrný, přesto dobře čitelný a jasný. Někdo mu tam píše donejt:
Řekne
už někdo Rakušanovi, že je ministr vnitra ČR; nikoli šéfem NKVD?
Mistr Holec by si to prý přál, ale kdyby mu to někdo řekl, jde hned
do KRYTu. Líbí se mi jeho pohotovost, slovní zásoba, ostrovtip, humor. A taky jeho
averze vůči MP3.
Dávám na FB písničku z roku 1989. Na začátku 666. V písni čipování, placení v obchodě čipem, roušky... Jak to mohl autor vědět tak dopředu? Jak mohli tvůrci Simpsonových vtělit do svých obrázků tolik informací o budoucnosti. Copak měli Looking Glass? Prapodivné. Koukám, že je to z profilu na FB Martina Rostiak. Jdu se k ní podívat. Má tam záběry požárů na Sicílii, Korsice, dokonce ve Francii, Řecku, Lisabonu, Alžíru… Netušila jsem, že i letos hoří svět. Před dvěma dny roční výročí podpálení v severních Čechách…
Schovala jsem si video dronu, jak zapaluje obilí. Loni hořela Sibiř. Před pár lety v Kalifornii shořely domy, ale túje vedle aut byly netknuté.
Na požáry vždycky požádaly Rusko. Jeho B-200 natáhlo bazén vody a požár utlumilo.
Čtu:
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-26-b-200/1601068386
Ani NATO, ani USA, ale Rusko opět zachraňuje Řecko před požáry! Řecko sice loni vyslalo na Ukrajinu velkou vojenskou pomoc, ale nyní se opět obrátilo na Rusko o pomoc se svým přeletem B-200! A Rusko odpovědělo…
Martina Rostiak
12 hod
Tam, kde je nyní oheň na Rhodosu, existuje povolení k výstavbě větrné továrny. Geoinformační mapa energetického regulačního úřadu na Rhodosu opět ukazuje "špatnou náhodu", že větrné turbíny byly schváleny přesně v oblasti hoření.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-26-rhodos/1601068034
U Martiny Rostiak videa s prsatými chlapy jako ženskými modelkami. Video o konzumaci lidského masa. Video o adrenochromu. Zajímavý profil.
Martina Rostiak
12 hod ·
Myslím, že paní profesorka Strunecka došla k uplne stejnému závěru, jaký je to sajrajt ... dohledejte si, hlavně bambulkové hajajové, co doposud nepochopili chemtrails ...
Hliník - spouští Alzheimera a autismus
Prof. Christopher Exley strávil více než 30 let výzkumem toho, co hliník dělá s lidmi. Publikoval o tom více než 200 prací, ale zdravotnické instituce nejevily o vysoce výbušné výsledky žádný zájem. co je za tím?
Kolikrát mě napadlo, jak maminka žila zdravě. Hýbala se. Jedla česnek, cibuli... A přesto skončila s demencí...
A dost. Celý den zasypán černotou. Přitom slunce. Kočky. Les. Borůvky. Déšť. Úroda. Svoboda. Léto.
Dnes slavily Aničky vibraci svého jména. Hledám Fryntův limerik o Ančičkách. A ejhle! Nacházím své počteníčko:
6.3. 2019
Poslouchám Duši K. ze 16.2. Jaroušek Dušek. Asi před rokem dvěma už tam měl hosta Pavla Steidla. Šarmantní kytarista. Umí. Tentokrát mi Jaroušek oživoval Fryntovy básně, limeriky. Asi před deseti lety na setkání s panem Radovanem Lukavským nám češtinářům právě tyhle recitoval. Nechala jsem si podepsat knihu. Mám je. (Pan Lukavský mi tehdy slíbil, že přijede do školy na besedu. Vlakem. Z Phy. Nestihli jsme to. Zrovna tak jsem si to domluvila někdy v květnu s panem Vladimírem Komárkem. Moc se mu nechtělo. Nakonec řekl:
- Děvče, jestli dožiju do švestek, tak si pro mě pro mě za mě přijeď.
Dohodnuto. Na konci prázdnin odešel na věčnost. Chjo, chlapi jedni. Nemají slibovat. Vzpomínám na ně přesto s láskou.)
EMANUEL FRYNTA
TRYCHTÝŘE
Koupil jsem čtyři trychtýře -
a je to k nevíře,
jak nahoře ty trychtýře
jdou strašně do šíře.
A dole zase naopak,
jak se to zužuje!
Těch peněz, co mě stál ten brak -
a k čemu mi to je?
A nejlepší až nakonec:
on žádný nemá dno!
Ach, koupit dneska dobrou věc
je věru nesnadno.
Limerick: irské hrabství. Limerik: hravý poetický útvar o pěti verších s rýmovou strukturou a-a-b-b-a. Jako forma je známý už od autorů antických (Aristofanés, Horatius, Macrobius) Poprvé jsem slyšela limerik Edwarda Leara. Podrobnosti o limeriku viz wikipedie. V literární teorii jí můžeme věřit. Tenhle nám tehdy recitoval osobitě p. Lukavský:
Když tuhle k nám přišel pan Soukal,
tak pořád se po mně tak koukal,
já Soukale sem
a Soukale tam -
a on to byl zatím pan Vácha.
(Emanuel Frynta)
Zdatní v psaní limeriků u nás byli Josef Brukner, Jan Skácel, Jiří Žáček, prof. Ivan Vyskočil, Emanuel Frynta, Josef Kainar, Jiří Dědeček...
Toto není limerik, ale vtipné:
Našeho
tátu popouzí
a probouzí v něm zlost,
když slyší slovo motouzy,
prý je to ohavnost.
Mě naopak
zas u táty
kolikrát zarazí,
proč tomu říká špagáty,
když jsou to provazy.
Emanuel Frynta
Uši
Odjakživa mě ruší
u lidí na hlavě
že mají ty dvě uši-
vždyť je to ohavné!
Čouhá to na dvě strany,
ještě to odstává,
a jenom při česání
už je s tím otrava.
Není to vlastně vkusné,
mít uši z obou stran.
Přitom když člověk usne,
zůstanou dokořán.
Ke všemu za pár neděl,
jsou celé špinavé.
A taky bych rád věděl,
proč máme zrovna dvě.
Vždyť každý vidí předem,
jak je to zbytečné-
nos máme jenom jeden
a slouží výtečně.
To jedno by se dalo
tak celkem ještě snést.
A když je jedno málo-
tak proč jich není šest?
Slyšeli bychom ostře
a hlavně mnohem víc.
V poměru k lidské kostře
dvě ouška jsou jak nic.
Jen nám to všechno hýbá
žlučí a vlévá zlost-
taková hrubá chyba
a nedomyšlenost.
Emanuel Frynta
Angličané
Angličané jsou námořníci
a slečny oslovují Miss,
co o nich ale musím říci -
že nedovedou pravopis.
Už jejich první omyl je ten,
že píšou I - a čtou to aj!
To jako kdyby psali květen
a vyslovovali to máj.
Je mi jich líto, hlavně dětí,
co ty s tím mají za dřinu -
ja musel napsat jen tři věty
a myslel jsem, že zahynu.
Ta hrůza, než se naučíte
pár slovíček, a natož stran!
A u nich každé malé dítě
musí být rovnou Angličan.
Emanuel Frynta
Ančičky
Šlo cestou
deset Aniček
a potkal je pan Vaníček.
I dal si palce za kšandy:
"Co je to tady za Andy?
Prachsakra, to je Andulek -
až jsem se na mou pravdu lek!"
A brunátný jak pomeranč
pelášil honem od těch Anč
a ještě doma u branky
pak pořád myslel na Anky,
jak tam ten vítr přes lán dul
a opíral se do Andul.
A tím ten
příběh s Annami
je zaplaťpánbůh za námi.
Závěrečný limerik Ančičky – radost číst. K těm Mistrům, kteří mi slíbili, že přijedou a pak slovo nedodrželi, neb zvolili jinou štaci, patřil i pan Zindulka. Pořád jsme si domlouvali, že přijede do školy... Hezky jsme se spolu rozloučili na besedě ve smiřické Dvoraně asi v roce 2018. Pamatoval si na mě. Bylo to milé.
Tak. Černotu posílám do země. Pouštím na sebe zlatý déšť. Všechny dnešní zprávy házím za hlavu. Přede mnou čistá zářivá cesta s květy.
Dobrou noc!