Cesta do Phy a zpátky s Českými drahami - zážitek

Klídek, klídek. Dnes se vezeš k autobusu sama. Petroušek bude večer na srazu. Za deset pět. Vylez! Před půl sedmou musíš "stát u branky". Mám dost času. Pořád. Mám dost času. Stálá mantra... Umýt vlasy, rychle oloupat brambory Petrouškovi k rybce, ukázat mu znovu - tady naliješ vodu, támhle je kmín, navrch dáš lososa, je okořeněn. Jo - Micce smetánku, masíčko, pomuzlat... Ještě cvičit.. Ne, cvičit už asi ne. Určitě ne. Půla. Za pět minut ti to jede. Stihla jsem. Ještě jsem čekala :-)

Na Černém Mostě už jsem viděla známého Coopra. Linda čeká. Chodí v předstihu. Přeběhla jsem most přes cestu. Huráá s Lindičkou okouknout kytky, záhonečky... Kitty je, potvora, využívá, ke své potřebě. Ne kočkolit. Zlikvidovala jahody, likviduje každé čerstvě zryté, okopané, kypré místečko. Je v boudičce. Ani nevystrčí hlavu. Ráno i v noci ty naše kočičí holky otravujou - dovnitř, ven, dovnitř, ven. Přes den nejsou k nalezení. Spánek posiluje.

Kitty pojď!

Koťátko, vypiplala jsem ho. Měla umřít. Za plotem stanovali brutálisti. Micinka se bála o děti. Obíhala boudičku... Dostala horečku... Tahle černá byla první. Obstála. Nejsilnější. Železná kočka. Umí jezdit autem. :-) :-) Neumí řídit. Nerada jezdí navštěvovat mámu. Naše Micicinda se k dceři dávno nechová jako k miminku. O prázdninách se sžijí, bojují o prostor, honí se a zas odjezd.

- Máš to tu hezké. Tolik kytek na oknech. Vše zahubím - vánoční kaktus, bambus, fialky, co jsem jich měla po mamince...

Mamka vždycky říkala: Dokud ti to máma nepochválí... Chválím. Linda se směje. Mamce vykvetla i násada od koštěte. Lindě taky. Můj mezičlánek je nějaký nešikovný. No jo, vždyť oni mě programovali - studuj, studuj, na nic nesahej... Tak jo.

Jedeme. Vyskakuji u hotelu. Loučíme se. Už se ani neohlédnu, hledám ceduli. Dnes jsme v jiném sále. Moji zlatí milí mladí z Moravy. Lucka a Míša. Objímáme se. Trávíme spolu vždy hodně času. Na dovče jsme spolu túrovali. Péťa je ráno nechal pozdravovat.

- Peťuš, ti jezdí do Brna. Dnes je neuvidím.

A ne. Přijeli. Úspěšní. Inteligentní. Přátelští. Míša je asi o dvě hlavy vyšší :-) Bezva pocit. Máme fotku Míša vs. Petroušek :-) Míša si na tu fotku vzpomněl... Lucka mi ve Špindlu a v Brně na přehradě foukla do ucha. Lekla jsem se. Kjavo! :-) Dnes jsem ji uviděla první. Zezadu. Fuk! Dnes jsem kjava já! :-) Řehtáme se. Míša mi ukazuje místo u stolečku. Protekční - VIP. Cítím plesat srdce. Miluji je jako vlastní...

Školko výživné. Pomohlo. Je nutno opustit komfortní zónu. Nechceš? Musíš. Chceš být úspěšná? Jeď.

Loučím se. Mám dost času. Jasně. Vybrala jsem si vlak. Jedu z Libně. U hotelu se to hemží pejsky. Přehlídka? Prý ano.

Vybíhám stráňku k autobusu. Božínku, jablíčka na zemi. Nový chodníček. Boty zůstanou čisté. Ale!!! Opět neúcta ke Gaie. Šrotují tu celé stromy. Poprava stráně. Kvůli chodníku. Kdo tu byl dřív? :-(

- Prosím akční jízdenku Pha Jař..

- 139 korun.

No, to jde. Ráno jsme jela za 139 busem. Slevu mi vzali. Tam a zpět bych zaplatila přes čtyři stovky. Blázni byli, kordy měli - říkávala s tlesknutím do dlaní maminka. Za pětistovku si dojedu autem. Jenže nelze číst, poslouchat, meditovat, spát.

- Ale jede Vám to až za hodinu.

- Ne, chci jet teď.

- Tak to ve vlaku doplatíte.

- Doplatím Vám to teď. Dali by mi pokutu.

- Ne, bez pokuty, už utíkejte, ať vám to neujede.

Klušu na perón. Uvelebuji se. Netuším, že jedu trasou na Pice. Netuším, co mě čeká. Průvodčí.

- Koupila jste si špatnou trasu.

- Já jsem si nekoupila žádnou trasu. Koupila jsem si akční jízdenku.

- Budete muset doplatit.

Počítá, nejde jí to. Stojí u mě víc jak deset minut. Otravuje se strojkem. Asi nemá signál. Počítá. Očekávám deset dvacet korun. Tak kolipak si vymyslíš? Třicet z Pic do HK?

- Sedmdesát jedna.

- Cože? Koupila jsem si akční jízdenku.

- No, ale na špatnou trasu. To oni dělají. Prodají slevu a pak to tu lidi doplácejí.

- Nemám hotovost. Kartou.

- Jé, tak to pošlu kolegu.

Pošli, pošli, tuhle trasu si nepospím. Musím přestupovat, hlídat zastávky...

- "Vážení cestující, kvůli stavebním pracím na trati bude mít rychlík deset minut zpoždění."

Jak deset minut?! To mi to v Picích o dvě minuty frnkne.

Už je tady kolega. Znovu počítá.

- Sedmdesát jedna korun!

Busem jsem v Pze pohodlně za necelou hodinu a půl; rychlíkem jedu s přestupy, běháním podchody, honěním a ujížděním návazných spojů čtyři hodiny. Pomalu za dvojnásobek. A bez slevy!!! Bordel.

V Picích vláček nečekal na rychlík. Ne, ne, ne. To dělají s oblibou. Postaví vlak na konec nádraží - na první nástupiště vzadu. Chromý to nedoběhne. Mladému to ujede. To se děje vždycky. To by si měly dát Česko dráhy do reklamy. Jak tam ten šťastný rozesmátý průvodčí letí vagonem a slouží pracujícímu lidu. Teda cestujícím.

Čekáníčko půl hodiny. Jestlipak mi to v HK zase frnkne. Potvory. Moloch. Vlak tam končí. Ale já pokračuji. Ostražitě se stavím do chodbičky ke dveřím. Taky by si tam mohli napsat: Vystupujete vpravo, vlevo... Průvodčí.

- Jízdenky.

- Nic vám neukážu.!Už jsem sbalená. A čekám na otevření dveří. Už jste mi posloužili, dali akční jízdné, už mi ujel spěšňák a teď kvůli vám mi ujede další vlak. Ne, ne, ne.

(Napadl mě Šimek, Grossmann - Já tu slevu nechci zadarmo. )

Opět proběhnout celé nádraží. U peronu stojí vlak.

- Je to na Jaroměř?

- Ne, stojí vám na druhém.

Twl. Zas po schodech dolů. Proběhnout podchod. Načíst pro jistotu ceduli. Jo, druhé. Vyběhnout schody. Nekonečné. Uhnaná. Vpravo vlak. Nějaký mrtvý. Divný. Jé, protější nástupiště. Jdeště že jsem si všimla... Doběhnout. Minuta po odjezdu. Zaplať bůh, že tady minuta nehraje roli. Jinak by byl opět v pdachu. (Svěrák.) Sedám uštvaná. Dáváme se do pohybu. Mantra: Klídek, klídek, zvládlas to. To nevadí, žes profrcala dvě hodiny. To nevadí, že ti dali slevu a pak chtěli doplatit. To nevadí. Jsi zdravá, svěží,úspěšná, milovaná, šťastná, zamilovaná. Jsi prostě v nejvyšší pohodě. Co bych asi dělala o berlích? Bezohlednost. Vlaky nedají blízko sebe. Nepočkají. S gustem ujedou... Minule z Brna mi to fouklo v Brně, v Picích, v HK. Pan strojvedoucí dobíhajícímu davu zamával... Šmejdi.

V Jaři jdu čekat do chodbičky. Stojí tam asi pět hlučných... Cítím nepříjemné pyžmo. Hrabu v kabelce. Parfém. Vlak brzdí. Něčí ruka mi před očima zmáčkne zámeček. Jo, předběhnout by chtěl. Vystupuji a jsem ráda za tuto zkušenost. Zas dlouho, dlouho, NE!!! Branné cvičení NE!!! Raději jedu na kole nebo hrabu zahradu.

Utíkám z nádraží pro auto k autobusu. Doma. Cedulka na ostrůvku - volat paní. Volám. Je z Chrudimi. Narychlo přeměřit. Nakoupit. Zítra jede domů... V 19 divadlo. Podařilo se mi přijít poprvé pozdě. Usedla jsem na volné sedadlo na kraji řady. Nezaujali mě. Jsem unavená. Po přestávce klušu na své místo. Domů!!!

Petroušek je tu ze srazu. Bude půl jedenácté.

- Peťuš, užil sis to?

- Joóó. Užil. Bylo nás asi padesát. Ze tří tříd.

Vypráví, vyřizuje mi pozdravy. Od známých. Od bývalého ředitele. I já líčím svou anabázi. Taky předávám pozdravy Lucky a Míši...

Doma. Bezpečí. Spokojenost. Láska. Opora. Radost. Pomoc. Štěstí.

Dobrou noc :-)