Cesta duhy

Rita Štanderová

29. říjen 2022 ·

Modlitba svornosti

Jak rozkošné a milé, když bratři s druhem druh,

jsou svorni při svém díle a v srdcích jeden duch.

Jak rosa nebeská splývá na stráně Božích hor,

tak požehnán též bývá, vždy věrných bratří sbor.

A kýžený ráj svatý, se lidstvu obnoví

a svobody věk zlatý a spadnou okovy.

F.G. Wetzel, 1779 - 1819

... a lidstvo stále věří, stále probíhá boj mezi dobrem a zlem...

Neděle. Divná. Zase vrátili čas. Už včera večer jsem byla zmatená. Petroušek puntičkář všechny ciferníky změnil. Na troubu si netroufl. Ne na mě. Na hodiny v elektrické troubě. Ty mě celý den děsí. Hrozný pohled, když si myslíš, je pět, ale ono je šest. Není. Je pět. Tyhle matrixové hrátky, cvičení, dokazování, že budeme poslouchat – se mi nelíbí. Budiž.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-28-zofie-okupuje-koupelnu

Žofie se večer se mnou rozloučila v koupelně.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-29-dobry-den

A ráno už mě vítá do dne před ložnicí. Beru ji do náručí. Kočku čekatelku. Podle FB tu běhala před třemi lety ještě naše černobílá Micicindička. Loni ještě Zrzečka. Těžké, když člověk nezná jejich osud. Kdyby aspoň naznačily. Tak lehkovážně jsem obě v den ztracení volala. Jako že přijdou. Že jsme je omylem zamkli v chatičce.. A nic. Nepřišly. Jen se jitří duše.

Den pro mě. Chtěla bych jít na slunce. Nejdřív peeling, maska, pak chvíli oslavný tanec života. A teď na zahradu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-29-orechy

Sbírám ořechy. Hrabu listí. Hodně v černých slupkách. Ty budu louskat jako první. Koš promáčených suším v bedýnce u kamen.

Měla bych, ale nemusím. Chvíli si lehám. Odpočívám. 

Čtu momentálně z několika rozečtených Strážkyni paměti od dr. Hany Sar Blochové. Z osmi set stránek se blížím k osmdesáté. Cvičím si mozek. Nejsem zatím moc moudrá. Dřív jsem nechápala, jak se hlas stočí do šňůry telefonního kabelu. Teď už to nenapravím, když kabely zmizely. Zrovna tak nerozumím, jak se zrovna do konkrétního obýváku trefí paprsek družice. Jednodušší snad pro pochopení bylo, jak letí neviditelná čára z vysílače na Černé hoře a jisto jistě se trefí do správné střechy, do té pravé antény, tam se sroluje a jako Santa Claus se trefí do správného krbu. Jak vysílací paprsek hupsne dolů do obýváku k těm, kteří mají uprostřed černý oltář – svatou bednu. Poslouchám rozhovor na tom portálu, který nesmím zveřejnit, protože mi hned začnou vyhrožovat, že dostanu. Jmenuje se Klenoty života. Líbí se mi, že dole pod vysíláním mají červenou linku, která je rozdělena jemným cinknutím a já se mohu vracet k jednotlivým tématům. Skoro poslední je otázka na knihu Strážkyně paměti. Předloni na podzim jsem sbírala švestky. V trávě položený ntb. Krásný rozhovor s dr. Blochovou  na Cestách k sobě o knize, která měla už už vyjít. Poslouchala jsem o hvězdném původu lidstva, o cestách z různých souhvězdí. Ó, tu musím mít. Petroušek mi ji koupil k letošním narozeninám. Zatím se pořad motám v rozhovorech s Mistry. A teď – už se dostávám k tomu, co jsem nakousla na začátku odstavce – se dozvídám, že kniha popisuje cestu duhy. 

Ještě odskok:

Předloni v létě na šamanském festivalu v Dolních Sejfech, který pořádal Zdeněk Ordelt, jeden český šaman hovořil o znovu osazování našich hor a horstev krystaly okolo české kotlinky. Nebo možná spíš o opravě nebo tak něco. O tom jsem už slyšela.

https://athorr2.webnode.cz/energeticke-studnice-zeme-ceske/

I o energetických studnicích. To už je let. Pořad Absolutně neuvěřitelné s Jardou Chvátalem. Studnic máme dvanáct my i Slováci. Tryskají v jedenácti zemích ve světě. Pamatuji si jen Bali. Tam prý o nás vědí.

Viz Pátá energetická studnice - Bethea (přehrada Šance)

Lokalizace: na spodním rohu, přehrady Šance, jihovýchodně od Frýdku Místku u silnice přes obec Ostravice, přesná GPS: 49°30′44″ severní šířky a 18°24′44″ východní délky. Stříbrná barva. Pracuje se sedmou čakrou a tím s hypofýzou (podvěsek mozkový). Hloubka sarkofágu 75 metrů, poloměr vyzařování 88 metrů. Výška vyzařování sloupce 390 - 730 metrů. Velká rozkolísanost sloupce vyzařování z důvodu nedalekého "hroznu meridiánů" země, který souvisí s horou Kailas a propojuje naší zemi s Tibetem. Beskydy = Malý Tibet. Obsahuje informace o tibetské genové bázi v našem národě a hlavním iniciačním domu pod již zmíněnou horou Kailas. Obsahuje energetické informace o významu Beskyd a "energetickoinformačním zrcadle" (zrcadlem našeho národa v podobě jiných států) . Národ Bali je prvním zrcadlem našeho národa a je stále aktivní a najdeme v něm mnoho spojitostí, které přímo souvisí s národem českým. Druhým zrcadlem našeho národa byla Incká civilizace. Nyní však není na hmotné úrovni aktivní.

Studnice vyzařují do různých výškových sloupců, mají různé průměry podzemních sarkofágů, mají různé barvy, ovlivňují zdraví na různých čakrách atd.

Slováci mají totéž: https://athorr2.webnode.cz/energeticke-studnice-zeme-slovenske/

Ještě pro zajímavost:

https://www.youtube.com/watch?v=98mVUF5Gh8g

Tenhle pořad hovoří o synchronizačních centrech v Čechách i na Slovensku – Hathor, Isis, Osiris, Kasandra. Každý, kdo se narodil u nás, je podle své krevní skupiny napojen na příslušné energetické centrum. Starobylé ezoterické texty vysvětlují posvátnost a specifičnost lidské krve.

Šup zpátky:

https://www.youtube.com/watch?v=c4gmw4a2l0E

Hana Sar Blochová: Vyspělé civilizace | Skrytá historie našeho území | Klenoty života

Ireno, návrat k cestě duhy dr. Blochové. Kniha souvisí s tématem krystalů. V rozhovoru jedno z témat, o němž hovořily, byly krystaly. Zemské. Civilizační. Dr. Blochová objasňuje, proč knihu začala psát. Nastoupila cestu duhy. Začala vědecky. Zkoumala barvy na krystalech, na hranolech. Rozklad bílého světla. Heraldické barvy duchovních rodů, hlavně růže. Začala chápat symboliku barev a hlavně symboliku duhy. Duha je nadzemská, ale je i vnitřní duha krystalů uvnitř Země. Krystaly mají vnitřní světlo. Naše Země je osazená specifickým komplexem krystalů, které vytvářejí vnitřní duhu. Aby došlo k osvobození, odhalení, uvolnění cesty duhy, je potřeba pochopit význam krystalů. Inkarnace lidských duší se děje na úrovni nějaké strategie pro každou planetu. Toto je cesta pro inkarnaci duše. Duha je klasicky šestiškálová a sedmá je výsledná škála. Pozemská civilizace je postavená na čísle šest a sedmička je přestupná. Duha nám ukazuje rozklad a skládání, souzvuk bílého světla, které symbolizuje formu inkarnace našich duší. Cesta duhy je cesta inkarnace duší na Zemi. Pokud pochopíme cestu duhy jako duši, jsme schopni se spojit s vnitřními krystaly - zemskými; v nás jsou také krystaly, srdce člověka má srdeční krystal, který rezonuje s ostatními krystaly; pokud je člověk schopen vyladit se na duhu a systémovou krystalovou odezvu ve vnitřní zemi, je přímo napojen na božství. To je vývoj člověka. Aby pochopil, že rozklad a zpětné skládání bílého světla a inkarnace člověka na zemi je způsob, jak se sem inkarnovat. Způsob návratu k Bohu, k vnitřnímu božství, je otázka rezonance srdečního krystalu s duhou jak krystalovou v zemi, tak venkovní na zemi. Spojení kosmu a Země. Pochopení Gáji pramatky, která nám dává do našeho systému živlového vnitřní duhu. Přijetí pramatky Země. To je cesta duhy; je to tvořivá ženská cesta, která doplňuje oblouk kosmické duhy. 

Pro mě už jen maličkost - čeká mě to pochopit

Líbí se mi pečlivost v popisu rozhovoru na Klenotech života:

Tématem rozhovoru jsou vyspělé civilizace u nás a jejich zánik, skrytá historie našeho území. Hana Sar Blochová nás vezme nahlédnout do historie naší krajiny, podíváme se na naše hvězdné předky, obry, monumenty, pyramidy a podzemní komplexy na území ČR. Jaké byly důvody zániku civilizací a čeká nás další kataklyzma? Nejnovější kniha Hany Sar Blochové: Strážkyně paměti (https://sar-blochova.cz/obchod/)

Navíc k tomu ještě obsah kapitolek plus vystřižená videa z nich.

Kapitoly: 00:00 Úvod 00:36 Předci 01:43 Prapředci Slovanů 04:44 Obři na našem území 08:28 Obři se inkarnovali ve dvojicích 13:09 Monumenty na území ČR 17:41 Vznik a význam pyramid 21:51 Podzemní komplexy v ČR 23:20 Zánik civilizace na našem území 25:29 Kataklyzmata 30:20 Strážkyně paměti 32:29 Cesta duhy 35:55 Transformační potenciál příběhu 39:33 Podzimní besedy

Příběhy, pověsti, všechny národy měly mýty. Zakódovaly do nich poselství, vzkaz pro duši. Ta se buď rozpomene nebo si uvědomí, že stejný příběh zná. Než rozpomenutí se je to prožitek emoční nebo mentální. Uvolní blokády, které člověku brání nastoupit cestu. Jakýsi moment iniciační. Bez iniciace nemůže být transformace. – Toto "aha" jsem objevila. Proto velice ráda poslouchám Helenu Heclovou a rozbory pohádkových příběhů. Ne patlaniny z televize. Ale například staré ruské, konec konců i Erbenovy, Němcové pohádky. Odrážejí kosmickou historii. Bohužel pohádky jsou už překopány, přeznačkovány strategií antického světa Řeků a Římanů. Příběhy jsou zfalšovány. To pozná jen duše žijící v souladu s božstvím. Učím se. Rozlišit lež od pravdy. Proto nikdy nepůjdu za někoho vždycky budu svá. Bude to můj originál. Proto jsem pro mnoho lidí nepřijatelná. Dřív jsem se trápila. Dnes mi to je úplně jedno. Vyjadřuji se třeba nepříjemně a tečka. Taky mám ráda na rovinu. Nepotřebuji bloudit. Někdy člověk neví, že někomu šlápnul na kuří oko. Potřebuji to znát. Pokud někdo šlape pravidelně po mých nohou a okopává mi kotníky, bohužel. Je to jeho. Někdy přesně vím, co mu vadí. Nemá na mě. Ale já se nechci s nikým přetahovat, porovnávat. Já taky na někoho nemám. Viz mé louskání Strážkyně paměti. Kvůli tomu nezanevřu na vzdělanou ženu svítící jako maják osvěty pro nás sotva se probrané nebo slepé.  

Dívám se na videa s maminkou. Je mi divné, že tam ještě pobíhá naše černobílá Micinka. V roce 2020. Jsem myslela, že se nevrátila 27.10. Do týdne jsme měli Zrzečku. Jen na dva roky. Porodila Koťátka, za rok se nevrátila jako Micka ze zahrady.

Maminka se na videu srdečně směje příhodě s Werichem. Asi jsem loni poslouchala pod psaním Dvojku. Vladimír Škutina vedl vtipné jiskrné rozhovory s panem Werichem. Maminka mě s ním seznámila. Dala mi pod stromeček skvělé knížečky. Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu nebo Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů (ó, téma aktuální). Werich vedl krátké rozhovory sám nebo s panem Škutinou. Loni jsem asi poslouchala pod psaním vyprávění z nějakého černobílého filmku postřehů pana Wericha. Stojí u závor uprostřed Phy ve svém autě. Já si na ty zatracené závory pamatuji. Měly takovou tu síťku dolů, aby zamezily lidem podlézat. Werich si nestěžuje; jen navrhuje, že tyhle závory by se hodily ve válce. Nikdo by nemohl dovnitř ani ven. Mamce na videu vyprávím příhodu, kterou jsem poslouchala, ale nepozorně. Něco o obrazu s hracím strojkem. Werich zlobil, strojek schoval do kamen. Přišel pan ředitel, hrál na strunu pozitivních vlastností; přece obraz je nás všech. Měli bychom si toho vážit. Já jsem tam něco nezaslechla. Ale na otázku, kdo to udělal, se Werich přihlásil:

- Pan profesor!

Prý hned věděl, že nikdy nemá poukazovat na mocnější.

S tímhle panem profesorem se pak někde setkal. Stáhnul okénko:

- Málem jsem vás zajel, pane profesore.

Vzal ho k sobě na oběd. Povídali si, že to jejich štengrování bylo přátelské. Jednou se Werich naučil latinský nápis na Karlově mostě. V jeho hodině latiny se přihlásil… Pan profesor odpadl. Myslel si, že učí blbce a najednou nějaký Werich přijde s latinskou větou… Po letech se vyznali, že se měli rádi.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-29-teslova-podlozka

Procházím vzpomínky na FB. Už dva roky spíme na Teslových podložkách. Super objev Jirky Kašpara z Poličky. 

A to je vše, přátelé. Ještě sem dávám další tři příběhy - dny - Lukáše Faltýnka. Obdivuji jeho sílu, samostatnost, odvahu, fištrón. Psala jsem mu, že jsem slyšela, jak někdo v ajahuascovém rituálu mezi zvracením a průjmem slyšel hádání žab a psů z nedaleké vesnice. A ejhle. Lukáš si včera rozprávěl s žabkou. Píše, jak ji měl ve WC míse. Najednou zmizela. To jsou věci...

Tak - dobré čtení a dobrou noc! - Jé, už je tu čtení z neděle. Tak to až zítra. Rozumím, co způsobila lijána. Propojení s přírodou... No, maňana... 

Lukáš Faltýnek

5 d ·

Třetí den v Kolumbii. A dnes krásnější, než dva dny před ním.

Bogotu jsem opustil včera o půl třetí odpoledne, kdy jsem se začal přesouvat nočním busem na jih Kolumbie do Mocao. Cesta mi zabrala 15 hodin a byla fajn. Zvlášť díky mému spolusedícímu Carlosu Eduardovi, který mi po pár minutách jízdy ukázal mobilní telefon a na něm dotaz v angličtině, francouzštině a španělštině, zda mluvím některým z těchto jazyků. Řekl jsem mu, že se učím španělsky, ale abychom si popovídali, lépe když spolu budeme mluvit anglicky. Carlos studoval dva roky střední ve Spojených státech a tak mu angličtina byla vlastní. Vyprávěl mi o Kolumbii, místech, která bych tu měl navštívit a na co si dávat pozor. Já mu naoplátku vyprávěl o Evropě. Povídali jsme si zhruba tři hodiny, než jsme se oba odebrali ke spánku. Za tu dobu jsme si stihli vyměnit kontakty na Facebooku a WhatsAppu. A také jsem dostal jednu velmi důležitou radu. Pokud mám kšiltovku jako že mám, měl bych ji stále nosit, nejlépe naraženou do čela. Tak jak ji zde nosí většina místních a lépe s nimi splynu. Že by to dnes úplně zabralo si nejsem jistý. Ale třeba alespoň trošku ano. Navíc se na Carlose jako místního mohu kdykoliv obrátit a poradí mi, co při cestě zajímavého navštívit. Myslím, že toho za čas využijí a budeme si v následujících dnech psát.

Do Mocao jsem dorazil za tmy chvíli po páté hodině ráno. Nebylo to úplně příjemné. Naštěstí na autobusovém nádraží byly otevřeny dva stánky s občerstvením, než se rozednilo, což zas tak dlouho netrvalo, posnídal jsem.

Po rozednění jsem vyrazil do města. Protože bylo ještě vše zavřené a město se teprve probouzelo, moc mě to v něm nebavilo a tak jsem si řekl, že se pěšky projdu do sedm kilometrů vzdáleného ubytka. Ubytko jsem měl domluvené jen přes WhatsApp a protože jsem ráno nechtěl nikoho budit, říkal jsem si, že pokud tam pěšky dojdu k osmé hodině, třeba už bude někdo vzhůru a bude to tak akorát. Bylo. Jen co jsem přišel, byl jsem ubytován. Vykoupal jsem se. Z batohu si odložil věci a vydal se na Konec světa. Menší trek amazonskou džunglí. Trek je tu vyprojektován jako turistická atrakce, což je fajn. Cesta je výborně značená a mimo hadů a pavouků se nemusíte obávat jiných zvířat. Naštěstí, na hada jsem nenarazil. Kapacita treku je třista návštěvníků denně. Co jsem nepočítal, dnes nás tam bylo pět. Krom mě ještě dva belgičani a pak pár kolumbijců.

Před vydáním se na trek jsem musel povinně zhlédnou instruktážní video o trase, tak abych se s ní seznámil a byl připraven na vše zlé, co mě může potkat. Součástí videa byla i část, kde mi říkali, že se na trek vydávám na vlastní nebezpečí. Nakonec jsem dostal na ruku modrý pásek s číslem, kam mohu volat v případě potřeby a mohl jsem vyrazit. Zajímavostí zde bylo, že co jsem dal na ubytku pas jako ubytováný, informace z něho měli i lidé u vstupu na konec světa. Sami od sebe se mě zeptali, zda jsem Lukáš a bydlíml v Samay hostelu. Řekl jsem, že ano.

Trek byl musím napsat vážně nádherný. Zhruba v polovině se ke mně přidal správce treku a doprovázel mě až na samý Konec světa. Konec světa proto, že se dorazilo na skálu pod kterou nebylo 300 metrů nic. Vlevo ze skály přepadávala tekoucí voda, což se ze spodu, kde jsem nebyl jistě jeví jako super vodopád.

Před tím než jsme ke konci světa dorazili, zeptal se mě správce, Alfrédo se jmenoval, zda jsem šel ráno pěšky tímto směrem. Řekl jsem mu, že ano a on, že mě cestou viděl z motorky. Zřejmě jsem si ho tímto získal, protože se pak se mnou cestou bavil víc a víc. Nakonec jsme se po doražení na konec světa spolu bavili ještě asi následující dvě hodiny. Mezitím na Konec světa přišli dva belgičané a Alfredo dával pozor, aby mu přes okraj nepřepadli jako voda. Na zpět jsem pak šel sám.

Potom jsem se nechal místním busem odvézt do města na oběd. Ve městě se mi podařilo najít výbornou vegetariánkou restauraci jejíž nabídky jsem využil.

Cestou z města zpět na ubytko jsem se postavil k silnici, s tím, že si stopnu bus číslo 4, který na ubytko jezdí. Nečekal jsem na bus ani půl minuty, když u mě zastavila dívka na motorce. Zeptala se mě pak jedu. Když jsem ji to řekl, řekla mi ať si k ní sednu do zadu, že mě na ubytko vezme. Má prý stejný směr. Neváhal jsem. Přisedl jsem si a byl na ubytko vrácen motorkou. Ač slečna nic za svezení nechtěla, dal jsem ji co bych platil za cestu busem. Nebylo to mnoho, ale i tak byla ráda.

Na závěr dne musím napsat, že mi vše vyšlo perfektně. Kolumbie je nádherná, lidé zde skvělí a jediné čeho bych se měl obávat jsou zvířata v džungli.

Na zítra mám naplánován trek k dalšímu vodopádu. Večer pak ayahuaskovou ceremonii.

Lukáš Faltýnek

4 d ·

Nejtěžší je vždy učinit první krok. V případě Kolumbie jsem ho učinil již před mnoha lety. Omylem jsem si však koupil letenku do Colomba a k vlastnímu překvapení skončil na Srí Lance. V zemi o které jsem nikdy pro cestování neuvažoval a jinak bych de tam nikdy nepodíval. Na druhou stranu mi Srí Lanka přirostla k srdci. Už jsem se tam jednou vrátil a asi ne naposled.

Na počátku září jsem co se týká Kolumbie učinil první krok po druhé a letenku si zakoupil už správně. Však kolik měst se dá na zemi splést s názvem Bogota?

Od koupi letenek jsem si pak občas o Kolumbií, podmínkách cestování a bezpečnosti četl a musím říct, nebylo to mnohdy hezké čtení. Na druhou stranu cestuje se sem a když si budu dávat pozor, vše bude oki, uklidňoval jsem se. Nad to kamarádka Lucka strávila v Kolumbii celé léto a byla nadšená, uklidňoval jsem se a bral vše pozitivně.

Vím, stále jsem tu teprve krátce, ale za těch pár dní jsem vskutku nadšen. Nikde jsem se zatím necítil nebezpečně. Lidé se tu usmívají. Pokud cokoliv potřebuji, poradí, pomohou. Navíc tu není rozvinutý turistický ruch, nikdo mi nic nevnucuje, nenabízí. Vše tu nějak tak plyne normálním životem. A já se z toho těším. Žádné spešl turistické atrakce. Pouze normální život.

Z včera na dnes tu byla má první noc v Amazonii. Trošku jsem se obával komárů na pokoji. Naštěstí nebyl ani jeden. Pouze k večeru venku než jsem se namazal tu zakoupeným repelentem jsem dostal pár bodanců.

Ráno po probuzení jsem vyrazil k cestě na snídani, kde jsem si koupil něco pečiva a kafe. Výborné. Pravé kolumbijské. Jiné tu stejně asi nemají.

Potom jsem si u cesty zastavil bus číslo 4, ano autobusy zde mají dané přesné trasy, nikoliv zastávky. Stačí si jen u cesty mávnout a jedu. Když pak chci vystoupit, jdu k řidiči, zaplatím mu za cestu a on zastaví. Takto jsem se dostal na začátek treku k vodopádu. Popis cesty dál jsem čerpal z internetu. Cestou se ke mě přidal jeden z místních, který kamsi nesl vodu. Napovídal toho mnoho, ale vůbec jsem mu nerozuměl. Snad jen nadšení, že může jít s gringem. Já stále jen říkal sí.

Po rozloučení jsem šel zhruba další dva kilometry sám a musím říct, že to bylo moc fajn.

Příroda kolem i vodopád byl fantastický.

Pak už jsem se vrátil zpět do města do vegetariánské restaurace. Z restaurace zpět na ubytování, odkud bych měl v pět hodin tohoto času podniknout cestu za šamanem na ayuhascový ceremoniál. Jsem zvědavý, co vše se mi ukáže. Jaké to bude.

Vám všem díky, že toto čtěte a líbí se vám to. Taktéž díky za všechny komentáře.

Lukáš Faltýnek

3 d ·

"Hola buen día cómo estás?" Přistála mi na WhatsApp zpráva ze strany Leny a Juana, prostřednictvím kterých si tu domlouvám účast na ayuhascové léčebné ceremonii. Za pomocí slovníku a svých nově nabytých základů španělštiny odepisuji, že se mám dobře a ptám se, jak to bude dnes s ceremonií? Dozvídám se, že ceremonie se koná mimo prostory ubytování. V pět hodin mám být připraven k odjezdu na ubytku, kde si mě někdo mezi pátou a půl šestou vyzvedne. Jako poslední zprávu píši dotaz, co vše si mám s sebou vzít? Je mi odepsáno "Linterna agua papel hijienico," což úplně nevím, jak si přebrat. Nakonec si toto překládám jako baterku a vlhčené hygienické kapesníčky. Baterku nemám, poblíž ubytka ji už do odjezdu nekoupím a tak se ptám, zda mi ji půjčí? Vlhčené hygienické kapesníčky také nemám, ale mám spoustu klasických papírových kapesníčků, tak si s nimi určitě vystačím. Na dotaz k zapůjčení baterky mi přichází, "Bueno." Vykládám si to jako souhlas s zapůjčením a odepisují, "Gracias".

Do srazu mám necelou hodinku. S sebou si chci vzít pouze nezbytné, zbytek svých věcí nechám na ubytku. Do batohu si tak dávám svetr, kdyby mi byla přes noc zima, peněženku, tři litry vody a ručník. Takto nabalen si jdu sednout ven a s mobilem v ruce připojený k WiFi čekám na dvorku ubytka na pátou. Deset minut před pátou slyším za sebou, "Lukas?". Ohlédnu se a vím, že odvoz je tu. Z dvorku jdeme k bráně ubytka, kde tak nějak čekám připravený svozový automobil. Místo něho vidím jen samodomo vytuňěnou mašinu. Mladík z odvozu vytahuje z černého látkového vaku helmu a podává mi ji. Ještě, že tak, říkám si a helmu se pokouším nasadit. Nejde to. Má hlava se zdá být větší, než helma samotná. Helmu vracím. Je jisté, že není pro mě. Mladík ji strká zpět do vaku. Já si nalezl na motorku a vyrážíme. Cesta je děs. Jedeme nebezpečně rychle. Chci vědět kolik. Jukám se na tachometr, ale je rozbitý. Rychlost odhaduji na osmdesát až sto km v hodině, ale nevím, mohu se mýlit, rozhodně mi to tak připadá.

V centru městečka Villagarzón mladík zastavuje a ptá se mě, zda si chci ještě něco koupit? Říkám, že snad mám vše, ale přeci jen se ptám, co důležitého bych měl mít. Dozvídám se, že vodu a toaletní papír. Nyní už chápu, žádné vlhčené toaletní ubrousky, ale roli toaleťáku. Jdu si ho koupit. V regálu vidím dva druhy. Jsou za babku, batoh mám velký a tak beru oba. Jeden nikdy neví, říkám si v duchu. S obouma jdu k pokladně. Nechávám si je markovat, když mi prodavačka říká, "Kámoš ukazuje, že si máš koupit jen jeden." Otáčím se na mladíka na motorce. Na prstech mi ukazuje jedničku. Tato situace mě velmi pobavila. Zaprvé nevím, jak jsem prodavačce vůbec rozuměl, že kámoš ukazuje, že si mám koupit jen jeden. Prostě jsem to v hlavě měl. Za druhé, prodavačce je jasné, kam spolu jedeme a že to bude mé poprvé.

Z Villagarzón jsme rychlostí světla pokračovali zhruba dalších dvacet kilometrů. Ke konci jsme sjeli z hlavní silnice a po úzké cestě si to již pomalu šinuli kamsi do nikam.

Dorazili jsme ke stavení, kde již stálo spousta motorek. Slezli jsme z naší, šli za dům a po úzké cestě asi tři sta metrů za něj. Na konci cesty nás přivítalo rozsáhlý otevřený přístřešek. Kolem něho doutnali ohně. Asi proti komárům, napadlo mě. V přístřešku a okolí bylo asi kolem různě se spolu bavících dvaceti lidí. Ze všech šla pohodová uvolněná atmosféra. Můj doprovod mě zavedl za šamanem. Toto je Taita Humberto, zkušený Šaman. Podali jsme si ruce. Pak mě doprovod zavedl do středu přístřešků. Ukázal mi kde si mám pověsit batoh. Ano, jsme v džungli, kde se nic nenechává na zemi. Pak mi byla nabídnuta židle ať chvíli počkám, že mi mladík přinese hamaku. Sedl jsem si a pozoroval okolí. Ze všeho kolem, hlavně z pohodové atmosféry, jsem měl skutečně výborný pocit.

Za chvíli se u mě objevil starší pán, přivítal se se mnou a španělsko anglicky mi vysvětlil, že v pravé půlce přístřešku bráno podélně jsou ženy. V levé pak muži. Stejně tak na zhruba třicet metrů vzdáleném minipřístřešku s WC. Vlevo opět muži a vpravo ženy. A na závěr, velmi důležitá věc, muži vybíhají zvracet od přístřešku doleva, ženy doprava. Tak nějak doufám, že se u mě na zvracení nedostane a vybíhat nebude potřeba.

Byla mi donešena a zavěšena hamaka. Zkušebně jsem si do ní vlezl. Kupodivu, leželo se mi v ní příjemně. Noc v ní bych měl dát. Za chvilku jsem dostal ještě deku a pak malou kapesní baterku.

Nakonec jsem si ještě sedl na židli k hamce a pozoroval okolí. Z okolních ohňů se jen doutnalo. Zhruba pět metrů nalevou od přístřešku mě upoutali dvě výstražné cedule s nápisem ve smyslu "Nechoďte za". V tu chvíli jsem nevěděl, jak si je vyložit a proč nechodit dál.

Před setměním mi byl ještě vysvětlen průběh ceremonie. V devět hodin se začne pít ayahuaska. Pokud budu zhruba do hoďky, hoďky a půl cítit, že vše je v pohodě, mám si jít pro další kalíšek. Když budu potřebovat zvracet, zvracím v prostoru vlevo od přístřešku. Když budu potřebovat na WC, jdu po bíle lemovaném chodníčku k nedalekému WC a tam jako muž jdu vlevo.

Nakonec si ještě napsali mé jméno a příjmení a dal jsem příspěvek na ceremonii ve výši v přepočtu círka 600,- Kč v kterém byli zahrnuty i náklady na raketovou motodopravu.

Do deváté hodiny zbývalo něco málo přes dvě hodiny. Stejně jako ostatní jsem si vlezl do hamaky a čekal na výdej kalíšku s ayahuaskou. Zde se ayuhasce říká yagé. V hamace jsem nějak za dvě hodiny čekání zadříml. Probudil mě až zvuk modliteb odříkávaných šamanem. Vše bylo tak tajemné, kouzelné a zvláštní.

Po chvilce začali účastníci ceremonie opouštět lsvé hamaky a řadit se do fronty k výdejnímu okénku kalíšků s Yagé. První si šli pro svůj kalíšek ženy. Pak muži. K okénku se chodilo po jednom. Když se dostala řada na mě, přes výdejním okénko mi šaman podává kalíšek, či spíš docela velikou skleničku s jakousi tmavou tekutinou. Barvu za svitu svíček odhadují. Obsah skleničky kopnu do sebe a soustředím se na chuť. Pokud ji mám definovat, chuť mi připadá jak jaké si bylinné cosi. Není to špatné. Vcelku se to dá.

Vracím se k hamace. Vlezu si do ní, zakryji se dekou a čekám co se bude dít. Čas plyne, jak rychle nedokáži v okolní tmě odhadnout, hlavou se mi začíná honit milión myšlenek.

Za čas kdosi opoští hamaku, vybíhá z pod přístřešku a zvrací. Za chvilku tak činí i můj soused. Já jsem rád, že zatím na pohodu ležím, nevybíhám, nezvracím. Každopádně ze všemi zvracícími soucítím. V hlavě se mi začínají tvořit barevné obrazce. Otvírám oči. Barevné obrazce vidím všude kolem sebe. Do toho vnímám zvuky kolem zvracejících účastníků. Jejich zvracení prožívám s nimi. Za sebe jsem rád, že zatím mohu ležet. Zkusil jsem pomyslet na to, zda se mi náhodou také nechce zvracet a zjistil jsem, že mi zmizelo tělo. Bez něho asi zvracet nebudu. Je to zvláštní pocit. Jak tak ležím, cítím, že se propojuji s okolní přírodou. Cítím vděk za celé své bytí. Za vše, zjištuji, že pláču.

Do toho jednou za čas projde kolem hamaky šaman. Pronáší modlitby a okolí něčím vykuřuje.

Protože se fyzicky stále cítím v pohodě, uvažuji, že bych si došel pro další kalíšel Yagé. Jenže jak to provést když nemám tělo. Dál jen tedy ležím s milionem myšlenek na vše možné a užívám si vcelku příjemného stavu. Rozmýšlím nad životem, nejbližšími lidmi v něm a cítím tak vděk za vše a všechny. Jsem šťastný.

Z dálky ke mé jdou nádherné tóny harmoniky a kytary prokládané modlitbami šamanů.

Pak nevím, jak se to stalo, ale cítím, že budu zvracet. Stále ležím, ale vím, že budu muset hamaku co nejrychleji opustit a vyběhnout do prostoru.

Zvládl jsem to. Bosky stojím kdesi v mimoprostoru otevírám pusu a cítím, jak jde ze mě ven jakýsi černý sliz. Scéna jak z vetřelce. A znovu a znovu a znovu. Nejraději bych se ze všeho svalil na zem. Jen si uvědomuji, že jsem v džungli a nemusí to být zrovna bezpečné. Není mi příjemné ani to, že jsem bosky. Z hmyzu, hadů a pavouků mám respekt a strach.

Jak tak stojím a zvracím. Nebo již ani nezvracím, jen mám šílené, nepříjemné křeče, jsem celý spocený, začínám si uvědomovat, že krom sebe cítím před sebou jako by ducha Yagé. Bytost, kterou jsem uprostřed lesa nalezl a s kterou se teď nevím proč peru. Jako by chtěla, abych se svalil na zem a umřel a mě se nechtělo, chtěl jsem žít, přežít a dál stát na vlastních nohou. Byl to boj. Bylo to těžké. Věděl jsem, že nechci umřít, že si vážím života. Že má cenu žít a tak ibojovat.

Ano, je fajn, že o tom teď takto píši a začínám si uvědomovat, co mi Yagé chtěla ukázat. Vážit si života. Neničit si ho, žít a bojovat za něj. Boj byl těžký a dlouhý. Na jeho konci jsem už jen vyčerpaně stál a stál a stál, o všem přemýšlel, povídal si s duchem Yagé. Cítil ho před sebou.

Pak mě napadlo, vrátit se do hamaky a odpočinout si. Jen jak to provést. Nějak jsem nevěděl kde jsem a kde je hamaka. Po delším čase soustředění jsem se zorientoval. Došel pár kroků k hamace a vyčerpán si do ní lehnul. Ležel jsem, ležel a ležel subjektivně hodiny. Z dálky jsem poslouchal tóny andělské muziky plné naděje promíchané s modlitbami šamanů a cítil jakou si vůní, jako by vykuřování.

Najednou z ničeho nic se u mě objevilo další puzení ke zvracení. Hbytě jsem opustil hamaku, opět stál kdesi uprostřed ničeho, měl jsem šílené křeče a bolesti. Chtěl jsem zvracet jen nějak nebylo co. Tak jsem jen tak stál, občas si odplivl. Začínal jsem kolem sebe vnímat bezpečný prostor vymezený silou a modlidmami šamanů. Také jsem věděl, že pokud tento prostor opustím, zmizím kdesi v džungli a už nebudu. Tak jsem jen tak stál a stál a stál. Před sebou jsem cítil přítomnost Yagé. Povídali jsme si a já cítil, že vše již bude tak nějak v pořádku. Byl jsem jen slabý a nemohl chodit.

Z ničeho nic jsem u sebe pocítil přítomnost šamana. Podal jsem mu ruku a on mě vedl lesem, asi jen pár kroků, i když mi to připadalo velmi daleko, až mě dovedl ke stromu, na který mi ukázal, ať se ho dotknu. Dokl jsem se celou dlaní a začal cítit ohromný příval energie. Bylo to neskutečné. Slabost mi zmizela. Šaman mi řekl, že zpět už dojdu sám a opustil mě. Já pak stál velmi dlouho u stromu a užíval si proudícího přílivu energi. Bylo to nádherné. Věděl jsem, že žiju a že vše už bude dobré. Najednou, jako by všude bylo světlo. Přes všechnu tu tmu kolem jsem vnímal světlo. Bylo to zvláštní. Den v noci.

Nakonec jsem se vrátil zpět do hamaky. Jen tak si ležel a znovu rozmýšlel o miliónu věcí.

Už se mi nechtělo zvracet. Na druhou stranu jsem cítil nafouklé břicho a potřebu dojít si na velkou. Trvalo roky, než jsem opustil hamaku, hrdě si vzal svůj zakoupený toaletní papír a bílé lemovaným chodníckem se vypravil k toaletám. Šel jsem pomalu a bosky, ale co na tom. Věřil jsem bezpečnému prostředí kolem. Toalety byly krásné, čisté. Jen co jsem si zasedl, začal jsem se opět čistit. Bylo to zvláštní spojení psychického a fyzického stavu. Nejraději bych popis této části vynechal, ani ji nezmiňoval, nicméně je pro Yagé typická a bez ní to ve většině případů nejde. Začínal jsem chápat, proč je před Yagé ceremoniálem potřeba držet dietu a co jsem se dozvěděl až nyní, tak je dobré držet pár dní před samotným ceremoniálem i půst.

Po tomto jsem se vrátil zpět do hamaky. Užíval si blaženého stavu. Bylo mi fajn. V dálce jsem slyšel zpěv a volnou zábavu. Jak jen jsem byl schopen, vylezl jsem z hamky a přidal se do skupinky zpívajících účastníku ceremonie, kteří se jak jsem cítil radovali ze života stejně jako já.

Takto jsem již vydržel až do rozednění.

Ač vím, že řádky, co jsem popsal výše ani v nejmenším nevystihnou, co vše jsem počas ceremonie zažil, myslím, že je lepší ceremonii popsat alespoň takto než vůbec.

Za sebe jsem den po ceremonii nebyl schopný vůbec ničeho. Po návratu na ubytko jsem jen ležel a o všem přemýšlel. Vůbec jsem byl rád, že jsem si došel alespoň na snídani a oběd.

Nyní je už vše mnohem lepší, i když věci z ceremonie se mi stále v mysli objevují a o mnoha z nich stále přemýšlím. Až tak, že se ještě jednou zkusím k Yagé vrátit a navázat tam, kde jsem nyní skončil.

Lukáš Faltýnek

1 d ·

Na pohled obyčejný, nevzhledný, trošičku špinavý stránek u cesty (můžete ho vidět na prvních fotografiích zde), který by mi snad ani za více času nestál, být tu více možností, kde se najíst a koupit vodu, či jiné nápoje.

Poprvé jsem si v tomto stánku cestou na ubytko koupil do ruky dvě empanadas a jedno pandebono. Druhý den ráno, jsem poprosil o to samé, plus jsem si řekl o jednu placku k tomu. Když se mě paní zeptala, zda to chci s sebou, nebo to sním uvnitř, řekl jsem uvnitř a dostal vše na talíři. K tomu pak i kolumbijské kafe do hrníčku. Další den ráno se toto celé opakovalo. Co jsem byl schopen, s paní ze stánku jsem si povídal. Taktéž z hosty a že se jich tam po ránu nezastavuje na snídani málo.

Snídaně tu mě velmi překvapila. Zatím co já si ráno dávám stále pečivo bez masa. Ano, kvůli Yagé ceremonii maso stále nemohu a dnes ani nejím. Místní si už od šesti ráno dávají dvou chodové menu, jaké je u nás běžně k obědu. Polévku a pak plný talíř rýže, vajíček a různých druhů mas. Toto vše paní ze stánku připravuje ve své malé temné kuchyni. Včetně pečiva, které musím říct, že vážně chutná výborně. Do kuchyně snad opět nahlédnu více zítra.

Zatím nejvíce času ve stánku sedím a co mi má základní španělština dovolí, navazuji řeč s místními. Jako obvykle, téměř všichni znají Československo, nikoliv samotné Česko. Jeden místní mi dnes plný nadšení říkal, že se příští rok chystá do Polska. Pak jsem se tu dnes více sblížil s jedním kolumbijským publicistou, Viktorem, který tu v okolí hledá místo, kde by se na delší čas usadil. Vyměnili jsme si spolu kontakt na WhatsAppu a nyní si píšeme. Třeba si od něj nechám část tohoto nádherného místa v Kolumbii ukázat.

Je to zvláštní a sám se tomu divím, že navzdory všem varováním a doporučením do této oblasti Putumayo z důvodu stále aktivních drogových kartelů vůbec nejezdit, píši nádherného místa. A ano, je to tak. Na světě je čím dál méně autentických míst, které žijí sami pro sebe a ne pro turismus. Toto je jedním z nich. Co se zde pohybuji, dá se říct, že nikoho jako turista nezajímám. Nikdo mi nic nenabízí, nevnucuje, extra neprodává. Vše tu tak normálně kolem mě plyne a já se z toho těším. Lidé kolem jsou milí. Usmívají se. Mnohokrát, když jsem se postavil k silnici, nezištně zastavil někdo na motorce, ať si naskočím, že mě vezme.

Na ubytku, které se nyní stále buduje jsem celý čas jediný host. Pak je tu, Sully, paní z Venezuely, která to zde s rodinou vede. Atmosféra je tu rodinná, až se mi to tu nebude chtít ani opustit.

Co se mě španělštiny týká, každý den se učím nějaké nové věty a slova. Je to nezbytné, jelikož angličtina zde je na bodu mrazu.

Co jsem si včera všiml, Mocoa, blízké městečko se zhruba padesáti tisíci obyvateli se pomalu zahaluje do Halloweenské výzdoby a také se zde začínají prodávat vánoční ozdoby a umělé vánoční stromky. Je to milé.

Co se dneška týká, nikam z ubytka přes den už nejdu. Za chvíli si půjdu vyprat věci. A pak už jen budu odpočívat před druhou noční Yagé ceremonií. Zajímavé, že bezprostředně po první ve středu ráno jsem si říkal, jít na další? Nikdy, nebo maximálně až za delší čas. Přesto mi to nedalo a jdu zas. Nyní už do známého prostředí a s vědomím, jak ceremonie minimálně po organizační stránce probíhá. Samozřejmě, že niterní prožitek bude jiný.

Mnoho jsem si také od středy o ayahuaskové ceremonii přečetl, tak vím mnoho nových věcí, které jsem před první netušil.

A málem bych zapomněl. Zajímavý zážitek se mi dnes ráno stal. Nevidět teď foto, řekl bych, že se mi zdál. Abych to slušně napsal, ráno konám potřebu. Spláchnu a v míse je žába. Nechápu. Vyfotil jsem ji a žába zmizela. Zvláštní, přemýšlím teď o tom. Třeba dnes v noci dostanu odpověď.

Co a jak dál zde poznám zítra a třeba už se pohnu z místa.

Nyní jsem se ještě juknul, zda tu v okolí není uložena nějaká keška, kterou bych si mohl odlovit a není.

Pro teď se všichni mějte krásně. Zdravím vás a děkuji za všechna písmenka sem téměř na konec světa.

Lukáš Faltýnek

5 hod · https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-10-29-zabka-jedna-a-dve

"Praha je město v České republice?" ptá se mě nesměle lámanou angličtinou zhruba třicetiletý černovlasý klučina s tmavou bradkou u cesty u stánku s grilovanými klobásami a napjatě čeká, co odpovím.

"Ano, Praha je hlavní město České republiky," odpovídám nadšeně a jsem rád, že tu někdo ví víc, než, že Československo leží v Evropě. Je to zvláštní, máme tu třicet let od rozpadu Československa a většina lidí když už stále říká, "Czechoslovakia." Ne však tento hoch a dokonce si s Českou republikou správně vybavil Prahu.

"Odkud jsi, z Prahy?" ptá se mě dychtivě. Automaticky předpokládám, že Hradec Králové nezná a tak jen říkám, "z Prahy ne, žiju sto kilometrů od Prahy."

Hochovi tato odpověď nestačí. "A jak přesně se jmenuje tvé město, kde žiješ?"

"Hradec Králové," odpovídám.

Kluk se zdá být mírně zklamaný. "Hradec Králové, neznám." Nad to přes silnici ukazuje k malému fotbalovému hřišti a anglicky mi říká, "fotbalový stadión".

"Ano, fotbalový stadión" opakuji a hocha ujišťuji, že to řekl správně.

"Pavel Nedvěd," souká klučina ze sebe a čeká jak budu reagovat.

Fotbalista odpovídám nadšeně. Je mi to trapné, ale víc nevím. To mu však neříkám.

"Sparta Praha," říká mi. A hned se mě ptá, jakou mají barvu drezu. Aniž by mě nechal odpovědět, říká červenou a hned na to navazuje, že v Praze mají velký stadion a ptá se zda ho znám?

"Ano, znám," odpovídám.

"Pavel Nedvěd, Juventus," říká mi. Doplňuje roky, kdy za něj hrál. A z rukávu vytahuje další jméno. "Milan Baroš, Liverpool."

Toto je už nad mé fotbalové znalosti, ale hochovi věřím a tak opakují, "Ano, Milan Baroš, Liverpool."

Hoch je nadšený a já také. Konečně tu na jihu Kolumbie, má někdo poňetí o naší maličké zemi.

Tím to však k mému překvapení nekončí, ale teprve začíná. Kluk loví v paměti a říká, "Olomouc. Olomouc je v České republice."

Jsem víc než překvapen. S takovou mohl Hradec Králové i znát.

"Plzeň, město a pivo, říká". A pak Brno a Karlovy Vary. Nad to mi začíná správně vyjmenovávat okolní státy České republiky a říká mi, že když byl malý, měl doma knížku o České republice a mnoho se z ní o ní naučil. Byl jsem ohromen a hoch nadšen na kolik věcí ohledně Česka si dokázal vzpomenout.

Bavili bychom se ještě dlouho, nemuset se vrátit a ubytko a jít si zbalit věci na druhý Yagé ceremoniál. Čas se blížil k půl čtvrté a na pátou jsem měl domluven odvoz. I tak jsme si spolu ještě dalších dobrých dvacet minut povídali. Bylo to neskutečné, kolik toho hoch o Česku a nejen o Česku ale i o Evropě věděl. A nedal se zastavit.

Po tom, co jsem došel na ubytko jsem se zabalil. Do batohu jsem si dal toaletní papír co mi zbyl od první ceremonie. Pak svetr, kdyby mi byla v noci zima a raději jsem si nabalil ještě spacák a přidal ponožkobotky skinners, ať se cítím pohodlně. A pak jsem si ještě vzal dva litry vody a bylo zbaleno. Kupodivu rychleji, než jsem čekal. Protože jsem už neměl co jiného na práci, šel jsem ven na dvorek, lehl si tam do houpací sítě a zbývající čas do páté jsem v ní strávil na internetu.

V pět jsem opustil houpací síť a vydal se k bráně ubytka vyhlížet odvoz. Cestou jsem se stavil ještě na malou, kdy po vykonání potřeby a spláchnutí vidím, jak se mi přímo do očí dívá žába. S ohledem na ranní zjevení žáby si říkám, že toto nebude náhoda a v hlavě jako bych slyšel její hlas, že bude při ceremonii se mnou. Jak jsme se na sebe s žabkou dívali, požádal jsem ji, zda si ji mohu vyfotit. Souhlasila. Hned jak jsem ji vyfotit, zmizela. Nechápu. Nemít však toto foto a nezmínit žabku v ranním příspevku, myslel bych, že jsem se zbláznil.

V 17:10 k bráně ubytka dorazil jako odvoz stejný klučina jak při první ceremonii. Velmi se omlouval, že má zpoždění a že ho to mrzí. Ničemu to nevadí, říkám mu, do podání Yagé o deváté máme spoustu času.

Helmu, kterou u sebe má si již ani nezkouším. Předpokládám, že je to ta samá, která mi byla prvně malá. Rozmýšlím jak to mají v Kolumbii s povinností nosit na motorce helmu. Třeba je povinnost mít ji jen u sebe, ne na hlavě. Uvažuji. Až bude příležitost, zkusím se na to zeptat. Sedám na motorku a stejným raketovým tempem vyrážíme.

V městečku Villa Garzon zastavujeme u servisu elektroniky. Hoch mi říká, ať chvilku počkám, že si něco musí vyzvednout. Za zhruba pět minut se vrací s větší krabici v rukou. Přemýšlím nad tím, jak chce s touto krabicí hoch řídit. Protože na nic nepřicházím, nabízím se, že mu krabici vezmu. Hoch nabídku hned přijímá a já se za chvilku vezu na motorce jako místní z krabicí v ruce a s batohem na zádech. Připadá mi to víc než bláznivé, že si tu v Amazonii takto jezdím, ale je to fajn. Těší mě to. Jediným problémem jsou retardéry, skoky a hupy, kdy mám co dělat, abych občas z motorky nevyskočil, ale i s nimi se učím žít.

Po příjezdu k šamanovi do místa konání ceremonie vítězně odevzdávám krabici a jdu se pozdravit se známými z první ceremonie. Stmívá se. Vybírám si místo k zavěšení hamaky. Je mi nabídnuto místo ve středu přístřešku. Říkám, že bych raději opět místo na kraji, blíž přírodě. Nakonec ale přijímám místo ve středu. Trošku se obávám, abych náhodou v noci někomu omylem nevlezl do jeho hamaky. S první hamakou z kraje by se mi toto nestalo.

Je tma. Do podání kalíšku Yagé šamanem zbývají necelé dvě hodiny. Ležím v hamace a o všem přemýšlím. Proč jsem zde takto krátce po sobě po druhé? Co od této druhé ceremonie očekávám? Vím to jasně. Poprvé jsem s Yagé zápasil, bojoval jsem o život a dosáhl jeho uvědomění. Byl to těžký boj. Vyčerpávající a já byl rád, že mi toto uvědomění života Yagé dala a v rámci toho mě komplet očistila a zbavila všeho negativního. Do druhé ceremonie jsem si však říkal, že už nechci bojovat. Chci k Yagé s pokorou přijít a příjmout ji. Bez boje. V míru a na pohodu. Nebránit se jí a nechat se vést.

Pak jsem v hamace nějak zadříml a k životu mě probraly až modlitby Šamana před podáváním Yagé. Abych se přiznal, po zkušenostech z první ceremonie mi tyto motlidby nebyly vůbec příjemné. Tak nějak jsem měl v sobě nepřijemný pocit z toho, co vše těžkého a nehezkého jsem na první ceremonii zažil a co se z toho může opakovat. Přesto jsem věřil, že vše bude tentokrát jinak.

Po odříkaní modliteb byli vyzváni tentokrát první muži k příjmutí Yagé. Vylezl jsem z hamaky a postavil se do fronty na kalíšek. Narozdíl od první ceremonie, kdy musím říct, že jsem s vypitím kalíšku neměl sebemenší problém a bral ho jakési takové bylinné cosi s celkem fajn chuti, nyní do mě Yagé s lehkostí nelezla. Tak nějak byl ve mě pocit, jako bych do sebe přijímal cizí, živý organismus. Po návratu do hamaky ve mě naštěstí tento pocit zmizel. Sklidnil jsem se, zavřel oči a čekal co se bude dít.

Nějaký čas se nedělo nic. Vylezl jsem z hamaky a šel si ulevit. Po návratu do hamaky jsem opět zavřel oči a po chvíli uslyšel první zvracení. Po chvilce se mi do hlavy začalo vtírat spousty myšlenek. Začal se mi balancovat život, co v něm je a co v něm není důležité. Kdo je v něm jak důležitý. Vše se dělo tak nějak samo, nebyl jsem to já kdo hodnotil. Jen jsem sledoval, jak bylo hodnoceno. Mnoho se mi toto odehrávalo před očima a v myšlenkách. Pak začala hrát muzika. Spolu s ní mě zaplavila spousta energie z okolní přírody. A objevila se žabka. Dlouho jsme si spolu povídali. Nekladl jsem otázky, jen jsem poslouchal, jak to na světě a s přírodou funguje.

Aniž bych se ptal, najednou mi bylo jasné, proč se před podání Yagé nedoporučuje jíst maso. Ač jsem si to do včera ještě nemyslel a dnes se viděl se vším tím masem, co si tu k jídlu objednám, získal jsem nepříjemný pocit, že jíst maso je tak nějak kanibalismus. A s tímto mám jít za přírodou, s žaludkem plným masa. Však je to neúcta k přírodě od které tu něco chci. Dál tak nejím maso.

Za druhé mi žabka nabídla, ať zde v Putumayo zůstanu. Je zbytečné kamkoliv jinam už teď po Kolumbii jezdit, když zde je vše. Nádherná příroda, neskutečně mnoho rostlin které mohu poznávat. Hmyz a zvířata, která mohu pozorovat. Mnoho lidí s kterými si mohu povídat, učit se od nich a dělat jim i radost.

Na mysl mi přišel obraz z odpoledne, kdy jsem se setkal se znalcem Česka. Ač mi to v danou chvíli neseplo, najednou jsem věděl, že tento hoch celý život čekal na někoho jako já z Čech, až dané znalosti bude moci alespoň takto využít. Úplně jsem cítil naplňení tohoto kluka a začala mi být jasná jeho dychtivost mi vše říct. Škoda, že ve chvíli, kdy my vše říkal jsem si toto neuvědomil. Třeba ho tu ale ještě někdy potkám. A budu se s ním o naší zemi bavit dál.

Za týden co jsem tu, jsem potkal mnoho lidí. S některými se vídám každý den. Vždy prohodíme nějakou tu větu. Já přidám nové španělské slovíčko. Je to fajn. Je zbytečné honit se za dalšími místy na mapě, když tu mohu zajít na tržiště a zkoumat a ochutnat nejrůznější ovoce. Taktéž každý den navštívit pekárnu a dát si nějaké nové pečivo. K poznávání je zde toho mnoho a tak jsem se s žabkou domluvil, že tu v Amazonii dál zůstanu.

S tímto přišlo na řadu další rozhodnutí. Vyzvracet Yagé, jak tomu bylo v případě první ceremonie a vrátit ji do pralesa? Nebo nezvracet a přijmout ji do svého těla? Rozhodl jsem se pro příjmutí. Nebudu zvracet a nechám tělo, ať si ji zpracuje.

Byl to zvláštní pocit a je i teď, jako by se mi cizí organismus dostával a dostal do těla. A nyní si v něm hledá místo jak v něm žít. Jak se integrovat. Cítil jsem a stále od včera cítím napojení na zdejší přírodu.

Ve srovnání s první ceremonii, kdy jsem poznal a zažil Yagé Liánu smrti, či mrtvých. Nyní po druhé ceremonii jsem poznal Yagé Liánu duše. Vše šlo tak v míru a pokoji. Žádná bolest, jen poznání.

Velký dík v tomto patří i šamanovi, který se mě po celou dobu druhé ceremonii chodil ptát jak mi je a proces příjmutí Yagé se mnou rozebíral.

Také jsem rád, že jsem mohl nahrát něco z obřadních písní a pořídit něco fotek z místa.

Ráno cestou zpět na ubytko jsme se s hochem s motorkou stavili na větší výbornou snídani. U nás by to byl oběd a dění z druhé ceremonie spolu ještě probrali.

Je toho mnoho, co se při druhé ceremonii stalo. Pro teď alespoň v rychlosti takto. Počítám, že mnoho věcí se mi ještě vybaví a tak je třeba přidám později. Nebo je někde zmíním.

Na závěr, co se týká žabek, shodou okolností jsem tu večer dostal kontakt na zdravotní obřad s jedem žáby Kambo. Ač o jeho podstoupení nyní neuvažuji, jeden nikdy neví. Je tu tak nějak vážně vše.