Cestovatelský - Dvůr Králové, Česká Skalice, Praha, Jaroměř

Pondělí. Chjo. Nový týden. Dnes toho na mě čeká moc.

- Ty nevstáváš?

Netuším, že je vražedná konjunkce na nebi. Když mě někdo tahá z postele, mám i já vražedné myšlenky. Petroušek vyklízí pole.

Ještě se protahuji. Vyvaluji. Budík zvonil před osmou. V půl deváté lezu. Chjo, proč já mám tu nedochvilnost v genech. Včera jsem poslouchala přednášku. Fakt, hovořili tam o mně! Prý nedochvilnost je v GENECH. Tak to mám potvrzeno. Jako Babiš ta svá úmrtí s kovidem bez pitvy.

Myslím na koordinační. Telefon. Je to ona! Synchronicita!

- Právě na vás myslím.

Chce se dohodnout o změně hodiny skypu. Vítám to. Domlouváme půl třetí. To už bychom mohli být v Pze na síti. Ujednáno.

Lezu, lezu, v devět vyrážím. Lije. Vracím se do Dvora do JYSKu pro stromeček. Malý zelený dřevěný pro mě jak hračka z dětství. Před rokem mi Linda koupila nové andělské zvonění. Myslím k svátku? Tedy v dubnu. Protože v adventu bylo vyprodáno. Letos po Vánocích jsem ho obřadně rozebrala, vložila do vylisovaných forem, zavřela do krabičky. Jsem hračka. Chci pohádku. Mám ráda rodinná scházení. Oslavy. Setkání. Družení. Žvatlání. Pozorování dětí. Jak je maminky dobře vedou. Teď je budou vést didakticky a pedagogicky. A ani na to nepotřebují VŠ pedagogická studia. Jakýpak copak, že jo? Zavřeme školy, hospody, divadla, sportoviště, nakonec i lidi. Co to píšu... Ucho se diví, co huba mluví říkával Werich. Ten by dnes čubrněl.  Ačkoli - jsme v takovém krásném českém koncentráčku. Bez ostnatých drátů. Vojsko a armáda v v pohotovosti. Vždy připraven! K čemukoli! Vlastně: POMÁHAT A CHRÁNIT. Komu? Koho? Před kým? Lidi sice už nevěří, ale jsou mezi námi ještě podporovatelé roušek. Když je profesor Žaloudík tak nevzdělaný, vždyť je jen obyčejný onkolog, že jo, tak co dr. Peková?? Ta je z oboru. A vysvětluje, že chytat vira do roušky je holý nesmysl. Jako chytat ho tenisovou raketou. :-) Díry v tkanivu roušky jsou tak obrovské, že virus proklouzne a klidně i ve velkém hejnu. :-)

https://www.facebook.com/pkominek1/videos/5078831095487812

Nebojím se, řídím se tím, že virus nejde na nízkovibrační tvory. Vibruji beze strachu. Hlavně - živím se plnohodnotnou stravou. Mé ranní a večerní jídlo Herbalife Nutrition obsahuje 27 vitamínů, minerálů, fytoživiny, vlákninu atd. atd. Jo, když někdo na sobě šetří, pak ať se bojí. Své zdraví podporují produkty, za které obdržel Lou Ignarro Nobelovou cenu. Popíjím bylinný koncentrát s unikátním složením zelených, žlutých, bílých čajů, šestadvacet čínských bylin a bylin jihoamerických indiánů. Pomáhá štěpit tuky v cévách, rozpouští podpovrchové i vnitřní tuky. Unikát. Tečka. Končím.

Kam mě myšlenková mapa dopravila?! Jedu. Prší. JYSK. Nemám hubu zafáčovanou. Vybírám urychleně kytičkovaný stromek. Bohužel, už mají jen ten rozbalený. Má jednu větev ulomenou. Ale jen za tisícovku. Ten nechci. Tak vybírám jinou krásu. Jemnou. Ať klidně zavřou svět. U mě bude zářit do tmy. Beru ještě malé pohádkové stavebničky stromečků. Frrr. Do auta.

Jsem orientační pablb. Vím, že se nechci vracet ze Dvora zpátky do Jaře. Dívám se do Waze. Jo. Pojedu přes Vlčkovice. Hezká, velká vesnice. Tam někde se měří. Velkou Bukovinu... Tady měla hospodu manželka pana Řepky. Bojoval u Dukly. Už jsem v Chvalkovicích. Sjíždím dolů. Tak to už asi neuvidím koupalko a zámek. Sem se chodil koupat Milan. Budoucí manžel mé sestry Ivy. Několikrát si mě sem na koupaliště s výhledem na zámek vzala jako doprovod. Ledová voda. Víc jak padesát let si to pamatuji. Přibržďuji. 

Zámek se přede mnou vyloupnul v plné kráse. Opravený. Tehdy jsem neměla ani tuchy, že tu byla dána na výchovu na tři roky mladičká Barborka Panklová. Měla se naučit panským móresům.  Obroční Hoch se jí nadmíru věnoval. Stáhli ji odsud. Aby nebyl malér. Jedu dál Chvalkovice. Krásná vesnice. Tudy jsme jezdívali na chalupu nahoru do Mezilečí. Později na Proruby. Tady si dám pozor. Za chvíli odbočím na Miskolezy, tam bývala cihelna. Je tam ještě? Velký Třebešov, tam měli skvělou ředitelku na malotřídce. Je tam ještě? Česká Skalice. U cíle. Beru za vrátka. Pejsek tu není. Spustil by na mě. Mám skvělou kadeřnici. Mám ji moc ráda. Citlivá duše. Hlavně - ona všude chodí včas. Račice. A přesto bere bez reptání a s klidem moje pozdní příchody. Račice. Beru za kliku. Zamčeno. Mám to v diářku dobře? Nespletla jsem se? Odemyká.

- Ahoj Eri! To čumíš, viď?

Musím tuhle vulgaritu říci. Protože fakt jí lezou oči z důlků.

- No, jsem tady, víš? Jednou mohu přijet včas. Tak se nediv.

Smějeme se. Vysvětluji, jak jsem dokázala jednou přijet včas. Umí stříhat. Nesmírně zručná. Za půl hoďky hotovo. Volám z auta:

- Peťuš, tak za dvacet minut jsem doma, jo?

- A já už tě čekám.

Jedeme dnes do Phy. Pomoci Lindě vyměnit starý rákos za tújemi. Nechala je ostříhat. Bereme s sebou domů její Kitty.

- Hlavně prosím tě zavírej tady ty předělové dveře.

- Ale neboj. Ona nic netuší. Protahuje se u mě na židli.

Ohřívám polévku. Musím už dojíst quinou z minulého týdne. Stěhujeme do auta klacky na přivázání rákosu za tújky, nářadí...

Kitty miluje kokosový tuk. Když se naolejuji. Voním jí. Nabírám trošku na prst.

- Kitty, koukej, mám dobrotku.

Přede. Netuší mou zradu. Beru ji do náruče. Usazuji v přepravní tašce. Než ji stihnu zapnout. Hup, utekla. Honím ji domem. Její skrýš v pracovně je zatarasena. Nezbylo jí, než se přikrčit. Hladím ji, uklidňuji, znovu zamykám do tašky. Vyjíždíme. Kitty v tašce brečí. Rozepínám tašku.

- Ať ti neuteče.

- A kam? Když jedeme, je v bezpečí.

Kitty pozoruje krajinu za okénkem. Hladím ji. Skládá se do tašky. Ještě si jednou dvakrát zavyje. Drbu ji pod krkem.

Mám čas, když neřídím, pozorovat i já krajinu. Děs. Běs. Kolem našich měst tady ve východních Čechách hromady přemístěné hlíny. To prý Gaiu bolí. Takovéhle zásahy jsou bolestivé. Člověk násilník. 

Jedeme po staré. Kolikrát do roka bychom využili dálnici. Nemáme známku. Waze hlásí měřená pásma, práce na silnici. Mám plán - odbočit k Tróji co nejdál. Dojet ke Clarionu. Tam to umím. Odtud jezdím autobusem. Ne, nechala jsem se nalákat od Waze. Oči mám na stopkách.

- Peťuš, tam dál pojedeme takovou smyčkou. Pamatuješ?

- Ne a hlavně mi říkej, kam mám jet.

- Rovně, rovně, rovně.

- No to vidím! Tady nikam jinam jet nemůžu. A kam teď? :-) 

Až v Pze skoro před cílem u Kobyliského nádraží to svítilo, blikalo, pět RZ, hasiči, policie. Semafory měnily barvy v kratičkých intervalech. Stojíme v odbočovacím a rovném. Už se do rovného nenapasujeme. Suneme se, suneme. Už jen jedno auto před námi. Jede rovně. Tak teď my. Nemám už tyhle mačkanice ráda. Zajímavé. Stárnu. Dřív mi to nevadilo. 

Odesílám SMS koordinační s info o čase dojetí.

Střelničná. Cimický háj.

- Tady vystupuji z autobusu! Tady sbíhám k Lindě!

- Tak to na příští křižovatce budeme odbočovat.

Kitty vystrkuje packy.

- Už jsme tady? Už jsme doma?

Že by měla v hlavě kompas? Když ji vezeme do Jaře, u nádraží v esíčku vždy vystrčí hlavu:

- Už jsme tady? Už jsme tady?

Před námi se rozevírá výhled na Phu. Opojné. Škoda, že tu žije tolik omezených mocných. Omezenách (NE) mocných. Teda mocných omezených jen na jedno - na peníze.

U cíle. Parkujeme. Linda čeká.

- Lindo, rychle síť. 

Jen se připojím, už zvoní skyp. Dnes jsem moc a moc spokojená. Linda v Péťou pracují venku. Maminka má u ruky horký, HORKÝ! čajík ve svém, ve SVÉM! hrnečku. Po chvíli přichází Simonka. Ptá se, jestli nebude rušit s jogurtem.

- Simonko, nebudeš! Naopak. Aspoň ho mamka sní. Děkuji za ni. Je dobře obstaraná. Dík.

Simonka chválí mamku; dnes dobře chodila. Neodporovala. Moc důležité pro ni a pro mě. Pokud plukovník nezačaruje českou zemi tak, že budeme mít výběh na pět set metrů od vchodových dveří, pokud na něj bude uvalena vazba, budu moci mamku odvézt ke kadeřníkovi...

Dnes jsem v sedmém nebi. Včera někdo psal o pečovatelkách hyenách. Ne. Naše pečovatelky jsou hodná slunce. To se nedá s LDN v HK vůbec, ale vůbec srovnat. A ne se sanitáři, ale přímo, PŘÍMO!! se zdravotními sestrami. Jo, to byly hyeny. Ano, ty jo. Až se pan vedoucí lékař za ně omlouval... Jo vzkaz pro paní Začůrálkovou: Ne, není to pomluva. Opravdu ne. Mám svou osobní zlou zkušenost. Jsem ráda, že mám mamku v našem DD. Ten má jen jednu jedinou vadu. A to každý ví. Kdyby ten kaz odešel, vrátilo by se velké hejno kvalitních pečovatelů!!! Takhle mu utíkají.

- Mami, dej si jogurtek!

- Jogurt není moje karta. Kyselý!

Krčí obličej v odporu jak malé dítě. Směju se jí. Doporučuji, aby ho snědla. Na kosti. Prý nepotřebuje. Ale ano, potřebuje. 

Péťa ještě provádí malé opravy, taky Kittynčino škrabadlo se chce odporoučet. Petroušek hrdina. Nejen jako zručný řemeslník. Ač vystudoval střední průmyslovou školu, ve své firmě se vyučil řemeslu voda, plyn, topení. Hrdina i v tom, že zvládnul pro nás venkovany dopravu v Pze. Jasně, záleželo na skvělém navigátorovi. Stále ve střehu. 

Kafe. výborný tvarohový dezert. Odjíždíme. LInda má pracovní míting.  

- Támhle pojedeš mírně vlevo. Ale jen mírně. Za tím autobusem. :-) 

Za Phou už ho nechávám. To umíme.

- Peťuš, jdu meditovat. Musím se dobít. Tak žádné rušení.

Medituji. Medituji. Medituji. Najednou slyším:

- Do pr... Kudy?

Vypínám mp3. Otevírám oči. Stále si nechávám sedmou čakrou proudit reflektor světla z galaktického slunce.

- Prosím tě kudy to jedeš!

- Tady není žádné upozornění. Jen zákaz vjezdu.

- Tak snad pojedeš na Dolní Břežany.

- Jo, na Dolní Břežany, hm. A kudy?

- Vrať se a jeď vpravo. Aha, na Přerov.

- No a teď kudy?

- No přece souběžně s tou od Phy.

Jsem ve střehu. Radím, aby co nejdřív odbočil vpravo zpátky na státní. Waze ukazuje. Ne, neposlechne. Jj, ta konjunkce těch planet. Nezabiju ho. Možná si v duchu říká o mně to samé. Napětí. Nechávám si pro sebe:

- Prosím tě, proč jsi neodbočil!
Stále rovně. Na můj vkus docela dost dlouho. Míjíme krásnou starou hospodu. Že by patřila ke skanzenu?

- Peťuš, a teď na nejbližší příležitosti odbočíš do pravého vingle!!

- No, ale tam, jak jsi říkala, nebyla značka. A vidíš! Tady je oranžová značka.

- Prosím tě odboč!

V duchu mi vytanulo: A nemel! Ale jsem zticha. Ta konjunkce, to je síla! :-)

- Peťuš, na konci za chvíli bude kruhový objezd. Na něm se dáš vlevo! Na Poděbrady, Hradec Králové!!
Pokládám hlavu. Pořád si ji nalévám tím centrálním sluncem. Kontroluji cestu. Kruháč. Frc. Jede rovně.

- Peťuš, klidně si zas někam zajeď. Zase jsi mě neposlechl! Tady jsi měl jet vlevo. K nám! Domů! Jako jak jsme jeli do Špindlu, jak jsme jeli tou pěšinkou na Strážné!! A pak jsme se vraceli!

- No, tak bych tě trošku svezl na fréze, no. Tak se obrátím.

- Ty mě neposloucháš! Škodíš si. Mně je to jedno. Ale měl bys dát na mé rady. :-) 

Obrací auto. Zadržuji smích. Ano, před námi cedule vpravo, v protisměru byla vlevo: Poděbrady...

Blejsknu tmou očima.

Zachytil můj pohled.

- No jo!

Ukládám se, medituji. Nabíjím se. Odvádím přisedlíky z DD. Jsou motýly. (Myslím instrumentál!) Děkují. Nemají zač. To já ráda. Aspoň se nepřilepí na mamku, na sestry, na pečovatelky. Jo, vím. Ano. Někteří se lepí na hlavu ještěra. Potřeboval by vyčistit. Ještě nejsem připravená. Ať si v tom pochodí.

Kostelní Lhota, Písková Lhota... V těchhle lhuotách - v té době neplatili daně. Totiž panovník dával lhůty, ten kroužek se zdvihnul ze slova lhuota nad ů - dával daňové prázdniny. Do nějaké lhůty vyžďáříte les; do té doby mi nemusíte platit daně. Seriózní přístup, že? Dnes tu měří a dávají pokuty. Jakýpak copak. Dnes? Navíc dnes večer uslyšíme potopení lodi Česká republika. Ani cizácká šlechta se k nám tak nechovala! Jako naši zlotřilí vůdci. Schovali si to na na samou noc! Někteří lidé už spí!

Medituji. Konec.

- Necítil jsi prve zahřátí?

- Člověče, cítil. Teplo.

- Tak jsem dobře meditovala. Jsi nabit. A už mi mou energii necucej.

Volá můj sponzor. Krátce hovoříme o mých úspěších v prvním týdnu.

- A mohla bys v osm říci, jak jsi to udělala?

- Normálka. Nemyslím na peníze. Vůbec. Když někdo nechce, hezky se s ním rozloučím. Fakt hezky. Nevím, snad to do osmi stihneme.

Vracíme se asi ve tři čtvrti na osm. Hodinu a tři čtvrtě. Ve tmě. S objížďkou, zajížďkou...

- Peťuš, jsi dobrý. To já bych neuměla. Ale měl jsi u sebe dobrého rádce.

Jiřina Prekopová říkala omaminkovat, otatínkovat. Rozpřahuji paže a čekám objetí. Teď mi vypadlo jedno písmenko. Ne, ne. Pevné objetí. Nabití. (Hlavně, aby mi tady naopak jedno písmenko nenaskočilo.)

- Peťuš, co si dáš?

- Dám si koktejl.

- Kafíčkový?

- Jo.

Rychle mírně ohřívám vodu. Beru džbánek kravského tučného mléka z lednice. Jdu se napojit. 20.03. Ještě  mixuji sobě. Taky café latté.

Odmutovávám mikrofon. To jako že si ruším přeškrtnutý mikrofonek. Hovořím. Před půl devátou se loučíme. My, co vaříme, se napojujeme ještě do marketingové skupiny. Poslouchám, kdy se bude vařit. Úterek ne, budeme to brát jako volnočasovou aktivitu Neděle v deset. Každou lichou. A na příští poradě podmínka, být tam přesně. Beru si slovo.

- Já jsem se o víkendu dozvěděla, že moje pozdní příchody nejsou způsobeny celoživotním chozením do hodin na zvuk zvonění, já to mám v genech!!!

Huronský řev.

- Jo, podívejte, je takové nepsané učitelské pravidlo: Čím dýl do třídy přijdeš, tím dřív z ní odejdeš. - Tato zásada se nedala uplatňovat na soukromém gymnáziu.

Přeháním. Obzvlášť v dnešní době. Dnes bych chodila do třídy o přestávku dřív! Abych si nahnala čas na učivo. Jako zvládnout deset, alias s prázdninami a volnými dny devět měsíců za pět - od září do konce února, to je teda výkon, umění, záhul. Das ist hrůza. 

Zvládli. Dojeli. Splnili. Děkujeme!

Dobrou noc!