Cestovatelský

Už úterý! Tak copak nám dnešní den odhalí, přinese, čím nás obohatí? Já na desátou na melíry. Zas se budu pokoušet o teleportaci. A zas neúspěšně. Že bych si před tím ještě sfrnkla na úřad do Náchoda?

Vyjíždím asi deset minut po desáté. Njn, taková jsem já. Ale snaha byla! Telefon na sedadle. Ani Erice nevolám. Už zas slyším Lindinu otázku:

- Mami, a proč se objednáváš?

- No, abychom tak zhruba bodově znaly rozptyl, kdy se asi tak dostavím. :-) 

Vesnice mezi Jaří a Skalicí mě zdržují. Za chvíli najedu na obchvat. Trošku zrychlím. Nedojedu-li hlemýždě. 10.20 hod. Kdo zná mé hodiny po domě, rukou, v autě - ten ví. V autě to znamená 10.14 hod. To je dobrý čas. Už jedu. To je důležité. Už jsem na cestě.  .-) V hlavě odhaduji, v kolik bych tak mohla brát za kliku. Moje milovaná kadeřnice - račice z kraje měsíce. Jiná než já. Já až 19. Ona klidná. Rozvážná. Chápavá. No a smysl pro rodinu. To máme stejné. Ale o ten tady teď nejde. 10.32 sjíždím z obchvatu. Během minutky jsem u Eriky.

- Eri, ahoj, já jsem ještě chtěla jet do Náchoda. To jsem naivní, viď? Když odjíždím z domů po desáté, nemohu tu být v deset. Ale volala mi kolegyně. Pojedeme na školko do Rožnova pod Radhoštěm. Tak jsme se smlouvaly... 

Melíruje. Povídáme si. Pak už čučíme do mobilů a hltáme denní dění. Hm. Coránovirus plní plány. Hýbe světem. Naši politici šlapou, jak mají. Dalo se čekat - zavřeno skoro vše. Myslím, že pozítří zavřou i obchodní centra. Lidi, teď už jde do tuhého. Volám Péťovi.

- Peťuš, dojeď na vesnici pro brambory. Kup deset kilo.

To do jara sníme. Už mi dochází v košíčku minulá dávka. Máme Herbalife a brambory. To přežijeme. A nanuky v mražáku. Musím říci, že mi je docela lehko. Ač hltám, co lidi píšou, nebojím se. Nebojím se ničeho. Jen o mamku - nemá aktivitu. Nemá slunce. Nedůvěřuji. Bude se mnou mluvit?!!! Jo, mám tam holčičky kvalitní, Irenku, Kamilku, Květušku, Věrku, Alenu, Janu, taky paní Danu... Jasně, mají mou důvěru. Ale jde tu o jinou věc. Ano - kolovrátkuji. Děvčata mají hodně práce v provozu patra. Nemohou se lidem věnovat. Opravdu ne. A to je hrubý nedostatek vedení. Ano, trafika je jen držhubné. Předešlá ředitelka a před předešlá - ženy na svém místě. A vůbec - jak to tak vypadá, ženy v čele domovů důchodců mají lepší předpoklady dům uřídit. Tady se ten kolos na moři zmítá a není k uřízení. Fakt - není.

- Pojď, odmyju ti melírky.

- A co by se stalo, kdybychom zapomněly?

- Odpadly by ti.

- To už se ti někdy stalo?

- Ne. Vlastně - jedna slečna si třikrát denně žehlila vlasy. Po melírech jí zgumovatěly. Pak toho nechala.

- Eri, ty máš nový fén. Růžový! Pro panenky.

- Starý dosloužil.

Erika je tak moc poctivá. Vybírá pramínky vlasů podle minula - takže vždy vezme stejný pramen. Pracuje víc než kvalitně. Jsem s její prací moc spokojená.

- Nechali jsme uspat jednoho kocoura.

- Co mu nešlo?

- Ledviny. Prý jim to pak leze na mozek.

- Jako že blbnou?

- No, půl hodiny mu trvalo, než si lehl. A vydělal se nám na deku. To nikdy nedělal.

- Jako starý člověk. Ach jo, je to v přírodě stejné.

Erika miluje kočky, psy, zvířata, přírodu. Kreativní. Šikovná. Hodná. Jsem moc ráda, že ji mám. Už deset let. Možná jedenáctý rok.

Hotovo. Jedu směr Náchod. V deskách mám papíry, které mi Petroušek někde nechal zpracovat. Škvoreckého město. Prima sezóna. Asi před deseti lety jsme tu byli na literární exkurzi. Nahoře na zámku - rozhled po kraji, pohled dolů na rozpínající se tovární pohraniční město. Pak dolů - okolo akvária - továrníkova vila s velkým oknem... Dnes myslím dům dětí a mládeže. Danny Smiřický z městečka Kostelec. Procházka Kamenicí. Škvoreckého dům. Hostinec Port Artur. A u sídla Policie jsme si ukázali, že Marie nemohla vidět oknem do bytu dcery pana rady - Ireny. Jak to, že to nesu v hlavě tak dlouho...

Parkuji ve dvoře jedné fy. Jsem drzá. Ale jen na chvilenku. Vzdaluji se od Parkánů. Tady vedla zeď. Parkánová zeď. Chráněný pohyb obránců hradeb (především lučištníků) hradbou. Aktivní obrana - to se vedlo dřív. Dnes - otevřený prostor pro lidi i pro koránovirus.

Probíhám parkovištěm. Bývalé židovské město tu tvořilo hradbu. Město se rozšiřovalo. Jako všude, i zde hradby zbořeny. Jo, tehdy nám Dr. Kupcová ukazovala, kde byly veřejné lázně. Vedle knihovny. Míjím ji. Divné náměstí - takové jo a ne. Honosný název - Karlovo. To v Pze - jo, to je slavné Karlovo. Karlák. Tam jsme taky měli literární exkurzi. To náměstí zabere klidně dvě tři hodiny. Tolik soch. Karlák pro Čechy. Vedle se producírovali Němci. A nehádali se. :-) Nikdo nedmýchal vášně. 

SSZ. Ty vorle! Zas si hrají na vyvolávací systém. Jedna ze dvou přepážek obsazena. Odchází paní. Přichází pán s vytočeným číslem. Jinak nikde nikdo. Ne. To není možné. Baba je protivná jak činže. Chtěla by mě cvičit, potvora. Narazila.

- Prosím vás, nezdržujte. Už jsem tu ztratila deset minut. Už mlčte. Razítkujte. Děkujeme.

Atmosféra by se tu dala krájet. Tady byly odjakživa nesmírně ochotné, příjemné baby. Když jsem se sem jela zeptat na předčasný důchod - poradili mi: Ne, ne, ne. Vytrvejte ve své živnosti. A měla paní pravdu. Tak asi dnes nějaký podrážděný koránovirus. Třeba se bojí, že jí zavřou úřad a nebude moci na své předlouhé přepážce šikanovat lidi. A to se jí může klidně stát. Na konci týdne spadnou rolety. :-)

Stavuji se u Rossmanna. Tady to taky bylo vždycky milé, srdečné. Prodavačky připravené poradit, pomoci. Asi tu srdečná atmosféra je. Možná je chyba na mé straně. Moc lidí tu teda není. Stavuji se v papírnictví u Schuberta.

- Máte purpuru?

Očividně jsem prodavačku zneklidněla. Kdo by se v březnu sháněl po purpuře. Jenže já vím, kterou chci... A tady jsem ji koupila před Šťědrým dnem. Tady mají obchůdek s patříčkem - jde se po schůdkách nahoru. A taky tu mají schůdečky dolů. Zkrátka to tu mají nahoru a dolů. Hezké. Neobvyklé. Lákavé. Co tam asi najdu? A hezky drahé. No - na Kamenici, hlavní náchodské tepně, to levné být nemůže... Kupuji pár volovinek. A vánoční svíčky. Pamatujete, jak jsem před Vánocemi marně sháněla? Teď budou před čarodějnicemi. Rozhlížím se Kamenicí. Stavuji se pro překrásné, ale fakt krásně nahnojené petrklíče. To jsou květy! Volají:

- Kup si mě! Kup si mě! Ne, mě si kup! Tak beru červený a žlutý.

Utíkám do auta. Nikdo si nevšiml, že sem nepatřím. Možná taky čučí do mobilů a počítačů, co nám naše vláda nadirigovala. Vyjíždím. Směřuji na Polsko. V zimě sem nejezdím. Ale na velké tržnici by mohli mít noční košili. Ty vorle! Obrovská, obrovitánská tržnice zeje prázdnotou. Jestli jsou otevřené dva tři krámky - s pánskými kvádry, plesovými šaty.

- Czego chce pani?

- Noční košili. A kytky.

- Przyjdź jutro! Zajtra!

- Aha. Děkuji.

- Proszę bardzo!

Přecházím přes cestu do nóbl obchodu s obuví, konfekcí... Stojí tam asi tři čtyři prodavači v družném hovoru v obrovském prázdném prostoru. Pozorují mě. Že by i tady řádil koránovirus? Ona mě Linda varovala:

- Mami, přeshraniční pohyb, pozor!

Cestou domů se stavuji v družstvu na jablka a hrušky. Mají za 29, 19, 23, 10. Jsou nádherná, ale ta nejlevnější - obrovitá červená - se budou asi muset rychle zkonzumovat. Hrušky - rovněž. Dnes jsem minula hřbitov s mou paní řídící a s dětskou mladou lékařkou bez zapálení svíček. Spěchám . Měla by přijet paní na šestnáctou. Někdo zapomene, někdo se přeobjedná. Je mi to vcelku jedno. Doufám, že jsem nevjela do kolony. Už se to hnulo. Nad hlavou duní letadla. Dotvářejí obraz apokalypsy. Budou tři, ale je tma jak před Vánocemi. Teď má svítit slunce. Svět vypadá ponuře. 

Uhýbám do papírnictví. Jé, pan majitel!

- Zrovna dnes jsem hledala pro svou kadeřnici fotku kočky, jak bubnuje na okno. Nechtěla věřit, že máme bubenici. Při té příležitosti jsem jí ukazovala své černé ruce od datumovky. Říkala jsme jí, jak jste se zhrozil. A zlobil! Jak jste mi vynadal, abych si šla umýt ruce.

- A už to umíte nastavit s čistýma rukama?

- Jasně, vždycky ČISTÉ! Potřebuji lepicí papír, na který mohu tisknout. Ale ne,  aby byl celý v jednom kuse.

- Muflon!

- Nechci bizona. Kde máte paní Kotyzovou? Ona mi vždycky najde čtvrtku říznutou napůl.

- A vy se trefíte do obdélníčků?

- No, to právě takovou čtvrtku nechci. Ježkovy voči, chci celou čtvrtku, ale z druhé strany rozpáranou aspoň na dvě půlky.

- No a to vám nabízím. To je kvalitní papír. Ten drží na všem. Tak co chcete?

- To kdybych věděla. Oscar Wilde říkal, že žena neví, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane.  S vámi to je jak v sobotu večer, v neděli ráno...  

Kousek si ho odlepuji.

- No to nesmíte. Co to děláte!

- No to musím, protože nevím, jestli je to to správné.

- Je. to chcete. To je muflon. 

Nakonec beru deset listů a jeden trošku poškozený mi dává návdavkem.

- Jestli se mi to rozsype, jsem tu zítra zpátky!

- Přijďte!

Vždycky říkával, že si Hitler mne v pekle ruce. A dnes mu dávám zapravdu. Souzníme.

Vjíždím do dvora. 

- Chceš pomoci? Ty ses stavila v Dolanech pro jablka? Taky jsem tam byl, pro brambory. Ten náš už neměl. Tak jsem jel k Lukášovi. A jeho žena mi nechtěla z 25 kilového pytle odsypat. Tak jsem jí řekl, že není obchodnice.

- Hm, není.

- A jel jsem do prodejny.

- A to jsou asi jeho, že jo? Jsou nádherné. Krásné. Lukáš má pěkné brambory.

Pytel sedí na terase. Fakt - jak z pohádky. Pěkňoučké. 

Jasně že baba nepřišla. Petroušek odjel na tréning. Úřaduji. Platím účty. Hotovo. Je tu.

- Tady je teploučko.

- Umím udělat uhlíky, viď?

- Umíš. Jo, tak Honza opravdu bude hrát s Kladnem bez diváků.

- Tak ať jim tam trochu diváků pustí. To bude atmosféra, bez lidí! 

- Spočítej si Kladeňáky, trenéry, naše a máš to pomalu šedesát lidí.

Nekomentuji. Pustila bych tam do stovky diváků. Nevzrušuji se.

- Vždyť ta paka zakázala venkovské plesy, velké pohřby, svatby.

- Jak za Husa. Jak když je země v klatbě. A Linda volala, že nikdo nesmí do Senátu. Tak budou vařit bez veřejnosti!

Mixuji česnekový sirup s jablečným octem a medem. Pět dnů bude stát v lednici.

Ve 20.30 hod. ještě webinářek. Musím dávat pozor. Budu mluvit. - Hotovo. Co nám den přinesl? To ještě není konec.

Očkovat se nedám!

Dobrou noc!