Cestovní. Koupací v premiéře :-)
Dnes jiný den. Stejný, ale jiný. Středa. Nikam nemusím. Sedm. Lehce mrknu levým okem vlevo. Na Petrouškově pyžamu se rozvaluje Micka. Musí vnímat mou energii. Nebo jsem se zachrula? Otočila totiž hlavu ke mně.
- No Micko!
Okamžitě pochopila. Hupsla na zem. Podběhla pod postelí.
- Mrauc!
Spím dál. Vím z kartiček na den, že mám sledovat zvířata. Jak přijímají situaci. Ještě tedy stíhám mrknout pravým okem vpravo. Micka toužebně čučí nahoru na okno. Asi nemá odvahu vyskočit. Na parapetu smí vegetit. Tak takhle má člověk přijímat daný stav. Aha. Usínám.
Na devátou už musím. Micinka radostně běží chodbou přede mnou. Někde se odlepila ze své pozorovatelny. Nabízím super drahou kapsičku. Včera jsem ji koupila u žida Rossmanna. Přidali mi desetiprocentní narozeninovou slevu. A nic. Někde se vyloupla Kitty. Tu nemusím na menu volat. Ta přijde vždycky v každou denní i noční hodinu. Odchod na ranní rozcvičku do zahrady.
Včera mi Petroušek říkal, že mám ještě benzín do Polska. Odkládám odjezd, chystám se. Vím, že čím dřív přijdu do stánku, tím víc na mě zbude ovoce. Ne. Jedu až v půl jedné. Na prvním kruháči pouštím polskou dodávku. Pojede se dobře. Poláci se s tím na našem území nemažou. Jo, u nich - tam se dodržuje. Najíždíme zas na několikakilometrový obchvat České Skalice. Teď ať mi hlavně nikdo nevolá. Ten chlívek z obou stran ohraničený zábradlíčkem - ne, to nemám ráda. Pohled za sebe. Oči se mi přilepily jak šnekovi na zpětné zrcátko. Ty vorle. Co mám dělat? Rychlá. Zatím jen bliká. Je to jako když začne nejdřív blikat požární hlásič. Dá mi chvíli času, než se rozeřve. Co se má v takovém případě dělat? Hlavně, že jsem se v neděli vytahovala, jak nesmírně ráda pouštím rychlou. Snaška souhlasila:
- To je jako že děláš dobrý skutek, viď?
Ráda bych udělala dobrý skutek. Ale kam? Kam se mám uhnout? Tak - mám vybočit na pravidelná odpočívadla na stavbě silnice? A jak potom vyjedu? Míjím jedno, druhé, páté... Oči stále přicuclé na zrcátku. Už ať jsem na konci! Tam je to spletité. Plno stojanů vyznačujících kudy tam, kudy zpátky. Jsem tam. Zrovna v protisměru nikdo nejede. Blikače. Zastavuji v křižovatce. Sanitka pochopila. Ano. Ladně mě objela po pravé straně. Blinkr, jedu za ní. Pozoruji ostražitost Poláka před sebou. Uhnul. Vidím až pomalu k Náchodu. Blikající žluťásek už se ztrácí na obzoru. Vysokovský kopec. Šemíku, jeď! Vezmi všechny náklaďáky světa. Náchod. Proplétám se mimo hlavní tah. Ucpaný. Během pěti minut jsem na hranici. Zastavuji u děduly. Stahuji okénko.
- Máte borůvky?
Jasně, už ne. Až ráno. Děkuji. Frčím dál. První stánek - tam už dva roky nestavím. Letos tam prodávají sochy. Ale u druhého odbočuji. A heleme se. Moje paní z centra Kudowy. Hezky mě zdraví. Mrknu po stánku. Jo. Borůvky má. Nakládačky - desetikilový pytel. Včera mi nahnala dvě kila. Takhle jsem si asi před čtyřmi roky koupila pytel. Popletla jsem si deka a gramy. Celý rok a další jsme jedli nesolené okurky. Ne, ne. Vždycky volám Petrouška.
- Peťuš? Čtyřicet dva deka je čtyři sta dvacet gramů?
- Deset kilo je moc. To bych zpracovávala celý den.
Paní přitaká. Ano, celý den nakládala. Beru rynglata, letní jablíčka, pár přerostlých nakládaček, košík borůvek... Miluji smlouvání.
- A když si vezmu deset kilo meruněk, dáte mi slevu?
- Stály padesát devět, jsou za třicet devět, u vás stojí sedmdesát.
- Ale paní ze stánku támhle mi dala před dvěma lety bedýnku meruněk...
- Kochaná, to vám dám. Pojďte.
Vede mě dál od stánku. Dostávám dva kyblíky meruněk. Některé vyhodím, ale jsou mezi nimi tvrdé, měkké. Dvě jahody.
- Vy jste měli jahody?
- Ano. Zas ráno budou.
Bodejť, kdybys jela dřív, pochutnala by sis na jahodách.
Nakládám lavor s borůvkami do koše v kufru. Trošku nakřivo. To se mi nevyplatí. Loučím se. Náchod objíždím. Na vedlejší křižovatce mi tam vletí mladá kjava. Brzdím. Popadalo mi vše, co mohlo. Kdybych nezbrzdila... Rychle pryč. Musím centrem České Skalice. Zastavím, projdu krámky. Parkuji blízko Barunčiny školy. V kufru rozsypané borůvky. Sice trošku, ale prosypaly se po celém kufru. Vybírám je. Koza! Dobře to dopadlo. To se uklidí. Nehartus!
Kdysi jsem ve Skalici první rok učila. Jezdívala jsem domů stopem. Jednou mě svezl akademický malíř Škopek. Pracoval na výzdobě Barunčiny školy... Bude to rok, co odešel. V umělecké činnosti pokračuje jeho skvělá dcera...Nejdu dovnitř. Chtěla jsem nakouknout, jestli ve staré škole mají stále na tabuli větu s ukázkou starého pravopisu. Místo í se psalo j, místo j se psalo g. Slovo gegj se četlo její. (gegj > její) Jedna z prvních zkoušek na katedře ČJL. - Nejtěžší. Historická mluvnice a dialektologie. Obstála bych dnes? Složila bych ji ještě? Na nádvoří Staré školy jsem asi před dvaceti, třiceti? lety viděla skvělou pohádku paní učitelky Holasové. Dodnes si pamatuji, jak mě oslnila, zaujala. Měla od manžela vyrobené dřevěné šprlení. Měnila hlasy. Hrála hezky nahlas. Celé školní nádvoří pozorně poslouchalo... Vracím se k autu. Všechny krámky uzavřeny. Utemováno... Pěší zóna - jen zmrzlina a řeznictví. Nic. Ještě není konec. Ještě se musí zakázat pouti, letní kramaření. Musí se naprosto všechno zpřetrhat, zničit, ještě plesová sezona... Tak se zase useber. Koukej myslet pozitivně. Raduj se z překotných změn. Lidi je nevnímají. Necítí. Hodně probuzených vnímá... Věci se dějí. Tak neskuhrej a jeď. Tvoř pozitivní energii. Vždyť víš!
Poslouchám vyprávění nějakých mladých lidí. Někde na netu jsem dnes nabrala. Moc hezké... Ano, nutno věřit ve vítězství normálních osvobozených lidí v hotelu Země.
Petroušek volá.
- Už jsi doma?
- Jsem v obchodě. Už, už.
- Tak se dnes vykoupeme. Je poslední den teplo.
- Taky jo. Přijedu domů.
Letadla hučí. Už dlouho jsem je neslyšela takhle děsit. Peču chleba. Joj, dnes se mi povedl. Vysoký bochníček. Vysoké vypečené makové dvě bagetky. V šestnáct paní klientka. Petroušek mi ještě jede natankovat.
V půl páté lezeme do vody. Péťa vybírá nečistoty. Já se pomalu, pomaloučku, nesmírně pomalu odvažuji. Už jsem za pupíkem. Sedám.
- Tak, teď já.
Řehtám se. Peťuš, nejhorší místo, viď? Jak ho překonáš, máš vyhráno; ponoříš se. :-)
Lebedíme si na sluníčku ve vodě.
- Peťuš, dnes ráno se válela Micka na tvém pyžamu!
- Cože? Tak mě už tu nepatří ani postel. V pracovně se vyvaluje Kittyna, ložnici obsadila Micka.
S ním je svět veselý, radostný, lehký.
Ve dvacet den otevřených dveří. V půl osmé porada. Ještě volám lidem napojení. Kdo, kdy, kde, co. Zkoušíme mikrofony, osvětlení obličeje...
Mám ještě přebrat darované meruňky, vyloupat...
Nová klientka už je napojena... Jedna neumí. Druhá neumí... Holky, děvčata, to chce být stále in! Zajímat se o svět. Ne čučet do Chalupářů.
Bylo to hezké dnes tady na světě. I zítra bude.
Dobrou noc!