Chaos, binec, nesoulad

07.05.2019

Ráno na devátou. Pán je tu. O víkendu čtyři pivečka, hezky se obrazila na měření. :-) Diví se. Smějeme se. Jeho tělo je přesto v kondici. Dvacet kilo je dvacet kilo. Volá mu známý.

- Ne. Já jsem na to zapomněl a dnes už s tím nepočítám...

- Nějaká oslava?

- Padesátiny. Ale já jdu zítra do práce.

Radím mu, jak se oslavy účastnit bez ztráty kytičky - tedy bez změn na stavbě a složení těla.

Ještě neodjel, zvonek. Další, prosím. Paní se diví, že po třech týdnech má stejné míry. No, ono čtyřicet let se hezky tloustne, pak se chce za tři týdny shodit minimálně dvacet, ale lépe pětadvacet kil. Lidé jsou nesoudní.

Chvílí volám zájemcům o práci. Nemám hotovo. Volá sestra.

- Prosím tě, včera měla mamka v ledové chodbě krátké kalhoty.

- A dala jsi jí deku? Nebo požádalas o převlečení? Mně se stalo v adventu, že mamka neměla ponožky. Holé nohy!

 - Nechala jsem to tak. Nechtěla jsem se hádat.                                                                                        -  Jo, takže vlny zbudou na mě. OK. (Jé, tady je možnost na kom na čem dativ mně i na koho co akuzativ :-))

Tíží mě čas. Za maminkou. V jídelně.

- Mami, odšpéruj se.

Mamka zápasí s brzdami. Paní Jana chce pomoci. Ne, nechci. Ať se mamka zahledí, jestli je nebo není zabržděná. Cvičit, pozorovat, vyzývat k činnosti...

Paní Jana mi pomáhá s vozíkem. Nemohu unést termosku, košík, kabelku, mamčin hrneček... Směřuji na Chloumek a Prašivku.

Mami, stavíme se v pokoji. Potřebuji si tam vzít do optiky tvoje brýle s modrou bavlnkou. Mamka si utírá nos do ruky a rukávu.

Hledám krabičku s kapesníčky. Není. Do prčic! Odbíhám zeptat se, kde je. Směrují mě na malou jídelničku. Jo, krabička je tam. Ale to je mamčina. A koupila jsem je mamce k ruce. Ne aby se válely v jídelně. Mamka netuší, že jsou její. Je to tak těžké odlifrovat klienta od stolu i s jeho osobním majetkem? Beru nesmazatelný fix - píšu: KONEČNÁ! KONEČNÁ!!! Podávám mamince na nos. Bože, její stará generace používá textilní... Mnoho krásných jí zkazili - počmárali je tlustým hnusným odporným nevkusným a nevhodným fixem číslem 62. Mamka měla číslo jak v koncentráku. Šly jsme spolu obchodem. Mamka se držela vozíku. Pod kalhotami jí vyčuhovala bílá ponožka s černým číslem 62. Teď už ty drahé nepnoucí bezgumičkové ponožky nemá. Ztratily se. I s číslem. Už se zažehlují nálepky se jménem. Krepsilonové si peru sama. Taky svetry. Taky ručníky.

Hledám. Jak cvok. Brýle nejsou. Odbíhám se zeptat, kde je najdu. Prošla jsem koupelnu, stůl, stoleček, stolek, jídelnu. Paní Jana prochází velkou nádražní halu. Nakukuje do skříněk - nechápu proč; kde by se tam vzaly naše brýle. No, ale nejsou. Vracím se k mamce. Dvacet minut v tahu.

- Mamko, ozkoušíme košile. Podívej.

- Jé, ty jsou krásné. Děkuju.

Padnou. I délka. Mamka stojí tak tak na nohou. Nestahuji je pod kolena; šup s nimi zas dolů. Zakroužkovávám červeným fixem 30°C na světlé. Na kytičkované kroužkuji s červeným vykřičníkem 40°C.

Kde se tu bere povláček? Ten si přeci peru já. Mamince jsem dala dva péřové fungl nové polštářky.  Ztratily se. Stojí hodně peněz. Jsou v háprdepu. I s povláčky! Dali mi náhradní - ústavní péřový. Ani ten jí nezbyl. Někam se vypařil. Na Vánoce jsme jí koupila v KIKu takový ubohý, asi za stovku. Navlékla jsem na něj povlak. Průběžně jsem ho prala. Povlak je sešit z dětského lyžařského overalu. Po našich dětech. Co to mamince dalo práce. Je to pro mě srdeční záležitost. Ta bílá sešívaná šereda. Nechci o něj přijít. Je maminčin. Povláček vypraný na stole. Logicky hledám obsah povláčku. Převrátila jsem postel vzhůru nohama. Hrabu jak ohař. Polštářek - ZMIZEL. Dusím slzy, agresi. Chce se mi řvát bezmocí. Jsme tu dobře? Nejsme na planetě debilů? Nebo na planetě nechápavých!? Pan ředitel a vedení se stále dožadují schůzky, abychom si všechno řekli. Tak jo. Volám mu. Vyliju srdce. Hodinu tu hledám, místo abych se věnovala mamince. Maminka trpí. Vnímá energie. Já skučím bezmocí. Hledám brýle, kapesníky, polštářek. Když už jsem v tom skuhrání, tlumočím sestřino upozornění na mamčiny krátké kalhoty v takové zimě! Přihřívám polívčičku - na terase bylo v dubnu 40° ve stínu; mamka ve vlněné zimní halence. V psí zimě holé nohy. Nepřipomínám bosé nohy v prosinci. Mlčím opět o ledovém čaji v elegantní nerez konvici. Je krásná a k ničemu. Bože, prosím stále o horký čaj!! Horký!!! Mamince jsme koupila soukromý čaj k zalití do termosky!!! Asi budu muset koupit svou termosku, jezdit zalévat... Ale oni mi ji seberou, kvůli hygieně. Jestli není pomočená - vlastně to mohl být polštářek. Šílím!!! ŠÍLÍM!! Už ten chaos nesnesu. Stále a stále ohraná deska. Dokola a dokola. Hovor končím: 

- Neberte to jako stížnost. Mám úctu k děvčatům. Až mě zas budete zvát, že si sedneme a řekneme... Pusťte si dnešní hovor... Jo, a jestli v prádelně zcrcnou ty košile, budu chtít náhradu - za cuckovatý polštářek, za zničenou halenku, ztracené věci necháme na oltář vlasti a za dvě nové košile...

- Ne, beru to jako podnět.

Čas teče! Já už jen mamince ozkouším rámečky. Líbí se jí. Rychle na deset minut na chodbu do pohádky. 

- Jé, vidím Chloumek a Prašivku.

Na okně uvařím z termosky kafíčko, mamince dám do ruky tři oloupaná jablíčka od sestry Ivy ze včera. To by asi nikoho nenapadlo- vrazit dítěti do ruky kousek jablka z mikrotenového sáčku. Zítra by bylo plesnivé. Je to možné?! Mamina všechny tři kousky snědla. Kolonádu ohodnotila jako obyčejný pišingr. Končíme, končíme... Už je vozit nebudu. Už musím jet. Optika bude zavírat. Tak jsme si to dneska hezky užily. Přes hodinu shánění, hledání, běhání, telefonování... Jo, a dnes jsem taky dostala k podpisu papír: Maminku mohu nechávat patnáct minut po svém odchodu na slunci na terase s tím, že ji personál taky nemusí někdy stihnout zkontrolovat. A může hrozit pád z terasy. :-) Na chodbě pád nehrozí. Tam je okno. Ať žije byrokracie! - Za toto zvolání, za nápis na maličkatém balíčku šlehačkových bombiček - jsem šla na kobereček na ONV. Připsala jsem tam: Největší byrokraté jsou v Josefově na poště. A už jsem jela. No, sešly se čtyři desítky let a je to tu znovu. Bože, existuješ? Proč jsi nechal lidi zvlčet, zblbnout, znecitlivět!?

Z auta volám do optiky. Přijedu na doraz. Včera jsem zaváhala - jestli jsem vybrala tu správnou optiku. Dnes už to vím. NEVYBRALA. Dnes jiná starší prodavačka. Nezájem. Vytahuji maminčiny brýle od nás z domů. Slíbené s modrou poznávací bavlnkou - nemám; bohužel právě dnes se ztratily. (Chci řvát jak lev!)

- A máte rozteč očí?

- To mi včera neřekly. Kontrolovala jsem jen pod očima a okolo spánků.

Poměřuje podle brýlí u nás doma. Nové červené jsou prý trošku větší. Ale prý to nevadí. Jo? Nevadí? Tak proč jsem to měla poměřit?

Optička měří moje oči do mamčiných brýlí. Prý to nevadí - milimetr sem, milimetr tam.

Hm, to se mi nezdá. Dobrá.

- A mohla byste paní doktorce zavolat, že byste ocenili, kdyby vám na předpis psala rozteč očí pacienta?

- Ne.

- Aha. A proč ne?

- My na ni nemáme telefon.

- Mohly byste ji, prosím zavolat o dnešní situaci?

- Ne, paní doktorka ví, co má dělat.

- Neví!

- Snad jste tam byla s maminkou.

- Nebyla. Má dva roky zlomenou nohu. Alzheimera. Je v DD.

- Tak snad s ní byla u očního sestra, ne?

- NE! Pečovatelka. Sester mají málo.

-  Tak já to pro vás udělám.

- Ne, pro mě! Pro mě za mě!!! Pro ostatní lidi! Vám na nich nezáleží? Jak sem mám mamku dotlačit. Musela bych požádat v DD. A to se mi opravdu, ale opravdu a vskutku NECHCE!!

Odcházím rozladěná. Budu platit skoro tři tisíce. Pojišťovna přispěje 2x51,- Kč na skla a stovku na obroučku. (Zaslechla jsem, že od července už ani to ne. Budou dávat tlustým dětem na diagnostiku cukru v těle.)

Jedu domů. Parkuji. Volám své bývalé optičce v Hořicích. Nebere. Jsem rozhodnuta. Ve čtvrtek ráno klušu do optiky. Beru zakázku zpět. Nezaslouží si maminčiny peníze.

Pink. SMS. Optička. Je na vystoupení dcery. Ozve se zítra. Super. Já rozhoduji, komu nechám vydělat maminčiny peníze. Nezaslouží si. Neochota.

Svěřuji se doma. Petroušek:

- Chaos je všude.

Jj, lidi pozbyli morálku, čest, vlastenectví je zaměňováno za nacionalismus. Kříží se významy...

Poslouchám Helenu Heclovou na Příznacích transformace - Devátá vlna...

Hohó! Poslední zpráva dne: České misce diagnostikovali černý kašel. Je šokovaná. Protože je očkovaná. :-)Slyšela jsem, že na podzim nám sypali na hlavu pásový opar a černý kašel... Dnes jsem četla na FB, jak lidé umírají teď, hned, náhle... Do hodiny. Už by s tím sypáním mohli skončit...

Taky končím. Dnes to bylo od srdce. Níž! Od jater! Omlouvám se! A co vy? Jste puťky nebo lvi?

Dobrou noc! :-) :-)