Chaotický - tak aspoň s pohádkou o zlé černokněžnici

"Když je vám jedno, co si ostatní myslí… dosáhli jste svobody."

Ralph Smart

Podvečer. Měla bych být na krátké poradě. Telefon. Moje zubařka. Ta je mi milejší, než porada.

Ve středu mi asistentka Lenka vysvětlovala, že zavolá v pátek – s termínem na pondělí nebo v pondělí na úterý. Odpoledne jsem volala. Lenka nemocná. Sestra mi vnucovala, že mě prý ve čtvrtek hledali, volali, že jsem prý v pátek měla dopoledne termín. A to teda neměla.

- Dnes byl velice energeticky těžký den.

Jak si energie hlídám, cítila jsem to včera. Na dnešek jsem nebyla připravena. A že to teda byl dnes tobogán.

- Dnes byl obrovský chaos.

- Souhlasím. Neuvěřitelný.

- O komunikaci s Lenkou jsem vůbec nevěděla. Já dnes sloužím osmý den. Totiž měla jsem v sobotu a v neděli pohotovost.

- Jé, to jsem mohla přijet na ten kořen. 

Souhlasí. Jenže jsme o sobě nevěděly. Nic. Řešíme zítřek. Jdu k jejímu kolegovi, aby se mi rána do září dobře zahojila.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-29-jdu-na-koprivy-v-rukavicich

Ráno. Na devět patnáct nějaké mladí stvoření. Matka zdravotní sestra objednávala. Před víc jak měsícem. Rychle kočky, vybrat popel. Umýt okénko u kamen. Sobě na kopřivy Ó, zahrada oáza! Tam to zpívá. Ptačí lázně. Čtvrt na devět dávno uplynulo. Normálně začínám v deset. To jsem zas někomu vyšla vstříc. Mohla jsem se dospat, dobít.

Posílám SMS slečně. Ta se neobtěžovala. Mámě. Prý – jé, dobře, že píšu. Ztratila telefon. Omlouvá dceru, že má horečku. Tak na to já kašlu. Neúcta k mé práci.

To je dost neomalené. Telefon máte na poukazu. Vpracovala jsem pro ni několikastránkový dokument analýzy stavby jejího těla. Navíc jsem mohla termín obsadit pro potřebné. Objednávám na konec května.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-29-namesti

I takovíhle se mi objednají. Věnuji se jim hodinu, dvě, vyptávají se, odpovídám, dávám veškerou péči... Dopoledne volné. Jedu do zahrady do Hruštiček. Minulý čtvrtek mi paní na farmářských trzích dala echo – ještě čtrnáct dnů, bude vyprodáno. V ten den jsem s hrůzou zjistila, že lidé z města mají úřad mimo úřední dny ZAVŘENÝ. Zakonzervovaný pro lidi. Budu vyprávět pohádku. Není to z reality. Tu jsem někde slyšela. Jen ji převyprávím:

Milé děti, hezky si sedněte, a poslouchejte příběh, který se mi kdysi dávno stal v jednom starém městě. Nakoukla jsem k jedné úřední černokněžnici. V její sloji to blýskalo divnými blesky. Chyběla jí na hlavě černá vysoká špičatá čepice. Něco tak zlého a nevstřícného jsem dlouho neviděla. Starý vrásčitý obličej, šedé semknuté rty. V hovoru používala svou sílu. Překřikovala mě. Ječela. Dokonce znala podrobnosti o přihlášení mých tehdejších nájemníků. Už sahala po telefonu, a že prý zavolá toho nebožáka, který jí to vykecal, kvůli konfrontaci. Děti, upozornila jsem, že má smlouva s nájemníky se kopírovat NEBUDE. Prý první, třetí a poslední stránka ano. Děti, ta baba černá se plete. Příště bude jen papír s iniciálami, datem a to bude vše. Pozvala si jako svědka jiného mága. Takového mladého. Říkala mu Právník. Děti, to je jedna banda z jednoho vaku. Prosím? Vy nevíte, co je vak? Ach, ta slovní zásoba! Děti, vak je pytel. Říkám jí: Tak vy tady máte takovouhle drbárnu? To je horší než v mraveništi. Proč máte zavřeno?

- Nemáme. Jen od třinácti hodin.

- Proč?

- Aby se nám tu nepotloukali lidé.

- Jo takhle. Otevřel si hospodu a chodili mu tam lidi.

Ne. Tohle nevymyslíš. A prý, když mám problém, ať si jdu na radu města. To tehdy ještě bývaly rady města. To už dnes, děti, není. Ale stále platí to, že úředník je pro lidi. Pomáhá jim. Problémy nemám. To slovo není v mém slovníku. Mám výzvy, ty řeším. Energeticky a radostně. Takhle černá mumie mě posílá na radu města? Co bych tam asi dělala?

Nemělo cenu tratit čas s mágory a tak jsem raději udělala čáry máry fuk – s bohem! Vyfičela jsem z té nevábné nepřátelské dračí sloje. A už jsem byla o patro výš u víly, která umí naslouchat lidem. Děti, ústa máme jen jedna, ale uši dvě. A ona umí naslouchat. A pozorně. Začala jsem vyjevovat, co se mi přihodilo. Slíbila, že úřad kouzelnou hůlkou pootevře. Aby lidi mohli aspoň na podatelnu. No, tohle je jiný kalibr čarování. Totiž takové ty kecy – teda řeči o bezpečnosti, ty na mě neplatí. V pondělí a ve středu o bezpečnost nejde a ostatní dny ano? A prý že mimo úřední dny musí zpracovávat to z těch úředních – povídala ta s tou vysokou černokněžnickou špičatou čepicí. Děti, nevěřte. Úřad a úředníci tu jsou, co je nebe nad hlavou a takovéhle výmluvy jsou průhledné jak sklo. Úřad – úředníci jsou tu pro nás, pro poddané. A když chtějí daně, jó, to musí otevřít vrata, jinak by nic nedostali. A to by pak neměli na platy, děti! Totiž poddaní si je platí a tihle pacholci si najednou přisvojili právo poroučet, rozkazovat, zakazovat, povyšovat se. Ne, ne, děti! Takhle to nechodí ani v naší pohádce. Úředník je náš služebník a když chce pracovat na úřadě, tak nám bude sloužit. A ne nás posílat na radu města. To bychom ho pak i my mohli někam poslat. Líbila se vám pohádka o zlé černokněžnici a víle Plněnce? O hloupém princátku Právníčkovi? Ten hlupák nepochopil nadsázku. Prý – dovoluji si upozornit, že úřad není hospoda. On, milé děti, pro své paragrafy nezná Cimrmanovu Hospodu na mýtince. To vám budu vyprávět jindy.

Konec pohádky. Drby, udavači, špízáci, utíkejte! Snad na mém satirickém dezolátském blogátku smím vyprávět příběhy. Svoboda slova zajištěna LZPS. Někdy jen jednou, pravda. Jako u hub. Jedovaté jsou také jedlé. A také jen jednou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-29-skola-na-ostrove

Jedu si něco vyřídit na školu, kde jsem kdysi začínala jako elév. Tfujtajxl. Vládly tam dvě komunistky. Miluš a Sylvuš. Tak nerada na to vzpomínám. Měla jsem a mám hluboko pod kůží vrytu výchovu z domova. Tatínka, kdyby jim včas neumřel, by zavřeli jako živnostníka. Ne, i kdyby Kateřina Konečná zpívala jako anděl – nikdy, nikdy mě nepřesvědčí. Ona chce ukončit diktát EU? A to jako ji lidi mají zvolit znovu do EU? A co tam dělala ty roky před tím? He?

Školu učitelé hezky vyzdobili. Fotím si okna, obrázky. Krásné. Vyřízeno. Přecházím po odporně houpajícím se mostě s architektonickou cenou přes řeku nahoru do náměstí.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-29-takove-malickate-zahradnictvi-v-hrustickach

Jedu za město. Do Hruštiček. V jedné zahradě tam pro radost pěstují sadbu. Kytky, bylinky, co kdo chce. A za pár korun. Nakoupila jsem skoro za sedm stovek. Jednoletky – letničky, okurky, rajčata, stálou majoránku. Stálou jak pro koho – já ji stejně umořím. Mám ráda gazánie I maminka je měla na naší zahradě. Mami, dnes už chápu tvůj obdiv k téhle sluníčkové květině. Najednou ji taky miluji. 

Vracím se na půl jednou. Paní. Zmenšila se o dvě velikosti. Milá, mírná, zdravotní sestra. Objednávka. 

Obědvám venku. Miluji to. Nic nemusím. Jen zírat do zeleného. Petroušek je tu. V poledne jsme si vyměnili info. Prý zajede pro koňský hnůj. Nasadíme brambory. Proč ne?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-29-za-rodici

- Peťuš, prosím tě, mám v autě nasazené ledovky. Koš se svícemi. Nejel bys se mnou na hřbitov?

Jasně, že jel. Je hodný. Vzal květináč. Já koš. Hopsám okolo něj. Ještě cestou hřbitovem někde popadl konev. Napouštíme vodu. Jdeme po cestě, po níž nesli maminku naposledy. Od jejího odchodu k naší hrobce, kterou ona koupila, chodím zcela jinou cestou, než celý život. Ometám hrob. Zahazujeme starou výzdobu. Zapalujeme svíce. Odcházíme.

- Jé, Peťuš, já jsem s nimi nepromluvila, nepoděkovala.

- Máš pravdu.

Tak ještě chvilenku. Mami, maminko, to je den jak na kolotoči. Zcela nesmyslný. Mami, v zahradě, v té, kterou jsem tě stále nabádala, ať ji prodáš, tam mi je nejlépe. Mami, co se ve mně stalo? Co jsem pochopila? Říkalas´, že něco pochopím za rok, za dva, za deset. A něco prý pochopím, až tu nebudeš. Mami, že by to bylo tohle?

- Peťuš, máme hodinu, než přijde pán. 

On ryje, chystá řádky. Dovezl od Míry Fassatiho hnůj od koní. Já vybírám malé brambůrky, které už nesníme. Ty větší ještě oloupu k jídlu. Máme pro brambory místečka po zahradě. Do šestnácti hodiny zvládáme osadit dvě stanoviště. A dva řádky vedle jahod až pak. Už zvoní pán s manželkou. Milí starší lidé. Ona učí na prvním stupni, on sedí jako mistr výroby. Ona je na tom maličko lépe, on je po pas dobrý. Ale břicho. Sedí proti mně a z legrace se schovává za stůl. Jo, takhle je to dobré. Věnuji se jim dvě hodiny. Vysvětluji, ukazuji. Prý nikdy na takovém sezení nebyli. Taky ono to má trvat patnáct minut. Dozvěděli se prý ode mě mnoho nového.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-04-29-bramburky

Letím zasázet poslední dva řádky brambor. Petroušek mi krásně vysypal řádky hnojem. Děkuji za něj. Za Petrouška. A Petrouškovi za hnůj. Miluji květiny – všude. V závěsech po zahradě, v květináčích, truhlících, ve vázách. Úplně všude. Miluji je. Miluji slunce, déšť, vichr, sníh… Každé počasí. Mám ráda lidi – obyčejné, srdečné, bez přetvářek, bez škrabošek, jen upřímné, čisté, průzračné. Je jich jak šafránu, ale mám je. Miluji příběhy, ságy, vyprávění. Ráda poslouchám hudbu, zpěv ptáků. Zkoušela jsem dnes přivonět k jabloňovým květům. Některé jsou spálené mrazem. I náš ořech – jeho mladé lístečky spálil divný dubnový mráz. Chjo. Zrovna dnes jsem klientce nabízela na podzim ořechy… Víc a víc miluji ticho. Ráda ho poslouchám. Zvuky domu. Nesmírně ráda studuji, učím se, objevuji, nasávám znalosti, informace. Tvořím si mozaiku. Mám ráda klid v duši. A srdce plné radosti. Na to jsem mohla najet až nyní v důchodu. Já už nic nemusím.

- Prosím tě, prý čarodějnice nebudou kvůli větru.

- Aha, zas by se lidi moc družili. O Velikonocích poslali špínu z nebe, teď vichr. A já jdu zítra stejně odpoledne s tím zalomeným kořenem. 

Sedím na schůdku do zahrady. Pozoruji naši malou chlupatou šedou jitrnici. Za týden jí bude rok. Skáče dobré dva metry v trávě za mouchou. Legrační. Ale nemohu si ji vyfotit nebo natočit, neb mi volá má zubařka...

Dobrou noc!

P. S. Schrupla jsem. Tak pokud najdete chybku, pošlete zprávu! Opravím. :-)