Chaotický
Bude dvacet tři hodin. Vyprala jsem si maminčin heboučký župan. Hřeje. Mám na sobě něco jejího.
- Máš růžový. To je po babce. Hezký.
- Jo, maminčin.
Koupila jsem jí ho do Grand Parku. Aby jí nebyla zima. Teď se v něm budu hřát já.
Pračka pere. Myčka myje. Zrzka se toulá někde v zahradě. Hlava mi bimbá. Dnes se omezím. Vzpomínka krátká. - Netopím. Zvláštní. Celý den mi vzadu v hlavě běží film. S mamkou, o mamce. Ještě bych jí něco řekla, na něco se zeptala. Dnes jí před čtrnácti dny zbýval ještě jeden den života. Pak už spánek... Navždycky. Dýchám.
Vzbudila jsem se už v osm. Do budíku hodinu a půl. Chtěla jsem se vrátit do postele. Jako vždy. A dnes - už se tam zase nevrátím. Měla jsem být vzhůru. Před půl devátou telefon. A důležitý. Veledůležitý. Nejdůležitější. Druhá strana inteligentní. Chápe, kam mířím. Před rozloučením:
- Na každého jednou dojde.
Zbožné přání. Tak se budeme těšit. Na papírku seznam, komu zavolat. Dnes nebyl od toho veledůležitého telefonátu už den stvořený k dalším hovorům.
Pokoušela jsem se zase spojit s porcelánovými obrázky v Předměřicích. Marně. Blani, prosím Tě, nemáš kontakt na paní od porcelánového umění?
Zboží je tu. Tak mně nejde přes jazyk, že Sorošova přepravní služba funguje! Je to tak. Sorošovy fy, jsou spolehlivé. Přijde mail. Přijde SMS. Dodání v rozmezí hodiny. Vždycky platí začátek intervalu jako doručení balíku. Dnes 11 - 12 hod. Byl tu asi jedenáct tři. Hovoříme s řidičem. Mladý hoch. Přišel o tatínka před víc jak dvaceti lety. Sedmiletý kluk byl. To já měla lehčí. Mně byly tři. Nezaznamenala jsem, že se tatínek ztratil.
- Ale v sobě to určitě máte otištěné.
- Určitě. Všichni měli, já bez mužské energie.
Žehlím. Maminčiny dva kapesníčky, které zbyly. Ten jeden je protkán jemňoučkým vzorečkem maminčina štupování. Jak to dělala? Musela mít jemnou maličkou jehličku. Nesmírnou trpělivost. To ona měla. Proto tenfhle kapesníček jako jeden z hromady zbyl. Mám dva. Vlastně tři. Jeden překrásný, ozdobný, květovaný mi zmrzačili černým číslem 56. Zabila bych je. Ječela jsem na vedoucí, co to je! Marný boj. Loni jsme seděly s maminkou na zídce u vjezdu do DD. Svítilo tam sluníčko. Pod kaštanem nám byla zima. Vyhřívaly jsme se. Při vzpomínce si říkám - jak dvě žebračky u brány. Jak jsem maminku obracela s vozíkem na různé strany, na krku na mě řvalo propsané černé KONEČNÁ. Nějaká kjava se vyžívala v čmárání po soukromém majetku. Ničit lidem věci. No, možná se konečně doberu práva. Něco se přihodilo, co není v souladu s pravidly. Něco se porušilo.
- Mami, jak byl ten vtip, že se kouří z Hradu... ¨
- Ten neznám... ¨
- Tak teď se kouří, jak doplňují, přepisují, antidatují...
- Ať dělají, co můžou.
Pamatuji si, jak jsme s mamkou šly asi před pěti šesti, možná sedmi lety do Kauflandu. Chtěla jsem jí ho ukázat. Postavili tu celé obchodní náměstíčko. Jako to mají v jiných městech. KIK, Pepco, Rossmann, Kaufland... Mamince jsem tehdy dala pětikorunu. Poslala ji k vozíkům. Hlídala jsem ji jak ostříž. Pětikorunu v ruce převracela.
- Mamko, na co koukáš?
- Dívám se, jak vypadá pětikoruna.
Je mi do breku. Dívala se na pětikorunu. Uměla ji vložit do vozíku. Šlapkaly jsme pomalu. Držela se vozíku. Na bílých ponožkách, které jí vyčuhovaly z pod kalhot se vysmívala jak vězňovi černá 56. Stejně se jí všechno poztrácelo. Ten regál hadrů, co jsme tam nechala, bylo minimum. Sáhla jsem naposledy na bundu, druhou bundu. Naposledy jsem ohmatala oblečení, které nosívala. Maminka... Můj anděl ochránce, utěšitel za života.
Dnes jsem Drahušce vysvětlovala, kdo je škodič. To je ten šmejd, který jí s pravidelností rval krabičku s kapesníčky. Když jsem zjistila poprvé, že je natržená, myslela jsem, že to udělala maminka. Hlavou mi šlo, proč někdo nedozírá. Proč nevysvětlí. Proč nenaučí. Proč neprocvičí jemnou motoriku. Když to bylo podruhé, a to už byla krabička oblepená izolepou, to nerozerveš, začalo mi blikat světýlko. Pak někdo rozflákal její starou historickou lampičku. Její starý cylindr. Věřila jsem, že ji shodila mamka. Dejme tomu, že věřím. Koupila jsem novou. Do ní takovou tu nesmyslnou úspornou žárovku. Minulý dýden jsem ji nesla do auta. Žárovka vypadla na poslední chvilku do kufru. To je divné. Jak může vypadnout zacvaknutá žárovka! Před dvěma lety - to jsem z toho byla moc smutná - jí někdo přerval světýlka na malém krásném roztomilém vánočním stromečku. Brávávala jsem ho z pokoje do jídleny. Osazentvo stolu vždy udělalo jééé. Ten jejich obdivný výdech... Zpívávali sjme koledy; povídali si. V mrtvé hodině mezi šestnáctou a sedmnáctou. Prý si světýlka přetrhla. Tak to vykládejte vrabcům. Zkoušela jsem šňůru přetrhnout. To nepřerveš. To nedáš! Ihned jsem koupila jiná světýlka. S rolničkami. Ale stromeček už nebyl tak něžňounký. O ovčích bačkorách, které dostala před dvěma lety pod stromeček od Ivy, už jsem psala. Do týdne byly přervané kožené šněrovací šňůrky. Prý jí jsou malé. Prdlajs. Bylo vidět na několika místech přeřezáno. Iva chtěla, aby mamka měla noženky v teple. Když se stalo, že neměla ponožky, byla navlečená v kraťasech - na to jsem se Jany nejprve jen důrazně zeptala - co to znamená! - mohla mít aspoň ťapky v ovčím kožíšku. Provinilý obličej Jany. Pak jsme se s Ivou dohodly, že to nebylo jednou... Loni v prosinci jsem vřeštěla, že je mamka neustrojená u altánku. Postavila jsem ji k altánku.
- Mami, drž se.
Zabalila jsem ji do svých dek. Na hlavu šál na čepici, aby měla teplo okolo hlavy. Jana:
- Ale sedí na teplém...
Nevím, kdo je škodič. Nevím, jestli vůbec nějaký škodič je. Ale aby se dvakrát za sebou rozbila láhev s medem... Nepřišla bych na to. Ale šla jsem se zeptat, kdo mamce med rozehřál. Zničil. To se musí dát na dlouho do vlažné vody, aby povolil. Opatrně, aby se nezničily blahodárné látky... Někdo ho hodil do mikrovlnky. Zničen. Prý ho museli přelít, aby tam nebyly střepy... A následně pro velký úspěch - totéž. Dvakrát se rozbila sklenice. to už jsem zuřila. Mně se jednou za život podařilo ve velké pětilitrovce čerstvě stočeného medu od dědy utopit lžičku. Ráno jsem s ji položila na hladinu. Odešla do školy. Lžička se během dne potopila. To byl jeden karambol. A jednou, taky jako holce, jsem ztvrdlý med tak vehementně lžičkou dolovala, až jsem zevnitř udělala na sklenici prasklinu. Pavouka. Stane se. Ale ne dvakrát po sobě. Může se stát. ale ne dvakrát za sebou. Potřetí - to jsem hledala jak zběsilá celou sklenici.
- Kde je med!?
Zaútočila na mě jedna, která sloužila na jiném křídle. Jen se chtěla popást na mně.
- To jako chcete říct, že jsme ho mamince snědli?
- Veroniko, s vámi nemluvím, nezasahujte do hovoru. Jste na jiném křídle. Nevkládejte mi do úst něco, co jsem neřekla! Kde je sklenice medu? Dala jsem sem novou. Přímo z včelí farmy! To je moc vzácný med!
Ta prolhaná, ta milá, co mi v den, kdy jsem šla minulý týden podepsat předávací protokol, vztekle řekla, že ona nikdy neřekla, že jsem si vzala květovanou halenku domů. Tak si to někdo do odpovědi na mou stížnost na ředitele vycucal z prstu. Jasně to tam stálo černé na bílém. Tahle milá, syčela, že mi med zaplatí. Jo, souhlasila jsem. Sklenice z farmy je moc drahá. Přinesla stovku. Za polovinu sklenice. Šla jsem hledat maminčin hrneček. Stále jsem něco dohledávala. Brýle, křížovky, o tužkách a propisovačkách - marno mluvit. Mamince jsem dala odříznutou láhev plnou tužek, propisovaček z jejího domu. Pozvolna se ztrácely, až zmizela i odříznutá láhev. Není důležité. Co je tužka proti věčnosti! Ale kdy člověk bez paměti má své věci po stolech v jídelnách... Jo, to už se mu nikdy nedostanou do rukou. Jako její brýle s tyrkysovou bavlnkou. Měla tam řadu cizích brýlí. Opakovaně a donekonečná jsem vysvětlovala, že NEJSOU JEJÍ. Když se ztratily jediné nakřížovky, ztropila jsem alarm. Našli je.
- Tady jsou! U televize.
Co mají co dělat u televize, kde se pohybuje tolik individualit... Někteří čapli ovladač. Hledali, hledali, našli u někoho v šuplíku.
Za poslední rok a půl jsme neměla šanci je uhlídat. Jak se vypařil med, šla jsem hledat zajíčkový hrneček. Byl plný čaje. Těžký. Ruka mi klesla. Někdo do něj nalil med. Prý maminka. OK. Tak debilní snad nebyla. Dobrá. A kdo ji hlídal? Proto polepy na věcech. Mé vzkazy. Nerespektování přání rodiny! Když to někde vyprávím, říkají, že to tak u nich není. Aha, zjištění, jak to chodí jinde...
Mám tu poslední sklenici maminčina medu. Dotýkám se jejích otisků. Maminko, Simonka med hlídala jako oko v hlavě. Měla ho na inspekčáku. Většina holek mě respektovala. Věděly, znaly, hlídaly. Irenka tě vždycky dala k oknu. Abys pozorovala tenisty, fotbalisty. Nebo tě dala v pokoji k oknu, sledovalas´, jak sněží... Měla tě stále v merku. A vařila ti konev horkého čaje. Všechny ti vařily horký čaj. Do termosky. Jana do nerezové konvice. Tam byl čaj v mžiku ledový jak psí čumák. Vztekala jsem se. Ta konev je na rozlit horkho čaje u večeře. Ale ne na udržení teploty Tekutiny na celý den... Maminka dobře pila. S ní neměli problém. Ale kolikrát mi řekla na mé - Mami, napij se. - Nemám tu čaj. Nebo - už mám zbyteček. Pečovatelky byly vesměs všechny spolehlivé. Hodné. Mámy. Hlídaly své děti v rámci možností. Docela by mě zajímalo, jestli mě měly taky rády. Tak, Drahuško, to jen, kdo je škodič. Já nevím. Měla jsem okolo Vánoc předloni jednu vytipovanou. Z cizího patra. Jenže tam byla právě jen v období zničení stromečku, bačkor. Vyhlídala jsem si, že zrovna sloužila. Pak už ne. Dnes už je mi to jedno. Mám tu maminčiny hodinky, med, krabici s kapesníčky. Jo - zuby. Nevím si rady, jestli je mám uschovat. Nebo zahodit. Z jedné z tašitek vypadla pinzeta a tři kytičky na zčernalém šmuk - řetízku. Nosím je už asi čtvrtý den. Doufám, že řetízek ohladím, vyleštím, jako to udělala za poslední měsíc maminka s těmi bezcennými perličkami. Obrousila perleť. Staly se čistě bílými. A kov svým tělem vyblýskala...
Dnes má přijít hoch z Nitry vyměnit router. Doufám, že se té skříňce tak říká. Na čtrnáct dnů nám ho půjčí bezplatně. Zmizí-li vteřinové vypadávání internetu, pozdravuje mě jedenáct set.
- Jsem ze staré generace, kdy rádio vydrželo celý život... Bubnová pračka taky.
Pán se směje. Ne, ne, tohle je po roce dvou ochozené... Už jsme v jiné době.
No, jsme. A jsme ve správné době?
Velmi ochotný mladý Slováček zapojuje nové hejblátko. Žehlím. Jsem zpomalená. Už chápu mamku, když nám přišla na zahradu říci, že jí ubývá sil... Akorát že jí bylo daleko víc, než je dnes mně.
Den se schrul... Petroušek nemá od včera auto. Pytlíkujeme to s mým. Dnes celý den auto pod stáním. Ještě upeču chleba a pojedu na nákup.
Vycházím ven. Auto i s Péťou v pdachu.
Volám. Nedostupný. OK. Znamení. Běž sázet. Máš toho víc než dost. Vybírám si jeden strom. Krásně ho prohnojuji, prokopávám. Chodím si pod stání pro sadbu. Péťův starší bratr přijel. Chtěl se spojit s Petrouškem. Je nedostupný.
- Jo, to já taky. Chtěla jsem jet na nákup. Telefonovala jsem. Zdejchnul se... :-) A je nedostupný.
Petroušek volá.
- Peťuš, kde seš? Nemůžeme se na tebe dostat. Je tu i Zdenda.
Šťastné setkání. :-)
- Já jsem ti chtěl říct, že jedu tvým autem... Ale tys´telefonovala.
Ty vorle! To je den.
- Peťuš, nemám hnůj.
Zdenda odjíždí. Petroušek je do hodinky doma.
- Peťuš, kopu se tu do zadku. Když nemám hnůj, nemohu sázet. Říkala jsem ti, ze potřebuji kravský, koňský, slepičí.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-06-01_Pomocnici/
Ani mě to nerozhodilo. Prý pojedu zítra. Má pravdu. Posedávala jsem na lavičce. Muchlala se s kočkami. Mourek se tak rád mazlí. Slastně mhouří oči. Přede. Na koberci pod bazén válí sudy. Konečně jsme si užila den na zahradě. V půl osmé jsem se připojila jen přes telefon na krátkou poradu. Když už jsem měla desetikilový pytel hnoje, sázela jsem a sázela do tmy. Pod chutnou jabloní jsem si udělala záhon. Hezky jsem jí prohnojila, aby jí rostliny nebraly živiny. Kozel zas sázel, sel, experimentoval. Kousek jsem vyčlenila hráškům. Po okraji jsem napíchala slunečnice z loňska, třeba ani nevzejdou. Papriky. Dvě cukety... Dva květináčky s okurkami byly prázdné. Jeden umřel zimou. Druhý asi vyklován holubem.
Bylo to tu hezké. Takové neurovnané. Chaotické. Maminčin obrázek sedí v houpacím křesle. V červeném srdíčku jí svítí od stropu světýlko. Ne, už zhaslo. Obrázek daruji. Zítra musím jet nechat vyrobit ještě jeden.
Hlava mi tloukla. Chci spát. To byla poslední věta na světě před čtrnácti dny Ivě:
- Teď už běž. Chci spát.
Usnula ve čtvrtek. Spala až do pátečního rozbřesku...
Dobrou noc!