Chatička nás dnes přivítala
Právě za měsíc budeme prožívat Štědrý den. Já žiju štědrost každý den v roce. Ale tenhle s velkým písmenem, na ten se těším. Očekávám návrat sluníčka. Slunovratové dny v běhu. Času už jen na krátko. Rok se s rokem sejde. Takovým tryskem běží čas.
Ráno jsem si dospala.
- Tady už to žije!
Petroušek je tady. Asi byl na kafi u švagrové.
- Peťuš, že ses´ na mě byl jednou v ložnici podívat? Poslouchala jsem něco v mobilu. Usnula jsem, ale cítila jsem, žes´ tam byl.
- Byl jsem tam dvakrát. Krásně jsi spala.
-Já jsem si vypila horkou vodičku a šla si ještě lehnout. Vypla jsem budíka, říkala jsem si, že až vstanu, tak vstanu.
Dnes přijede Linduška. Přiveze nám ze služební cesty sladkou pozornost. Mám připravenou krabici vosku. Zítra ji vezme paní do Phy. Našla jsem ji asi před dvěma lety ve skupině Obal není odpad. Tam udáte všechno. Pixly, skleničky, krabičky, vosky, síťky ze zeleniny. Jsem z domu zvyklá nic nevyhazovat. No jo, jenže to se ti potom doma hromadí. V téhle skupině je zájem vždycky. Je to ekoskupina – mě napadá. Tady se zužitkují i pytlíky od mouky. Mám jich taky hromadu, ale používám je, když někomu daruji bagetu, nebalím do krásy. Použiju pytlík od biomouky. :-)
Vykukuji z koupelny. Petroušek ve své uniformě – montérkách. Já je tak, ale tak nesnáším. Fuj! Pracuji na zahradě a taky nemám montérky. Nemám to ráda. Asi proto, že nesnáším jakýkoli stejnokroj. Svázanost. - Uniformy pro mě – neeee! Odpor!! Možná – nesvoboda. Ti v uniformě scvaknou paty a zasalutují:
- Provedu!
Běžím do zahrady zatopit. V chatičce je syrová zima. Maminka říkávala – zima jak v psírně. Asi jeden dva nad nulou. Ze všeho táhne chlad. Litinová kamínka se rozehřívají a horký vzduch se vpíjí do dek, do gauče, polštářů, do nábytku. V kuchyni se orosilo nádobí. Na lince stojí dvě láhve tokajského. I pod nimi je obroučka. Teplota leze nahoru.
- Až budeš redy, navezeme dřevo. Řekni.
- Teď!
Mám ráda mít v bedně na terase dostatek špalků. Rovnám je, aby se vešlo pět šest koleček. Venku prší.
- Co kdybych tu hromadu listí rozvezl ke stromům.
- To by bylo fajn. A zbytek hnoje z pytle prosím vysypej na kompost a zarovnej listím.
Běžím vyčistit poslední velké okno v domě. Petrouškova pracovna. Pak už jen koupelna a WC. To dám.
Přistává auto. Linduška. Jak jsme byly v Jeleni Goře, manželé důchodci čekali, až vyjdeme z obchodního domu. Pán neznatelně couvnul Lindě do blatníku. Chtěli jí dávat peníze. Ne. To si vyřeší pojišťovny. A vskutku. To by se staří polští poctivci nedoplatili. Kolik to říkala? Přes dvacet tisíc? V pondělí by si měla jet pro své auto do servisu. Když si upřesňovala situaci, barva z nárazníku se jim sloupla. Uvidíme, jestli zítra přijede z Phy svým.
Přijela náhradním BMW. Jdu ji zabzučet.
- Lindi, ještě dofidlám okno.
Jdeme obědvat do chatičky. Už je pozdě. Nejvíc se těší na oběd Petroušek.
- Tady je jak v sauně, co?
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-24-dnes-nas-privinula-chaloupka
Přináším polévku. Nádobí už je vyhřáté. Na kamnech bylinky ze směsi dračí srdce.
Původně jsem chtěla připravit těstoviny a la carbonare. Pak se mi na obrazovce chytrého hrnce zjevily americké palačinky. Americké, jo? Hm. Budou české. A lívance. Palačinky nepeču. Sypu mouku z ovesných vloček. Přidávám o jedno vajíčko navíc. Krásně se smaží. Netrhají. Pro Petrouška připravené brambory s masem.
- Jé, já bych si taky chtěl dát lívance.
- Můžeš klidně lívance.
- A brambory ti zbydou na zítra.
Pro všechny zbylo. Marmeláda jahodová, višňová, za studena. Po obědě nám Linda vypráví o skvělém dárku; pozdrav z Varšavy. Sama nazdobila jejich typický pišingr. Vypráví nám, co se dozvěděla o jeho původu a jménu zakladatele. Nazdobila vlastnoručně bílou čokoládou pro maminku a tatínka. :-) Jedno nazdobení trvá malérečce minutu… Asi i snědení je tak rychlé, protože je to fakt dobrota. Takhle dřív chutnaly pišingry.
U nás se z cest vždycky něco přivezlo. Od Denisky z Francie mám zbytek provensálských bylinek. To ještě bývala normální. Maminka přijíždívala z lázní Mariánských nebo Luhačovic. S Ivou jsme seděly okolo kufru. Mamka z něj tahala překvapení. Radovaly jsme se, mamka vozila kvalitu. To nebyl dárek pro dárek, ale pro radost. Ach, maminko, dodnes mám schované takové špičaté tenoučké snad kožené, zlatem zdobené cvičky, lodičky, balerínky, jak je nazvat. Už dávno jsem je neměla na noze. Ale nemohu se jich zbavit. Odejdou se mnou.
Povídáme si u stolu. Hodujeme. Ušlehala jsem šlehačku bílou. Šlehačku kakaovou. Chaloupka se raduje, že má konečně svůj den. Své hosty.
Mám v termosce svařené vínko. Mourek čekal na zahradě. Zatáhala jsem ho dovnitř. Nebyl nadšen. Dostal na prst šlehačku. Tak si ze slušnosti na chvíli lehl na prkennou podlahu. Pak se přemístil ke dveřím. Čekal způsobně, až se otevřou. To Žofka, ta by kvílela.
Linda přivezla k ochutnání vánočku. Dobrá. Chybí mi v ní naše koření. Dala bych méně cukru. Byla vláčná a z jejího domácího másla z mléka od krávy.
Je čas. Posílám LP bagetkku a pomazánku. Linda naskakuje na svého ocelového koníka, jede domů. Vracím se do chatičky. Rozvaluji si na gauči. Poslouchám Klenoty života. Usínám. Teplo domečku mě objímá. Měla bych se vrátit domů. Tak ještě setřu. Jdu.
- Ty ses´ tam zdržela.
- Usnula.
I doma zatápím. Péťa dojídá pišingr z Varšavy. Hlavou mi jdou myšlenky. Jak jsem dostala k narozeninám tři ošklivé motýlky na špejli. Na Temu jeden za pět korun. Vůbec mi neudělali radost. Takový trapný dar. Hnusné plastové nápodoby. Neměla jsem odvahu nepřijmout. Dala bych jednoznačně najevo, co si myslím. Promýšlím si v hlavě věci. Budou mít dopad. Půl už mám hotovo. Tak teď ještě druhou půli. Na zdar!
Jé, Mourek leží v Micincině koši.
- Peťuš, lehl si tam. Tak to by bylo jeho nové místečko. Peťůůůš? Chceš už koktejl?
- Už bych si dal.
Šlehám jemu café latte. Sobě mixuji červenou řepu přidanou do příchuti jahoda. Popíjím koktejl. Hodnotím si v mysli den. Vykoukla na mě mluvící figurka Dědy Mráze nebo koho. Vysvětluje, jak to bylo u šamanů na Sibiři. Proč jsou muchomůrky ozdůbkami Vánoc. Cvak. A je to pryč. Tak jinak:
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-11-24-leciva-pochoutka-samanu-a-sobu
Muchomůrka červená (Amanita muscaria) je samozřejmě jedovatá houba z čeledi muchomůrkovitých – což u nás ví každý, kdo chodí do lesa. Na Sibiři byla však ještě relativně nedávno (cca před sto lety) používána místními šamany k určitým rituálům pro své psychotropní účinky. Je velmi pravděpodobné, že tato jedovka sloužila k podobným účelům i pravěkým šamanům v Evropě. Halucinace (nebo chcete-li komunikace s "jiným světem") způsobené muchomůrkou červenou znali i předkové dnešních Indiánů, když putovali ze Sibiře do Ameriky. I zde se místní šamani pouštěli do experimentů s touto houbou. Muchomůrka červená totiž roste až v horských oblastech jižního Mexika a Guatemaly. Mayové tak dobře znají její účinky.
Jak spolu souvisí pití moči a Vánoce? Legend, které se pojí ke svátku Vánoc, je nespočet. Jedna z nich pochází až z dalekých končin sibiřských kmenů. Týká se muchomůrky červené, kterou zdejší šamani o zimním slunovratu konzumovali a rozdávali členům komunity jako dárek. Tyto rituály se nápadně podobají tradicím spojeným s oslavami Vánoc u nás.
Zimní slunovrat připadající na 21. prosince patřil mezi nejvýznamnější pohanské svátky. Den, kdy byla nejdelší noc a nejkratší den, oslavovalo mnoho kultur svými vlastními rituály. Podle některých antropologů měly obřady domorodých obyvatel severního pólu, zejména Koryaků a Kamčadalů, shodnou podobu jako tradice o Štědrém dnu.
V komunitě vysoce postavení šamani se o slunovratu oblékli do kostýmu připomínajícího klobouk muchomůrky červené. Červený šat s velkými bílými tečkami doplněný botami ze sobí kůže. V něm se pak vydali do divočiny houbu sbírat. Muchomůrka nejčastěji rostla pod břízami a borovicemi. Stejně tak jako malé dárečky pod vánočním stromkem se houby barevně vyjímaly a čekaly, až je někdo sebere. Dotyční šťastlivci ji za účelem redukce toxických látek usušili na větvích stromů. Poté je posbírali a šli se o svůj lup podělit s ostatními. Otvorem ve stropě je pak házeli do příbytků členů kmene.
"Santa je moderním protějškem šamana, který konzumoval rostliny a houby měnící mysl, aby mohl komunikovat se světem duchů. Jak příběh pokračuje, až do doby před několika sty lety tito praktikující šamani nebo kněží napojení na starší tradice sbírali muchomůrku červenou, sušili je a pak je dávali jako dárky o zimním slunovratu. Protože sníh obvykle zablokoval dveře, házeli houby šamani otvorem ve zdi podobným komínu," konstatuje antropolog John Rush.
Pro soby byla muchomůrka taktéž oblíbenou pochoutkou. Během trávení se jejich tělo dokázalo zbavit toxinů, které jsou pro člověka jedovaté. Z toho důvodu jejich moč konzumovali i domorodci. V moči zůstaly zachovány i halucinogenní látky, které jim navozovali tzv. "tripy". Poté, co šaman vypil moč, nebo snědl usušenou houbu, navodilo mu to silný pocit radosti a touhu zpívat. Navození tohoto stavu mělo ale i praktický význam. Úkolem šamana bylo spatřit budoucnost kmene, a podle legend se měli dokonce proměnit i ve zvířata a letět směrem k Polárce.
Během svého tripu měl taktéž získat vědění, které by mohl sdělit zbytku kmene. Jakmile jejich halucinogenní stav skončil, setkal se s významnými muži kmene a své poznatky jim sdělil. To, vše nápadně připomíná hned několik motivů ze života Santa Clause. Ten tak jako šamani rád poletoval se soby na obloze a při tom rozdával dárky.
Tak teď jen, jestli má antropolog pravdu, že jo? Kouzelný čas blížícího se slunce je tu. Možná si někdo přeje ho pokazit. Nebo zničit. Nebojím se. Nepříznivá zpráva pro nás. Jak jsem dnes četla – u nás se nenarodilo jedno město dětí. Docela děsivé! Milouš by to určitě zamontoval do svého ve své době vysmívaného projevu. Když jsem poslouchala jeden z jeho posledních rozhovorů, zmínil, že nám chybí milion dětí, které se už od roku 89 nenarodily. Skončila politika podpory rodiny, rození dětí, zdraví národa. Z toho bude bolet hlava ty po nás. Budou dělat to sta, tedy do smrti. Nebude je mít kdo živit. Nedej bože, aby se k důchodu prostonali. To budou navíc náklady spojené s léčbou, rehabilitací, pobyty v nemocnici, invalidní důchody… Duchovní, mravní vzestup kulhá. V čele nestojí nejmoudřejší… Ach!
Spát. Je třeba jít už na kutě.
Dobrou noc!