Chválit, chválit, chválit. Kochat se. Radovat. Pracovat a žít. V MÍRu

Mně se dnes vůbec nechtělo vstávat. Hověla jsem si. Povalovala se. Užívala si ranní pohodu. Labůžo. Už nic nemusím. Pracuji, když chci. Za plotem mě zas rušil hluk ze stavby. Tak vstávám. 

Snídani sobě, Žofce. Mourka volám ze zahrady až před polednem. To je kliďas. On si počká. Leží pod houpačkou. Nahřívá si kožíšek. Ví, že na něj přijde řada. Vděčný kocour.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-11-rano-duchodkyne

Ach, před bránou zas stojí cizí auto s vozíkem. A před naším plotem sousedových aut jak nastláno. Ty vorle! To mě tak štve. Mám vzít kladivo?

Volá Petroušek.

- Prosím tě, před bránou stojí Edáčkovo auto. Dělají vedle vjezd.

- To jsem si všimla. Hluk. Binec. A ještě auta před domem.

- Proto volám, kdybys potřebovala vyjet, Edáček ti uhne.

- Jo. A na našem parkovacím místě stojí taky auto. Péťo, my jsme při stavbě takhle nikoho neobtěžovali. 

Péťa je lidumil. On by je pozval parkovat i k nám do dvorečka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-11-zus-f-a-sporka

Jedu. Chci vzdát hold dvěma učitelkám z včerejšího krásného koncertu v muzeu. Ten ve mně zanechal krásné pocity. Hráči byli perfektně připraveni. Souhra s učitelkou. Oční kontakt. Pozornost. Nádherná hudba. Vymyslela jsem si pro jednu učitelku pozornost. A pro druhou kytku. Proč? No protože kytku dostala jen jedna. Aby měla radost. U závor zjišťuji, že jsem dáreček zapomněla doma. Obracím se v dlouhé koloně. V naší ulici tak ucpáno auty, že se nemohu ani otočit. Zkrátka se tu nepohneš. Nějakým zázrakem se mi to povedlo. Vychází Edáček. Je moc hodný.

- Edo, já se tu nemohu ani otočit.

- A z kterého směru jsi přijela?

- No támhle odsud.

To ho překvapilo. Chtěl mi vysvětlit, že z domu se dá vyjet jakž takž. Pokyvuje. 

- Potřebovala jsem se otočit. Tebe se to netýká. Ty jsi tady jen navíc. Sousedi tu otravují s pěti auty. Ať si je naskládají do dvora. Tady je úzká ulice a vždycky tu bylo prázdno.

Vyjíždím znovu. Kupuji jahody. Prodává sympatická slečna. Není to takový ten bulíček dnešních dnů. Omlouvá se, že některé jahody jsou měkké.

- Ono pršelo, viďte? Je to druhá jakost.

- Vy máte hezkou peněženku.

- To mám na lyžování, maličkou, abych si ji vsunula do kalhot do kapsy. A dnes ji mám, abych nezatěžovala tady tu kabelku.

Holčička studuje v Picích něco počítačového. Je velice příjemná. Fučí tu. Chrání si hlavu kapucí. V duchu si říkám, že je šikovná. Vydržet stát na tom větru bez kapuce, odskákala by to. Rozumná. Dnešní holky s holými pupky a ledvinami - brr. 

Ještě pro kytky. Jednu paní učitelce, jednu rodičům na hřbitov.

Hudebka. Tady panuje vždycky moc příjemná atmosféra. Tvůrčí. Klidná. Radostná. Jdu do učebny č. 2 a 8. do druhého patra. V prvním se ke mně hlásí milá paní učitelka, s níž jsem v kontaktu na FB. Má krásné angorské kocourky, pejska. Je mi milé, jak vyskočila od katedry. Aha, v druhém patře jsem nikdy nebyla. Tady za rohem někdy chodím za synovcem a jeho rodinou. Dole v baletním sále jsem několik let dvakrát v týdnu meditovávala. Tady zcela nahoře to neznám. Ťuky ťuk. Paní učitelka od dechového kvarteta je překvapena. Mile. Potěšila jsem ji. A ona mě. Prý jsem jediná zareagovala na její otázku – jak se máte.

- No jo, no. Jediná. Enfant terrible. Jediná jsme se chytila na řečnickou otázku. Všichni decentně mlčeli. 

- Právě že ne. Většinou mi nikdo neodpoví, tak si sama řeknu, doufám, že se máte dobře. Mám ráda, když publikum reaguje. A co tam včera bylo lidí! 

- No jo, jsem zlobivá. Reaguji. :-) 

- Ne, ne. Já vás znám. Jen tak od vidění.

U tabule tvoří malá blondýnečka notičky červeným fixem.

- Víš, já jsem se taky učila v hudební škole. Osm let na klavír. Měli jsme hodné učitele. To bylo dávno, když se ještě svítilo loučemi, víš? A byla tam jedna paní učitelka, stařičká, ještě z Rakousko-Uherska. To ty nevíš, co to bylo. Otýlie Löwyová. A ta, když bys něco zahrala špatně, tak křičela fis! Je tam fis! A mlátila nás notami po hlavě.

Holčička kouká. Neví, jestli je to pravda. 

Smějeme se. Loučím se. Na chodbě potkávám pana ředitele. Ten má mou úctu. Miluji koncerty, které on uvádí. Ať se konají kdekoli, vždycky nám řekne o každé skladbě, co, kdy, kde. A když on se opře do kláves, to je něco! Pod jeho vedením škola vzkvétá. Nosí ceny ze soutěží. Svou fci zastává bez chyb.

- Máme tady zrovna inspekci. Támhle v těch dveřích sídlí.

- To já jim půjdu říci…

Usmívá se. Ťukám. Inspektorka překvapená. Chválím, jmenuji, kde všude se škola účastní. I na festivalu Theatrum Kuks…

- Mohli byste mou náhodnou návštěvu tady vetknout do inspekční zprávy? Nikdo mě sem neposlal!

- No já nejsem vedoucí. Ale řeknu to.

Vedoucí vstupuje. Znovu opakuji… Děvčata jsou překvapena, že nějaká emeritní učitelka a ředitelka přišla poděkovat za včerejší zážitek z koncertu. Usmívají se. Tak doufejme! Mohly by setkání zařadit. do závěrečné zprávy. Uvidíme. Ještě běžím za sbormistrovou smyčců.

- Víte, měla jsem nejen zážitek, ale jsem se i poučila. Přeříkávala jsem si – housle, viola, violoncello, což je čelo, kontrabas. A vy jste tam měli gambu. To je viola?

- Ne, to je gamba, ta měla ta střívka.

Vida, zas něco nového.

Kam teď? Za rodiči.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-11-za-rodici-a-za-snezkou

Za rodiči už jen na hřbitov. Zrovna jsem četla bajku o oslíkovi a myšce. Neznala jsem ji. Aktuální. Vyměňuji květiny. Nepřežily deště a zimu. Červen. Zima jak v prosinci. Zapaluji svíce ve všech lampách. Připomínám si okamžiky dne pohřbu. Cestou s konví si jdu prohlédnout místo, kde jsme měli původní hrob. Až asi před čtyřiceti lety maminka koupila hrobku. Aha, tady jsem v listopadu 1959 stála u hrobu. Dole rakev. Všem nabídli z podnosu buxusové lístečky. Mně ne.

- Já chci taky!

- Dejte tomu dítěti.

Pod nosem mi přistál podnos. I já jsem hodila tatínkovi dětskou dlaničkou v bílých rukavičkách zelený pozdrav. Rukavičkami jsem nesměla na nic sahat, abych si je nezašpinila. Maminka prala na valše. Musela je vyvařit, pak drbat na valše… V ten den bylo mamince ouvej. Asi mě nehlídala. Pro slzy a smutek neviděla. Tolik let po odchodu tatínka si razila cestu světem sama. Do 21.5.2021. Nádherná žena. Krásná. Inteligentní. Rázná. Vždycky si věděla v životě rady. 

Jej, vidím Sněžku! Horu hor! Naši pyramidu. Vedle Černá hora. Dnes není patrný vysílač. Krkonoše se halí v oparu. V oparu? Nebo v čem se to vlastně halí!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-11-vecer-v-zahrade

Doma. Večer jdu chvilku pracovat do zahrady. Půl desáté. Teprve se vracím do domu. Ostříhala jsem břečťan na vstupní besídce.

- Já ti pomůžu.

- Petroušku, on se tam proplétá clematis. Na to si dám pozor. Jak ho přestřihneš, je po něm.

Objevuji hnízdečko. Už je prázdné, zaplaťbůh. Petroušek odklízí hromady zeleného materiálu. Ještě mi pomáhá přivázat popínavou růži.

Běžím dozadu k pergole. Zahlédla jsem tam překrásně kvetoucí rudou růži. Měla na poupatech mšice. Mizerné ledové deště… Stříhám vistárii. Tuhle lianu je třeba stále zkracovat. Jinak by zničila všechno.

- Kdes´  byla?

- Vzadu.

Mixuji koktejly. Zas mi nevyšel čas na krém z pampeliškových lístečků. Maňana.

Odmyslím-li zlé síly světa, u mě v mé bublině všechno krásné. Hodní lidé. Krásné květiny. Bující zahrada. Kočky. Petroušek.

Petrouškova hodina.

- Odcházím. 

- Dobrou noc, Peťuš! Hezky se vyspi!

A teď  moje hodina.

Dobrou noc!

P. S.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-06-11-oslik-a-myska/1678789663

"Osel ležel v bezvědomí ve stáji poté, co ho jeho pán krutě zbil. Tělo se mu třáslo, oči měl obrácené v sloup. Právě v tomto stavu ho našla malá myška. Ani na okamžik neváhala – běžela do lesa, nasbírala léčivé byliny a uvařila léčivý čaj. Unavená, promočená, táhla skořápku s čajem zpátky do stáje.Když se osel probral, podíval se na ni s pohrdáním:
— Vypadni! Nestojím o tvou lítost! Vím, jak se uzdravit sám!
Strčil do čaje a horká tekutina opařila myšce čumáček.Mlčky, s falešným úsměvem, odešla… A v noře se rozplakala.Tu noc zaslechla znovu jeho sténání – horečka ho spalovala. I přes vlastní bolest přinesla přikrývku a zůstala u něj.Ale ráno ji čekalo:
— Nenávidím tě! Zmiz!
Kopnutí. A znovu – tichý návrat do nory.Po několika dnech zraněná myška zamířila k mudrci, který žil u vodopádu:
— Mistře… pochopí osel někdy, jak moc ho miluji?
Mudrc se na ni něžně podíval:
— Pochopí… až uslyší: "Pět minut do pohřbu."Myška se vrátila tiše. Ale už to nebyla ona. Uražená, zklamaná, zlomená. Přestala běhat. Přestala se smát. A už nikdy se do stáje nevrátila.Dny plynuly. Osel si začal všímat její nepřítomnosti. Chybělo mu její teplo, ticho, péče. A pak ho napadlo:
— Co když… to byla moje vina?Jednoho dne si na plot sedl slavík a řekl:
— Myška zemřela. Právě ji pohřbívají. Nechceš se rozloučit?Osel se rozběhl. Každý krok byl bolestivý. Ale nejvíc bolela lítost.V malé rakvičce ležela ona. Ta, která se nikdy nevzdala. Ta, která tu vždy byla. S tlapkami složenými na hrudi.— Pět minut do pohřbu! — zvolal hrobník.Osel se rozplakal:
— Byla hodná… Vždycky tu byla… Miloval jsem ji…
A nikdy jsem jí to neřekl…A pak se stalo něco neuvěřitelného — myška otevřela oči, posadila se a usmála se:
— Já tebe taky miluji, oslíčku. A ano — jsi přesně takový, jak jsi právě řekl.Osel zůstal ohromený:
— Ty… nejsi mrtvá?
— Ne. Jen jsem chtěla… aby ses naučil milovat.Objal ji pevně. Jako by chtěl vrátit vše, co bylo ztraceno.Ponaučení z tohoto příběhu:
Pýcha nám často brání vidět ty, kdo nás nejvíc milují. Myslíme si, že tu budou navždy… až je pozdě.
Nečekej, až tě život naučí lásce skrze ztrátu.
Nemlč, když duše chce mluvit.
Nevyhýbej se těm, kdo se o tebe starají s láskou.
Protože i obyčejné "děkuji", "jsi pro mě důležitý", "miluji tě" může zachránit víc, než si myslíš.