Cíl: Na vinici - s bolavými tlapkami

Probouzím se. Mrknu z okna. Chlupatá koule si hoví v muškátech na parapetu. Hřeje si kožich na sluníčku. 

- Mici, tys na mě ťukala?

- Mňa!

Konečně může dovnitř. Trávíme spolu chvíli okolo snídaně. Mám vyběhnout? Včera mě bolely tlapky. Že by klenba? Jasně, že vím, že člověk nemá nic lámat na sílu. Ani otužování se nemá přehánět.

https://dvojka.rozhlas.cz/otuzovani-8289921?player=on#player

Linda volá. Kluše k zákonodárcům... 

- Mamko, chtěla jsem ti říci, spíš choď rychle, ale neběhej.

- Asi mi nic jiného nezbyde. Buď to rozcvičím...

Nakonec vybíhám. Fotím vodárenskou věž z naší ulice. Cestou fotím překrásné vily, domy, komíny. Co tu je nádherných výtvorů. Tlapka mě bolí víc a víc. Jsem uprostřed cesty. Fotím jaroměřské Benátky z druhého břehu, než to bylo včera. Potřebuji se dostat do ulice Na Kameni. Tady jsem se asi v roce 1976 účastnila archeologického průzkumu. Původně tu vedla úzká cesta okolo cikánské kolonie a zahrad. Jezdívaly jsme tudy s babičkou a sestřenicí do Jaře na nákupy.  Autobus objel plochu okolo dnešního parkoviště. Zastavil u Nároďáku. Místo bývalého středověkého kláštera a hřbitova zaasfaltováno. Přes cestu zbořili půl ulice; vedla tu - pamatuji-li si dobře z dětství - tmavá úzká ulička. Dlážděná velkými kočičáky. Zůstala jen pravá strana. Ve zbořeném bloku domů prodávala paní Veverková v šicích strojích a kolech. Vedle řezník. Dnes parkoviště. Za rohem další - u Tesca. Nepamatuji si, co bylo tam. Je tu vymláceno kus historie. Naproti Tesco přes cestu, na místě paneláků byl taky blok domů. A pivovar. Cestu lemoval blok domů. Myslím, že dům byl trošku do kulata. Potraviny. Tam prodávala paní Jahelková. V obchodech to krásně vonělo. Poctivostí. Umělá hmota nevoní. 

I tohle by byla krásná tapeta :-) 

Podběhla jsem bezpečně podchodem pod hlavním tahem na Polsko; tam už jsem asi jednou nebo dvakrát šla nebo jela na kole. Kráčím po místu posledního odpočinku středověkých lidí. Na průřezu vodovodní trubky zavrtané do země nám pomalu před padesáti lety dr. Wolf, milovaný Vladimírek, ukazoval zbytky ohniště a historicky starší osady. U řeky - zdroji vody. 

U Nároďáku se dávám uličkou nahoru. Jo - Národní dům. Kulturní stánek. Místo našich tanečních. I Iva je tu absolvovala. Pak přišel divoký západ... ZK MÍR - n. p. ZAZ se dostal do soukromých rukou. Kdepak je konec těm rukám! Dnes jsem slyšela bezva větu: Nejdřív podnik zabrali Němci. Pak komunisti. Pak ji zlikvidovali ti noví. Tak asi tak. Nároďák - hudební klub. Aspoň něco. Stoupám ulicí Na Vinici do nebe. Tady jsem nikdy, NIKDY nešla. Vpravo prudký sráz k řece. Neříká se tady někde v Libinách? Četla jsem pověst... Na konci téhle ulice... Jo, tuším, tam často jezdím. Totiž ona končí tepnou odvádějící provoz z Jaroměře na Trutnov. To už mě noženka bolí fakt. Kulhám. Ireno, Ireno... Bylas aktivní a teď v Krkonoších budeš sedět na zadku... Dbala jsem na plotny, na páteř, zapomněla jsem hlídat klenbu. Vyškrábu se do prudkého kopečku. Jsem na poli u vodárny. Jsem u cíle. Fotím. Nakukuji do milovaných Krkonoš. Scházím zpátky dolů do města. Aranka mi včera napsala, jak to tu máme krásné. Máme. Co nádherných prvorepublikových funkcionalistických skvostů. Máme tu čisto. Hezky. Ještě kdyby opravili Josefov. Taky na to jednou dojde. Snad dřív nespadne.

Doma odpočívám. Usínám. Noženko... Vstávat! Nechce se mi telefonovat. Jedu za maminkou. Volám do DD. Ještě než se představím, slyším.

- Já jsem vás poznala po hlase.

- To je milé.

Holčenky pečovatelské. A klučíčci. Chjo, co by se stalo, kdybyste si nevzali roušku. Doporučuje KHS? Tak ať doporučuje. Premiér řekl, že je to dobrovolné.

https://www.youtube.com/watch?fbclid=IwAR3YkvWyzIhDWZFHDvzj9bfOmJCzbTBU38zDvOumHZPGS9HF-v2b9V6TBlE&feature=youtu.be&v=IBJxkJhmnK4&app=desktop 
Jéžiš, doufám, že zas Janička Anička nebude psát, že bych si hubu měla obalit hadrem. To jo, NIKDY!!

Tohle by byla pro mě hezká tapeta. 

Dnes jsem jahůdky nevzala. Ale melouna. Hlídám aby maminka pila kafíčko jednou rukou. Jo, na upozornění reaguje. Prosím, hlídejte to!! A choďte s ní. V zimě ji budu muset naložit do auta. Jinak bychom zmrzly obě.

Luštíme.

- Lemy?

- Kraje.

- Prosím? Kraje? Jo kraje! Aha, tak kraje ne. Mamko, když jsi seděla u šicího stroje a potřebovala jsem něco zarovnat na okraji? Lemy? Lemovat nebo?

- Obroubit.

- Jo, a podstatné jméno ty...

- Obruby.

- Zástupce dítěte u křtu?

- Kmotr.

- Anglicky vyrobeno.

- To nevím.

- Víš. Mami, Zdeněk Nech. mi jednou cestou ze školy povídal:

- Reni, víš, v kterém městě mají všechno?

- V kterém?

- Ve městě madein.

- Prosím tě, to není město.

- Jo, je, všude je napsáno madein. A tam v tom městě mají všechno.

Využívám maminčina smíchu a fotím. Jak hezky se tváří.

- Mami, není ti zima?

-Je. Už je chladno.

- Tak víš co? Schováme ti ruce.

- To ale nebudu moci...

- No, nebudeš, ale bude ti teplo.

- Balím ji jak pytel. A je jí fajn.

- Mami, jak často za tebou jezdím? A neříkej každou neděli, jo?

- Každý den?

- Správně. Každý den.

- Dnes jsem říkala. Kde ta moje holka je? Sháněla jsem tě.

- No, vidíš a už jsem tady. Kovaný? Jak to říkávala babička? Ona neřekla kotník. Ale kůtko. A kovaný?

- No jo, kutý.

- Šermířská obrana?

- KORD.

- Ne, to bude mamko nějaké jiné slovo. Končí to TA. Něco jako kvarta, uvidíme. Povel vozky?

- To nevím.

- Víš. Co řekne vozka, když chce, aby koně stáli.

- PR!

- Režisér a spisovatel z Brna? Ma?

- MAHEN?

- Mami, podle jeho šesti povídek si dali herci název divadla. Husa na provázku. V noci šel nějaký exot a připsal na plakát K a čárku. Takže se tam objevilo. HUSÁK NA PROVÁZKU.

To maminku zase spolehlivě rozchechtalo. Šup, šup, foť...

- Přibližně?

- ASI.

- Ženské jméno 27.3.? Tak to jsme v háprdepu.

- No, kdyby to bylo 19.3., tak by to byl Josef.

- No, výborně, mamko.

Už je tady paní Dana. Ráda ji vidím. Kradu pusinky mamce z krku.

- Maminko, dobrou chuť a dobrou noc! A zítra za tebou přijede Beníček s Ivou.

- Tak se budu těšit.

Stavuji se v obchodě. Pajdám. Telefon. 

- Kdepak se mi touláš?

- V Lidlu. Peťuš, vezmi si rybu a chleba.

- Jo a mám jet pro mlíko?

Šikovný. Nechala jsem na lince zbytek v konvi. Pochopil. 

- Peťuš, tak to budeš hodný.

- Jedu pak na ping pong.

Přijíždím domů. Hnízdečko prázdné. Mlíčko přivezené. Stmívá se; vrhám se na okna. Výklenek v kuchyni hotov. Poslouchám o bytostech Orioňanech, Sírianech, Plejáďanech, Arturiánech; o jejich úkolech pro naši rasu; přechází k info o Anunacích. Květ života - od spisovatele Melchidezeka. Dostává se až k Zecharia Sitchinovi - ano, píše o Anunnacích. Nejsou našimi tvůrci. Jsem myslela, že jo - z hliněných destiček v Sumeru. Lezu po oknech. Nesmírně zadělaná od much. Rán budu muset tabule zkontolovat. určitě jsem zapomněla na šmouhy. 

Petroušek je zpátky z tréningu.

- Peťuš, dáš si sportovní výživu?

Přitaká. Chystám.

- Peťuš, ukroj si chlebík. Udělám ti svačinku na ráno.
- Jdi si dnes odpočinout a zítra se šetři.

Jj. Koupila jsem si bandáž - zrovna prodávali v Lidlu. Zítra - žehlit, balit, naložit houby, zpracovat jablka... Ty vorle.

Ještě se v osm připojit... Konec. Spát. 

Tak pro dnešek - dobrou noc!