Cirkus Sarrasani a radost ze života

Probouzím se zase do krásného dne. Senioři se mají! Odpracovali si život. Zaplatili si na důchod. Pokud neberou léky, jsou zdraví, nechodí o holi a nečekají na nějaké zázraky, jsou v nejhezčím období života. Nestýkám se s těmi, kteří stále kňučí, skuhrají, vyprávějí o svých nemocech a nadávají. Pěstuji si své pozitivní energie. Důvěřuji toku života. Raduji se, že jsem se narodila právě do téhle turbulentní doby. Pokud mi FB přinese před oči pouliční šarvátky ve Francii, v Anglii, Německu, dokonce nespokojenost Rakušanů, národa laskavého, pohostinného, klidného, a zčistajasna jim vadí cizinci, okamžitě prchám. Nechci to podporovat svou energií. Nechci to vidět. Miluji rodinu, sousedské vztahy, hovory v obchodě, koncerty, výstavy, besedy, přednášky, zahradu, klid a MÍR. Veselím se. Raduji se. Dělám skopičiny. S ničím se nepářu. Vzdělávám se. Dodržuji své motto: Nechci umřít blbá. 

S radostí jdu do nového dne. Už je středa! Považte! Už jsme zas proběhli středotýdenní páskou!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-17-kocici-divadlo

V zahradě nadává Žofka. Jdu v kuchyni otevřít francouzské okno. Na parapetu sedí Mourek. Dívá se upřeně do domu. Asi nic přes sklo nevidí. Jen otevřu, našlápne pacénkou, ta šedá raketa - kde se vzala, tu se vzala -  ho ve dveřích předběhne. 

- První! Mňau! Jsem tu první.

Nejprve snídani kočenám. Než jim připravím do misek směs jater, krků, hovězího, než ohřeju drtek vodičky, abych jim masíčko zahřála, miliskují se, olizují, třou hlavičky. Takhle si představuji bezpodmínečnou lásku. Kočičí divadlo inspirace pro lidi.

Ještě já si pochutnám na snídani. Počítám, kolik hodin jsem nejedla. Včera okolo osmnácté, dnes okolo desáté. Super. Brzy ráno jsem tělo prolila horkou vodou s medem. Nebo dnes s citronem?

Telefon. Kdopak? Cizí číslo. PPL. 

- Za pět minut jsem u vás.

Tak jo. Mně vozí zboží a balíčky DPD. Copak mi asi doveze PPL? Beru si z košíku přede dveřmi jablíčka. Jdu si je omýt. Za chvilku přijíždí auto. Malý mladý řidič vyskakuje z kabiny. Honem, honem otevírá zadní dveře. Nese mi malý balíček.

- Jé, vy spěcháte. 

- Musím se dovečra dostat domů. 

 Chce 1290 korun.

- A copak to je?

- Nevím.

- Ale já si nevzpomínám, že bych si objednala něco na dobírku. Odkud to je?

- Z Číny.

- A chodí to takhle lidem?

- Chodí.

- A vracejí to?

- Vracejí.

- Tak já to taky vrátím.

- Tak jo. Já vám to dám zatím do boxu. Když si vzpomenete, tak si to vyzvednete.

Loučím se. Ani se neptám, do kterého boxu a kde. Nic jsem si na dobírku neobjednala. 

Dnes bych chtěla umýt prosklená okna terasy. Nejdřív uspořádám kytky. Dvě nové. Přesadit. Najít květináč.

Poledne. Petroušek volá.

- Co děláš?

- Peťuš, matlám se v kytkách. Ve dvě jdu na masáž a na kosmetiku. Jde mi to děsně pomalu. Budu to muset dodělat, až se vrátím. 

Vzápětí zvonek.

- Kdopak to je?

- Máte tady dopis z Dobrušky. Pan manžel.

- Áha. Moment, jdu ven.

- Město Dobruška, jo? To bude asi pokuta.

Pošťačka se usmívá. Pokyvuje havou. 

Volám Petrouškovi. Diktuje číslo OP. Jdu do domu. Neklepu se. Proč. Je temné září. Na a co? Jdeme ke světlu. Asi před pěti lety jsme jeli do hotelu Harmony ve Špindlu. To ještě žila maminka. Jela jsem se s ní rozloučit. Předala jsem pečovatelkám připravené dopisy, které jí měly každý den dávat. Linda přijela až druhý den, aby mě zastoupila. V Jánkách jsem si vzpomněla, že bychom se mohli pokochat Stezkou v korunách stromů. Petroušek tak spěchal, že zapomněl v Bucích na ostražitost. Na odbočování do lyžařského areálu na padesátce jel o chlup rychleji. V říjnu t. r. přišla obálka. Pokuta. Tisíc korun. 19.7. jste jeli… Dala jsem mu papíry i složenku na stůl. Divil se. To je přece tvoje auto. Moje, ale 19.7. jsi řídil ty. On by ji stejně zaplatil za mě, kdybych řídila. Tehdy ho pozdravovalo tisíc korun. Tak kolik dnes? Máme tam fotku Kugy. Přesný čas ve středu. Aha. To jsme se vraceli z Šerlichu. Volám. Je na obědě. Ví, že jsem dopis rozlepila. Rovnou se ptá:

- Tak kolik?

- Pět set.

Mají to víc vymakané. Každé město si to určuje po svém. Snad údajně prý Trutnov dává samé tisícovky. Tady to mají asi odstupňováno. Na padesátce u domu č. jsme jeli o devět víc. A to mají toleranci asi pět nebo kolik km. Spravedlivé. Maličko jsme někde na kruháči asi pospíchali. Nikde nikdo. Jen radar.

Pigluji stojan na kytky, přesazuji. Jdu si omýt brambůrky ve slupce. Krájím mrkvičku k bramborám. Na páře to bude eňoňuňo. Plátek sýra na pánev. Okurek, rajčata, cibulka. Už mám čas na kosmetik. Jedu.

Jsem tak disciplinovaná, že vždycky usnu. Tak to má být. Hezky zrelaxovat. :-) Moje pleť je taky samá disciplína. Pije krémy, oleje jedna báseň. Loni doktorka na víčkách mi povídala, že takhle pije vyživená pokožka. I umrtvovadlo. Lidem bez výživy anestezie vydrží déle. 

Jedu domů. Pokračuji v přesazování.

- Ireno, ještě jednu. Vlastně ještě dvě! 

- Ty se hezky povzbuzuješ.

- No, Peťuš, jenže to jsem měla mít už dávno hotová. Jsem pomalá. Dnes jsem chtěla mít vymytou a nablýskanou terasu…

Vyprávím mu, jak degraduje intelekt úředníků. Jedna Běloruska odletěla do Itálie. Vždycky tam tráví u známých pět šest neděl. Žije tu dvacet let. Úředníci si vzpomněli, že jí udělí občanství. To je na gratulaci. Skvělé. Přijmou ji. Musí složit přísahu a tak. Před odletem dala plnou moc své snaše. Přišel dopis. Ne, my vám ho nevydáme. Protože vy jste Rohyna. A tady je Rogina. Ne, nemohla zavolat na kraj. Jednodušší pro ni bylo, aby tchýňka přiletěla o čtrnáct dnů dřív. Přišla o letenku. Ne, nejde vrátit. Ani přebukovat. Ne. koupila jinou. Šla na poštu. Ne ne. My vám ten dopis nevydáme. Protože tady je Rogina a vy jste Rohyna. Ale to jsem já! Ne. Jedou s manželem na kraj. Říkají úřednici o chybě. Co o jedné. Totiž oni se jmenovali Rogina, ale jméno jim tady přeložili na Rohyna. A teď jim ho vrátili na Rogina. Navíc jí namontovali jméno Michajlovna. Vůbec se tak nejmenuje. Chybička sem, druhá tam. Kdopak zaplatí letenku? Čekatel. Ona ani nežádala. Nikdy nežádala. Oni jí nabídli přijetí do našeho svazku sami od sebe. Tak se jí to maličko prodražilo.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-17-zasobovac-se-zdravim

- Chtěla bys maliny?

- Chtěla.

- Tak já zavolám, jestli by mi ještě nasbíral.

Za chvíli je tu. Nese v bedničce dva kyblíky a hromadu krásných česnekových palic.

- Tady ti pán posílá na ochutnání křížence švestky a třešně. Co ti to připomíná?

- To je ryngle.

- Ale jakou chuť?

- Výbornou! 🤣😍😂🩷

- Mně to chutnalo po hruškách. A prý jsem se trefil. Prý to všem připomíná chuť hrušky.

Žofie si vylezla na schůdky, které jsem měla připravené na usazení květináčů na květinový stojan. Očuchávala. Kontrolovala. Když jsme bedýnku položili na zem, ještě na zemi prověřovala česnekovou kvalitu. Jen jí jazyk lítal.

- Není potřeba mléko?

- Je.

Za chvíli je tu z kravína s lahví mlíčka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2025-09-17-kvetinovy-stojan-cirkus-sarrasani

Kytky jsem dosázela. Stojan si nazdobila světelnými drátky. Mám ráda si je občas večer zapnout. Někdy jeden a lampionek. Někdy dva. Někdy všechny. Můj první manžel Ivulka by řekl:

- Cirkus Carasány!

On to byl Sarrasani. Do té doby jsem o něm nikdy neslyšela. Ivulka používal k označení nějaké divoké barevné situace. :-) 

- Petroušku, děkuji za péči. Jsem ráda, že tě mám.

Mixuji pro něj teplý koktejl. Miluje příchuť café latte. Každé ráno třepe v šejkru mléčnou s křupinami. Už od roku 2011. To já ráno beru odměrku jemné čokolády a odměrku vanilky. Nebo si dám dvě odměrky pomeranč čokoláda. Nebo mátu s kousky čokolády nakombinuji s bílou čokoládou. Miluji všechny příchutě. Vybírám si dle okamžité chuti. Někdy jahodu. Někdy banán. Teď ujíždím na chuti kokos ananas.

Kočkám večeři.

Petroušek se z mé společnosti odpojuje ve svou hodinu.

Voní tu orlářka drahocenná a pravý kopál bílý z Peru. Fantastická kombinace vykuřovacích vůní. Kočky pochrupují na žhavé dlažbě. Jak se hnu, Žofka bude chtít jíst a pak ven. 

Je čas.

Dobrou noc!