Co si dnes vymaluji?

Tak copak dnes chystá na lidi počasí? Magický letní slunovrat. Nejdelší den v roce. Příroda na vrcholu. Vyživuje, posiluje, stimuluje. Začátek léta na severní hemisféře. 

Vypadá slunečno a teplo. Je slunečno. Pocitově zimě jak v psinci. Zahrada zalitá. Mám tolik práce ve studiu. Nechce se mi někomu něco povídat. Prohlížím si technickou; zkoumám své studio. Mohla bych pokračovat v malovací krasojízdě. Co vymaluji? Hledám v technické asi čtyři roky staré lahvičky. Žlutá. Červená. Žlutá jasná. Z červené se vyčaruje meruňková. Až v praxi zjistíš, že to nebude tak jednoduché. Vzpomeň na minulá malování. Vždycky ti z toho vyšla hrůza. Jednoznačně se dnes vrhnu na svou pracovnu. Třeba z ní něco povyhazuji. Je načase. Probírám příručky k literatuře. Literární čítanky. Jazykové cvičebnice. Ne. Ještě to nedokážu. Lezu na půdu pro kartony. Plním je knihami. Odnáším. Volám Petrouškovi. Potřebuji sundat polici. Je tu. Zas letí. Nemám prý blbnout. Moc prý spěchám.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-21_Priznak_transformace,_slunovrat,_prvni_letni_den/

Peťuš, jsem rozjetá. Mám radost, že mi stačí síla, elán, energie. Že mi slouží tělo. Pomaloučku obkružuji dům. Největší respekt - obývák. Ohromná plocha. Množství pičičovinek. Mých nezbytných zbytečností. Jé, to je hezký oxymóron. Beru si destičky pod kalendářem. Koukám, že někdy jsem malovala i v zimě. Letos sjednotím veškerou malbu do jednoho roku. Dnes to půjde jedna báseň. Myslím na jednu osůbku. Dnes má před sebou něco, na čem jí záleží. U tahů malým štětcem čaruji. Volá. Propojenost.

Děj se vůle boží - by řekla mamka. Za život už jsem se naučila, že nelze Vesmíru diktovat vše do puntíku. Je třeba mu nechat kreativitu. A netlačit. Přát si. Ale nelpět. Hm, to je pěkně těžké. Kdysi jsem si řekla:

Kašlu na chlapy. Já si svoje holčičky vychovám sama. Po vzoru mamky. Zvládnu to. Jsou to nezodpovědní lehkovážní sobečtí šmejdi. Vesmír čekal, až pustím své lpění na hledání tatínka pro svá nedochůdčata. A taky partnera pro sebe. Potřebovala jsem, aby nemusela maminka jezdit v neděli večer na druhý konec města k autobusu. Přijíždívaly jsme pravidelně z Pece okolo devatenácté hodiny. Maminka nás vyzvedla i s lyžemi u autobusu. Asi jsem si jí postěžovala, od té doby mi vždy pomohla přemístit se od autobusu domů. Pamatuji, jak jsem jednou táhla troje lyže, pekáč, na něm Lindu. Na zádech bágl. Vedle mě cupitala Deniska. Brečela jsem -tady - nedaleko našeho domu. V Korunkách. V korunkových hradbách.

- Všichni mají chlapa, jen já se musím lopotit a dřít sama. Já to neunesu. Tak těžké to mám. 

Když jsem se rozhodla vykašlat se na všechny chlapy světa, objevil se krásný mladíček s atletickou postavou. Nedůvěřovala jsem mu. Mlel víc než já. Bacha. Přátelský, milý, příjemně ukecaný. Říká se komunikativní. Hm. To bude jen můj kamarád. Je maličko menší. Je o rok a půl mladší. Je středoškolák, navíc technicky zaměřený. Ne, ne. To jsem si myslela. Jenže on mě přesvědčil. Ukecal. 

- A mohl bych se nastěhovat?

- Nezlob se, ale já si své holky vychovám sama.

To jsem si vážně myslela. Na to ten Vesmír čekal. Až to budu myslet srdcem. Ne rozumem. Říkám to své tehdejší  kamarádce Kačce. Svým chomutovským přízvukem mě plísnila:

- Ty si blbá.

Tu větu zpívala. Na konci vlnka.

- Jak blbá?

- Tak chlap se ti tu nabízí, ty ho odmítneš.

- Aha, a to mu mám zavolat, že jsem si to rozmyslela?

Myslela jsem to stále vážně. Jenže on přišel asi za měsíc - to se říkalo - na praseti, odpichoval se husami. Donesl mi cinzano, to jsem tehdy pila. Nanukový dort. Dárky holčičkám. Mně nádhernou, jemnou, vkusnou něžnou neobvyklou skleněnou vázičku... Nikdy jsem si do ní nedala kytičku, abych si ji nerozbila. Hlídám si ji ostřížím zrakem jako oko v hlavě.

- Já jsem rozvedený.

Vtom mi blikla Kačka myslí. Posadila jsem ho proti sobě. 

- Peťuš, zažil jsi se svou ženou mnoho krásného. V poslední době smutné věci. Tak jestli chceš, můžeš se nastěhovat.

Druhý den byl u nás. 4. 7. to bude 33 let od prvního setkání a koncem prázdnin přesně tolik let spolu. Našli jsme se.

On tenhle příběh zná. Není to tajemství. Vyprávím ráda o našem seznámení. Moc ráda. O milenci z Karlových Varů na třešni. My s maminkou opřené o žebřík. A zalévač zahrady svého bratra... Všichni ten příběh znají. Řehtám se u něj. I Péťa.

Vím, že je třeba snoubit přání, ale pustit lpění.

Natírám stěny. Bílá překrásně kryje. Svítí. Jsem zvyklá na dva nátěry. Druhá není třeba. To už zdi jen přešmrncnu. Když jsem zalezlá pod stolem, mám nejvíc telefonů. Nerudně lezu, bručím. Do prčic... Klientka. Mám ji ráda. Mám klienty, s nimiž souzním v názorech. Jsou všichni bezva duše. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-06-21_Malovaci_jizda/

- Maluji, víš? Daří se, ale ta meruňková je, jak když rozmažu na zeď...

- No jo, meruňková! Ta je záludná.

- Povídej mi o ní. Děs. Zítra si asi půjdu nechat namíchat, přetřu to.

Diktuje mi, co by potřebovala. Až budu mýt, vlezu si k ní do účtu.

- Zavolám, budou asi chtít kód.

- Tak jo. Maluj. Ale nezapomeň na mě.

Věnuji se práci. Petroušek rochá na zahradě. Myju okno.

- Peťuš, co děláš?

- Podsypávám po tom včerejším plaváku kachle ve skleníku. Kdyby už tu stál, tak by tam nenatekla voda.

- Peťuš, prosím tě, vyber z vany vodu do sudů.

Volá můj poradce. Volá Linda. Volá další klientka. Přetírám tu do slova podělanou meruňkovou část stěny. Jdu hledat plakáty. Mám tu krásnou Formuli 1 - co všechno obsahuje. A vedle bych mohla nalepit Cristiana Ronalda. Zrovna obraz z maminčina obýváku visí vedle. Ten by odvedl pozornost. Ale na druhou stranu zas tři čtyři roky koukat na kocoury... Ne. Zítra přemaluji.

Celý den poslouchám rozkoukaná videa. A aktuální video s panem Hlásenským. Marnost nad marnost nad naší LTD - s. r. o. Učí národ, jak jednat s institucemi, které si myslí, že jsou našimi pány. Neustále prostřednictvím úředníků, dohlížitelů, stráží dělají z lidí ovce, tupce, otroky. Upozorňuje na to, jak jsou úřady a jejich poskoci přímo zodpovědni za to, že se z člověka stane zadlužený zkrachovalec. 

Tolik telefonů. Aspoň jsem si zacvičila. Nahoru. Dolů. Nahoru. Na gauč. Zlomila jsem asi prkýnko pod matrací. Dolů. Nahoru. Znovu na gauč. Dolů. Orangutan se tolik nenaskákal jako já dnes.

- Mami, co děláš příští čtvrtek? Nechceš jet na Smetanovou Litomyšl?

Hledám v nepořádku na stole příští čtvrtek.

- Mohu. Na co to je? Fidlanina. Já pojedu na fidlimidli.

- Mami, jedeme na nejslavnějšího...

Ježíš - teď mi vypadlo, který nejžádanější tenor z Koreje to je. To bude něco! Už ani nevím tu zemi. To bude!

- Lindi, dnes jsem poslouchala asi čtyři roky staré video od Krause. Už ho nesleduji. Ale tady u toho jsem se nařehtala. Několikrát jsem si to vrátila. To mi za to stálo z těch štaflí slézt, sundat rukavici, posunout. Natáhnout rukavici. Vrátit se na štafle. :-)

https://www.youtube.com/watch?v=fFfILRLxdh4&t=632s

- Mami, a přijedeš do HK?

- Jasně. Vláčkem. V kolik?

Dohodnuto.

- Peťuš, já se z tý meruňkový picnu. Hnus.

Pomohl mi: 😍😀😂

- No, je to flekatý.

Řehtám se. Místo aby mi mazal med kolem huby...

- Jedu pro tu - jak se to jmenuje?

Řehtám se. Včera gorgonzolu. Letím do lednice ukázat půlku kelímku riccoty.

- Vidíš? Je tu napsáno RICCOTA. Peťuš, nepopleť to. Hned vedle je totiž mascarpone. A má podobné víčko. Musí na tom stát - riccota, jo?

Jede pro mléko. Možná přiveze riccotu. 

Okno umyté. Piano přisazené. Police přidělaná. Domyju zítra. Půl osmé - krátká porada. Ó, koncem srpna přijde F1 piňakoláda - příchuť ananas s kokosem. Těším se.

Vracím se do pracovny. Ještě dveře... Jé, zapomněla jsem na objednávku. Volám.

- Zapomněla jsem na tebe.

- Já jsem si říkala, že jsi zapomněla.

Objednáváme. Vyřízeno.

Volá spřízněná duše. Odpoledne jsme si cinkly. Jela za bratrem. Jí zdravě. Štíhlá. Křehounká. Dbá o své zdraví, kondici. Nekupuje uzeniny. Její manžel - pokud vaří, vždycky párky. Ptám se, co dcerka.

- Zůstala doma s tatínkem. Než jsem ti zavolala, mluvila jsem s ní. Řekla jsem jim před odjezdem: Máte tam pstruha.

- Tak co jste měli k večeři?

- Párky.

Řehtám se. Je na párky vysazená. Ví, že on kupuje šit. Kdyby aspoň koupil masové. :-)

Řehtáme se. Zapojujeme Petrouška. Oslovuje ho pane Péťo. Komické. Když jednou přišla, ptal se jí z legrace, že by potřeboval pomoci. Ochotně se ptala, co potřebuje. - Ále, něco přestěhovat. Nemůžu s tím hnout. - Ona se svou subtilní postavou by neměla sílu. Od té doby mu na rozloučenou říká:

- Pane Péťo, tak já zase přijdu, kdybyste potřeboval něco přestěhovat.

Péťa sedí na židličce, kterou vyrobil tatínek asi pro Ivu. Pokuřuje. Sedím vedle něj na schůdku. Bavíme se všichni tři. Stmívá se.

Bude deset. Mám smluveno s novou klientkou, až přijede z kola, zavolá. Volá. Na druhém konci taky něco pípá. Aha, dcerka po párku. Loučíme se.

S novou paní si povídáme do noci. To už Petroušek přeskákal krabice a odešel spát. Mám vše vyrovnáno pünktlich. Všechno mi shodí, odkopne. Nemotorně se probíjí překážkovou dráhou, kterou já lehce překračuji. Nevadí. Zítra si to nějak poskládám.

Bylo to tu zas moc krásné. A nařehtala jsem se. Porovnávám fotky. Původní stěna - vyrudlá žlutá, vyšisovaná meruňková. Nová stěna - ostře kanárková; meruňková - hrůza. Maňana...

Dobrou noc!