Co si přejete, paní ředitelko? Přála bych si v klidu zemřít. - Obyčejné lidské přání...

Dny tečou jak voda. Dopo se věnuji sobě. Jako že lyžuji. Ale odpočívám. Měla bych pracovat. Ale nemusím. Jsem svobodná. Volná. Poslouchám skvělou přednášku pana Nietscheho

https://www.youtube.com/watch?v=5Ye5CSz9e7A&fbclid=IwAR1bls8f-9l7c4LyPCak0SZvLVEEg7eJSzEX8NtgFRg0yhi6FqBoQVqOiEQ

Celé dopoledne se chystám na jahody. :-) Po obědě se vrháme na záhon. Dva roky nevím, kudy, odkud, jak začít. Z jedné strany záhonek zahlcen pýrem.  Jde mi o maminčinu sortu.. Voní po lesních jahodách. Jahůdky jsou lahodné. Hebounké. Takové se dnes už nikde nekoupí. V obchodech hladké, tvrdé druhy. Začneme od pýrem prorostlého konce. Nasazuji svou diamantovou čepici. Nejvíc tepla odchází deklíkem na hlavě. 

- Peťuš, uděláme metrový pás; vybereme sazeničky malých, protrháme provázky pýru... Máme na to hodinu. Pak už se musím začít hýbat :-) K mamce... 

Hotovo. Jsem spokojená. S Péťou se dnes hezky pracovalo. Povídali jsme si. Nad hlavou duněla chemtrailsová letadla. Sluníčko se zaleklo. Zabouchlo dveře a na oblohu už nevylezlo.

Občas se do nás opřely poryvy větru. Divné. Fúúúúú, fúúúúú. A hned zas klid. Divný den. Divné počasí.

Za maminkou. V jídelně. Jééé! Hurááá! Slouží Simonka. Průhledná v obličeji. Žaluje:

- Máti dnes byla agresivní.

- Okřiklas ji?

- Ne, bála jsem se, aby mi jednu nemajzla. 

- Mami! Tys byla zlá na Simonku? Bydlela naproti babičce v Lejšovce. Pečuje o svou maminku! Nemůžeš být zlá. Hezky se o tebe stará!

Mamka se brání. Vzhlíží k Simonce.

- Ale já si nejsem vědomá, že bych něco provedla.

-   Chtěly jsme s Vámi s Liduškou chodit a vy jste se bránila. Říkala jste, že máte zlomenou nohu a že nikam nejdete.

- Mamko, když se zdvihám, že tě odvezu z parku, z chodby, vždy se chceš zdvihnout, že teda jdeme. Jak sis vzpomněla, že máš zlomenou noženku?

Mamka nešťastně. 

- Protože mě bolí obě nohy. Hrozně.

U stolu je plno lidí. Vedle maminky paní ředitelka z MŠ. Mluví tichým hlasem. Už jsem se naučila ji vnímat. Něco ke mně mluví.

- Co si přejete, paní ředitelko?

- Přála bych si v klidu zemřít.

- Celý život jste pomáhala dětem do života. Učila jste je zavazovat tkaničky. Umět poděkovat, pozdravit, poprosit. Vedla jste ke do života. My si vás vážíme!

Nevýrazným hlasem říká:

- Všem všechno dobré!

- Ano, ano. Všem vše dobré. 

Maminka by se mnou chtěla odjet. Ta věta mě vždycky a vždycky bodne.

- Vezmeš mě domů?

- Děvčátka, tady jste krásně schovaná! Svět zhrubnul. Není v něm bezpečno. Tady jste v klidu, pečovatelky o Vás pečují. Kafíčko popíjíte. Jste všechny, VŠECHNY - moc krásné.

- Děkujeme, děkujeme...

Na kompliment se probraly. Děkují jedna přes druhou. Pozoruji jejich staré obličeje. Rozzářily se.

- Pojďme si zazpívat.

- Nemám náladu.

Paní ředitelka také nemá chuť ke zpěvu. Maminka má před sebou kafe, makový závin. přišel jí z nouze k chuti. Nesu termosku s horkou vodou zbytečně. Nabízím margot a kofilu. Nechce. V minutce mění názor.

- Dej mi kousek kofily.

Maličkatá ředitelka MŠ mě žádá:

- Já bych chtěla čokoládu.

Podávám kostičku kofily. Drahuška by taky chtěla.

- Holčenky, netušila jsem, že vás tady bude tolik. Většinou chodíme s maminkou dozadu na chodbu nebo dolů na sluníčko. Tak až koupím čokoládek víc, podělím vás.

- Mami, jedeme na chvilenku dozadu na sluníčko.

- Tak jedem!

Z mamky spadla nechuť zpívat. Notuje svou - Sem, sem, sem, sem rád, že mám doma mladou ženu...

Už jsme v pohádce. Pohádce mládí. Mlýn Skořípka. Habřinská škola mé maminky.  Vidím hájovnu hajného Kuřete. 

- Vidíš ji?

- Nevidím.

 Ukazuji jí hájovnu hajného Kuřete. Vidím, že tápe očima. Ukazuji prstem. 

- Mamko, támhle vedle té střechy vlevo!

- Aha.

- Vidíš ji?

- Nevidím.

Pozorujeme stavbu dálnice. Na obloze se z tušeného slunce vyvalily fantastické rovné čáry jako paprsky. Vypadá to zvláštně. Slunce chybí. Paprsky směřují kolmo k zemi. 

Maminka si zpívá. Připojuji se. Patrné, že se těší z mé přítomnosti. Řehtáme se. Vyprávíme. 

- Potřebuju čůrat.

- A já taky. Tak jedeme. Dáme Božence hračku do ruky, jo?

Natírám mamince hřbety jejích starých rukou bambuckým máslem. Zpívám:

Pod dubem, za dubem, měla jedna dvě.

Maminka se připojuje:

Červená jablíčka, dala jedno mně.

Nechtěla mi obě dát, začala se vymlouvat,

Že nemá, že nedá, že je o ně zle.

- Mamko, vrátím tě ke stolu. Chceš vzít čokoládu?

- No, to bych si dala!

Tuhle větu doma používáme jak mantru. Maminčino - to bych si dala - je u nás oblíbené. Beru z nočního stolečku banán. Krájím ho na pásečky.

- Mamko, dívej. Tady si budeš brát kousky banánu, vidíš?

- Vidím.

- A tady si budeš ulamovat kofilku. Budeš to umět?

- To se spolehni. Jak je tam kofila, tak to budu umět. :-)

Zpívám Pod dubem, za dubem. Připojují se ke mně babičky okolo stolu. Zpěv - posilující léčivá energie!!!

- Holčenky, budete si tu zpívat. Dáme Ten chlumecký zámek...

Rozezpívávám, pokračují. Pusinkuji, mávám, zpívám ke schodům. Tak ráda bych u nich zůstala. Zpívala s nimi. Udělám to. Vezmu zpěvníček, budeme léčit duše. Aby je na otázku: Co si přejete, nenapadla odpověď paní ředitelky MŠ: Já bych chtěla v klidu zemřít...

Doma mě čeká práce. Končím v osm večer. Myčka. Svačinka do krabičky pro Petrouška. Mixla jsem si tu pampelichu z jahodového záhonu. Mňam. Hořká. Splnila jsem věnování do růžového památníčku vnučce D.

- Peťuš, chceš pomoc s tím památníčkem?

- Chci.

Vybrala jsem ti tři básničky Emanuela Frynty. Jednoduché, abys k nim uměl dát malůvku.

1.

O sandálech se praví, že levý není pravý, že pravý není levý, to ovšem každý neví.

2.

Ač moucha kouše člověka, že kolikrát až otéká - člověk se nemstí na mouše a nikdy mouchu nekouše. A váží si nás celý svět, že dovedeme odpouštět.

3. (Má oblíbená)

Mluvil jsem tuhle s červotočem, jenže už vůbec nevím o čem, a vlastně ani nevím proč, a byl to vůbec červotoč?

- Toho červotoče beru.

- Peťuš, najdu ti obrázek nějaké housenky. To dáš.

No jo, jenže na obrázku je hnusák šeredný. S dlouhými závěsy na hlavě, ohromné nohy. Ty vorle. To bude mít D. radost.

- Tak. Hotovo. I tenhle úkol splněn.

Bude půlnoc. Šup žuch dod peřin.

Dobrou noc!