Crha a Strachota? Den s blízkými :-)
Pospím si do devíti. V kuchyni pytlík brambor. To nejsou nové. To jsou vymydlené bez jediného prášečku hlíny prolezlé radioaktivním ošetřením proti klíčení.
Volám:
- Peťuš, o jakých bramborách jsme včera hovořili? Malé, nové, se svlékací slupkou...
- Vyměním je.
Vracím se do postele. Ráno jako přes kopírák s včerejším. Rychle vyskakuji. Honem, honem, ať vypadám... Venku už slyším túrovat své auto. Bude dnes opraveno? Kafe. Čaj. Sobě šejk. Jdu pozdravit.
- Ahóóój, máte svačinu z druhé strany domu.
Protože od včera vím, že náš dobrodinec je dědečkem, hledám dárek pro jeho čerstvě narozeného vnoučka. Jdu mu napsat uvítací dopis do hotelu Země. Vybíhám ven. Předávám dárek. Čtu dopis. Dojímám sama sebe. Nemohu ho přečíst. Zadrhává mi hlas. Pomyslím si:
Ireno, nebuď trapná. Dočti pevným hlasem.
Já už utíkám za mamkou. Pojedu na kole. Mám ho od čtvrtka čisté. Déšť a vichr mi ho omyly. Spěchám, abych nezmokla.
Až odpoledne se dozvídám o jeho trápení se zuby. Na podzim mu všechny vytrhali. Horní patro má předpřipravené. Mně ve fakultce za Prymuly implantovali zub. Skoro devatenáct tisíc. Jeho horní patro s šesti čepy je výhodné. Petroušek mi sděluje ještě jednu zvěst. Jeho krásný bílý pejsíček, bílý vlčák, dávala jsem sem někdy jeho obrázky, je mrtvý. Před čtrnácti dny byl na očkování. Zdráv. Majitel ho našel na příkopě mrtvého. Pejsek asi přeskočil plot. Osudné. Bílé auto ho porazilo. Vypadla mi taška z ruky. Pro mě hrozná zvěst. Najít miláčka na příkopě... Hrůza!
Šlapkám za mamkou. Do nosu nasávám vůni lip. Ty rané už odkvetly. Ještě si natrhám, až pojedu domů. To jsem naposledy měla v úmyslu taky. Pak mě vichr několikrát sfoukl z kola. Volám ze stezky, aby mi svezli maminku. Kochám se Labíčkem. Zapomněla jsem odbočit do prudkého sjezdu ze stezky. Málem jsem se vymlela. Kolo jsem neudržela... Ťapky, ťap, kopeček jsem zdupkala.
V cíli. Rozkládám se na lavičce. Teprve teď jsem si vzpomněla, že nemám borůvky a jahody se šlehačkou. Doma. Tak zítra. Výtah se otevírá. Paní Věrka tlačí maminku. Prve ji paní Dana vykoupala. Povede se mi ji vyčarovat úsměv jako s Petrouškem? Vítáme se. Předávám produkty na kosti a multivitaminy pro ženy sestřičkám. Mlt. vitamíny se uvolňují kaskádovitě. Přírodní základ způsobuje, že z nich nedostaneme jen dvě tři procenta jako z chemických. Vitamín C z nich zpracujeme stoprocentně. Jiné třeba jen z osmdesáti procent. Ale stále je to víc, než ta dvě tři procenta.
- Chtěla bych na sluníčko.
Přesouvám nás na zídku u vrat. Povídáme, zpíváme. Vyprávím o včerejšku. Vzpomínám na své první setkání s Petrouškem. Maminka se hezky usmívá. Ale nejsou to výbuchy, gejzíry jako v pátek s Petrouškem. Chci luštit. Zapomněla jsem tužku. Normálně bych běžela do pokoje... Bohužel. Tyátr s krákorán virem...
Věrka si vyzvedá maminku. Veze maminku na kulajdu a rybí filé. Ještě mávám. Fotím. Volám na rozloučení. Šlapu na stezku. Poslouchám do sluchátek SV. Znovu jsem si pustila pořad ze 17.3. t. r, Zajímavé.:-) Jako bych části pořadu slyšela poprvé.
Janík čte: Jedna moudrá paní napsala o dnešku:
Na VŠ se nedělají přijímačky. Zrušeno plánování a určování počtů žáků a studentů na 2. a 3.stupni škol; na školy žádné dotace nebyly. Studovalo se podle potřeb státu. Směrná čísla. Nejlepší by bylo dělat v posledních ročnících ZŠ a SŠ IQ testy. Nebylo by tolik zbytečných VŠ s IQ pod sto.
Nejhorší, že jsme to zavinili my. Naše generace to nějak zbabrala. My jsme je (ne)vychovali. Ve snaze dát jim všechno, jsme jim vzali možnost, něco chtít. V prestižních drahých anglických školách se učí anglicky říci nejvyrukavičkovanější, ale přitom jsme je nenaučili říkat prosím, posaďte se, dobrý den, děkuji... Znuděné mátohy s mobily v rukou ťukají zprávy s hrubkami, které nevymyslíš; něco čtou a přitom nepřečetli žádnou pořádnou knihu, max. stupidního Harryho Pottera, z které se stala kniha knih, skoro bible, žádný Hemingway, Remarque...
Byla jsem si zaběhat do míst, kam jsme kdysi chodili randit; dotýkat se, líbat se, objímat se. Chlapci s děvčaty. Dnes se až na několik výjimek muchlují ženy s ženami, muži s muži. V ruce smartfony a každý si s někým píše. V lepším případě aspoň virtuálně randí.
Skoro všichni ti mladí umí anglicky, ale přitom nevědí vůbec nic. Nerozeznají Mozarta od Ravela, Van Gogha od Daliho. Neumí si sami vyluxovat pokoj, neumí nasekat dřevo, rozdělat oheň, zrýt záhon, ztratí se v lese, kam ani nechodí.
Skoro všichni jdou povinně na VŠ, kde se nic praktického a společensky užitečného pořádně nenaučí. Jen tam chodí a studují. A zeptejte se svých známých, co studují jejich děti. Budete slyšet názvy studijních oborů, které vám nic neřeknou, protože ani nejsou důležité. Kolo si opravit neumí nikdo. Postel, skříň, stůl neumí vyrobit nikdo. Lopatu, krumpáč hrábě neumí ani vzít do ruky nikdo, natož je vykovat. Zeď z obyčekných cihel nikdo. Hlavně že umí chytit pokemona. Na koupališti se povaluji celulitidou oplácané kočky, potetované neforemné kreatury, pojídající chipsy, popíjející energetické drinky. A my jim to tolerujeme, a ještě je v tom podporujeme, a snad i obdivujeme. Nic nemusí. Tak ani nic prospěšného dělat nechtějí. Jsem z mladé generace zhrozena a znechucena. Můžeme si za to my, rodiče a učitelé. První, co jsme zrušili, prostě: POVINNOSTI. Rozvážíme děti do školy auty. Kupujeme jim byty, auta, aby se měli lépe než my. Nemají ani po čem toužit,co chtít. Mají všechno, a přitom nic. Nemají tužby, nemají snahu, nemají cíle. Jenom se tak loudají a poflakují po světě jako mátohy. Až zestárneme, nebudou znát svoje rodiče. Nic o nich neví. Jen si vzpomeňte, když se snažíte popovídat si se svým vlastním potomkem nebo vnukem, kolik facek byste během toho rozhovoru dostali od svých rodičů, kdybyste si s nimi povídali tak, jako oni s vámi...
Pozorně poslouchám. Souhlasím. Dá se to ještě vrátit? Kolikátá generace nám byla ukradena? Děti a vnuci. Tam to jede!
Na břehu Labe kvetou chomáčky chlapice. Babička ji chodila trhat k potoku. Zastavuji. Kolo na stojánek. Holýma nohama se prodírám kopřivami za cennou bylinkou. Hotovo. Kousek dál zastavuji u ptačí třešně. Ubohé plůdky. Ale nepředstavitelně slaďoučké. Jedu dál. Zastavuji se asi u tří kvetoucích lip. Až poslední dvě obalené.
Doma. Hledám klíče. Volám, jestli mě neuslyší Peťulka. Neuslyší. Zas hrabu v báglu. Měla bych si pro ně vymyslet jedno místo, kdyby náhodou pršelo...
Rajčata. Zalít. Polévku. Krůtí křídla - dopéct.
- Jsou to ty brambory? Potkal jsem Ditu. Ukázala mi je. Koupil jsem na grilování už marinované kuře.
- Krůtu?
- Neměli.
Je ze mě chobotnice. Oškrabávám slupičku z brambor - celý pytlík. Dovářím polévku. Běžím pro libeček. Jo, sebrat prádlo. Oloupat mraky cibulky, už mám malou, pučící. Paličku česneku. Obědváme pozdě. Ucedil:
- To je dost. Podívej se, kolik je hodin!
Docela prudce se ohrazuji. Zjednávám si pořádek. Sloužím, ale Kourková nejsem. Po obědě peču broskvový dezert. Se šlehačkovo zakysankovým krémíkem. Upéct chleba. Už jsou tady mladí. Den utekl.
- Petroušku, rozdělej uhlíky.
Zabíhám do domu. Vracím se ven. Kontroluji, jak se mu daří.
- Peťuš, dej to na hromádku, ať se o sebe rozpálí. Pak je rozhrneme. Udělám nový křen. Ale mám tady už jen tenhle starý zbytek kořene. To už asi nebude pálit.
Spletla jsem se. Ostrý, zatahuje. Žiletky. Tak ještě jablíčka. Přidávám dvě poslední z loňské úrody. Z očí mi vytryskly slzy. Chytám se za hrudník.
- Pozor na křen! Hrozně pálí!!!
Honzík bude grilovat. Petroušek odjíždí s vnučinkou a snaškou pro mléko. Máme s Honzíkem čas na rozhovor. Mléko přijelo; svařit. Prožíváme nádherný kouzelný hezký tichý komorní rodinný večer. Vnučka suverénně kleštěmi obrací masíčko. Nesu chleba. Pochutnávají si. Dělám si šejk. Ředím svařené horké mléko ledovou somavedikovou šungitkou. Všichni si pochutnáváme.
- Babi, pojď si ke mně sednout. Budeš mě houpat. To bude jízda!
Řehtám se. Jdu si sednout na houpačku. Houpáme se. To je jízda! S mrňouskou. Už se jí to chýlí. Ani ne za dva měsíce usedne do lavice v první třídě. První období života za sebou.
Skypujeme. Micka se okolo ochomýtá. Taky by si něco dala.
- Podívejte támhle okolo smrku babky.
- Chrousti? Letos jsem našla dva v bazénu, jednoho ve vaně. Jsou malí.
- Vždycky lítali v květnu.
- Byli velcí. Uvazovali jsme si je na bílou nit..
- My taky...
Smráká se. Svítíme kahánky, svíčkami. Krásná tečka. Jo, bylo to tu zas moc hezké. Na návštěvě hotelu Země. :-) A to přeji všem, všem, aby si všichni před spaním mohli říci: Skvělý den!
Dobrou noc!