Čtvrtá adventní neděle právě skončila

Jak rychle čas valí. Mám v paměti loňsko, to nás ještě děsili píchanci, nutili do aplikací, nemohli jsme nikam chodit, neb jsme byli lidé nižší kategorie; ale všeho do času. Hodně lidí si natahovalo roušky. Bylo to dobrodružné, Nikdy jsi nevěděl, jestli si nakoupíš nebo jestli si na tebe vyskočí nějaký závistivý pokladní... Když ji mám já, nasaď si ji taky. Mnoho lidí podlehlo a PODLEHLO... Už nejsou. Najednou je poslední adventní neděle. Rok se překulil. Kočírují nás do ještě větších černot. Mám pocit, že nás ženou zrychleným tempem už několik let jak dobytek. Práskají bičem, křičí, štěkají psi a ty se jen vyhýbáš ranám a kousancům šelem. Začalo to stěhováním Afriky do Evropy. Nemohla jsem to pochopit. Jako když nevlastní dcera Popelky chtěla narvat svou hnátu do něžné malé botěnky. Jsme stále v běhu. Mnoho lidí to neustálo. Dost. Přestaň! Výhybka!

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-18_Pohlad_me/

Ráno. Šero. Ještě budu spát. Deset. Je čas. Kitty se ke mně přišla lísnout. 

- Pohlaď mě. Je mi smutno. Me. 

Nastavuje hlavičku, trpí mé hlazení. Mluvím k ní. 

Dělám snídani kočkám, sobě. Kitty si jde na záchůdek. Tuší, že v poledne jede do svého? Už se naučila běhat ven. Sice to je ještě s otálením, s bubláním, ale bere víkendy u nás jako změnu reality. Pak ji zas převezou do ráje. Spí s paničkou. Tlapká polštář, než se stočí do klubíčka. Kočička stará. Nad očima plešatá. No ne, zas tak úplně ne. Ale trošku jo. Umí si říct. Přijde za mnou do koupelny. Nabízím jí na prstě trošku kokosového oleje. Chytne se. Jen jsem ve střehu, aby do ní nevjel čert a neutrhla mi prst i s rukou.

Telefon. Volají Benátky. Nad Jizerou. Paní už je tři roky přestěhovaná. Měly jsme se moc a moc rády. Přitom jsme se jen tak znaly. Často mi říkala, kdybych zvítězila v konkurzu na ředitelku na jisté škole, jak bych tam vymetla Augiášův chlív. Povídáme si. Zas nás zve na pobyt k nim. Prý po dálnici. Nebo na Miletín - to umím. Karel Jaromír... Lázně Bělohrad - kdysi jsme tam v neděli jezdívali po obědě plavat do bazénu. Pak najet na hlavní tah na Jičín. To taky znám. Na bezvadný festival Jičín - město pohádky jsem každoročně vozívala děti. Nadšená! Den s ČT. Třeba Jiří Chalupa - co on to tehdy uváděl v televizi? Herci, zpěváci, známé osobnosti. Den s Českým rozhlasem. Den Sluníčka a Mateřídoušky, Den Deníku Právo; pouliční cvičení, stánky, tvůrčí inteligentní dílny, pohádky; z věže visela vyhláška s přechodnými právy dětí na festivalový týden. Všichni se na sebe dle pravidel měli usmívat. Kouřit se smělo jen do kanálu, pětky ne. Možná taková předpříprava pro neoliberalismus. Koupila jsem tam svou barevnou vyřezávanou kozu, co umí stojky, hýbá ušima, vemínkem, očima, ocáskem, rohama u řezbáře s příznačným jménem ze zvířecí říše. Holub. Nevím, jak to vedou na Jičíně - městě pohádky dnes. Mám obavy, že už to není to původní, svobodné, neangažované. Z Jičína na Mladou Boleslav a do Benátek jen skok. Zaslechla jsem o změně výroby ve Škodovce.   

Dozvídám se skvělé zprávy. Paní má čtyři pravnuky. Další na cestě. V životě ji potkala smrt dítěte. Ale Vesmír jí plnými doušky nadělil radost. Vynahradil, co na jedné straně ztratila. V životě i na světě má být vyváženost. Její dcera si tam koupila dům. Ve vedlejším domě se uvolnilo. Koupila ho pro své výtvarné kroužky. Kovid. Likvidace. Do domu se nastěhovali její rodiče. Byla jsem z toho moc smutná, když jsem se dozvěděla, že jejich dům tady u nás přešel do cizích rukou. Paní měla květinovou výzdobu na sloupech plotu. Krásná úprava zahrady a vjezdu do domu.

- Víte, v naší ulici jeden pán umřel, tak přízeň koupila jeho dům. Už tu máme čtyři domy.

- Tam se říká tady je... (Krakonošovo to není.)

Mám radost ze zpráv o jejich životě. Raduji se, že se rozrůstají. Těším se z toho, jak jim patří půl ulice. Chechtáme se. Paní nemá ráda dlouhé noce. Já jo.

- Víte, když v noci píšu, najednou koukám, že už svítá, musím spěchat do postele. Takhle? Tma. Nemusím ještě spát.

Přejeme si.  Srdečně. 

Jdu dobalit asi tři čtyři dárečky pro Lindu. Odveze je za služby, dárky a dary, které během roku dostáváme ve formě naturálií.

Telefonuje.

- Kitty si zrovna vyhrábla důlek. Jé, to je splávek.

- Tak ještě ať udělá hovínko. Mami, v poledne od vás musím odjíždět.

Jen se člověk trošku zapovídá, už je tu.

 https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-18_Jsem_sikovna/

Vystřihuji papírovou krabičku na malý dárek. Je tu. Dělá, že je klidná, ale není. Spěchá. Očima mě popohání. Už to není soustředění na práci. Když jsem sama, tvořím. Neumím být já tvůrcem autorem, ale nesmírně ráda kopíruji. Musím na to mít klid, pohodu. Pustím si počítač, včera jsem se například naučila vázat kravatu na láhev. OK. Balím jí dárky do tašky. Odjíždějí. Nechala tu v úprku kočičí misku.

Petroušek volá.

- Peťuš, Kitty odjela. Já teď pojedu na hřbitov.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-18_Na_hrbitove_-/

Domluveno. Jenže než já se vykohátím, odjíždím těsně před druhou. Běžím mrazem k hrobu. Mám s sebou v košíku skládací smetáček, vzala jsem si nový zapalovač, mnoho svíček, kahánků... ometám zasněžený hrob. Mami, mám to omést. Je to tak krásné. No jo, ale voda by mohla narušit hrobku. Ometám. Dostávám pochvalu. Usmívám se. Tatínek mlčí. Ten ke mně nemluví. Zapaluji mnoho světel. Cvak, cvak, zapalovač si už ani nekýchne. Pytel s hřbitovními proprietami mám v autě. Běžím do auta. Zdržovačka. Beru zapalovač do větru. Raději i sirky. Ne. To není možné. Mrzne tak, že ani ten do větru moc nefunguje. Nebo že by byl ulepený voskem? Ždímu oheň. Prosím - škrtni! Křísni! Mám tam ještě zapalovač klasický. S tím do sklenice nevlezu. Co mi to dalo, než jsem všechno podpálila!

- Mami, tady máš ten věneček, co jsem ti tak třicet let zdobívala. Odkdy jsou u nás adventní věnce? Asi tak od roku devadesát. Mami, vidíš, tady máš hudební nástroje.

Maminka říká, že jsem šikovná. To vím. Teda to vim. Hotovo. Měla bych zapálit u paní Slezákové. Kašlu na to. Nedá mi to. Brodím se sněhem k jejímu hrobu. Ne, nejde mi urvat kahánek ze sklenice. Zkouším druhou lampičku. Mankote, zas nemám oheň. Sirky. Nejdou škrtnout. Prosím tě, zapalovači, vykřísni ohýnek a zapal mi tu sirku. Jo. Povedlo se. Vítr fúú. Tiše šílím. Znovu prosím o jiskřičku na zápalku. Rychle do sklenice. Přiklápím víčko. Prchám k autu. Domů.

- Peťuš, prosím tě, dej ohřát polévku. Už jedůůů.

Doma. U dveří čeká Mourek i Zrzka.

- Tak šup, jděte do tepla. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-18_Co_porovnavam_Letopocty_sklizne%2C_mista%2C_pestitele/

Porovnávám si formičky, láhve slámového. Užívám dne a darů. Klid. Pohoda. Zastavení se. 

- Na cestičce jsou nějaké zblitky. Myslel jsem, že navezeme polena. Tak po polévce.

- Ne, nejdřív.

Hlad ho požene, pak se najíme.

Hotovo. Prostírám.

- Prosím tě, to nebyly zblitky, byla tam krev a peří.

- Která z těch tří!

Toť, otázka. Já  tu budu krmit, sypat slunečnici... Čekat, jestli přiletí na krmítka. Kočičáci mi je vyvraždí. Proto možná nelétají. Pamatuji, když Micka roztrhala stehlíka, už se tu neukázali. Mohla to být včera klidně i vystresovaná Kittyna. Šla se ven vyřádit. Vražedkyně.

Linda volá. Jsou doma. 

- Mami, Kittyna je ve svém. Už zabila ptáka.

- Tady asi taky.

Den se schyluje k večeru. Dopoledne jsem vyndala pračku. Žehlím naše elektrická léčivá prostěradla. Povleču kožíškové povlečení. Na prostěradlech musíš ležet nahý, aby to fungovalo na tělo. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-12-18_Dva_staci_na_zivot/

- Peťuš, jdu převlékat.

Je to výzva i pro něj. Nové matrace jsou nesmírně těžké.

Vyžehlila jsem naše Teslovy podložky. Peťa je zapíná do sítě.

- Prosím tě, to je tak těžké, že za chvíli na převlékání budeme volat Honzíka. Už jsme staří.

Daří se. Hotovo.

- No, tak jsem neviděl na mistrovství dvě penalty.

- A žiješ, viď?

Mourek zas už doráží, že by si něco dal.

- Dej mu pár granulek. Ať má pocit, že něco jedl. Vždyť se dnes hýbal. Proběhnul se ve sněhu.

Zalévám si naposledy čaj z bylin. Rýma se mi spustila. Kýchám, kašlu. Užívám si stav poloviční moci. Jiní musí do práce. Já ne. 

- Petuš, prosím tě, pojď mi poradit...

Nemám ráda administrativu. Všechno, co se týče úředničiny. Mám k tomu obrovský a ještě větší odpor. Brr! Fuj! Musíme něco zpracovat. Lindina pomoc je vítána. Vyžadována. Hotovo.

- Zas jsem neviděl gól.

- A žiješ, viď?

Měla jsem tu jednu čtenářku. Petroušek nadává, že kvůli asi čtyřem stovkám se její syn hulič marihuany nechal zmermomocnit, aby se pokusil udělat něco proti nám, což se obrací zpět. Zlo se vrací. My nezapomínáme. Hlavně - kdo mi ublíží, spláče...

Večer. Zatápím dnes pozdě. V osm. Hned je tu teploučko.

- A neponocuj! Peta de spat.

- Máš zítra volno?

- Mám. Ale mám už práci jinde.

Bylo to tu hezké, protože adventní. Chjo, noci se pomalu začnou krátit. Energie slunovratu už tu víří. Pokoj lidem dobré vůle!

Dobrou noc!