Cyklistický :-) Na Františku pod Kuksem

Půl desáté. Dům prohřátý. Přichází Petrouškova hodina.

- Ještě budou dávat 168 hodin. To je takový poutavý pořad.

Gejzír smíchu. Lži, pomluvy, výmysly, strašení, demagogie české bruselské.

- Muzliku, dobrou noc! Ty bys za mě ráno nevstala do práce?

- Jo, klidně. A ještě bych za tebe šla otevřít vodu na tělovýchovu. :-)

Ráno.

Devět. Lezu, lezu. Na půl desátou skyp s maminkou. V deset vaření. Zpoždění. Vytáčím. Nejde.  Nemám to přesunout na půl jedenáctou? Takhle to bylo okolo Velikonoc. Ve třináct smluvena hodina. Aktualizace, restart, bylo tři čtvrti na dvě. Měli jsme za sluníčka smluvenou jízdu na kole. Poprosila jsem o odklad na večer. Hned to ještěr v odpovědi na mou stížnost zneužil ke své obhajobě. Jejich chybu využil! Demagog. ODPORNÝ! Prý paní Hrobské byla přednější zábava než maminka. No jo, je třeba stýkat se i s lidskými šmejdy. Duše se stále učí! :-) Takhle ne. Takhle se nikdy nechovej. Toto je nedůstojné.

Už zvoní. Koordinační se omlouvá. Aktualizoval se jim počítač. Jsem v časovém tlaku. A moc ráda, že vidím maminku. Někdo ji krásně nejen vykoupal, ale také vyfénoval vlásky. Lámu si hlavu, co do ní někdy naperou, že je spavá. Bere prášky denně; některé třeba jednou za dva dny - něčeho půlku... To ještě když jsem si ji vozila na pobyty. Co to do ní perou. 

Vyprávím, jak jsem se ráno ve tři nebo ve čtyři vzbudila. Petroušek nikde. Otočila jsem se, spala dál. Slyším tichoučké otevírání...

- Kdes lítal?

- Na tělovýchově pustit vodu.

- Mami, on dvacet nebo třicet let ráno pouští na staďáku vodu. Když mě veze na autobus, na vlak, odjede a za deset minut je zpátky. Se změnou času, kočka ho vzbudila, mazal pustit vodu nad ránem. :-) Přinesl mi obálku ze schránky. S hodinkami. Divej!

Ukazuji mamince hodinky.

- A kde máš ty? Mohu ti jedny dát. Tady ty se srdíčky...

Hledá na ruce hodinky. Vylekaná. Nemá! Uklidňuji ji. Koupali ji. Asi je zapomněla na umývadle... Kdybych u ní mohla být, hned bych se šla podívat. Zadělané kovidové lhaní. Zas máme prvenství - Prymula obletěl Zeměkouli. 

Vaříme. Dnes ovocný koláč s takovým složitým jménem. Äpfelschmarrn. Jablečný dezert. Připojuji se o pět minut později. Všichni už šlehají vajíčka. Hledám v kuchařce. Doháním. Příjemné - vidět kolegy... Neviděli jsme se osobně od srpna. To bylo školení v Atlantisu. Brno. Půl dne jsem využívala modrý bazén. S dvěma páry jsme stihli v září dovolenou v Harmony. Špindlerův Mlýn. V listopadu by to bylo Polsko Wisla... Většinou se mi nechtělo opouštět domov. Dnes se mi stýská. Jj, socializace chybí!! Ale přes skyp je to opravdu jen virtualita. Jak označila maminka - takové plané. 

Hotovo. Odpojujeme se.

- Tak ahoj! Ahoj! Ahoj! Ahoj!

Petroušek pracuje v zahradě. Nabízím kávu a jablečný koláč - bez mouky, jen s proteindrinkmixem... Lehounký. Vstrčí hlavu do obýváku:

- Mám utřít stůl v zahradě? Ještě je teplo.

Překvapil mě. Nerad jí venku na podzim. Využívám každou roční dobu. Miluji stolovat na zahradě i mezi deštěm. Obědváme venku. Péťa nemá rád, když fotím jídlo. Mrzout. Světlo mého žití! :-) 

- Vystydne mi to!

- Nevystydne! Prosím tě, tys utřel jen polovinu stolu.

- To stačí.

- No to nestačí. Snad když máš hadr v ruce, utřeš celý!

Takhle to je třicátý druhý rok. Jsme šťastni. Milujeme se. Dýchal by za mě. Pečujeme o sebe vzájemně. Ale každý naprosto jinak uvažujeme.

Budou dvě. Vařím do láhve čaj. Thermojetics. Na zkrácení doby zahřátí. Tělo při výkonu bere prvních dvacet minut cukr z krevního řečiště. Zahřívá se. Slinivka břišní je v tahu. To není třeba. Po čajíku - je tam šestadvacet čínských bylin a bylin jihoamerických indiánů - se zahřejeme za deset minut. Cukr v krvi zůstává. Nejdeme do hladu. Začnou se pálit tuky.

- Tak jedem?

- Jo. Ještě vezmu lift off.

Ještě si vyměňuji ponožky. Vymýšlím bundu. Aby mi nebylo teplo ani zima. Počasí přeje. Nabalila jsem se zbytečně moc. Šálka měla zůstat doma. Balím kousek koláče. Jedeme na Kuks. To, co jsem v pátek trošku ošulila, dnes poctivě vytlapeme. Ten krpál nahoru ke kostelu - vyšlápla jsem ho. U kostela oddych. Fotím. Pak ještě další úsek. Nějaká paní opatrně sjíždí dolů.

- Vy se máte!

Hezky se usmála. Pokyvovala chápavě hlavou. Musela sem taky vyšlapat. 

Péťa na mě stále čeká. Rozčiluje ho moje seskakování. Fotím. Zdržuji. Jako bychom to měli placené od metru. Neopovažuji se zajet k sochám Neřestí a Ctností. On a Linda. Dají si cíl a šlapou. A já se u toho kochám. Rozplývám nad barvami stromů. Rozhlížím se. Mezitím mi odjedou. Vzdálí se. I dnes jsem ho povětšinou viděla vpředu. Tedy zezadu. Poznala jsem ho podle jeho červené čepičky. Lidí jak na Václaváku. Ačkoli - dnes jsem viděla na obrázku Karlův most. Prázdný. Jinak přes něj denně přejde na třicet tisíc lidí. Petroušek čeká. Nechal mě řídit tempo. A zas jsem se kochala. A zas poodjel. Vidím jeho záda. Volám:

- Peťuš, stavíme se u Aranky.

Frčíme od Kuksu - tam bylo lidí! Huráá! Tmelí se. Socializují. Kovid nekovid. To jsou ti, co nevěří. Potkali jsme jednoho mladého. Jen oči mu koukaly. Vykrámováno. Z kopečka vidím Arančin mobil home. Ne, tak se tomu asi neříká. No, jejich haciendu. Na druhém kopci. V dáli. Seskakuji. Fotím. 

- Jedu napřed!

Nemá na mě nervy.

- Jo, ale nezapomeň zastavit. Na Františku!

Pozoruji ho dole pod sebou. Zastavil. Stoupá po stráňce. Za chvilenku stoupám vzhůru i já. Jsou tu. Mají tu i mladé. Dnes se dozvídám, jak chalupa dole pod svahem patřila rodu Arančině manžela. Tam se narodil. Jeho tatínek se jmenoval František. Chalupu nabídli rodiče asi pěti sourozencům. Nikdo ji nechtěl. Prodáno. Dnes litují. Dívají se na ni dolů. V posledním jejím videu s koníkem vláčícím pole je chalupa hezky patrná. Dnes by si ji už koupili - tehdy za pár korun. Moudříme až stářím. Ne vzděláním. V restitucích jim byla navrácena pole, louky... Vegetí si tu v krásném prostředí s vyhlídkou na věžičku Kuksíčku. Vyndavám z batůžku jablečnou dobrotu.

- To bude asi zdravé, viď?

:-)

Péťa vypije kafe. Hoří mu koudel.

- Tak jedeme!

- Počkej, ještě si vyfotím támhle tu fotku. Vidím na ni Arančina manžela za dvacet třicet let.

- Jj, to je jeho tatínek. František. Zemědělec. Hospodář. Řemeslník se dřevem. Hodný člověk. Měl prý dost času. Mluvil pomalu. POdle něj tu říkáme Na Františku. 

Tak to bylo. Nikam se nespěchalo. Ale my už berme nohy na ramena. Spěcháme. Neděle. Domů. :-)

- Péťo, nejezdi za mnou tak blízko. Zabrzdím a vrazíš do mě.

- Nevrazím. Tě hlídám.

- Jo. A když seskočím, tak ječíš. Peťuš, zastavíme u švestek. Nasbírám si.

Zastavil. Vybírám mezi shnilými a kvasícími ty pěkné. Pomáhá mi.

- Ty seš jak Vendulka.

To myslí mou mamku. Beru to jako kompliment. Dnes v poledne jsme měli kompot nejen z jablek, borůvek, jahod, třešní, ale hodila jsem tam asi čtyři švestky z pátku.

Teď už to bude jen z kopečka až po krpál u jaroměřského krematoria. Uau. Zas jsem ho vytlápla. Mám náskok. Šel pěšky. Naskytl se mi pohled na jaroměřskou vodárnu. Tam mě před měsícem začaly bolet při běhání klenby. Už mě zas dojíždí. Rychle si ji přibližuji. V západním sluníčku - mohla by být vidět. Fotím si jaroměřský rybník. Slunce do něj upadlo. Pastva pro oči. Nejen barvy, ale i koupající se sluníčko.

- Jedu napřed.

Jistím se.

- Nemám klíče!

Poslední úsek okolo Úpy. Projet kouskem města. Je někde vpředu. Seskakuji pod kopcem. Fotím si nádhernou Kleišmídovu vilu. Už není jejich. Svítí tam křišťálový lustr. Konečně fotím stavbu zídky plotu a sloupků. Kus zahrady paní prodala. stavějí nový, ale jako původní zídku se sloupky. 

Míjím krásku s modrými obroučkami od brýlí - ta je tak hezká. I dnes ji fotím. Ujíždím tunýlkem  k domovu. Branka otevřená. Petroušek mi jde naproti. Bere mi kolo. Parkuje ho.

- To byl hezký výlet, viď?

- Peťuš, byl. Nádherný. 

- Poslední. Pak už bude pršet.

- Budou další dny! Jen nevím, kam jsi stále spěchal.

Na to nedostávám odpověď. Hlásí, že Micka čeká na křesílku na terase. 

- Peťuš, já jsem ztratila u těch hezkých hodinek osičku. Cítila jsem to, jak jsem si někde natahovala batůžek.

- Řemínek máš?

- Mám, ale takovou osičku nemáš. 

Ve chvilce mi nese hodinky opravené. Raduji se. 

- Péťa je šikovný. Nevíš, s kým žiješ. 

Právě, že vím. Vím. Největší chlap mýho života. :-) 

Jedním uchem poslouchám českou bruselskou. Uši se mi protáčejí!

"Může se jednat od 28 až 300 vojenských lékařů z cizích zemí."

Aha. Docela velký rozptyl. Dejte mi deset deka nebo kilo šunky. To je fuk. Tak nám sem přijdou pomáhat, jo? Radit? Dravci? Z Ameriky. Nebo jak to je? Nebo už začíná zatýkání? Na netu lidi hlásí nejen zvýšený výskyt vojsk. Ale i vojska SHAEF. Mají charakteristickou nášivku. Letos na jaře jsem si ji prohlížela. Jak se aktuálně měnila. 

Vyndavám prádlo z pračky. Máchám v octové vodě. Slyším Faltýnka.

- Provinil jsem se, ale nevím jak.

Mimo uší protáčím i panenky. Co to říká za nesmysly!?

Konfrontuji výpovědi všech tří nočních návštěvníků vyšehradské schůzky. Každý mluví něco jiného. Hoši se nedohodli. Lžou. Ani se nečervenají. Odporný společenský podvod v ČR a na Slovensku. Jo, asi i v Izraeli. Jinak u sousedů nikde žádná omezení. Rakousko, Německo. Už i Italové prokoukli, jakou habaďůru na ně ti jejich natáhli. Nechci být experimentálním králíkem. Žádný test. žádnou vakcínu. Nedaruji své DNA. Nechci umřít. Chci se radovat. Užívat důchod. Pozorovat svět. Pracovat pro lidi. Jen ať už ta garnitura odtáhne. Pozatýkat.

Ráno po probuzení - nový systém. Ne nová vláda. Ještěra ať vezmou s sebou! Do pekel. Ne. Jsem zaujatá. Tam, kam si zaslouží! 

Dobrou noc!