Ďábelský

Půl desáté. Snacha přivezla vnučku. V půl jedenácté skyp s maminkou. Sedíme na zahradě. Svobodné. Už dlouho jsem si nevzala homeopatika na dráhu jater. Prý už nemusím. Jen dle potřeby. Ty vorle, proč nemám věšteckou kouli! Prozradila by mi:

- Dnes něco zažiješ! Homeopatika nutná! Bezohlednost, lež, manipulace, podrazy na cestě. Já stará naiva! :-(

Spojení na skypu  bude? Vyzváním. Nebude? Bude. třicet minut? Tak jo, ale i s tou jedenácti minutovou sekerou. 

- MAMI, ŽÁDNÉ OČKOVÁNÍ!! Budeš si to pamatovat?

- Copak, to já si to budu pamatovat, ale oni třeba nebudou chtít!!

- Mamko, to máš pravdu. Mami, velké nebezpečí se roztáčí.

Maminka klidná, smutná, radostná. :-) Oxymoron. Jsme šťastné, že se aspoň vidíme. Je jiná. Nemluví. 

- Mami, koliks´ měla dětí?

- Dvě. Tebe a bráchu.

- Ne, dvě holky. Jak se jmenovaly?

- Iva a Irena.

- Která já jsem?

- Ivuška.

 - Já jsem ta druhá.

Vždycky mi řekne, že jsem Iva. Nemrzí mě to. Ani trošičku. Hlavně, že jsem jedna z jejích dvou dcer.

- A která byla hodnější? Lépe se učila...

- Tak tos byla ty.

- Mami, já bych tě tak chtěla obejmout!
- Já ti to věřím, ale teď slyším umíráček. Někomu zvoněj.

- Mami, tady na světě je to tak krásné a oni nám to tak znepříjemňujou. Mami, fakt, já slyším umíráček!

Vyděsil mě. Symbolika. Přitom kolikrát už jsme slyšely spolu hlášení z rozhlasu o něčím odchodu. Umíráček - je někde poblíž. Hodně hlasitě zvoní přes skyp až k nám na zahradu. - Za mamkou je ruch. Stále tam někdo kmitá. Sem tam není dobře slyšet.

- Mami, pamatuješ, jak jsi šla do školy?

- Já jsem se bála, moc jsem se bála.

- Čeho?

- Že mě budou mlátit, že se ztratím.

- A bylo to ve škole senzační?

- Normální.

- A ty ses učila dobře nebo špatně?

- Já jsem byla premiantka.

- Jak se jmenoval pan řídící?

- Šejvl

- A paní učitelka?

- Vyčesaná.

- A mami, pamatuješ, jak jsme si zajely podívat se ke Skořípce? Nejdřív jsi mi ten mlýn ukázala od habřinské školy. Vylezla jsem si na hromadu štěrku a poprvé jsem ho viděla dole v údolí. Pak jsme si k němu zajely. Vlevo byl rybníček. Říkalas, že tam plavaly kačenky. A tys ukazovala:

- Támhle do těch dveří se nosily pytle s obilím. A tam z těch dveří už nesl mlynář pytel namleté mouky.

U Skořípky stála lípa. Na ní svatý obrázek. O lípu opřena bílá postava rakouského vojáka z války šestašedesát... Voják hlídal Skořípku. Zapomněla jsem, možná z mlýna pocházel, když ještě nebyl jenom stín u stromu.

- Jak nejmenoval mlynář?

- To už nevím.

- Pácalt.

- Pácalt! Ano!

- A mami, znáš Klimplovy?

- Ano, ty ale byli v Habřině.

- Oni bydleli blízko školy, viď?

- To už nevím.

- Mami, máme tady vnučku. Pamatuješ, jak jsi šla z oběda a v parčíku někde Na Karlově šly děti s družinou na oběd. Byla jsem s Péťou krátce. Ozval se hlásek.

- Ahoj, babi!

- No jo, to byl Honzík.

- No, to je už jeho dcera.

V. mává do kamerky. Oznamuje, že už jde do školy. Divné divadlo. Virtuální.

Mladá koordinační. Končíme. Ve slunci a v zamaskovaných obličejích nevím, s kým hovořím. Kdysi se nesměly tváře zakrývat. Nedávno! Teď se naopak musí! Paradox. Hra doby. Nebo mocných?!

- Paní Hrobská, maminka má průjem.

- Ani se nedivím. Po tom úleku, co jste včera dopustili, bych se podělala taky.

Volám vrchní sestře. Ptám se, zda mohu dovézt na dietu borůvky v medu. Myslela jsem, že jen sušené staví. Vezmu osm guaran. Na imunitu, vitalitu, proti průjmu. 

- Vezmu s sebou hlavně papír, kde maminka podepíše, že nechce vakcinaci.

- Vakcína není.

- To vím. A nikdy nebude. Ale mocní si myslí, že to nevíme. Protože virus mutuje a nemůže se nikdy žádná vakcína trefit. A lidé už jsou odolní. Ale v tom vašem svévolném systému byste do ní mohli něco napíchat. Nepřeju si to. Je fajn, že jste nechali maminku znesvéprávnit. Je to vynikající. Sama bych to nikdy neudělala. Ale ulehčíte mi život. Takhle s mamkou můžete manipulovat. Jdu to vytisknout.

Ani netuším, jakou pravdu pronáším.

Jdu připravit skleničky s borůvkami v medu na dva dny. Vytisknout papír. Na dva řádky - Já jméno, narození, datum - odmítám očkování (pro jistotu píšu synonymum, v dnešní době člověk nikdy neví.) vakcinaci... Pod to připisuji svá slova, ale podpis jsem chtěla pod to mamčino. Je to vzkaz pro ně! 

Ještě přemáchnout prádlo z pračky v octu. Vnučka zírá. 

- Jak ty to, babičko, mácháš! Takhle se to dělá?

Pověsit prádlo. 

Mobil. Kde je? Hledám. Hledáme. Jdu i do lednice - pro jistotu. Prozvání mě. Ne. Jdu zkusit na ntb propojení s Whats app. Není na blízku. Nepropojí se. Telefon je daleko. Ztrácím víc jak půlhodinu drahocenného času. Leží s vypnutým zvukem od pátku nebo soboty, proč jsem zvuk ještě nezapla? - na sporáku. Jedeme. Za chvilenku se vrátíme k obědu. Jsem si myslela. 

Bereme to přes domeček. Máme ho převzít od nájemníků. Pavučiny... Malé nedostatky... Tohle my jsme neudělali... To už tady bylo... Nic, zaplatím opravy. Snažili se, byli hodní. Měla jsem je ráda. Prosím, jestli by pán nevykopal nálety švestek. Ano, Petroušek osekal maliny, ani kytička. Zato kerhart - pás pěkně bujícího. Čeká mě pěkná práce. Orvat ho, počkat, až vyroste malinový plevel - tady byla plantáž!  Dát hůlky pro nevidomé - neznalé. Tady byly keře obsypané třemi pěti kily rybízu. Vše v háprdepu. Nic nenadělám. Večer se sejdeme znovu. Přijedu pro klíče, srovnáme se. Pokračujeme do DD. Jely jsme bez oběda, bez pití, na otočku!!! Předávám skleničky a papír. Za dobu, ZA DOBU! mi nesou klubíčko čárek (léky devastující mozek?? Nebo samota?!! Nebo cizí ruka??) s nápisem: MAMINKA NEROZUMÍ TEXTU. Volám vrchní, že chci maminčin podpis. Po čtyřiceti pěti minutách - jak u cara, necháme ji v tom vedru zhebnout. Má tam vnučku. Nemá otravovat. Máme práci! S kovidem!! A dobře si zapamatuje, kdo je tu pánem. My ji vycvičíme! Tak po tři čtvrti hodině mi sestra donese papír, že maminka nerozumí...

- Dovezte mi ji prosím k výtahu. Já na ni zavolám. Dohodly jsme se dopoledne na skypu.

Prásk! - Ne, to není název pořadu. To je zvůle malého mocného člověka. Zdravotní setře došly argumenty. Bouchla mi dveřmi před nosem, zamkla, přes rameno houkla: Máme karanténu. 

Ty vorle, ona se ani nenamáhala, že by zavolala zaneprázdněnou vrchní, vedoucí, že by řekla - počkejte, půjdete pod balkon... Ne!

Volám z auta vrchní. 

- Co to mělo znamenat?! 

- Ale nerozčilujte se, vy jste neřekla, že přivezete papír.

- Co lžete!! Vždyť kvůli papíru jsem přijela! Abyste mamce zas násilně svévolně neublížili. Viděla jsem hrozný obrázek na internetu. Ještě se tím MOC vytahuje. Dva ve štítech klečí na vyděšené babičce. Jedna ji drží pod krkem, druhá ruce. Tohle já nechci!! Zítra na skypu přinesete tu vaši kopii a necháte ji mamce PO-DE-PSAT!

Mašinérie jede! KHS dá DOPORUČENÍ!!! Rada kraje dá befel. Už se vytváří ohnisko. I pomeranč má kovid!

- Tak to vytisknete znovu?
- V žádném případě!!! Vidíte, jak si nerozumíme??? Řekla jsem, že během skypu mamce řeknu, aby podepsala svou ochranu!! A vy ji VYTISKNETE. Já nebudu zas čekat tři čtvrti hodiny, abych se dozvěděla:

- My jsme jí to dvě vysvětlovaly!!  Ale ona nechtěla podepsat. Že tomu nerozumí. Vy manipulátoři! Jasně jsem vám řekla, abyste jí přečetli jen dva řádky a tam dala čitelný podpis. Co si mám o tom nečitelném klubíčku myslet?!

- Až přijedeme domů, skočíme do bazénu. 

- Já se nebudu koupat. 

- A proč máš s sebou kruh?

- Aha, tak to se budu koupat. 

 Napít!! Dehydrované!!! Koho to zajímá?! Brambory na páru, zeleninu. Krůtí maso. 

- Chceš okurkový salát se smetanou nebo  se zálivkou?

- Se zálivkou. 

- V neděli jsi chtěla se smetanou!

- To jsem si chtěla jen vyzkoušet!

OK. Tak sobě se smetanou. Jí se zálivkou. Tři hodiny. A já se tu plácám v kuchyni. Dnes mi stálo podnikání. Venku konečně horký den! Za chvíli zas přiletí letadla... Taky jo. Zatáhlo se. 

Už jsou tady rodiče malé. A cítí oporu. Okamžitě mění chování. Dávám jí na talířek.

- Chceš klubíčko špenátu?

Kýve. Miluje mou špenátovou polévku, miluje můj špenát. Vždy dává palec nahoru. Jenže maminka rychle zasáhne:

- Ona špenát nejí!

Vrchol pro starou školu. Tohle se u nás doma NESMĚLO VYSLOVIT! Jedlo se vše! Ne! Už toho mám fakt plné vinty. Takže malá rozhoduje, jestli, kdy a co bude nebo nebude obědvat? Smetám její talířek zpátky do hrnce. Obědvám. Světe, mám tě dost!

Nakládám okurky. Jedu do baráčku. Nájemníci - poslední báglíky. Přírodní lidé. Sice nám nechali velké pavučiny, prý už měsíc budovali roubenku. Předáváte přece dům! Chjo. Jsou milí, byli milí, narodil se jim u nás Věnceslávek. Beru klíče, ještě procházíme dům. Zapomněla jsem zkontrolovat umyté WC. Zítra se budu divit. Nic.

- Jak se vám tu bydlelo?

- Výborně! Moc hezky. Jdeme na větší samotu! Tady máte! :-) 

Dostala jsem skleničku zavařeniny. Paní na etikety vždy píše nádherná poselství, slova, přání. Děkuji. A já pro ni měla měsíc marmeládku. 

Maminka: 

- Popelnici vám za čtrnáct dnů vytáhnu; budu tu na poště uklízet.

- Budete dojíždět z Hradce?

- Teď jsem dojížděla do Hradce. Je to stejná cesta.

Ještě si nechává věci v garáži. Děkuji za popelnici. Dnes ji vyvezli. Ale už je zase plná. Zapomněla bych při příštím svozu na ni. Loučím se. Mají tu odvoz majitele roubenky v Českém ráji. Až ji opraví, maminka se nastěhuje za nimi.

Nezapomenu-li, marmeládku pro mladou paní donesu na poštu... Před domem na obloze nacvičují letadla formace. Oči mi lezou z důlků. Než začnu točit, je po extempore. Mami, mělas tu kouzelný výhled. Na obzoru zvláštní mraky. Pán říká:

- Jako by tam byly ledovce, viďte?

Sedám do auta. Dům už je rozkopán. Instaluje se nová elektřina. Budu mít práci. To bude mytí. Ale až po výměně oken. Jedu do Josefova, odbočuji směrem k letišti. Se sebou je mi hezky. Jsem si skvělou společností. - Tady mě Iva vodila do školky. Tudy já holky. Kolem výrobny cukroví. Paní Matějovská na nás čekávala, vždy nám dala laskonku do ruky. Támhle bydlel dědek Skořepa. Nemluvil, nemyl se, sbíral uhlí. Pískal. Josefovská figurka. Zemřel v nemocnici, když z něj oloupali špínu. Jako děti jsme se ho bály.

 Tohohle domu - jak to, že jsem si ho nikdy nevšimla? Tady bydlela ředitelka naší školy Marta Lindrová. Měli jsme na úvodní stránce v sešitě dějepisu papírovou vlaječku s trnovou korunou a nápisem Pravda vítězí. Byla odejita do důchodu. Její muž pánský krejčí. Šil mi tesilové kalhoty a kraťasy... Hodní lidé. Bydleli v tomhle hezkém domě. Že jsem si ho nikdy neprohlédla. Jedu za město. Letadla už s nácvikem skončila. Přede mnou odbočuje dodávka. Dává přednost. Musím brzdit. Objíždím ji zprava. Ne, tak nepojedu ven z města. Socialistická stavba budovy JZD za městem moderně přestavěná. Prohlížím si nový vzhled. Originální. Vjíždím do zákazu. Do polí. Na polní cestě tu mladá cikánská rodina trhá špendlíky. Zastavuji.

- Kam ta cesta vede?

- Jen do polí. 

- Mohu si taky natrhat?

Usmáli se. Nedůvěřivě. Jsou mladí, mají dva hezké kluky. Jeden má copánek, vypadá jak holčička. Mluvím na ně. Hoch se nedovyučil opravářem zemědělských strojů. Hubený. Mámím z něj jméno. Znám tu rodinu. Paní - hezká - na MD. Taky nedovyučená. Pán denně dojíždí do Deštné za prací. Opravují tam hotel. Mlsám špendlíky. Slunce je zas zataženo. Loučím se. Jsou tiší. Nejsou jako ti vyřvavači, kteří se okolo nás vracejí z koupaliště.

Cestou z polí si všímám u bývalého JZD pozemku s dětským hřištěm s lany, kládami... Dobré. Tady vedla cesta z promenád, ne? Jedu domů; k Petrouškovi. Slyším, jak volá malíře. Sjednává zedníka. Koordinuje. Volá synovci - elektrikáři. Zjišťuje, kdy bude hotov. Smlouvá, kdy nastoupí zedník, kdy malíř.

- A teď jdeme do bazénu. Pojď. Užijeme si to. Sami! Jsi příliš hodná!!

Mácháme se. Povídáme. Hodnotíme. Žaluji. Chodívala jsem žalovat k mamince. Od ní se mi šlo lehčeji. Ztratila jsem tu očistnou možnost. 

- Peťuš, našla jsem v domečku lístek od soudu. Nedali mi ho. Prý zapomněli. Adresovali to mamince domů!! Pitomci. Zvůle státu. Mamka má trvalé bydliště v okrese Náchod. Ale znesvéprávnění předali nelogicky do okresu Hradec, podle místa DD. Nechápu. A z Hradce mamku obeslali domů. Taky pitomci. Takže dopis se vrátil. Péťo! To je bordel. Já jsem tak ráda, že tě mám. Co bych si bez tebe počala!

Paní homeopatka mi radila:

- Když budete cítit ohroženou dráhu jater, vezměte si...

Beru pod jazyk. Jdu zalít rajčata. Otrhat. Cítím v duši klid, mír, pohodu. Ať mi celý svět vleze na záda. Dráha jater dnes dostala na zadel. Tělo se zakyselilo. No jo, no. Nikdo mě ráno nevaroval. Nemám věšteckou kouli. Je potřeba se naučit zažívat i tyhle sra*ky. Děkuji za zkušenost. A za sílu. A za lásku. 

Dobrou noc!