Další bezstarostný se sluncem nejen nad hlavou :-)

07.09.2020

Žok na parapet. Pouštím žok dovnitř. Smetanu... Jdu si dokoukat Kymaticu. Micinka využívá otevřené okno. Obere ze sebe jehličí, nechá mi ho k úklidu. Hovíme si. Ona na okně; já v posteli. Slastný život. FB mi ukázal vzpomínku. Před dvěma lety jsem vzdala hold Helence Heclové:

Heli, ve FB vzpomínkách se mi dnes objevilo pro mě hezké počteníčko. To jsme stála před založením blogu, abych byla nezávislá na FB a jeho náladách. Asi se to sem nehodí v té bouři velkých věcí, které se v tomto roce hřmotně daly opravdu už do pohybu. Je to taková nicotnost. Ale dám Ti ji sem, protože díky Tobě denně probírám své kroky, činy, rozhovory a jak píšeš, je to léčebné... Ve svých 64 letech mám už asi 75. deník - jsou to krátké poznámky. Počasí, kdo, co, co moje duše... Tak tady je to mé počtení ze 7.9.2018 - kde by se nám tam snilo o dnešku... Třeba si někdo z řádků něco vybere:
Irena Hrobská
7. září 2018 •
Helena Heclová Dobře děláte, že si to takto píšete :-). Je to jedno z duchovních cvičení... každý večer si vzpomenout na vše, co jsme přes den dělali. Co já bych na včerejšek napsala? Probudila jsem se, dala si kafe, odvezla dceru na nádraží, vrátila se, pak psala až do čtyř horoskopy, pak zavařovala, vykoupala se a šla spát :-).
Odpověď:
Helenko, Vy zas máte obrovskou, ale nekonečnou slovní zásobu a um vysvětlit takové to těžké - jako např. lunární a sluneční princip, Vaše rozbory pohádek - unikát. Už jen ty názvy - já to neznala - Šel tam, nevím kam :-) návrat k původním slovanským nezprzněným pohádkám. Stará archetypální symbolika...
Asi před rokem dvěma jsem volala dr. Svobodovi na Ostravskou univerzitu. Asi před 15 lety jsem s ním byla na třech víkendech ředitelů škol. Byla to nádherná řádka příkladů z psychologické praxe. Měl s s sebou dětskou psychiatričku, krásně se doplňovali.
Během života mám asi tři hromádky nezapomenutelných snů s jednou tematikou - 1. pavouci, chobotnice, střihavky, 2. hotely, obydlí, domy, pokoje, 3. cesty, cestičky, pěšinky. V době hotelů a nočních zkoumání obydlí jsem se podruhé vdala - za týden po posledním školicím víkendu. Měla jsem sny, kdy jsem procházela hotely, domy, byty, dokonce jsem si doletěla dopředu do penzionu, kde jsme měli trávit poslední vzdělávací víkend. Byla jsem zvědavá, jaký tam mají nábytek, zařízení pokojů. První dva víkendy jsme se sešli v Horizontu v Peci. Třetí víkend - penzion za Phou. Zajímal mě nábytek. :-) Netrefila jsem se. Ve snu byl starý, klasický. Co tahle skupina domových bytových snů znamenala? Dr. Svoboda mi vysvětlil:
- Ireno, chystáte se k rituálu. Za týden se vdáte. Mozek v noci přerovnává přihrádky, rovná, hodnotí... Chystáte se odložit své jméno a přijmout nové. Ty sny skončí. Po tom rituálu. 

Pak už jsem nikdy nezkoumala v noci obydlí, neprocházela jsem nekonečné hotelové pokoje. Sny skončily.
Na tom posledním víkendu nám dal za úkol, vybrat si jednu hrdinku pohádky. Jasně - archetypy žen. Karkule, Popelka, Maruška, holky, co vypadají, že jsou slabé, ale jdou za svým cílem. Silné ženy. Já, protože neumím malovat, vzala jsem to podle snadnosti :-) Nakreslila jsem Popelku vykloněnou ven z okna, z místnosti; česala si dlouhé krásné zlaté vlasy zlatým hřebenem; na parapetu stály květináče s kvetoucími kytkami; holoubci přilétali k oknu, kroužili. Nádherná selanka.V tom telefonním rozhovoru jsem si oživila sebe samu:
- Co vám říká symbol vlasy?
- Samson, Dalila.
- Kde měl sílu?
- Ve vlasech. Ona mu tu sílu vzala. Ustřihla je.
- Ano, a Vy se nemůžete lidem dát celá. Vy jste silná. V Orlických horách je přísloví: Nejprve se najez sám a teprve pak půjč lžíci. Vy jim shora házíte sílu, sama jste silná, ale vlasy držíte ve svých rukou...Sílu jim házíte dolů po troškách... Abyste se neoslabila.
Nikdy bych neuměla rozklíčovat svou kresbu. Myslela jsem si, že jsem ta šedá, ubohá Popelečka. A ejhle, charakterizovala jsem se nevědomky jako mimořádně silná holka.
Mimochodem - asi před dvěma lety jsem se chystala na odchod do důchodu. Bože, já jsem stále v noci viděla cesty, asfaltku k hranici na Náchod do Polska, taky u té silnice byl takový jako improvizovaný dřevěný parket, jasně, že tam není. Vystoupila jsem z té mezinárodní cesty, začalo pršet, sněžit, schovala jsem se pod přístřešek toho parketu... Bylo to ve vesnici, kde jsem naposledy řídila asi osm let školu. V té vesnici jsem šla do kopce po krásné cestě nahoru k obzoru, tam jsem očekávala moře :-) Cesta byla dlážděna kameny jako u moře, nějakým vápencem, nebo pískovcem? Nikdy jsem nenahlédla, co je za tím obzorem. V té škole jsem kdysi druhý a třetí rok své kariéry učila. Byla tam skvělá ředitelka, která mě "vyučila". Už jsem tu o ní psala. Sice komunistka, ale milovala jsem ji až do její smrti. A v té době snů mi umřela. Bylo to jakési symbolické propojení. Tam jsi svou kariéru začínala, taky ukončila. Snad jsem si své cestovní chodící pěšinkové sny vysvětlila správně. Logicky.
A Vy tohle na Svobodném vysílači i na Příznacích transformace učíte lidi. Děkujeme!!!

7.9.2020 Doplňuji něco z rozhovoru s dr. Svobodou z OU. Ptala jsem se ho na sny. Vysvětlil. Na závěr řekl moudrost z podhůří Orlických hor: Nejdříve se najez, pak půjč lžíci, jinak bude ti po právu odebrána. Odborně - každý máme své interakční pole. Lidé chtějí impulz. Řekl mi, že já nabízím vstup do svého interakčního pole. Jsem inspirací. Když jsem si rozhovor dnes znovu po čtyřech letech poslouchala, znovu pro mě objevné.

Srovnala jsem si tři období a tři druhy snů. (Nemohu zapomenout na sny po seznámení s Petrouškem; budilo mě prudce bušící srdce. Jednou mi do postele lezlo chapadlo chobotnice. Brr. Jednou na Štrbském Plese jsem vystřelila z postele - nad hlavou viseli asi třiceticentimetroví černí pavouci s obrovskýma chlupatýma nohama. Zavěšení na tlustém provazu. Jednou jsem se vysoukala v noci z postele. Uprostřed postelí cákal vodotrysk střihavek, pavouků, hnusáků. Vběhla jsem do náruče Petrouškovi. Šel si lehnout. Asi pět těchhle snů odeznělo. Pamatuji si je. Čištění duše. Další dvě skupiny snů viz výše.)

Udělala jsem si v hlavě inventuru. Bude ještě čtvrtá skupina snů?

Půl dvanácté. Telefon. Peťulka si dělá legraci:

- Nevzbudil jsem Tě?

- Peťuš, já si tu trávím dopoledne sama se sebou. Poslechla jsem si rozhovor s dr. Svobodou před čtyřmi lety. Poučné. Zkoumám tu sny... Symboliku.

- A cos dělala ve tři čtvrti na čtyři. Vypli proud, volal jsem na pult.

- Zjistila jsem to na troubě. Přenastavila jsem jí čas.

- A co se ti v noci zdálo? Naříkalas.

- Jo, máš pravdu. Vybavuji si, když to říkáš. Něco hrozného. Ale neumím si už vzpomenout.

- Jsem tě utišil, a znovu jsi naříkala.

- Hm, podvědomí. Co to asi bylo? Je mi i teď do breku. Vzpomínám si, že jsem tě vnímala, že jsi mě tišil. A vím, že jsem naříkala.

- No a pak ještě znovu.

- To už nevím.

Snažím se vzpomenout, co se ve snu odehrávalo. Nějaký rybník nebo voda... Nevím. Škoda, že se do toho svého počítače v hlavě neumím podívat. Ráda bych do té noci nahlédla. Opravila, co je třeba.

Běžím dnes na rozhraní Josefova a Jaroměře. Zahnu na stezku na protějším břehu. Oběhnu Jaroměř. Svůj plán 6100 kroků nezvyšuji. Paty mě bolí. Soustředím se na špičky... Něco dělám špatně. Vidím mezi mosty a za mostem blikadla. Dlouhá šňůra aut. Provoz stojí. Že bych se ve fosforeskujících oranžových šortkách a sportovní podprsence chtěla producírovat, to ne. Zapínám si bundičku. Klušu. Uběhla jsem dlouhý kus cesty. Až za Josefovem fu, fu, fu - vyfukuji hluboce vzduch. Nabírám do plic čistý. Běžím druhý týden. Zdrhla jsem z provozu. Uběhla jsem velký kus. Běžím okolo řeky. Přes vodu moje louka na běžkách. První den běhání jsem se tam vydala okolo kukuřičného pole. Vyhýbám se betonu, běžím po travnatém okraji. Jeřabina. Fotím daleko, daleko v průhledu - krásku s modrými obroučkami od brýlí. 


Kochám se , kochám. Nad hlavou něco šustí v koruně jeřabinky. Kos? Nebo špaček? Ten už snad odletěl. A druhý. A třetí. Ptačí hoši hodují, vůbec jim pod stromem nevadím. Dobíhám ke Karose. Jmenuje se Karsit. A už to není státní podnik. Počítám, že třicet let. Tehdy byly státní podniky rozkradeny. Ježiš - co to počítač píše? Zprivatizovány přece. Už už chci zahnout přes most nahoru okolo jídelny. Mrkám na kroky. Holka - máš před sebou ještě jednu třetinu. Klušu k základům chrámu sv. Mikuláše. Majestátní. Jak to dokázali? Hm. Fotím, fotím... Dívám se zespodu nahoru na cestu, po níž jezdím, chodím. Tady dole jsem podruhé v životě. Poprvé loni autem. Neměla jsem čas se moc rozhlížet; zastavit na zúžené cestě nešlo. Dnes se tu mám možnost potulovat. Něčím mi to asociuje Goglarova Stínadla. Prohlížím si domy. Aha, takhle vypadají zezadu. Znám je jen z ulice. Perníkové domečky. Hm, krása. Středověk. Snoubí se s novodobou architekturou. Už se blížím k mostu mezi školou Na Ostrově a náměstím. Tam nechci. Vracím se zpět. Vila Mařenka. Hm, doma si prohlížím obrázek. Spekuluji, jestli 1910 nebo 1916. Soudím, že asi před válkou... Ve válce chyběli řemeslníci. Češi, protože měli mozky, dávali je sloužit na lodě. Tam se jejich důmysl uplatnil. Vracím se po známé cestě nahoru na Ptáka. Znovu se dívám na dvojici funkcionalistických vil. Zprava mají kruhový tvar. Ale zleva - přísně strohé. Máme to tu krásné. Jé a moje kráska! Fotila jsem ji dnes z dálky. Mávala na mě. Jediná - všimla jsem si jí.

Doma. Petroušek přišel. Jde stříhat další hromadu ořezaných větví ze smrků. Dnes TSM vyvezli bioodpad. To máme dobře zařízeno v našem městě. Chjo, hlavně aby to vydrželo. Stará ředitelka - žena, odbornice a člověk s duší na správném místě. Ta se mi moc líbila ve fci. Uvidíme nové koště, co nám tu předvede. Z cizího města...

Jedu za maminkou. Zas jdou kolem holčičky s vlčáčkem Doníkem. Kouše do všeho. Maminka se ho lekla. Odstrkuje ho. Prý ji bafnul. Ale to on z rozmaru. Ptám se holčiček, co mají raději. Jestli chodit do školy nebo se učit doma. Rozkošná malá čtvrťačka raději doma. Prý se mohla dospat. Chápu. Byla pánem svého času. Rozumím. Dvě starší holčenky jsou rády, že chodí do školy fyzicky. Prý toho bylo hrozně moc.

Sedím s maminkou na zídce. Zebe mě zadek. Budu si muset začít nosit deku. Jahody se zlatým medem. Směs kurkumy a medu. Kousíček oplatky. Jeden mátový bonbon. Všímám si, že pije z hrnečku oběma rukama.

- Mami, takhle ne. Hrneček oběma drží děti. Vrať se zase zpátky k pití jednou rukou.

- To neudržím.

Je fakt, že má zmasírované ruce. Může se jí to klouzat. Ale je to výmluva.

- Mami, nahni hrneček.

- To nedokážu.

- Jo, dokážeš. Protože jsi šikovná, víš?

Jasně. Zvládla to. Už je tu Tomášek.

- Tomáši, prosím vás, nacvičovali jsme pití jednou rukou. Buďte tak hodný, choďte s ní a cvičte.

Tomáš je bezva chlap. To není:

- Když ona maminka nechce.

- Jo, chodíme.

- A odpustíte jí, pokud by vám nadávala?

- Jasně.

Různé typy rozhovorů. Různé typy lidí. Různé typy přístupů k lidem. A taky k práci. Zapojí-li se mozek, člověka lehce motivuji. Jak malé dítě. Když se nechce, tak to nejde, že jo?

Přišlo mi na mysl, jak mě minulý týden potkala o dvacet let mladší kolegyně.

- Ireno, vzpomínali jsme na tebe. Irena, to byla Učitelka!

- No jo, Irena, taková se už nenarodí.

Co na mně bylo exkluzivního? Láska ke své profesi. Láska k dětem. Profesionalita. Přístup k jednotlivci. Ale jak píše Maruška Toráňová. Učitelství - jo, musí se vystudovat. Aby měl člověk diplom s kulatým razítkem. Ale naučit SE TO NEDÁ! A tak to je. Buď člověka okouzlím, motivuji, aby chtěl - mají přece příběhy rodin zapsané, že?! Tak si jdu přečíst do sešitu: Dcera ji vozí na pedikúru. Dcera ji vozí ke kadeřníkovi. Aha, tam je zájem, aby maminka došla aspoň k autu. Už jsem tím vysvětlováním unavená. A dělám si svou upřímností, svou radou nepřátele. Přijde čas...

Domů. Stavuji se v Lidlu. Na růžové gumovky. Beru si je ozkoušet domů. Petroušek se diví. Prý už mám modré. No mám, ale ty už se nelesknou a jsou modré. A tyhle jsou elegantní. A lesklé. A růžové. :-) 

- Proč jsi tak naříkala? Mohla bys mi říct. Dvakrát jsem tě chlácholil.

- Ukaž, jak jsem skučela.

Předvádí můj smutek ve snu. To by mě zajímalo, co mě tak roztesknilo. Ve snu. Nějaká příprava?

Klientka. Zvadlá. Otrávená životem. Tak to ne. Dávám jí impulz. Vyprávím, jak jsem dopoledne poslouchala svůj rozhovor s dr. Svobodou. Dali jí fci. Změnili směny. - To už minule. Její otrávenost, únava, uondanost - trvají.

- Tak oni ti dali důvěru, a ty si jí nevážíš. Nemohli to dát na krk nějaké mladé rozjívené.

- Ale nemohu chodit na odpolední, mám pořád ranní!

- To je výhoda. Protože v noci se spí, víš?

Směje se. Odchází jak sluníčko.

- Nezapomeň, příště chci vidět výsledky. Do tří měsíců i ty i já změníme něco k lepšímu. Obě! A žádné výmluvy! To jsou berličky. To my nepotřebujeme. Žijeme za sebe. 

Večeře. Smaženice.

- To je dost, že tě to napadlo!

Řehtám se.

- No, a napadlo mě, že se navečeříme venku!

To on nerad. Ale večeříme venku. Vedle sebe. Miluji ho. Dozvídám se tolik novostí. Dnes byl na melouchu u Oliny. Olina je asi o osm devět let starší. Chodila na gympl. Ale minuly jsme se. Když měla syna, chodila jsem ke Kulatce hrát s ní badminton.

- Měla tam nepředstavitelný čurbes. Na dvoře za čtyřicet let - taky bordel.

- Ale ona byla hodná. A její maminka taky. A tatínek chlastal. Měl červený nos.

- No pozor, to byl excelentní (řekl profesi). Olina povídala, že jí umřel syn.

- Prosím tě! Pamatuji si, když se narodil. A jak?

- To nevím. Ale prý už měsíc jen brečí.

- Bože! To je hrůza! Blonďáček... Ses měl zeptat! Utěšit ji. Posílit. 

Ještě sedíme. Povídáme. Končí:

- Ještě že tě mám!

Opakuje mou dennodenní mantru. Ó, je příjemné ji slyšet z jeho úst.

Po večeři slyším z koupelny.

- Dědku, ty seš z těch stromů tak unavenej. A ještě Tě budou honit po horách. Dnes Česko - Skotsko. To budu mít zákaz od osmi do deset, viď? To vždycky říkala Venuška: Ty blááázne!

Jj, to mamka říkávala. Ve dvacet konzultace. Po ní ještě připojení do marketingové skupiny. Konec.

Sedám k ntb. Napsala jsem dnes rámeček:

- Státe, mám vysokou imunitu, mám kondici! Nevěřím na kovid. Roušku nenosím! Neutrácejte za mě! Zrušte roušky! Jsou zbytečné!!!

A ještě jeden - pro jistotu: :-) :-) :-) 

- Nechci roušku, nechci respirátor. Není potřeba. Jak může pošta znát mou adresu?! Platí tu GDPR? To je chaos. Nechci napsat bordel!

Sdílení, lajky, ohlasy. Večer nekonečný ping pong na FB s onkologickou Janičkou - rouška ne, ale jo, rouška ne, ale pro onkologické ano. Ne, rouška ne. Nasázím tam pro onkologicky nemocnou Janičku řadu rozhovorů s onkologem prof.  Žaloudíkem. To je přece autorita! Reaguji:

- Ať si roušky nosí, kdo chce. Já píšu za sebe!

Irena Hrobská Přesně tak. Teď jsem to tady předčítala dceři. Povídala - ať si roušky nosí, kdo potřebuje. Opáčila jsem: A kolik tu bylo loni lidí v rouškách?!!! Ani jeden! - Dala mi za pravdu. Je to jen o psychice člověka. Bojíte se chemtrails? Víte, co shazují? Spory plísní zárodky nemocí, před dvěma lety to byl pásový opar nebo nějaké druhy miniklíšťounů... A nikdo nic. Proč lidi nenosí už třicet let roušky, co Havel bez našeho vědomí dal svým podpisem souhlas, aby nás tu ničili?!! Kde byli rouškaři? Ale jakmile to řeknou v televizi - šup, všichni do roušek. A jakou má rouška technickou vybavenost, podobu? Parametry?! To jako myslíte, že celodenní hadr pomůže? Prof. Žaloudík už to všem - VŠEM - xKRÁT VYSVĚTLOVAL. Fakt rouška NEPOMŮŽE!!! Virus má menší rozměr než dírky v tkanině.

Umlácena argumenty. Doufám. Ne - fakt odpověď - to by se z toho jeden picnul:

Janička Eliska Irena Hrobská Havel byl kretén ten mě vůbec nezajímá 

My o rouškách, ona o Havlovi. Za každou cenu diskutovat a na mé zdi prosazovat svůj názor. Ireno, nevykopej ji... Je přece NEmocná. 

Irena Hrobská Kdyby v TV řekli, že ochranou jsou dlouhé boty s bambulkou na špičce, že ta bambulka to do sebe všechno vstřebá, sázím se, že do dvou dnů uvidím boty z doby Karla IV. na všech nohou - no jo, ochrana je ochrana. :-)

Tak aspoň ještě jeden pokus od odbornice a milovnice ucpaných dýchacích cest!:

Janička Eliska Irena Hrobská no zrovna vy co navstevujete svou matku byste ji měla chránit a tu roušku mít

Irena Hrobská Janička Eliska Ne! V žádném případě! To určitě, aby ztratila imunitu. Ne!!!

Jádyjádyjádyjády - dobrou noc!

A tečka!