Další brigádnický

Musím vylézt. Stihnout vše do půl jedenácté - pak vypínají do půl páté proud. Horký čaj v termosce, v termolahvi,, horká voda v malé termosce Herbalife, druhá termoláhev... Objednávka z katalogu. Musím ji vypravit do deseti, aby zítra byla u zákazníka. Až zapnou proud, opozdila by se o den. Deset. Už? Skyp s maminkou. Nahrávám. Kolem mamky kosmonauté. Kdo koho chrání? Trapné. Nejtrapnější divadlo KHS a MZ. Mučí klienty, rodinné příslušníky, personál. Teror! Zvůle moci. Dýchají to své a ještě jsou pod plexisklem. Ale zas trošku zhubnou - mají zábaly z netkané textilie. V tom se člověk v tomhle vedru ohřeje.

Paní koordinační - poprvé v práci. Nese papír s odmítnutím zásahů do maminčina těla.

- Ahoj mami, prosím tě, poslala jsem ti včera papír... 

Mamka stejně intuitivně - jak mi psala Marienka - nechtěla nic podepsat. 

- Tužka nepíše.

- Jen ji nakloňte. Táák, ó, n... Ještě Věnceslava?

- Ne, stačí. 

Maminka smolí písmenka... Ach jo, nejvyšší čas k znesvéprávnění. Díky Mengelce. I špatná rozhodnutí mohou být dobrá. Vlastně DĚKUJI.

Maminka má čaj. Studený. Horký čaj v zimě zahřeje, v létě aktivizuje chladicí receptory. Čidla hlásí do mozku ohřátí organismu. Mozek přikazuje: Chladíme, nebezpečí přehřátí! Chladíme! - Aspoň studený. Nesmím myslet na to, jak by bylo dobře mamince v její chaloupce.

- Mami, žádné očkování!!

- Jenže ten člověk, když k němu jdou, tak to neví, a oni ho přinutí.

Jak může mít nevědomá maminka tuhle jasnou myšlenku.

Mamince vyprávím o nové elektřině, o binci v domečku, o výměně oken. Maminka děkuje za zvelebování. Dělala to celý život... Nejprve vyměnila jižní okno. Už tam je takových dobrých padesát let. Pak nám lehl plot. Pak podřízla dům. Pan Verner - zedník - vylil krásnou zásep... Poslední její investice - nové domovní dveře... Od truhláře ve Vlkově... 

- Máš ještě průjem?

- Nemám.

- Mamko, poslala jsem ti tam guaranku, ta je na, na, na...

- Na průjem.

 -Jo. A borůvky ti dali?

- Nedali. Ty jsem viděla tak v lese.

- Dali. Máš modrou pusu. Vzpomeň si.

Ne, nevěří. Okolo ní kmitají pečovatelky... Mihla se mi tam paní Kučerová, ta, co hledá syny... Milánka a Vládíka... Jaruška šla kolem. Ofáčovanou tvář... Vždyť jim to nemění každé dvě hodiny, vždyť je to ZDRAVÍ ŠKODLIVÉ. Riziko. Navíc není nouzový stav. Roušky jsou jen doporučení!! K čemu to mají na těch tvářích? Aby se koza nažrala a vlk zůstal celý? Takhle postavené na hlavu to je - vím, nažere se vlk.

Na druhém počítači druhý skyp... Důležité informace. Fašistické divadlo už se probírá na ministerstvech... Znásilňování lidí začínají vnímat mocní; pondělní špejlování přes čáru. Nějaký Málek mi v poledne napsal, že si mám vzít maminku domů. Prý jsem nejhorší dcera. Tak pokud by mě někdo chtěl zranit, líp se netrefí. Homeopatika na dráhu jater!! Pojďte sem! Jsem jen slaboučký člověk, malý bojovník, zranitelná bytost... Už to funguje. Jo, jsem silná, cítím to. Umím nabrat energii. Ano. Ale lidská bezohlednost, hloupost, rychlé souzení - nezná mezí, ubližuje. Ten člověk má na prahu svého domova kupu hnoje. Chudák. Tak metá ze své nevymáchané pusy ty - jak říká Tomáš Marný - sračkomety. Jdi to metat na pole, ty chytráku. Nejsem prý jediná, koho soudí. Kdokoli jsi bez viny, HOĎ PO MNĚ KAMENEM.

Už je tu koordinační. Hlídám čas. V půl jedenácté bude cvak - začne pípat USB, bzukot v domě ztichne.

- Paní Hrobská, už musíme končit! Já to mám na minuty.

- A dost! Potřebuji vědět, jestli jste mamce dali dohromady zbytky všech jejích tyčinek, pišingrů, čokolád, mlsků  všuplíku! Má to tam rozčaněné a u nás se nic nevyhazuje! Včera jsem prosila, abyste jí vše posbírali na misku a dnes říkám, kostičky hořké čokolády jí nabídněte aktuálně. Taky mě zajímá, jestli má ještě v krabičce pytlíčky čaje! Nemám jinou šanci se dozvědět, půl roku jsem na pokoji nebyla. To se budu divit.

- Já vám to zjistím a zavolám.

Cvak. Konec. S druhým skypem se propojuji telefonem. Oběd. Nové maličkaté hlízky brambůrek ve slupce z páry ze včera zalévám horkou vodou z termosky, přidávám tři čtyři odměrky gurmánské rajské. Vychutnávám si oběd. Držím hezoučkou mističku s jídlem, dokoukávám Na střeše. Jak toho Mádleho naprosto nesnáším (ano, milujeme všechny lidi) za ty jeho podvraty s Issovou proti seniorům, tak režie, herecké výkony, scénář - všechno se mi líbí. Doporučuji ke stažení. Běžím si pro sklenici na borůvky. Míchám je do medu. Mamince. Nesvobodné. Omezené na právech. Omezené na duchu. Ale v podvědomí s nezměněnou inteligencí. Naturel změněn. Už to není ta veselá hovorná vtipná bytost... Už je to chemií utlumená zlomená smutná stařenka. Aby nám tu nerejdila na tom vozíku, že jo?!! Potřebuje pohladit po vlasech, opusinkovat, držet za ruku, obejmout. Kudla, jak to šmejdský systém NWO likviduje. Kolik lidí už umřelo na smutek. Z nevědomí - mysleli, že mladí zapomněli... Nezapomněli! Nikdy nezapomenou!! Ať jdou do háje režiséři tohohle tragikomického dííívadla, nelidského týraní. Poslední zastřešovač - přisluhovač - panáček v čele. Trafikant.

Telefon. Koordinační. Zrovna jsem na ni intenzivně myslela! Jaká synchronicita!! Neuvěřitelné. Čajíky už má jen tři. Čokoládku vybrali na talířek. Nejsem si jistá, jestli zbytek nevyházeli. To mě štve. Stačí jen dokouknout, tady je rozkousaná, tady taky zbytek - nabídnout. Ne. Čaníme, čaníme. Mamka se vždycky zlobila, že jsem něco rozčanila... To je hezké slovo. Neužívá se. A ještě šerádat. Taky se mě lidé ptají na jeho význam. Připomínám absenci pití! V DD zapisují pitný režim, ale včera zrovna u ruky čaj chyběl. Zapomněla jsem připomenout kapesník. Mamince tečou občas slzy. Utírá si nos do rukávu. Nejposlednější žebrák. Moje bohatá majetná maminka nemá kapesník. Měla hromadu, ale poztrácely se. Neřeším. Nejsou. Jestlipak mají školení ne na krákorán, ale na to, co je potřeba starému člověku zajistit, na co je asi rodina citlivá!!! Ne, koho to zajímá!! Pečovatelky kmitají, ale nemají čas na klienta. To by musel ředitel vyjednat brigádníky, že jo? Jenže to je práce navíc. Proč by to dělal? Trafika vynáší dost. - paní Vochcánková, to není pomlouvání, ano?! To je hold a poděkování pěšákům - pečovatelkám, uklizečkám atd. Na jejich práci stojí dům, víte? Nepracuje se tu koncepčně. Není vize. Ale bažení... Půjdeš, neboj!

- Papír s maminčiným podpisem máte u vrchní.

- Ne, ne, nebudu dnes čekat...

Ntb s sebou - nabít. Lavor, ocet, krabičku s rukavicemi - na nic, hadry, Leifheit na okna. Mám všechno? To poznám. Jedu do DD. Paní koordinační přiběhla, jak nejrychleji uměla.

- Papír s podpisem jsem zapomněla.

V kosmonautickém nepřirozeném bláznivém ohozu utíká nahoru...

Jedu k mamce. Zadem. Tudy jsem jezdívala na kole každé prázdniny do Fruty na brigádu. Bávávala jsem se panáků vysokého napětí. Přistávám u maminčina domečku. Netuším, že tu ztvrdnu tři hodiny. Jdu si umýt jedinou místnůstku, kde se nebude vyměňovat okno. Jediné zůstane špaletové.

Tak, copak tu najdu. Nájemníci byli skvělí. Přírodní. Hodní. Ale! V domečku dnes nepracuje elektrikář. Hned po něm - výměna oken. 

Proč nepřikryl plynová topidla?! To nenapadlo ani nájemníky?? Když doma jen maluji, přikrývám tělesa, lustry... Šetřím si následné mytí... Chráním svůj majetek. Náš lustr - půjčila jsem jim...Zapráskaný... Koupelna - jediná čistá místnost. Jenže!!! 

Obklady nebyly myté od jejich nalepení na zeď v lednu 2019. Omýt je, utřít, vyčistit okýnko, vytřít podlahu. 

Mezi mytím se vrhám na zápraží. Vytrhávám trávu z betonu. Mezi zápražím a domem - už vyhodilo první šlahounek psí víno. Ne, ne! Rvu, pleju, likviduju. Měním rukavice. Ručenky mě bolí. Bez pracovních rukavic. Že bychom natáhli nový beton? Zametám suché třešně. Ne ,vyloupl se hezký čistý starý chodníček. Spokojenost. Jdu na zámkovou dlažbu. Vyplet plevel Ať ji neničí! Tu dávala ještě maminka. Péťa tehdy sehnal a zaplatil dusací žábu. Dvacet centimetrů dlažby je už schováno pod nezametanou hlínou. Krásně se v ní daří zeleni. Rukama zdvihám trávní koberec, odkrývám dvacet centimetrů zarostlé plochy; škubu. Zelený kobereček pokládám na vydupanou část dvorku. Odkrytou dlažbu zametám. Hned je dvoreček krásnější, čistší. Stačilo zamést, vyčistit. Vracím se do koupelny. Obíhám ven při čištění okna. Nacházím škrabku. Jé, ta by se mi prve hodila. Jdu ještě začistit, odkrojit travičku. Čištění zopakuji po dešti. 

Zvenku je okno pod pavučinami. Omést.

 Odkrývám sklepní okénko s drátěným sklem. Na to se přece nesmí stoupat!!! Zamaskováno plechem. Asi od kamen. Počítání škod... Okénko do sklepa - nevím, která kjava ho produpla - drátěné sklo se přece nedá rozbít. Nedá? Ale dá. Omýt. Naložit do auta. Zítra ke sklenáři... Energie, peníze... Z cizího krev neteče. Hezky zakryto plechem. V zimě by měl mráz přístup... Tři hodiny dřiny, lilo ze mě... Jedna místnost a jedna zásep...

Popelnice vrchovatá. Našla jsem v ní bochníček zdravého chleba. Končím. Stěhuji do auta. Pojedu okolo naší dodavatelky vajec. Někde o ulici výš. Zvoním. Pán bere slepičkám. Na křižovatce jsem si vyfotila místo, kde ještě před šedesáti lety děti pásly kozy... Dnes bývalý vojenský útvar. Autopark.

Vytahuji z auta kýblíky, lavor... Petroušek se mnou špásuje zpoza rohu. Krásně se na mě směje. Radostně. Dotelefonovávám s Lindou. 

- Jsem tři minuty doma.

- Peťuš, tři hodiny...

Líčím, co jsem udělala. Chválí mě.

- Jdeme do bazénu, pojď.

V bazénu ve večerním sluníčku probíráme den. Hodnotíme dobu. Zahazování CHLEBA!! Věty - tohle ona nejí! Lidstvo je zmlsané. Ani korona ho nezastavila v jeho pýše.

- Uděláš něco k snědku?

Dnes ne koktejl. Na sádlo cibulku, papriku, žampionky, dva tři brambůrky, vajíčka, posypat bruscetou...

- Peťuš, jdeme ven?

- Já už nejdu. Jsem zalezlý v noře. To víš, musím vědět, co budou lhát. Pak tě informuji.

Nesu si talířek ven. Sklenici muškátu.

Hezký den. Se vším všudy. Musím se naučit přijímat urážení, nepochopení, souzení... No jo, soudí koho?!

Děkuji za pochopení. Za podporu! Za čtení!

Dobrou noc!