Další den končí... Byl krásný, srdečný, úspěšný

Stejně je to zázrak. Žít na Zemi. :-) Dennodenně se učit. Se učit. Se učit. :-) Ráno zasvítilo slunko. Zvláštní. Ráno se zasměje, pak ho přetáhnou a je pošmourno. Pokud je pošmourno. Včera svítilo jak divé až do západu. V devět začínám. Milá klientka. Hezká. Koneckonců mám všechny hezké klientky i klienty. Ve dvanáct, v jednu se chystám vyběhnout do polí. Povedlo se. Krásně mrzlo. Sluníčko ne a ne a ne se prohrábnout hradbou špíny. Mám čas dvě hodiny. 

Klušu, pozoruji, poslouchám ve sluchátkách Svobodný vysílač. Ovečky někde zabečely. Jedu okolo jejich přístřešku. Nahoře u cesty oplenduje beran. Určitě už jsou jehňátka na světě. Kachny nebo husy - teď nevím - jsou někde zalezlé. Klušu k viaduktu. Hradba stromů je za ním - na druhé louce. 

Pod viaduktem chybí sníh. Přeběhnout ten kousek. Klušu okolo vrostlých stromů - nádherných. Násep končí tunýlkem. Jedu-li autem, vždycky mžiknu dolů do luk. Tunýlek dělí Josefov a Jaroměř. Obě části mají čtvrť Ptáka. Střílelo se tam na ptáka. Nedovedu si to představit. Rakousko-uherské vojsko se cvičí na asfaltové holuby. Asi jsem to neviděla ani ve filmu. Nebo jo? Blížím se pod krásku s modrými obroučkami brýlí... Okolo březového lesíka musím promáčknout další stopu. Původní hnědne hlínou. Ještě chvíli ať sníh vydrží!! Dnes jsem tu teprve popáté. V dálce vidím paní s černým pejskem. Hraje si s ním, něco mu hází. Pejsek lítá jako divý. Dovádí.

Na konci lesíka v rohu se pravidelně bojím cedule - pozor pes! Nikdy nevím, kdy ta štěkající bestie prolomí mříž. Klušu, ani okem se tam nepodívám. Pán tam má i "monitorováno kamerovým systémem" a další cedule. Včera jsem zjistila, kdo tu buď bydlí nebo tráví volno. Pan vodoměrka. Pán, který desetiletí jezdí po Jaroměři a zapisuje vodu. Na kole. Milý, malý, veselý, starý. Včera si před chatičkou na kraji pole opravoval kolo. Se sluchátky jsem moc neslyšela, co volá. Něco jako že to je príma. Tak jsem jen slušně zahalekala - Ano, ano :-) Dnes pán zas něco venku kutil.

- Sněhu ubývá, že jo?

Zas jsem přesně netušila, co volá, ale zas jsem odpověděla něco jako, že to ještě jde.

Jedu okolo slepého ramena Labe. Dobíhám k Labi. Zastavuji se. Pozoruji stromy. Má se jim posílat láska. Nejen brát sílu. Prohlížím si jejich větve, jak jsou rostlé. Jeden kmen je v polovině zlomen. To už je asi dávno, koruna je odklizena. Černý pes s paničkou v dáli se potkali s kostkovanou bundou, připomíná mi na dálku řeznický kabátek, a jejím pejskem. Klušu dál od okraje pole. Je tam víc sněhu. Dobíhám zpátky k viaduktu. V rohu louky stojí kostkovaná bunda a asi šeltie. V pejscích se nevyznám. Přestávám se jich trošku bát. Setkávám se ZATÍM s přátelskými chlupáči. Abych to nezakřikla. Zastavuji. Táhnu foťák. Ptám se:

- Jak se jmenuje?

- Manfréd.

- Prosím?

- Fredy.

- Aha. Mohu si ji vyfotit? Je krásná.

- Můžete, je mu teprve rok a kus.

- Aha, štěňátko.

Pejsice, teda pejsák je přenádherný. Nechá se pohladit. Cítím klid, lásku, nebojím se.

- Fredy, tak se ještě jednou asi potkáme!

Běžím na druhý okruh. Ano, v úhlopříčném rohu se Fredy ke mně žene. Kostkovaná bunda s fousatou tváří se usmívá. Loučím se. Už se nepotkáme. Odcházejí mezi domy do sídliště. Jsem zas u zlomeného stromu. Přebíhám do sněhovější stopy. Co to tu bylo? Vracím se. Fotím prokouslý balonek. Vedle pírko. Skláním se. Mimo pírka se tu válí ptačí chmýříčko. A kousek dál další peří. Tady nějaký dravec zachránil slabého ptáčka před trápením. Nebo pes?

Pozoruji led na řece. Včera i dnes jsem přemýšlela, jestli by mě udržel. Loni pod parovodem bylo vidět stopy přes řeku. Letos si to nikdo nelajskl. Okolo viaduktu klušu potřetí. Mám ještě čas. Nejraději bych tu lítala až do večera. Nic mě nebolí. Trošku plecka. Naposledy a pod viaduktem dooběhnout krátkou, asi kilometrovou loučku. Vybíhám s lehkostí pruďák. Dnes ani včera tu nikdo nesáňkuje, nepekáčuje. Děti jsou asi v teple. Aby nenastydly. Ve sluchátkách poslouchám pořad z SV. Paní tam vysvětluje, jak se má chodit ven za každého počasí; prospívá to průduškám. Imunitě. DĚTI SI MAJÍ V ZIMĚ HRÁT VENKU. OTUŽOVAT SE. NEBÝT CHOULOSTIVÉ! I v zimě krátce obejít zahradu bosýma nohama. To někdy dělám. Vyběhnu ke krmítkům bosa ve sněhu. Moc hezké povídání nového studia Třinec. Hodně slovanská tematika. V poslední hodince paní vypráví o lněných, konopných, kopřivových látkách. Ramie je kopřivová látka. Máme se vracet k našim starým osvědčeným materiálům. Bavlna se dnes už pěstuje geneticky, zničilo se Aralské jezero. Bavlna devastuje svět. Navíc se bavlna točí z velmi krátkých vlasů. Špatně se spřádá. Je krátká. Dřív tu byla modrá pole lnu. Len a konopí nás energeticky podporuje a dobíjí. Odpuzuje vodu. V létě nás chladí, v zimě hřeje. Bavlna nasává vodu, je nám v ní v zimě zima. Do konopného povlečení nejde blecha, roztoč, nic. Na tělo máme nosit bílou barvu košilky, prádla. Barvička košilky má být maximálně s jemným krémovým nádechem. Pokud někdo nosí černé, rudé prádlo, vychyluje se rovnováha jeho těla. Zesiluje to čakru na místě oblečení. Košilka tělo zateplí. Teprve navrch se nosí šaty. Nemá se nosit sukně hned na tělo.  I ložní prádlo, prostěradlo by měly být bílé. Bílá je neutrální, má v sobě všechny barvy spektra. Nenarušuje. Děti mají barevné, divoké, červené povlečení. Narušuje to jejich energii. Děti jsou neklidné, protivné, špatně spávají. Staré látky praprababiček byly bílé - v posteli. (Ale moje babička měla červenobíle pruhované povlaky a modrobílé pruhy. Doma jsme měli všechna povlečení damašková bílá.)  Přímo na tělo se hodí konopí. ČR byla v 50. letech velmoc v kanafasu - a to je prý konopí. Kanafas se používal na ubrusy na stůl, povlaky, prostěradla, na okno. Zabraňuje nejen roztočům, brání i UV záření... Paní mluví o oblečení. Dnešní mužské i ženské šaty jsou příliš upnuté. Volný je sarafán. Slušivý. Výšivky byly pro přitahování energie. Máme si na místa, která nás bolí, třeba jen fixkou namalovat vlnovku nebo jen cik cak - přitáhne to energii. Kolem krku, lemy dole, u rukávů - tam se dělaly výšivky nejen kvůli ozdobě, ale i kvůli energii. (Logické - dírami odtéká síla.) O tom mluví také Věra Ovečková v nějakém díle Je čest být Slovanem.

Paní líčí pokus- jak malíř v experimentu maluje ženu za plentou, která se podle otázek popisuje. Pak přichází náhodný člověk a malíř znovu maluje ženu dle popisu náhodného člověka. Výsledek? Vždy ze dvou obrazů je hezčí ten druhý. My se vidíme ošklivěji. Druhý v nás vidí krásu. Krása - slabika ra, světlo, k - tedy ke světlu. Radiace světla. Ženy se vidí kritičtěji. jsme hezčí, než si to myslíme. Krása je síla hmoty. Moc hezká věta.

Obrovská kultura Evropa Asie neznala pět tisíc let slovo boj a válka.Nenacházejí se žádné zbraně, kostry... Pokud viděli, že se něco děje s přírodou, věděli, že něco narušili. Rychle napravovali...

Vyklusla jsem kopec. Konec poslechu. Civilizace. Petroušek už je doma.

Peťuš, dnes jenom 3 x 1,7 km a jeden kiláček malá louka plus cesta tam a zpátky. 

Rychle sportovní výživu a rebuild strength na obnovu svaloviny.

Volá paní, potřebuje vyživit dceru. Další a další telefonát. Před půl čtvrtou už mám být v domečku. Koupelna je hezky opravená. Zmizel milovaný brutar. Koupání v naší koupelně bývalo jak v lázních... Maminka měla vždy pytel nasekaných větviček - na jaře z prořezaných stromů. Stála jsem u špalku a sekala a sekala. Dnes větve vyvážíme do sběrného dvora. Asi to zas zavedu. Špalek máme. Nasekám si na zátop. Petroušek přivezl z mamčina domečku dva kyblíky naprosto suchých klacíků. Zatopeno raz dva tři. Díky, mami.

U domečku už čekají milí lidé. Kontaktujeme se od listopadu. Domeček se jim moc líbí. Komplikace - je to pro rodiče. Ti ještě netuší, že se mladí chtějí odstěhovat z města a shánějí pro ně domeček... Paní odněkud znám; s pánem jsme přišli na to, odkud se známe my dva. Jsou mi moc sympatičtí. Paní je sestra mé spolužačky z gymplu. Její sestra na sraz nedorazila. Dnes mi říkají, že se modlili, abychom se spolu nesetkaly. Civěla by prý, protože ani ona ještě netuší nic o jejich plánech.

- Tak to máte štěstí, že jsem se s nimi za ty tři měsíce někde nepotkala, hrnula bych se k nim.

Pokud to rodičům o víkendu řeknou, plácneme si. Je to mé velké přání. Líbil se jim sádek, zahrádka... Teď aby se to líbilo i rodičům.

Pokračuji dál k mamince. Telefon.

- Paní Hrobská, pamatujete si...

- Jasně, pamatuji, předevčírem :-)

- Bylo by možné vidět domeček?

- Bylo, právě z něj jedu. Ukazovala jsem ho...

Líčím poctivě situaci. Pánova přítelkyně přijede osmnáctého. Do té doby dávno budu vědět, jak to je.

- To je od vás seriozní přístup. Tak zavolám dva dny předem.

Loučíme se. Už jsem v Černožicích. Dnes si dovoluji jet výtahem. Mám naklusáno. Jinak schody poctivě vybíhám. Beru maminku, jedeme do pohádky. Koukat do krajiny jejího dětství. Překrásný výhled. Stavuji se pro křížovky v pokoji. Hledám malý bílý ručník. Neuhlídala jsem ho. Vytvořily se pro mě jedinou šatní lístky. Sice ex post - mamince skoro nic nezbylo, ale ať! Zrovna ten ručník tam nahlásím! Pokud se neobjeví, nebo bude zaprán, budu chtít proplatit škodu. Otevírám skříň. Překrásně srovnané komínky. Přenádherně vyrovnaný majeteček, teda zbyteček maminčina majetečku. To musím vyblejsknout. Vzorné :-) Vždycky chybí ručníky, halenky, kalhoty... Tentokráte vyloupili prádelnu. Tak aby nám to, pane řediteli, vydrželo. Máte na to, doufám, zápis.

- Mami, chceš si sednout ke mně na lavici nebo zůstaneš na vozíku?

- Já chci k tobě.

Přání plním. Mamince jsem vzala čaj v zajíčkovém hrnečku. Na stolečku v pokoji jsem vzala jednu ze dvou mandarinek. Naďoubanou. Dooloupávám. Kupodivu ji maminka snědla. Vytahuj z kabelky takový ten lehce loupací pomeranč. Vykusuji bílou dužinu. Mamince podstrkuji měsíček.

- Jé, to je kyselý.

- Já myslela ledový. Je dobrý, viď?

A znovu nabízím. Maminka z vděčnosti snědla půl pomeranče. Luštíme. Mamka zas ví taková slova, o jejichž existenci vysokoškolačka nemá ani tuchy. :-) To jsou paradoxy.

Setmělo se. Pouštím překrásnou prvorepublikovou V tom našem venkovským kostelíčku. Tu písničku si u nás mamka asi před třemi čtyřmi lety zanotovala. Melodie se mi líbila. Pídila jsem se, co to je. Ta dechárnová vtipná písnička chytá každého. Zpívám, maminka dozvukuje. Luštíme dál. Povídáme. Paní Jana servíruje. Sbírám se. Vezu maminku z pohádky. Paní Jana za námi nese talířek s rýží. Vracím křížovky do pokoje. Frčím s maminkou z části označené chodba střed (komické) do ratejny zvané společenská místnost.

Loučím se. Pusinkuji. Přeji všem dobrou noc!

Nákup. Domů. Petroušek je asi na sportu. Zima. Micka tluče.

- Micinko, musím zatopit. Pak dostaneš.

Náš dům je elektrický. Když vypnou proud, dům nebzučí. Dopřávám si ten přepych živého ohně. Obnáší to denní vybírání popela, čištění okýnka u kamen... Navážení dřeva. Taky skládání dřeva dvakrát třikrát v létě. Vše přijímám s láskou. Dnes v pořadu v lukách zazněla taky věta: Dřív v domě zněl smích, radost a byl tam otevřený živý oheň.

Soukup. Nějaký kandidující chytrolín poukazuje na naše kvalitní vysoké ploty. Prý to poukazuje na naši nevyspělost, nedemokratičnost a nesnášenlivost. To je vůl, jak anděl. Soukup to dovádí ad absurdum: Živé ploty okolo kasáren místo ostnáčů :-) 

Bylo to tu dnes hezké. 

Dobrou noc!