Další loučení

Ráno. Budík. Ještě chvíli si beru zapper. Telefon. Tak šup!

Venku sychravo. Prší. Beru bundu, čepici, vybíhám. Dnes půjdu na pohřeb synovcově tchýni. Hodná drobná milá veselá pozitivní radostná paní.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-15-rano

Běžím po mostě. Ó, dlaždiči se tu zase činí. Jsou šikovní, rychlí. Dlážděná cesta do pevnosti neobstojí pod koly těžkých nákladních aut. Na zpáteční cestě mě ten jeden zdraví. Děkujeme opomíjeným profesím. Dlaždiči, popeláři, jasně – hasiči a další… Řemeslníci – vzácný druh.

Vybíhám do svého kopce. Namoklo. Klouže se to moc. Nebezpečně. Nesmím se zastavit, jinak upadnu. Ireno, běž! Nahoře si trhám tři kaštanové svíce. Na limonádu. Vlastně běžím jen pro balíček do zásilkovny. Ale oběhnu půl města. Oblíbila jsem si běžet do koutku svého dětství. K Mrštníkům. Mám trasy kratší, delší, jak je potřebuji skombinovat. Včera jsem svůj plán šlapala skoro tři hodiny. Jenže dnes na to mám hodinu. Prší. Jdu mezi poli. Mezitím se snaží sluníčko. Jde mu to ztuha. Tady je krásně. Každý den tu slyším kukačku. V korunách stromů hnízdí různí ptáci. Hluk civilizace sem nedoléhá. Snažím se vyfotit krůpěje na pýrových listech. Ne. Nejde mi to. Ireno, spěchej. Nevadí mi hlemýždi. Prý do roku 1991 tu bydleli jen oni. Pak se sem zázračně nějak dostala ta hnědá… Sluníčko to myslí vážně. Mířím k zásilkovně. V ruce mám tři svíce kaštanů a ejhle! Na polní cestě u stromu první rozkvetlé černé bezy. Ty teprve pokvetou. Mají maličkatá poupátka. Předvoj beru.

Proti mně jede pohřební auto. Vím, koho veze a kam. Mijankovu tchýňku do Šporkovy kaple. Za hodinu tam bude rozloučení.

U zásilkovny mám plné ruce. Beru balíček. A teď – jak by to řekla mamka? Jedno karé domů.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-15-rychle-domu

Metoším jak nejrychleji to umím. Na mostě mě zdraví jeden z dlaždičů. Zarostlá tvář se na mě usmívá. Minulý týden předlažďovali druhou stranu mostu. Jenže jak dlouho dlažba obstojí před tíhou nákladních vozů!

Rychle sportovní výživu. Hup do sprchového koutu. Uzemňuji se. Abych měla emoce na uzdě. Namalovat, ustrojit. Volá mi květinářka:

- Zlato, stíháš?

- Ještě linky a řasy. Během deseti minut jedu. Poprosím tě, jestli bys vyběhla a kytici mi podala do auta.

- Zavolej.

Vyjíždím.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-15-cas-si-se-mnou-hraje

Už dlouho mi hodiny neukázaly nesmysl. 23:13. Čekám ještě ve dvoře, jestli nezachytím přeskočení času. Ani jsem si nevšimla, během minuty dvou 11:39. Když mě hodiny takhle zazlobí, vždycky je to, představím-li si ručičky na ciferníku, zhruba tak podobně. Dnes okolo půl dvanácté plus mínus. Petroušek říká, že je tam někde něco zapomenutého… V životě jsem nic takového neviděla. Aby se hodiny během minuty přeštělovaly.

- Jsem na mostě. Můžeš?

- Běžím!

Nahoře už vidím svou hodnou květinářku. Přechází přes cestu. Pokládá kytici na sedadlo. Děkuji. Jedu. Vím, že mám jet na úplný konec vesnice. Ve Šporkově kapli jsem byla několikrát. Jednou u ní zahajoval nezávislý originální divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten Theatrum Kuks. A hlavně před dekádami let, to to letí! si tu řekli své ano synovec Mijanek se svou hodnou ženou Radkou. S její maminkou se tu dnes loučíme. Snad jedu dobře. Stoupám uzoučkou cestičkou nahoru. Dovedla mě až ke kapli. Parkuji na trávě jako ostatní auta.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-15-okno-na-poslednim-rozlouceni

Z kaple zní tlumené tóny varhan. Přichází farář. Znám ho. Před rakví podobizna zesnulé. Dívám se na obrázek hodného člověka. Obřad začíná. Dozvídám se, že tady na tom kopečku vyrůstala. Malá všetečná holčička to prý byla. Chodila tu i do školy. No jo, to byly doby, kdy každá vesnice měla většinou na kopci postavenou školu. Ta se hrdě dívala dolů na cestu, do vsi, do krajiny. Prý si malou čečetku někdy pan ředitel bral domů k paní ředitelové, aby ji bavila. Pak chodila do měšťanky do pevnosti. Jí bylo osmdesát tři, mně je za dva měsíce sedmdesát, tak jsem měla třináct let za ní zpoždění. Protože jsem chodila do stejné školy. A pak vystudovala SEŠ v HK. Tam jsem skládala původně přijímací zkoušky. Přání maminky. Jenže na gymnázium, v té době ještě pravopisně pouze na gymnasium, mě přijali bez přijímacích zkoušek. Pan farář čte životopis. Se zájmem ho poslouchám. Vždycky když jsme se s Radkou a její maminkou potkaly, bylo to milé setkání. Mírná hodná přívětivá usměvavá bytost. Milovala kytky. I řezané i sázené. Uměla je pěstovat. Její poslední slova – kvete to, všechno to kvete. Ach, jak jí bylo. Prý ráda tancovala. Na tancovačce poznala svého Čestmíra. Ten odešel, je to tak tři roky. Celý obřad přenádherně doprovázel ředitel ZUŠ na varhany a jeho žena na housle. Jé, slyším známou písničku. Co to je? Babičko, nauč mě charleston. Mé dětství. Aha, tematicky vybraná píseň. Zahraná orchestrálně. Oba učitelé části mše zpívali. Nádherně. Překrásně. Bylo to dojemné. Celou dobu jsem stála. Na protějším okně jsem sledovala úsměvy sluníčka. Jak se rozzářilo, prošlo barevným sklem a obtisklo se na zeď. Krásné to bylo. Fotila jsem si okno několikrát. Můj telefon už nefotí krásně. Ale výjev byl skvělý.

Pro Mijanka i Radku těžké dny. Před týdnem ve středu na otočku na Slovensko na pohřeb tety. Vzápětí maminka… Pozoruji Ivu. Sedí vedle Mijanka. Pohublá. Ztrácí se mi před očima. Kde je má sestra? Celý život krásně naondulované vlasy. Dnes osmdesátiletý věchýtek. Ach!

Pan farář přirovnává život k vlaku. Na jednom nádraží se loučíme. Na dalším nás vítají… Je už v důchodu. Zítra to bude šest let, co maminka upadla. A následně zemřela. Tenhle pan farář jí také sloužil mši, jak si to přála. Z pohřbu mám klid v duši. Harmonické tiché rozloučení…

Jedu na nákup. U pokladny mi stojí košík. Jedu Ivě koupit hnojivo. Sahám kočkám po pamlscích. Jsem ve vteřině u pokladny. Před košík se mi cpe nějaký důchodce. Bože, důchodci i učitelé – to je šílenost.

- Pane, tady stojím já.

- To by moh říct každej. Si sem postavit košík a za půl hodiny přijít.

Chce se mi říct, že je debil. Dívám se jak nejpřísněji dokážu.

- Budeme tu plácat prázdnou slámu?

Mlčím. Ovládám se. On bublá. Ble ble ble. Kédy, kecy, prdy. Důchodce jako malé dítě. Takový typický. S tím bych nechtěla žít. Zapomněl na džentlmenství. Jela jsem domů na oběd. Měla jsem hlad. On měl zajisté pupík plný. A já patřím k důchodcům. Ach!

- Otevíráme pro vás pokladnu…

Dědek se přesunul tam. A slyším, jak tam zas kibicuje, že u pásu byl košík; a košík byl samotný, a že by si ho tam mohl postavit každý…

To bylo vesmírné cvičení. V tom jsem neobstála. Mamka by řekla: Dědek prašivej!

K autu jdu v lijáku. Přijíždím domů.

- Chceš pomoci?

Já mám doma džentlmena. A přitom je taky důchodce. Jenže na něm to není vidět. Nezdětinštěl. Možná je to tím, že se ještě stále realizuje. Že se nepere o kýblík a lopatičku. A neboří dětem bábovičky. Důchodci!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-05-15-po-desti-v-zahrade

Obědvám. Volám Ivě.

- Počkej, já si jdu ven zakouřit. Zavolej mně ještě jednou.

Volám.

- Ivo, jsi asi na karu, viď?

Přitaká.

- Tak já ti odvezu ta rajčata a petrželku zítra. A budeš to moci rovnou zasadit. Jo?

- To budeš hodná.

Vyřízeno. I já jsem po obědě. Po pozdním obědě. Žofie prý nese vodu. Vyšlo to. Zmrzlíci nesli zimu. A jejich kuchařka déšť.

Dnes jsme ochutnali šeříkovou. Krásně perlila. To udělal zázvorový urychlovač. Zakládám limonádu. Květy z kaštanu s květy černého bezu. Citron. A zázvorový urychlovač.

Večer. Sleduji film Tajný vzorec. Náhodně. Není to střílečka. Zahloubala jsem se. Fašouni jsou nalezlí všude. A to bylo natočeno v roce 1980. Se zájmem hledím, jak v té době my tady neinformovaná hovádka.

Tajný vzorec

Vyšetřování vraždy zavede losangeleského detektiva k tajemství z nacistických laboratoří – ke vzorci, který by mohl otřást světovým ropným průmyslem a pro jehož utajení jsou mocní ochotni zabíjet. Americko-německý politický thriller podle románu Stevea Shagana (1980).

Téma filmu – ano, platí i dnes. Dokonce žhavě. Ztrácejí se vědci. Odcházejí z domů bez klíčů, bez mobilů. Divné.

Západní dravci zůstanou dravci. Tatiana Micič v predikaci na květen prozradila, že vykořisťování Indie Anglií během tří set let dělá 42 bilionů dolarů.

Ptám se AI, proč mi nefunguje dobře FB. Radí mi. Asi má pravdu. Taky divné. Odborník z podpory se snažil. A AI mi radí ještě něco navíc.

Chtěla bych se vrátit do doby, kdy se všechno dalo do opravny. Nevyráběla se kvanta a kvanta. Neničila se příroda. Rádio jsme měli jedno celý život. Oblečení se zašívalo. Nebylo nic k sehnání. Mluvili jsme spolu. Četli jsme knihy. Nebyly mobily. Lidi k sobě měli blízko. Pomáhali si. Byli srdeční. Důchodci nebyli trapní. 

Dobrou noc!