Další sestřenice. Množí se mi jak trpaslíci

Ludmila Anna Svatá

"JARO"

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Krákorala černá vrána, krákorala na havrana,

milý strýčku havrane, kdy už jaro nastane?

Ťukám ťukám zobákem, abych probudila zem.

Ťukám ťukám do sněhu, bez jídla a noclehu.

Ťukej ťukej, milá vráno, jaro přijde možná ráno.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Roztál sníh a země voní, vsaďme malý strůmek do ní.

Dejte pozor na kořeny, kůlem bude připevněný.

Až vyroste z malička, dá nám sladká jablíčka.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Haló, haló, voláme tě jaro,

voláme tě sluníčko,

zahřej nám tváře maličko,

haló, haló, voláme tě sluníčko,

zahřívej nám i zrníčko, haló, haló.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Sluníčko už svítí jarně, sněhulák se brání marně.

Je s ním konec, marná sláva, pod bříškem ho lechtá tráva.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

V teplém vzduchu nevěř věř, protáhl se starý keř.

Zatřepetal větvičkami, vítáme vás staří známí.

Honem, honem poupata, slunce už je ze zlata.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Ťuky, ťuky, ťukalo, ze skořápky volalo!

Ťuky, ťuky ve vajíčku, nemám místo pro hlavičku,

Ťuky, ťuky, ťuk a najednou puk!

Vejce puklo, na svět juklo kuřátko.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Byla zima mezi náma, ale už je za horama.

Huš, huš, huš, zimo už se ztrať,

zemi sílu vrať.

Ťuk, ťuk, ťuk,

Země Matičko, chovej zrníčko.

Vstaň, vstaň, vstaň.

Slunce prosím hřej, zemi sílu dej.

I nám, nám, nám.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Přišlo jaro do vsi, kde jsi zimo, kde jsi?

Byla zima mezi náma a teď už je za horama,

hu, hu, hu, jaro už je tu.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Z malinkého semínka, které v zimě spí,

roste, roste rostlinka, když se probudí.

Protáhne se, protřepá, vykukuje do světa.

Povystrčí hlavičku, leze z hlíny ven.

Ukáže se sluníčku: "Přeji dobrý den!"

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Pod kamenem v temné zemi, vstávej, vstávej kořínku.

Po žebříčku za sluníčkem roste každou chvilinku.

Na zemi už rozhlíží se, jak se třpytí jarní svět.

S velkou chutí ke sluníčku po lístečcích může spět.

Když dovolí Matka Země, tak barevně může kvést.

Že to všude jarem voní, je pro lidi dobrá zvěst.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Ševelí, ševelí tráva, semínko už vstává.

Jeden druhý lísteček, na stráni vyrostl stromeček.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Semínko malé v zemi spí,

vtom sluníčko ho probudí.

Semínko pomalu zvedá hlavu,

vystrčí lístečky na boží slávu.

Kořínky v zemi, stonek jak niť,

nahoře kvítek - sluníčko sviť.

Rostu a rostu, až rostlinka jsem,

celý svět zkrásní, když na zemi jsem.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Co se stalo v trávě? Brouček narodil se právě.

A jak roste, usmyslí si, že do nebe zaletí si.

Letí výš a výš a ještě, srazila ho kapka deště.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Byla jedna kukla a ta kukla pukla.

Vyletěl z ní v jarní svět motýl krásný jako květ.

Potkala ho včelička, udivená celičká:

Copak ty jsi za stvoření, vždyť jsi jako kytička?

Motýlek jí ale řek´: což některá z kytiček lítá, lítá,

jen se kmitá, já jsem přece motýlek.

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Běžel zajíc kolem plotu, roztrhl si novou botu.

Liška mu ji zašívala, veverka se posmívala.

"Co se máš co posmívati, když já umím zašívati?"

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Volám tě sluníčko, vyjdi aspoň maličko,

vyjdi z mraků ven, zahřej chladnou zem.

Volám tě nahoru, vyhoupni se nad horu,

na svůj modrý trůn, zahřej les i tůň.

Vyjdi, vyjdi sluníčko na makové zrníčko,

nevyjdeš-li, vyjdu já, zatočím se dokola.

Vyjdi, vyjdi ráno, přivítáme jaro.

Verše jsem neměla ve škole moc ráda. Technické rozbory – rytmus, rým, co nám chtěl básník říci… Nakonec báseň se naučíte do příštího týdne zpaměti. Hodnocení - přednes, artikulace, paměť... Najednou vnímám verše jako rajskou hudbu. Tyhle mi připomínají školní docházku, slabikář, čítanky, dětství. Prostřednictvím dětských říkanek, písniček, veršíčků, básní a ilustrací nám přibližovali přírodu, tradice, svět. Nemohu zapomenout. Na poličce pár v papírovém obalu zabalených dětských knih. Povinně jsme si je půjčovali, četli. Ach, rozvíjely fantazii. Pamatuji, jak na mě působily obrázky. Krásné. Chtěla jsem vidět i za obrázek. Žádné patlaniny. Učebnice byly na světové úrovni. Jen obsah dnes už bych vyškrtala a doplnila nová fakta, objevy. 

Probuzení nyní dští síru, jak je to ve škole nebavilo. Tak to teda nevím, ale já jsem s kamarádkami do školy chodila normálně, s láskou s radostí. Milovala jsem své učitele a profesory – s jednou výjimkou. V posledních letech se víc a víc veřejně ukazuje, jak nás obelhávali. Myšleno i nás, i naše rodiče, i naše učitele a jejich učitele a jejich rodiče k dobám, kdy tu nebyl parazit.

Dnes na Šalingradu vysílání o systému měst hvězda. V jednom takovém bydlím. Všechno do sebe zapadá. Podzemní chodby. Řeka. Věžičky na domech… Frekvence. Tartárie jako říše zvuku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-17-kontrola-musi-byt

Ráno. Kýchám, prskám. Balím si plavky, ručník. V deset se tu staví úřednice z katastru. Chci, aby se na něco podívali. Abychom si něco upřesnili v maminčině domečku. Vypravuji se. Rozhoduji se, jestli plavat. Asi ne. Prskat na lidi, kýchat jim do vln. V půl desáté zvonek. Ješiši.

- Prosím, dejte mi deset minut.

- Ano. Přijeli jsme dřív.

Rychle házím do batohu velké a menší hřbitovní svíce. Batoh je těžký.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-17-do-domecku-a-na-hrbitov

Před domem mě čeká pán a paní.

- Dobrý den. Všude chodím pozdě, ale dnes jdu přesně. Je deset. Dnes jezdím plavat. Ale teď jsem po dva úterky lyžovala.

- Jé, tak jste mohla zavolat.

- Ne, už jsme to jednou odložili. Nechtěla jsem zlobit.

Smějí se. Představujeme se. Znám je z telefonu.

- Víte, nesnáším úředníky. Mají moc nad lidmi. Zneužívají ji. Tady v těch deskách mi například napočítali fotokopie za třista dvacet korun. Mně to vyšlo jinak…

Pán se směje:

- Tak to my hezky děkujeme.

- Ne, ne. Vás se to vůbec, ale vůbec netýká. Vy jste mě uklidňovali. A jak přesně jste mě našli!?

- To víte, práce s mapami. A my to tu máme prochozené pěšky.

Chápu. U mamky zastavujeme. Upřesňujeme si půdorys. Mám vše v pořádku. Není co řešit. Ukazuji jim papíry, doklady, žádost o povolení stavby… Ale chci něco dotáhnout do konce. Nemusím, ale připravím to pro budoucí generaci.

Okolo vrat jde vzdálená sestřenice. Zdraví paní.

- Ireno, to je naše sestřenice.

- Ano, jezdila jsem sem za strejdou Karlem.

- K tetě Bartošové, víš?

- Ješiši. Vy se mi množíte. Před dvěma lety v únoru se mi u hrobu zjevil stařík.

- Nejste Irena?

- Jsem. Kde jste se tu vzal?

- Jsem váš bratranec.

Loni mi dovezl kus tatínkova rodokmenu. Loni na Dušičky se totéž stalo, ale zas paní řekla, že je má sestřenice. A její dědeček postavil tenhle dům. Od jejího tatínka ho moje maminka na kraji šedesátých let koupila. Vy jste z té řady asi jedenácti dvanácti sourozenců, kde jedna Zdeňka – byla tvá babička. Moje byla tatínkova maminka… V prosinci jsme dali rodokmeny dohromady. 

Paní není moc překvapená, protože už s mou vzdálenou sestřenicí taky řešila stavbu. Nikdo tady nemá vše zapsáno. Jsou to stavby s tečkou. A já si to chci udělat pořádně. Když už, tak to zaplatím. Ať nemusí ti po mně.

To jsou věci. Množí se mi příbuzenstvo jako trpaslíci. :-) 

Stojíme před bránou snad půl hodiny. Děkuji. Loučíme se. Krásné, opravdu srdečné překrásné rovnocenné setkání. Nepředváděli svou moc. Je to jako u učitelů. Ti mají svou agresivní červenou náplní a svou mluvou moc nad životy… Jedna učitelka, když jsem odešla z fce, řekla klukovi:

- Vidíš, Járo, ty jsi tak vhodný za vůz, aby hnůj nepadal. Podívej se tady na Vojtíka! 

Ten za vůz se vyučil kuchařem, Vojtík studuje. Ale ten první i přes své úspěchy v soutěžích, přes svůj um, je poznamenán… Učitelka nemohla otěhotnět, tak se na dětech vytancovala. Míca.

Jdu se vzdálenou sestřenicí směrem ku hřbitovu. Hovoříme o Ivě. Vcelku se drží.

- Víš, ale ona na mě byla zlá.

- Pamatuješ na mamku? To tak musíš brát.

- Ona je někdy k sežrání, ale tuhle jsem se jí ptala na záhony.

- Já taky. A říkala jsem jí, že kytky z jižního okna jí přesunu na západní. Prý si to udělá, až odjedu. Tak nevím.

Shodujeme se, že starší syn je vykuk. Na mamku nedbá. Celý život jsem ho milovala. Ale ten mladší mamince pomáhá až z dálky, daleka jezdí… Věci se nějak jeví, a ono je to všechno jinak. V nouzi poznáš přítele. 

Klušu po louce přes potůček nahoru ku hřbitovu. Sněženky už odkvétají. Zůstávám paf z osvětlených Krkonoš. Na Anděla na Černé hoře je vidět jak na dlani. I vysílač – to párátko vnímám okem. Ještě se tam vypravím… Snad nebudu prskat týden.

Poledne. Petroušek.

- Peťuš, jsem na hrobě u mamky.

- A u Viktora?

- Tam se teprve chystám.

Zapaluji ještě u tety Bartošové, to je ta babička úřednice. U tety Šimkové – to je babička vzdálené sestřenice… Byly to všechno sestry. Ženy rodu. Zrodily nás. Vložily své geny. Vychovaly své děti, naše rodiče. Neseme si geny posledních sedmi generací… To je děsných tisíc lidí. Asi čtyři? Sedm? Nechce se mi to hledat. Až jednou – budu mít výhled do svým milovaných hor… Dívám se na hrob cyklisty Oldřicha Máchy... Jeho schody umím vyběhnout bez zadýchání. 

Jdu hledat hrob. Tady odpočívá. U Vitouška zapaluji. Chvíli u něj sedím. Melou se mi vzpomínky. Víťo, kde by mě napadlo!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-17-pres-nasi-ctvrt-mezi-poli-domu

Klušu domů. Hrozivě duněla letadla. Ale strašlivě. U hřbitova si nasazuji čepici. Klušu zpátky okolo našeho domečku ulicí, kde to mám znát. Jenže zahrady jsou zastavěné. Tady je tolik nových domů. Kráčím ke škole. Pokračuji rovně po polní cestě. Vlevo škola. Vpravo potůček, přes který jsem prve šla o pár kilometrů níže. Ješiši. Tady jsou v hlíně tři krásné kameny. Ne, nechtějí. Uklidňuji je, že půjdou všichni tři. Už mám jejich kámoše doma. Ale jak je unesu? Sundávám batoh. Dostali jsme ho kdysi na Extravagance v Kolíně nad Rýnem. Herbalife. Česká vlajka. Československo – dá se říci. 

Pozoruji alej ven z pevnosti. Hraju si. Fotím autíčka jak z dětstké stavebnice.  Hezké obrázky. 

Oj, kameny, ty mě teda tíží. Tři šutry, to jsem přehnala. Ustupuji ze svého úmyslu, cestou domů vyběhnout do šancí. To teda dnes ne. Spadla bych s kopce dolů. Tak tak unavená se dostávám k brance.

- Kluci, ven! Vy jste mi dali!

Dnes je neukládám vedle sebe. Maňana. Sportovní výživu. Na chvilku se ukládám. Jsem ráda, že jsem v teple. Venku zima jak v psírně. Včera na Šumavě chumelilo:

České zvyky, tradice a pranostiky

JOSEFSKÉ JARO, O POČASÍ A PRANOSTIKY (od cca 17.3. do 23.3.)

(Začíná období tzv. "mariánského jara" jehož součástí je "josefské jaro")

Zima se každý rok s námi loučí těžce a jakoby nerada. Na začátku února, kdy se začne sluníčko hezky usmívat se zdá, že se jaro již blíží, leč často přijde nový mráz a znovu se rozsype sníh. Pak přijde svatý Matěj, který má lámat zimu, přinášet skutečné jarní paprsky a rozpouštět led a sníh, ale často se nezhostí své úlohy příliš čestně, a tak velká část práce čeká na svatého Josefa a jeho sekyru: "Josefova širočina ničí poslední ledy."

Od druhé poloviny března dochází ve střední Evropě velmi často k oteplení se slunečnými dny zásluhou vysokého tlaku vzduchu. Podle lidové meteorologie končí předjaří, dříve obvykle nazývané pozimek a začíná období tzv. mariánského jara, které může přetrvávat až do prvních dnů měsíce dubna. Pro toto období, do kterého spadá i počátek jara astronomického, je příznačné, že den je již delší nežli noc. V období mariánského jara u nás většinou končí oblevou i ty nejvleklejší zimy.

Jeho součástí je josefské jaro (josefské oteplení), které se vyskytuje v období mezi 17. a 23. březnem a průměrná denní teplota se již pohybuje kolem 7 stupňů. Patronem této části je svatý Josef, který by měl definitivně skoncovat se zimou, protože do tohoto období spadá i první jarní den. Nejstarší krušnohorská pranostika z roku 1716 říká:

"Bránu jara otvírá Josef"

Tato pranostika předků vychází prý poměrně přesně. Sledovali počasí proto, aby věděli, zda ještě a kolik dříví mají pořídit, zda stále mají přikrmovat dobytek atd. Lidé v tento den podle počasí odhadovali, jak bohatá bude úroda.

Fenologické jaro:

Při klimatologických šetřeních se používá tzv. meteorologické jaro, které se počítá od 1. března do 31. května. Velmi významné je fenologické vymezování ročních období (předmětem zkoumání fenologie jsou obecně se opakující jevy ve vývoji živých organismů – rostlin, živočichů a hub). Podle něho jaro začíná rašením angreštu a končí rozkvětem bezu černého. Pro časně fenologické jaro je charakteristický rozkvět břízy, dále květ třešně, višně, hrušně až všeobecné olistění břízy bradavičnaté. Jarními výroky pranostiky doslova hýří: "Jaro krásné, všem tvorům spásné. Zima je trýzeň, jaro je přízeň. Jaro je krásné, leč hladové. Když na jaře přiletí kukačka, mohou se zahodit zimní boty."

Pranostiky: https://www.ceskezvyky.cz/josefovske-pranostiky/

Petroušek je tu. S písničkou na rtech. Sedám si na jeho místo u stolu.. On na moje Povídáme si. Petroušek byl u holiče. Směje se. Je rozverný. Miluji ho. Z celého srdce.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-03-17-hojnost-radost-pohoda

Chystám si oběd. Buličí oko z modrých vajíček, která přivezl. Dojídá svou svačinku z dopoledna. Nabízím jablečný koláč. Až později.

Žiju šťastný klidný spokojený život. Co bych chtěla víc? Nic. Jen lásku, radost, modré nebe, sluníčko nejen nad hlavou, zdraví a MÍR! Všem hodným lidem!

Dobrou noc!