Další sluncový den je prožit :-)

Středa. Nikam nejedůůů! To já ráda. Doma. Klidně mohou chodit klienti, ale já nikam nemusím. Dnes výjimka. Na jedenáctou odskok na RHB. Protahuji doznívající čas Vánoc. Pomáhá mi k tomu křupající sníh, když jdu zahradou plnit krmítka. Sluníčko - nabíječ. Mohou ho špinit, překrývat, zatahovat, stejně vyleze. Mám ráda fotky temného mraku, oblohy chundelaté jedy a uprostřed vystrkuje sluníčko paprsky.

Kdo mě čte, zná moje rituálky. Vybrat popel, vyčistit okénko kamen, nasypat ptákům... Dnes jsem si vzpomněla, že už jsem dlouho nezalévala. Kytky, promiňte! Trávila jsem od 17. ledna svůj čas v žumpě FB. Ale už jsme zase tady. A jak se daří kytkám na terase? Chtějí pít. I dnes si mou pozornost přitáhl nádherný smrk v protější zahradě. Hledím na něj. On o mně ví. :-) A já on něm.

Odstrojuji ibišek. Sundavám bílé háčkované vločky. Sundavám rolničky. Světýlka... Zas kus výzdoby pryč. 

Petroušek.

- Myslíš, že bychom mohli do domečku dát tu naši starou toaletku z paneláku?

- To by bylo dobrý.

Olda tam vyvedl drát, tak ji rovnou zapojíme.

Lezeme na půdu. Brr. Mrzne. Snáším i krabičky na ozdůbky z vrkoče, ze šitého stromečku, ozdobná sklíčka... Myju rychle toaletku, skla, zrcadla. Jsou v ní dvě staré žárovky. Petroušek:

- Představ si, že oni ty staré žárovky stále prodávají. Jen se to jmenuje nějak jako tepelný zářič... Kdy jdeš cvičit?

Vím, nač se mě ptá.

- Já nejdu cvičit. Já jdu na RHB.

- Já vím. V kolik tam máš být?

- V jedenáct.

- No to máš ale nejvyšší čas!

- Jak? Času mám! Prosím tě, to stihnu. 

Kroutí nechápavě hlavou. Nic neříká. Vím, co si myslí. V tom jsme rozdílní. Chodí všude ne včas, ale o hodinu dřív. Takhle pedantní je Linda. Všude musí být včas. Nemusí. :-)

- Peťuš, raději tu toaletku nevrtej do zdi. Počkáme, až jak se noví nájemníci rozhodnou. Aby se jim líbila. Jen ji postav do koupelny.   

Za pět minut jedenáct. Ty vorle, Ireno, spěchej! Startuji. Už ťukám u dveří. Mám minutu dvě zpoždění. Dveře se energicky rozevřou.

- Jéé! To jsem se lekla.

- Já taky.

Nahřát krk. Vedle mě se nahřívá soluxem paní. Kdysi od nás měla koťátko. Vypsala jsem mu rodný list. Dala mu do života CD s fotkami. Paní mě potkala. Smutně líčila, jak jejich zlý soused na to kotě poštval svého hafana. Zahnal ho do kouta. Někteří lidé nejsou lidé.

Po zádech mi měkké tlapičky příjemně tlapkají; prohmatávají meridiány. Ještě UZ na lokýtek. Povídáme o všem možném. Moje holčenky rehabilitační jsou se mnou na stejné notě.

Úpadek školství.

Synovec mi asi před deseti lety říkal, že oni učí matematiku krokovat po linoleu.

- Teto, ani to nechtěj vědět, jak je to učíme. Je to metoda.

A už poslouchám sestřičku, jak mladý cvičil násobilku. Protismyslně. My - drilem. On - všechny příklady jen do dvaceti. To musí být v hlavě vichr. Druhá sestřička vypráví:

Včera jsem byla v Tesco. U pásu pokladní říká: Tak, to je šest sušenek po sedmi... Kolik to teda je? To bude, to bude... Zákazník: Asi čtyřicet dva? Pokladní: Počkejte, já vezmu telefon.

Ty vorle - nevěřím vlastním uším, že debilizace školství se povedla tak brzy. Zdá se, že se obrací proti elitám. Jestli nebudou umět otroci počítat, musí jít obchod do kytek...

Sestřička prý křikla:

- 6x7 je čtyřicet dva, nikam nekoukejte! Spěchám.

Njn, už to nese ovoce.

Druhá vypráví, jak se děti učili aztéckou násobilku.

- Jo, to mám schováno v počítači. Logické, vychází to. Nějakým způsobem se to ukazuje na prstech.

- Můžete mi to přeposlat?

Právě teď jsem si v vzpomněla. Bude půlnoc. Počítač je vypnutý. Zítra. Pošlu to.

Jdu k autu. Venku nádherně mrzne. Fotím první platan na kraji aleje. Prosvitá za ním sluníčko. Pak teprve sedám do auta. Jedu do - brrr! Kauflandu. Chci malý obchůdéééék. Se srdečnou paní!  S málo zbožím. S charakteristickou vůníííí!! Ve sluchátkách Historie naruby. Mám ten pořad docela ráda. Člověk se ledacos dozví. Číňani mají rok prasete. My máme rok Václava Havla. Ono to tak nějak vyjde nastejno, že jo?

Hlavou se mi honí úkoly dne. Při průjezdu vilkovou čtvrtí k domovu mě napadne:

Stáhni rychle energii, pošli ji všem lidem.

A konám. Růžovo zelinkavou srdeční energií s láskou zaplavuji domy, ulice, lidi. Rozesílám lásku na všechny strany. Ať jsou všechny bytosti světa šťastny!!!

O víkendu nemám ještě obeslané plesy. Chystám tomboly. Z Vocelovky volá pan zástupce.

- Pošlu Vám tam dvě studentky. Poslouchají nás.

- Holčičky, znáte to v Jaroměři?

Holčenky dozvukují. Vysvětluji cestu. Za hodinku jsou tu jak na koni. Ještě pět minut na dodělání!! Juj, potřebují zhubnout. Kouličky krásné mladé.

- Holčinky, za to, že jste tu pět minut mrzly, donesu Vám každé poukázku na měření. Obědváte?

- Ne, my nechodíme do jídelny.. .Já jím až v pět večer...

To tu slyším pravidelně. Lidi o sebe nepečují. Přitom tělo je kočár jejich duše. Když mu nebudou čistit sklíčka u luceren a dolévat petrolej a čistit loukotě a lakovat dvířka a kartáčovat sedadla, rozsype se.

Já jim tu službu dám zadarmo. V rámci veřejného zdraví mohu něco udělat zdarma. 

- A přiveďte maminky. Vše Vám vysvětlím, přeměřím Vás, ale jídlo bude něco stát. 

Holčičky spokojeně odkráčely. Za rohem jim zastaví autobus do jejich vesnice. A už je tu z hotelovky pan učitel. Mohl by klidně hrát kouzelníka. Už loni tu byl. :-) Přeji, aby se jim ples vydařil.

Kontaktuji se s hasiči, rybáři, myslivci, sportovci... Hodnota mých darů - služeb je vysoká. Myslím, že si váží...

Petroušek má telefon v koupelně na žhavé dlažbě v krabičce s rýží. Už od neděle. 

- Peťuš, zkus si dát SIMku už do telefonu. Rýže už určitě vlhkost vytáhla.

- Myslíš? Radši ne.

- Jo. Zkus to.

Jdu zas pracovat. Slyším:

- Von naskočil. No teda. Ty seš šikovná.

- No, a ty už ty telefony opatruj. Je to třetí utopený!

Dnes jsem zatopila už po obědě. Jindy zatápím v pět, šest, sedm. Dům je konzerva. Dnes jsme navezli dřevo do bedny na terase. Rychle, rychle, ať kytky nenamrznou. Zima vplula asi i do domu. Navíc jsme zavětrali půdou. Petroušek přišel dřív. Pochvaloval si:

- Tady je líp než venku. :-)

Micinka si od večera pacičkou něco štrachá z huby. Petroušek mě, spíš sebe, přesvědčuje, že je Micka v pořádku. Není. Pořád si něco z huby tahá.

- Peťuš, vem ji. Koukneme se jí do huby. Jestli si nezlomila zub. Ona si tam pořád něco štěrchá.

- Já ji držet nebudu. Poškrábala by mě.

Pevně ji držím, rozevírám hubičku. Ostré zoubky mě nekously. Peťulka nese baterku. Něco bílého má v hubě.

- Peťuš, to je tasemnice.

- Né, to jsou její chlupy.

Asi jo. Dáví ji. Stále ji pročesávám, vystřihuji dredy. Co by za to piráti dali. Micce se tvoří samy.

- Peťuš, musíme ji odčervit. Pamatuješ jak tu Kitty vydávila ten bílý pásek. Hejbal se. Tak ty ji podržíš.

- Ne, já ji držet nebudu. Já jí to tam vložím.

Natahuji odčervovadlo do odměrky. Ukazuji, jak a kolik vstříkne Micicindě do krku. Micka drží jak bécan. Vytahuji jí i chuchvalec chlupů. Už dlouho jsem jí nedala bezoárové bonbony. Ona je moc nerada. Ale asi svůj účinek mají. Snad bude v pořádku, zviže (zvíře) naše.

Jdu na FB. Včera v noci jsem vložila nové paní odkaz na svůj blog. Ráno tam stálo:

- Díky, paní Ireno, pročtu večer.

Jdu za Peťulkou do pracovny.

- Petroušku, já jsem na FB schytala hnusořeči. Blokovala jsem snad pět set, šest set lidí. Včera jsem jednu paní chtěla bloknout. Koukám - dala mi ručičku. Už, už... Jenže ručička byla u komentáře v můj prospěch. Prošla jsem všechny všechny fekálie. A podívej, co mi tu teď před hodinou napsala. Obřadně předčítám a bulím:

- Dočteno. Teda! Vy jste fakt jedno velké srdce!! Jste už třetí žena, kterou jsem tady poznala, která je ... nevím jak to pojmenovat ... takovým neuvěřitelným gejzírem něčeho pozitivního. Budu si k vám chodit počíst jako do jako do nějakého fajn pokojíčku.;-) A - - Iriska děkuje za hezká slova. Budu se snažit, abych si je zasloužila ;-)

- Peťuš, už víš, proč píšu? Aby se lidi radovali. Inspirovali k hezkému jednání. Aby si otevírali mysl. Aby nevěřili prolhané bruselské televizi...

Petroušek chápe. Usmívá se.

- Tak asi hezky píšeš...

On mě nikdy, ještě nikdy nečetl. Přitom tu mám denně mraky cizích neznámých i známých čtenářů. Přesto jsme spolu šťastni.

Píšu. Poslouchám Týden podle Soukupa. Asi mě čtenáři odsoudí. Ale perlí. Mluví o Junkerovi. Opilec v čele Evropy. Pleská návštěvy po tvářích, pohlavkuje je, tahá je za kravatu, boty má každou jinou... Soukup připomíná nesmysly, které nám sem soustruhuje slavná EU. Žárovky, nesmí být, moc se hřejou; rtuťový teploměr - nejvíc lidí umřelo na rtuť z rozbitého teploměru. :-) Má pravdu, nesmysl. Nafukovací balonek - dítě ho může vdechnout. Rum musí být z cukrové třtiny... Asi jsem primitiv. Je vtipný. Hlavně je pravdivý. Pohotový. Už dlouho nesleduji trapného, zlého, jedovatého Krause z pražské lumpen kavárny na vedlejším programu. Ono není co sledovat. 

Se zájmem poslouchám zprávy u Soukupa. To asi kvůli Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Dozvídám se opravdu zprávy. Chystají drakonické pokuty plus větší ztrátu bodů u řidičů. Jen tak na nás. Na chudý lid musí být přísnost. Exemplárně potrestat. Nejlépe shodit ze skály.

Micinka tluče na okno. Zdá se, že je OK. Ochutnává z misek. Křoupe granulky. Dává si smetánku.

- Mici, tady máš somavedikovou voděnku!

Tu až na konec.

Nesu koš s poleny. Ještě přiložím. Zkontroluji pravopis a stylistiku. A jdu taky tam, kde už dávno všichni lidé jsou. Do říše snů. Jé, ještě mi Micka přišla poděkovat za pomoc. Rozvaluje se u mě na klíně. Oddává se mi. Masíruji ji zadní pacičky. Přede tak silně, až mi vibruje tělo. Hm, děkuji za dík. Mici, a teď už chci spát.  

Dobrou noc!