Dávka dopaminu, serotoninu, oxytocinu, endorfinu
Karel Čapek
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-11-k-capek-o-umeni-zahradnickem/1708128165
·Pokud jsem byl jenom vzdáleným a roztržitým divákem na hotové dílo zahrádek, považoval jsem zahradníky za osoby ducha zvláště poetického a jemného, které pěstují vůni květin, naslouchajíce zpěvu ptačímu. Nyní, když se dívám na věc z větší blízkosti, shledávám, že pravý zahrádkář není člověk, který pěstuje květiny; je to muž, který pěstuje hlínu. Je to tvor, který se zarývá do země a nechává podívanou na to, co je nad ní, nám, lelkujícím budižkničemům. Žije ponořen v zemi. Staví svůj pomník v hromadě kompostu. Kdyby přišel do zahrady ráje, začichal by opojen a řekl by: "Tady je, panečku, humus!" Myslím, že by zapomněl pojíst ovoce stromu poznání dobrého a zlého; spíše by koukal, jak by mohl Hospodinu odvézt nějaké to kolečko rajské prsti. Nebo by shledal, že strom poznání dobrého a zlého nemá kolem sebe uděláno pěkné mísovité rabátko, i začal by se tam mrvit v hlíně, nevěda ani, co mu visi nad hlavou. "Adame, kde jsi?" zavolal by Hospodin. "Hned," odpověděl by zahradník přes rameno, "teď nemám kdy." A dělal by dál své rabátko.
audio: https://www.youtube.com/watch?v=M0WlDFAX6Bo
Slunce. Vstávám. Kočky. Hodují na masíčku. Obě. Žofka taky. Dnes neoplenduje.
- Pusť nás ven.
- Tak pojďte.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-11-po-snidani-kukanda-na-veverku
Holky se vyvalily do dveří do zahrady; zalehly, pozorovaly cvrkot v zahradě. Jo, zpívají. Ale něco tu kvikotá. Na co to zírají? Ješiši, veverka tu tančí v trávě. Zpívá si u toho. Holky opřené o parapet dveří jen zírají, ani nedutají. Tichounce sledují veverčí taneček. Jak to, že nás neslyšela? Je tak zabraná do jara?
Jede auto. Hupsla na jabloňku. Signál pro Mourka. Šup, vystřelil se na ni podívat z blízka. Ale jen zdola. Žofinka ještě chvilku otálela. Pak teprve vyběhla za Mourkem. I já jsem vyšla. Jarní idyla. Dýchám zhluboka. Nadechuji sluníčko. To je MÍR. Zastavilo auto.
- Kočky, páníček přišel!
Mourek tančí polku. Blbne. Raduje se. Žofka na něj najíždí dlouhými oblouky. Metají kozelce. Jsme všichni venku. Radujeme se z jara.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-11-zrod-a-plast
Petroušek se jde realizovat. Zryl mi záhon na brambory. Přiryl záhonek vedle rajčat. Vykopal zmrzlý zerav. Přinesl mi ořechy. Většinou jsou sladké. V zimě byly v lednici záhonů. Veverky čiperky je roztahaly po celé zahradě. Tady z toho leze hádek klíčku. Tenhle jsem bohužel už rozlouskla. Taky klíčí. Je sladký. Čerstvý. Zázrak zrození. Odhazuji cedulku z šálky. Není papírová. Plast. Taky zázrak - ničení přírody.
Ráda bych šla za Petrouškem ven. Ale – kuchyň. To budu mít hned. Do oběda ještě skočím do záhonu. Ne. To byly představy. Přece jenom jen jedny ruce. Brambory na páru. Jablka na kompot. Rozpálit tuk, cibulka, žampionky. Podusit. Krůtí prsa nakrájet; nakořenit. Obaluji je na pánev ve vajíčku. Stroje jedou. Umýt ubrus venku. Péťa ustlal židle. Bude jedna. Obědváme.
- Peťuš, dala bych si tak víno.
- Tak si dej.
- Ne. Od úterý žádné maso, žádná mouka. Žádný alkohol.
Nesu na stůl. K mým bramborám přidávám na talířek jen houbovou směs. Petrouškovi masíčko. Sklízím. Hrr do zahrady!
Poslouchám pro mě skvělý pořad o myšlení, o nervových synapsích, o světě navi, javi, slavi, pravi. Přemýšlím u toho o nekompetentnosti lidí ve svých funkcích. O necitlivosti a nevzdělanosti těch, kteří by měli stát na straně zákona. Agrese stoupá. Nedostudovaný politik klidně vystřelí hodnocení – to je arogantní. Ale to není! Chodil on v botách toho člověka? Má zkoušku z psychologie? Z kolika psychologií? Vracím si povídání. Přemýšlím si nad ním. Nad hlavou mi zobáčkem nebo křidélky? klepe špaček.
https://muzeumricany.cz/spacek-obecny/
Pořad o jazyku českém a fungování mozku si poslechnu ještě jednou. Dnes jsem u něj pracovala s hlínou. Nesmírně důležitá činnost. Audrey Hepburnová řekla pozitivní věc: "Zasadit na zahradě znamená věřit v zítřek."
Zahradničení je potravou pro tělo, mysl i ducha - a také velmi dobrým procvičením mozku. Už jen to, že se díváš na barvičky květů a do zelené. Přírodně jemně laděné barvy. Práce mi zlepšuje náladu. Zahrada a zelená barva jsou spojeny s lepším fyzickým, sociálním a duševním zdravím.
- Peťuš, pak si půjdu odběhnout své kroky.
Nemusím. Večer po šesté mám splněno.
- To musíš mít hodně překročeno.
- Nemám. To jen tak šmajdáš. Přisedneš. Zas pár kroků.
Nemusela jsem nikam chodit. Získala jsem denní dávku pohybu pro celkové zdraví a zejména pro prevenci kardiovaskulárních onemocnění doma. Zahradničení nahrazuje aerobní a svalové cvičení. Obvykle vyžaduje hodně pohybu. To tedy ano. Obnovuje také obratnost a sílu. Kontakt s matkou zemí je pro mě posvátný. Chodím po ní, dotýkám se jí. Nabíjí mě. Půda má specifické lidskému tělu prospěšné bakterie. V poslední době cvičím mudry. Dobré třeba k propojování hemisfér. Zklidňování mysli. Dnes jsem mudry necvičila, protože jsem užila velkou lžíci léku - práce na zahradě; výrazné psychické cvičení. Tak to cítím. Vnímám.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-11-prace-leci
Začala jsem likvidací bergenií. Jsou léčivě. Myslím hlavně jejich kořen. Ale čeho je moc… Přenášení těžkého nákladu mi činí radost. Spaluji kcal. Okopávání, pletí a hrabání patří mezi kaloricky náročné činnosti. Tělo má silový trénink. Náruč bergenií vhazuji do biopopelnice. Ryju si jamku na angrešt. Jdu si pro bal s rostlinou. Oj. Černý rybíz. Aha. To jsem koupila nájemníkům. A že bych se na to nevykvajzla. Zasadím si ho. Ať si koupí. Ta předpředešlá kjava ostříhala rybízy až u země. Nejsou. Maminčiny mohutné keře jsou pryč. Nic. Mami, máš pravdu. Ničeho nelituji. Jen malinko.
Jdu okopat asi tři čtyři keříky rybízu. Jsou na konci řady. Stíní je třešeň. Probírám půdu z kořínků plevele. Přihnojuji.
- Peťuš, prosím tě, potřebuji tři kůly.
Mám je.
- Petroušku, mohl bys přijít?
Je tady.
- Peťuš, když budeš chytrý, podkopeš tenhle kmínek. Nepřetneš drát z pletiva. Zvládneš to?
- Máš nůžky?
- Ne. To se musí vykopat, ne vystříhat.
Jdeme svázat motýlí keř.
- Peťuš, on nám zmrznul.
Koupím jiný. Dobře.
- Petroušku, je třeba oddělit šeříky od plotu. Vystříhat výhonky z plotu, dokud jsou mladé. A svážeme je. Péťa používá umělohmotný provaz. Rozpletu ho. I tak je silný. A hnusný.
- Kam na tyhle hnusné umělohmotné chodíš?
- Ale drží.
- Ale jsou z umělé hmoty. Počkej, svážu tady ten rozpletený. Bude to stačit?
Šeříky jsme zkrátili. Svázali.
- Ale teď jsme tu nadělali díry. Bude sem vidět.
- Oni sem nechodí. Nejsou pořád doma.
Vracím se zas na druhý konec zahrady k rybízům. Obrývám, pleju, zkracuji ostružiny. Vytrhávám trávu okolo klematisu. Až přijde čas jeho kvetení, bude celá stěna pokryta malými růžovými kvítky jako růže. Ale ne, je to klematis.
Užívám si. Pozoruji, jak mi pomalu naskakují kroky. Dýchám čerstvý vzduch. No, čerstvý! Dobře – čerstvý.
Jdu ještě okopat šnytlík, libeček, sibiřskou cibuli a česnek. Hnojím. Přisýpám černozem. Tady loni byla rajčata. Ale nedařilo se. Odpolednímu sluníčku brání sousedova stodola. Naprosto změnili mikroklima zahrady. Ireno, nerozčiluj se.
- Žofi, kde ses tu vzala?
Metá kozelce po koberci, kde bude stát bazén, až přijde čas.
Tolik vozíků plevele jsem navozila. Ještě zkrátit růže na okraji bramborového a jahodového políčka. Jedna vymrzla. Do bio odpadu. Co se po zahradě naploužím. A jak ráda!
Ještě si jdu zasadit zamiokulkas. A pak už opravdu skončím. Vůbec nejsem utahaná. Země nabíjí. Užila jsem si dnes vrcholově pěkné posilování břicha. Obryla jsem dva stromy, na něž mi na podzim nezbyl čas. Vyhrabávala jsem staré listy. Plazila se pod lískou a vytrhávala mladé javůrky.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2026-04-11-vyhrivame-se-v-poslednim-sluniku
Žofie sedí vpředu na lavičce. Dobrý nápad. Přisedám. Poslední vozík s plevelem vysypán. Zajímavé. Po práci na zahradě nemusím odpočívat. Nebo aspoň já ne. Žádná duševní únava. Ví se, že pohyb a práce na zahradě má pozitivní vliv na chemii našeho mozku. Myslím, že jsem uvolnila hodně serotoninu a dalších hormonů štěstí. Cítím se skvěle. Vyhřívám se. Dívám se do zapadajícího sluníčka. Posílá mi gejzír růžových srdíček. Zavírám oči. Otevírám. Dívám se; a zas srdíčka. Sluníčko se mnou laškuje. Zapadlo za střechu protějšího činžáku. Jdu se podívat na květináč v předu, jak jsem vysadila macešky. Jo, dobré.
- Tady seš. Já tě hledal v zahradě. Páne jo, tys´ dnes udělala hodně práce!
- Ty taky. Ale já taky. Mám radost. Fakt, ani jsem neplánovala. Jen jsem šla a šla a zušlechťovala. Mám dobrý pocit.
Koktejl. Zatopit. Pohoda. Klid. Děkuji.
Dobrou noc!