Děkuji. Moc děkuji

Dnes vstávám sice na budík, ale MOC RÁDA! Jedu do hor. Potlapkat Černou horu. Pokochat se Sněžkou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-jak-rada-jsem-vstala-brzy

Všechno jsem obstarala, mám jen patnáct minut zpoždění. Já jedu východem slunce! To je záře. Zvláštní světlo! Bože! Božínku, to je zázrak. Jak ten východ, tak to, že já jsem jeho součástí. Já ho vždycky zaspím. No – někdy vidím východ, když si jdu lehnout. Ale to je jen náznak. Tohle je famózní! Všechno svítí. Nemohu se dovynakochat. Za chvíli uvidím naši pyramidu. Už ji vidím!!! Sněženka. Hora hor. A na vrcholu září polská kruhová stavba. Tolik štěstí!

Poslouchám si pořad do sluchátek, ještě koledy. Super. Najednou dopravní zpráva. Ruší mě!

"Na dálnici na pátém km se stala nehoda. Srazilo se tam šest aut."

Ale tohle já nepotřebuji slyšet. Huš!

Zpravodajství se vypíná. Pokračují koledy. 

Jak to dnes bylo?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-cerna-hora

Jsem doma. Ó, já to zvládla se vším všudy sama. Včas přijet. Vjezd do parkoviště. Nástup do kabinky. Pán ukazuje čtyři prsty. To jako že ještě čtyři lidé. Kdo nenastoupí do první kabiny, doplní se to z druhé fronty. Sama si dávám lyže do držáku. Jsem dobrá. Ono mi nic jiného nezbude. Dívám se, jak vypadají, abych si je nahoře poznala. To jsou starosti, co? Jak malé dítě.

Odpravit se na Černou horu. V kabince samí muži:

- Heleďte se, oni dnes dostali důchodci vycházky?

Všichni se začali smát. Atmosféra v kabině ožila.

- To je to na nás tak vidět?

- Na mně taky. Víte, z čeho mám radost? Že děti jsou ve škole. Pracující hákují a my! My se jdeme prohánět po loukách.

Vyzvídám, kudy se dostanu na Protěž. Kdysi jsme tam jezdili lyžovat. Prý zahnu do prvního rukávu… Jeden pán je až z Ústí nad Labem. Další - jooj, z Plzně. Pán vedle mě je ze Svobody. Zná to tu.

- Ale Protěž je zavřená. Nahrnují tam sníh.

- Jj, a Duncan dole ve Svobodě se taky dává pod sníh koukala jsem, že kolem sjezdovky je jaro. A od zítřka bude permanentka do SKIRESORTU Černá hora asi o 90,- Kč levnější.

- Já jsem si koupil asi před pěti dny, a to stála…

Řekl nějakou nízkou cenu, asi 770 korun. To je prý kvůli tomu, že když si ji koupíš v předstihu, máš slevu. Ptám se na skibusy. Prý si mám říci nahoře u lanovky.

- Ale včera jsem si tam bral poslední. Tak snad dnes doplní.

Vystupovat! Beru lyže. Jdu se zeptat na tu knížečku. Ne, nemají. Pán z obsluhy restaurace se nabídl. Jde se ještě zeptat do další hospody a na lanovku. Vrací se s prázdnou. 

- Víte, kde to najdete? Dáte si SKIRESORT Černá hora, vidíte? Sjedete úplně dolů, a tady. Vidíte?

Ťuknul na jízdní řády. Aha. Tak tady to hledal loni ten hoch, jak jsem si spletla skibus. Super. Když nevíš, zeptej se. Štěstí, že jsem se spletla, hoch mi poradil, rolbou k vysílači. Šup. Sjet horu. Rolbou nahoru nad areály nad Pec. A dnes to asi podniknu znovu.

Chvíli hobluji sjezdovku na Černé hoře. To je sen. Zajíždím do lesa. Tam je stín. Tvrdý manšestr. Hýkám radostí. Jsem tady!!

Druhou jízdu jedu s příjemnou paní. Máme čas si povídat. Nevím už jak – došlo na školství. Paní taky učí češtinu. Na zdravotní škole.

- Cítíte degradaci vzdělávání?

- Cítím. V horizontu deseti let odejde stará garda sester. 

- Jj to jsou ty, které ještě půl talbety pacientům. Mají s nimi účast. Ty nové...

- Sice učím češtinu, ale kolegyně mi říkala, jak cvičili roztoky. Sice mají stroje, které to za ně namíchají. Ale mohou se porouchat. Studentky nerozlišují jednotky. Kolegyně jí povídala – Teď jste právě zabila člověka. – A co? Nic. Je jí to jedno!

- Ježiš, to je hrůza. Odbornost nula. Neznají vůbec jazyk.

- Neznají. Je to horší a horší.

- Nezávidím vám. Máte to těžké. Držte se!

Paní byla skvělá! Ještě teď jsem si na ni vzpomněla.

Asi za hodinku za dvě se sjezdovky zaplňují. Jedno družstvo, druhé, třetí…

Beru si Herbalife svačinku. Zapíjím naším bylinným koncentrátem. Ještě hlt aloe. Jdu za plůtek k rolbám. Právě přijela druhá. Obešla jsem plůtek. 

- Mám si vyndat kartičku?

- Jo, jen si to tu odpípněte.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-z-cerne-hory-k-prazske-do-pece

Odpípla jsem turniket z druhé strany, kolo se otočilo. Jenže to už lezu do rolby. Pán mi nakládá lyže. Skvělá nálada. Hodní lidé. Hlavně se vyhoupnout nahoru. Hotovo. Za chviličku odjíždíme. Nějaká paní se diví, že vystupujeme. Pán vedle ní, nějaký její známá se jí ptá:

- To jste myslela, že nás odvezou do Pece?

 - Nóó.

- Ne, ne. 

Vyskakuji. Ukazuji na lyže. Skáču do nich. Jedu. Fotím, jedu. Kochám se. Fotím. Točím. Sněžka. Dole potok. Tam se plavívalo dřevo. Klausa. Sněžka. Sněžka. Sněžka!!! Nasávám její obraz, energii. Ona cítí, že jsem se přiblížila. Vnímám, že mi sděluje svou radost. No já taky! Jsem šťastná. Sněženečko, už v létě si tě přijdu oťapat. Těš se! I já se těším.

Poslední úsek k rolbě sundávám lyže. Lehké, ale když je vlečeš v přazkáčích – ty vorle! Ještě kousek! Rolbař mi bere lyže. Usedám. Funím. Aha, to jsou ti lidé, jak paní myslela, že Černou horu místo na lyžích sjede na rolbě. Tak, frrrčíííme. Točím. Kolínská! Zvonička. Za pár minut vystupovat!!

Ó, rozhled. Chvíli jen stojím. Dívám se. Obhlížím terén. Kudy se jde v létě… to je túra na tři hodiny. Na lyžích to zvládneš v pár minutách. Dojíždím k Žižkově boudě. Ne, tady nesmíš sjet dolů. Na tenhle vlek ti kartička neplatí. Drž se stále vpravo. Cesta místy zledovatělá. Ježíši, plužím. Proti nějaká čtyřkolka. Ireno, zastav se raději. Už vidím horní stanici Smrku. Všude jedou děla naplno. Zaplať bůh, jen sněžná.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-zahradky-segafredo

Sjíždím Smrk. No, to na Černé hoře byl lepší podklad. Tady je hodně zasněženo. Vyjedu na Zahrádky. Všude nové moderní mnohasedačky. Tady se jezdívalo na vleku. Linda tu jednou vypla lyžička. Držela jsem ji, co nejdál, co nejdál. 

Budu jezdit tam nahoře. Dám si v Segafredu zázvorový čaj s mátou, citronem, medem.

- Dobrý den! Máte tady tu slečnu…

- Myslíte tu se zázvorovým čajem?

- Vy si mě pamatujete?

I slečna si mě pamatuje. I to, že jsem se loni spletla. Místo do Pece jsem jela do Jánek. A dobře jsem se spletla.

Sedím chvíli na sluníčku. Jdu nahoru do patra. Tam to je moc krásné. Vidím svoje lyže z dětství. Hezky vysoustružené, jako vyřezané se špičkou. Vázání s pružinou. Mezi oknem bambusové hůlky s koženými řemínky v hliníkovém kolečku dole proti zaboření do sněhu. Nad barem bota s okovanými špičkami. Myslím, že želízka byla i na podpatcích.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-zahradky-slunce-azur

Jezdím nahoře na Zahrádkách. Ledové plotny. Nutno dávat pozor. Nikde nikdo. Na vleku sama. Lanovka jezdí prázdná. Drandím. Kochám se. Na obloze čárky od letadel. Vlnka. Chystají to na zítřejší sněžení. Chjo, to zas budou chemické hnusoty padat z nebe. Ale mysleme na to, že to je jako sníh. :-) Asi už by nebylo záhodno ho lízat, jako když jsme byli malí. A rampouchy jsme taky sáli. :-) Chutnaly vodově. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-dolu-ke-skibusu-na-javor

Je čas. Asi za deset minut mi jede skiubus zpátky do Jánek. Ze Smrku a Zahrádek sjíždím dolů k Javoru. Už si umím vyhledat jízdní řád. Ano, primitivní, ale já fakt rok netušila, kde ho najdu. Stačí se ptát. Lidé jsou hodní. Radí. Dají informaci. Na Protěž ne. Až zítra. Pojedete červeným, č. 1. Lidi jsou sdílní. Ochotní. V autobuse sedím proti dvěma mladým usměvavým lidem. Krásná paní má v Litomyšli prodejnu z oblečením. Partner programuje. Povídáme si o všem možném. Jak sem dojedou. Kde se nám to víc líbilo. Taky jeli rolbou. Nevnímám, kudy jedeme. Jo, už vidím Temný Důl. Horní Maršov. Odbočujeme nahoru. Janské Lázně.

- Jé, my jsme fakt přijeli společně. Já jsem vedle vás. :-) 

Loučíme se. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-vyziva-na-obnovu-svalu

Rychle sportovní výživa. Telefon už mám skoro vybitý. Nerozsvěcí se. Fotka s výživou do skupiny.  Zaplatit parking. Jé. Budu to umět? Vedle stojí pán. Platí kartou.

- Pane, chci platit hotovostí. Jak? Kudy?

- Oskenujte parkovací lístek. Čekejte. Operace se zpracovává. Pak tam vsunete peníze.

Třikrát – platba stornována. Už nečekám na zpracování, rovnou krmím automat stovkou. Hurá. Povedlo se.

- Pane, a který lísteček ukážu automatu u výjezdu? Skipas nebo ranní kartičku.

- Tu z rána.

- Děkuji!!

Tak, Ireno, hlavně ne do protisměru. Ptám se Poláka, kudy. Nerozumie. Už rozumie. Posílá mě uličkou k výjezdu. Loni jsme s Péťou jeli do vjezdu. Trefila jsem se správně. Jsem totiž šikovná. A furt ve střehu. Ježiš, teď kam přiložím lísteček. Naskočila zelená. Nikam. Ireno, jeď! Za závorou přemýšlím, jak si to mohl automat přečíst. Měla jsem sice stažené okénko, ale lísteček jsem nevěděla, kam ho přiložit. Divné. 

Domů. Cestou na mě jde únava. Vytahuji tabletu lift offo. Doma. Kočky a Petroušek čekají. Ťuti mi uklízí lyže.

- Pozdravuje tě sestřička. Povídala, že jsi hodná. Má tě ráda. 

- A jak prohlídka?

- Tlak vynikající. Srdce jako zvon. 

Skvělé zprávy. Děkujeme!! 

- Kdy jedeš do Smiřic?

- Peťuš, myslela jsem že ve čtyři, ale asi v půl šesté.

Ach, ty hodiny! Ta čísla! Po sedmnácté hodině si jdu nalézt, kdy jedu na natáčení pořadu Tomáš Magnusek na cestách.

- Peťuš, bude půl šesté a začalo to v pět. Pojedu na půl osmou.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-moc-hezke-zakonceni-dne

Tomáš Magnusek na cestách. Mám schovaný lístek na pokladně. Jdu do Dvorany z boku.

- Kudy se dostanu do sálu?

- Musíte okolo.

- Aha, a můžete mě provést do sálu?

- Proveď paní.

- A máte lístek?

- Jsem host.

Sedám do druhé řady. Přesedám do první. Jé, vedle mě sedí paní, vezla mě z besedy s Helou Heclovou. Známe se. Mám skvělou společnost.

První host – Michaela Dolinová. Vzpomíná na Ladislava Županiče. Měl tu být dnes jako host. -  Nevěděla jsem, že maminka Michaely je oční lékařka. Ještě před pěti lety jí upravovala oči. To už jí bylo asi jednaosmdesát. Tatínka nepoznala. Student z Bolívie. Maminka se bála tam přestěhovat. Nepohodli se. Odjel. V šestadvaceti si zašla na Václavském náměstí na jejich zastupitelství. Do měsíce měla adresu. Vyměnili si asi šest dopisů. Poslal jí obrázky svých čtyř dětí. To jako - starám se o ně. Pak si ho ještě našla na FB. A teď už jí nikdo na Jak se máš - neodpovídá. Tak už se asi má. 

Další Kateřina Brožová. Ale úplně jiná. Smiřická zastupitelka. Mladičká holčina. Hezky odpovídá, reaguje, nevyskakuje, prototyp ideálního mladého člověka. Ráda by se stala herečkou. Ale studuje jiný obor. Vtipná. 

- Jakou máte negativní vlastnost?

- No, neumím si zorganizovat čas. Ale už se lepším.

Tomáš pustil odpověď  její kamarádky z velké televize na pódiu. 

- Kateřina? Negativní vlastnost? Je nedochvilná. Ale hodně.

Tleskám. Výborná vlastnost! 

Třetí host Rene Kekely. To je ten, jak dělá hovory u takové stojací lampy. Teprve dnes mi docvaklo, co mi na něm nedělá dobře.

Začíná vzpomínkou na Milana Sandhause. Měla jsme ho ráda. Jak on to říkal? Prý vzpomínky jsou ráj, ze kterého tě nikdo nemůže vyhnat. 

K té nedochvilnosti dodává: 

Prý nějaká podnikatelka nechala asi hodinu a půl čekat obchodní zahraniční partnery. Všichni naštvaní. 

- Královna nikdy nechodí pozdě. Ale někteří přišli s předstihem. 

Obchodní jednání zachráněno. 

Poslední přišel jakýsi stařík. Sochor. Hezký šedivý usměvavý muž.  Skvělý bavič. Zpívá na šlágru. Osmnáct let vedl továrnu u nás? Po natáčení se ho jdu zeptat. Kterou? Snahu. To si myslím, že vedl výborně. Snaha u nás šlapala. Ale pak ji prodal podvodníkovi nějakému doktorovi. Prý zachová, už je zbořená. 

- U vás pracovala Věra Cejnarová. Moje spolužačka z gymnázia. 

- Ano, ano.

- V říjnu odešla.

Ještě oslovuji Kateřinu Brožovou. 

Kateřino, ta nedochvilnost, to je i moje vlastnost. 

Rozzářila se. 

- Víte, lidé, kteří chodí pozdě, netrpí depresemi. Depresemi trpí ti, kteří na ně čekají. 

- A my opozdilci za život ušetříme hodně času! Akorát někdy přijdeme o přípitek. 

Dozvukujeme si, jak je perfektní nedochvilnost. 

Mohli jsme přes sešit klást otázky. Večer se mi moc líbil.

Dvorana. Místo maminčiných tanečních. V těchhle prostorách se pohybovala babička Jůlinka i maminka Vendulka jako adolescentka. 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-01-10-dekorace-deti-se-mi-libi

Mají tu ve vitrínkách rozkošnou výzdobu od smiřických dětí. 

Jedu. Auto mi hezky svítí. :-) Petroušek na mě čeká. Zaparkuje. Přeje dobrou noc. Krmím kočky. Žofka drzá mi vyskočila na záda. Vřeštím. Petroušek se zlobí:

- Chci spát!

Osude, děkuji moc za dnešek. Bylo to víc než parádní. Přeju si, aby každý člověk zažil každý den něco krásného. Kéž jsou všechny bytosti světa šťastny!

Dobrou noc!