Děkuji za hojnost, živote
To byl hezký den. Jen jsme se shodli s Petrouškem, divně nasvícený. Takový s nepřirozeně temnou oblohou. Jako před koncem světa.
Za ten den jsem vlastně nic neudělala. Přitom jsem od osmi pracovala. Na konci dne: Dva plechy koláčů. Málo. Málo? Jak se to vezme.
Na půl desátou přijela klientka. Malá panička v mém věku. Z dovolených mi vozí milé upomínkové předměty. Paní se narodila v Ivanofrankovsku. Ale souzníme v názorech. To ale je tam s úmyslem. Rozumíme si.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-22-z-turecka-a-z-tuniska/album
Z Moskvy z návštěvy u příbuzných asi před třemi lety mi přivezla kouzelný přívěsek na klíče. Matrjošky. Bábušky – symbolická světelná těla člověka. Jedna se vkládala do druhé. Dětství. Ve školce, pak i v družině ručně malované lakované matrjošky jsme sestavovali do sebe. Národní charakteristická edukační ruská hračka. Symbol mateřství, plodnosti, matičky Rusi. Jednotlivá těla člověka. Přívěsek mám pro radost na pracovním stole. Krásný. Nádherný. Na klíčích by se zničil. .
https://ahojalanya.cz/oko-proroka
Nazar známý také pod názvem nazar boncuğu je amulet nebo talisman ve tvaru modrobílého oka, které má ochraňovat majitele před zlým pohledem a uhranutím.
Loni jsem dostala oko proroka z Turecka. Letos šátek a oko proroka. Dvířka naší velké lednice jsou poseta mými suvenýry z cest i těmi, které mi někdo přivezl. Dnes jsem oba modré pozdravy přenesla na lednici. To první oko leželo vedle bábušek dost dlouho. Dnes jsem z Tuniska dostala hezoučkou placičku – maminka by řekla – s verbloudy. Asi jsem takhle komolila velblouda v dětství já. K verbloudům mi přidala překrásný, ale opravdu moc hezký náramek v tuniském stylu. Zas oko proroka střídající se s ručičkou, v níž se oko otáčí. Mám radost. Velkou.
- Irenko, jsem asi tlustá.
Právě že není. Přibyla jí svalovina. V Tunisku žádné vepřové, jen kvalitní dietní masíčka drůbeží, hovězí, skopové. Ochutnala jejich dortíky. Taky si dvakrát dala zmrzlinu z pistáciových oříšků. No a co? Vezla si s sebou naši F1 a F3 k snídani. Aspoň tak stále udržovala hladinu proteinu. Radujeme se.
- Víš, normálně bych měla o tři kila víc. Tak jsem spokojená. A teď už zas chvíli budu jíst podle pravidel.
- Ale tys´ jedla racionálně. Z našich webinářů znáš, umíš kombinovat…
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-22-jak-andilci
Žofka dnes nebyla venku. Měla jsem v plánu hrábnout do korun jabloní. Sluníčko mě nevolalo ven jako v minulých dnech. Žofka i Mourek se na zahradě motají okolo nás. Dnes jsem nepocítila hebkost trávníku. Žofka by se mi zase ztratila na stráni v houští. Doma budeš!
Moje milovaná oblíbená nejlepší mp3 se mi zase porouchala. Budu mít už pátou novou. Ta poslední sloužila asi od 18.9. Dobré, co? Včera jsem viděla na FB spálenou žárovku, která sloužila snad třicet let den co den. Zvláštní, že?
- Peťuš, jdu ji reklamovat, já už se stydím.
- Za co? Jim je to jedno.
Opravdu. Prodavačka mi říká, že než by ji opravovali, raději pošlou novou. Ta minulá se na Kohoutově zapotila. To bylo v den, kdy jsem zaparkovala navždycky. Baterie vypověděla službu. Tahle? Večer nešla spustit. Ráno jsem ji dala nabít. V počítači vůbec nebyla vidět. Tak zas měsíc bez ní. Zdroj mého vzdělávání. Poslouchám při práci, při řízení, stále.
- Kočky, buďte tu hodné!
Vypadají jak andílci. Žofinka zlobila. Celý den proháněla Mourka. Jen pobrekoval. Syčel. Občas ji přišpendlil svou medvědí tlapou na koberec, až vypískla. Neřízená střela. Taková velká a chová se jak kotě. :-) Po týdenních zkušenostech, kdy ze zahrady zmizela na šance, si ji nedovolím pustit. Prý tam chodí spát. Péťo, ty naivo. Mraucá a volá kocoury. Za socialismu koloval vtip. Tatínek si přečetl v žákovské:
- Zítra přinést 5,- korun na Vietnam.
Napsal soudružce učitelce.
- Nikam nepojede, už se nalauzoval dost.
Asi tak.
Měla jsem v plánu ráno hned zadělat těsto na posvícenské koláčky. Pojezdila jsem nákupy. To já ráda. Lidi. Málo jich je. V obchodech je najdeš. V Penny jsem zastihla svého učně – vedoucího Vláďu. Jé, to je tak milý hoch.
- Vy nikdy nejste naštvaný.
- Ne, to já nejsem.
Usmívá se.
- A ten v dolním Penny je taky pořád smíšek.
- Radek. Je.
Oba jsem učila jazyku českému na učilišti. Snažili se. Já snahu opětovala. Pokud se někdo nesnažil, ani já jsem se nesnažila. Půjčka za oplátku.
Tak. Hýbni sebou. Ať to stihneš! Než připravíš náplně, to je dvě hodiny. Povidla. Smíchala jsem svoje ztuhlá s pěknými kašovitými. Do nich koření, citron, vanilku… Mák. Umlet. Svařit s mlékem. Tvaroh. Vajíčko, c. k., vanilka, rozinky.
Odpoledne se setmělo. Petroušek šel dozadu na zahradní domeček dodělat poslední okap. Pět večer. Teprve válím těsto. Volám mu.
- Peťuš, co svačinka?
- Už jdu domů.
V sedm jdu do divadla. První představení v sezoně. Od mládí divadlo - moje láska. Chodila jsem nejprve se svou kamarádkou Kačkou. Co nám to dalo, než jsme se probojovaly z poslední řady do šesté. Krásná místa uprostřed řady. To byl předprodej na náměstí v takové kůče. Pan Přibyl se staral. Pak přišel osmdesátý devátý. Kaččin politruk povýšil na ministerstvo. Zmizeli do Phy. Se mnou začala chodit maminka. Vždycky počkala u paneláku. Vozila paní Matějovskou a mě. Paní Matějovská mě měla moc ráda a já ji. Milovaný člověk v mém životě. Maminku Stáni a Ivety. Brali mě na chatu na Špinku. Ó, kouzelné. Krásné časy dětství. - Jednou mi mamka ujela. Asi ji naštvalo, že musela vystoupit z auta. zazvonit. Opozdila jsem se. Práskla do koní. Přiběhla jsem k autu pozdě. Stopla jsem si. Teleportovala jsem se do divadla tak rychle, že jsem se tam objevila dřív než ony. :-) Nevytrestala mě. Pak přišel čas, kdy už se jí v sobotní večer nechtělo vstávat od televize. Vykoupala se. Co s druhou permanentkou? Abych o ni nepřišla, začala chodit snaška. Přišlo druhé dítě, třetí. A přišel ten naplánovaný zlovid. Bylo po tradici. Dvojí abonmá, které se v našem městě prodalo, se na jednu, druhou, třetí, čtvrtou sezonu scvrklo na předplatné C. V novém přechodném abonmá jsem seděla tu v jedenácté řadě, tu na druhém konci hlediště. Dnes nově v páté řadě na sedadle jedna. Uprostřed je to bezvadné. Nikoho nepouštíš. Na kraji stále vstáváš. O přestávce tam, zpět. Ale nevadí mi to. Spokojenost.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-22-kolacky-mleko-hojnost
Stihnu dopéct aspoň dva plechy? První s povidly. Maminka pekla vždycky z máslového těsta malé koláčky. Jednou do pusy. Křehounké. Tak peču i já. Plním jeden plech s povidly. Druhý s mákem. Víc nestihnu.
- Peťuš, ještě vytřu. Pak rychle osprchovat.
- No, to máš co dělat.
Hezky mě podpořil. Počítám minuty. Vrchní plech upečen. Dnes horké koláče házím do rozpuštěného másla s rumem. Jen to zasyčí. Druhý plech se dopeče, až budu sedět v divadle. Že já jsem si to máslo s rumem neodpustila! Zdržení.
- Petroušku, pocem.
Vysvětluji, co udělá s horkým plechem. Je nadšený. :-)
- Možná druhý plech už bude...
Jdu se sprchnout. On mezitím tři čtvrti plechu vymáchal v rumu. Senza.
- Víš, co. Ten zbytek už nemusíš. Zítra dopeču tvarohové…
Bere mě do divadla. Pečení jsem si zpříjemňovala chardonay.
Těším se do divadla. Prý sehnali nějaké super božské představení.
- Tak, teď vyjedu po schodech nahoru k šatnám.
Řehtám se. Uklidňuje mě, když vidí opozdilce.
- Podívej. Lidi ještě chodí. Nejdeš pozdě. Hodně jsi toho stihla. Jsi jak motorová myš.
Pusu. Běžím. Mám tři minutky do začátku. Jsem dobrá. Dívám se do telefonu.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-22-deti-do-23-kg-postou
DĚTI BYLO MOŽNÉ POSLAT POŠTOU
Zhruba mezi lety 1913 - 1919 bylo možné v USA posílat děti poštou jako balík do 23 kg.
V roce 1913 bylo legální posílat děti poštou. S razítky připevněnými na oblečení jezdily děti vlaky do svých destinací v doprovodu doručovatelů dopisů.
Ne. Je to možné? V Americe posílali na kraji století děti poštou? A jak? To
by se jich dnes poztrácelo cestou. Pedofilové se už neskrývají. Poslouchala
jsem Wilsonku 10. Xaver prozradil, že při vyšetřování pedofilních Hunterových
sklonů se v jeho počítači našlo mnoho obrázků jeho penisu. Je jím prý
fascinován. Ne Xaver. Hunter. Dnes děti poštou by bylo jako poslat je do pekla.
Představuji si razítko na hlavičku. Bing, bing, bing. Otřes mozku. Ne, děti
měly na sobě ceduli. Hlídal je vlakový zřízenec.
Dívadlo nic moc. Nebavilo mě. Miluji tě, tak se měj. Co píšou?
Brilantní komedie z divadelního prostředí, kde všechny postavy hrají pouze dva herci. Richard, herec a režisér, bohém se zálibou v alkoholu připravuje premiéru. Jeho herecké partnerky před ním utíkají jedna za druhou. Poslední záchranou je Lies, Richardova dávná kolegyně a láska. Na jevišti jim to klape, ovšem mimo něj. V komedii je vše, co k dobré hře patří, humor, láska, sentiment a skvělé herecké výkony.
Hrají: Ljuba Krbová, Adrian Jastraban
Ne. Nezaujali. I potlesk vlažný.
Domů. Mám za úkol zavolat pro odvoz. Neprší. Vábí mě krásný večer. Sklusnu procházkou domů. Míjí mě jedno auto za druhým. Čerstvý vzduch. Odněkud zní hudba.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-22-okna
Zaujala mě okna domů a bytů. Krásná. Někde běží TV. Okno má barvičku, která mi asociuje loutkové divadlo z dětství. Je to taková ta temná modrá. Když se na jevišti v loutkovém setmělo, Kašpárek nebo Škrhola kráčel temným lesem, rozsvítili právě tuhle modř. Okouzlující. Pamatuji v devítce na lyžařském kurzu ve Velké Úpě na Javořím mlýně. Usínala jsem na palandě nahoře. Dívala se oknem na bílé krajkoví boudy Marienka. A obloha chytla právě barvu nebe z loutkového. Zvláštní. Jak dětské zážitky blýsknou v pravý okamžik. Takové křísnutí. Záblesk dětství…
Dnes ráno jsem četla pod kouzelnými obrázky:
Rachel Oaková -
"Vzpomínám na časy, kdy jsme měli čas. Doby, kdy čas nebyl nepřítel. Kdy se oblečení opravovalo ručně a špinavé bílé se vyvařovalo. Celý den prádla! Mně to nevadilo.
Chybí mi, jak se ze stromů sklízely plody, které bylo potřeba zalévat a pečovat o ně. Doby, kdy setkání a úsměvy nebylo třeba nahrávat a bylo více času na rozhovory. Ty doby, kdy věci nemusely mít smysl nebo tě připravovat na vítězství v životě. Házení kamenů do vody, abyste viděli, kdo hází dál, dělat žabky, bosí závodit na louce, objevovat tvary v oblacích...
Chybí mi, kdy jediný spěch bylo brzy se najíst a jít si hrát ven. Od vůně jídla na kamnech na uhlí, od oběda připraveného brzy ráno, až po pomalé vaření. Když se blížily Vánoce, vůně linoucí se domem...
Vzpomínám na to dítě, které si myslelo, že vše je věčné, protože čas pro něj byl přítel... "
Jak se tak kochám městem, poslouchám dunění hudby. Reprodukované hlasy z kolotočů. Kápla první kapka. Rozprskla se mi o víčko. To nic. To je jen přechodné. Zrychluji krok. Jo. Je to podle sloganu:
- Pijte šaratici! Zrychlí váš krok.
I můj krok se zrychluje s počtem pleskanců. Kochání se vytratilo. Už jsem u železničního přechodu. Jde o život. To dám. Zdvihám si vlněné pončo na hlavu. Běžím. Najednou opadl můj zájem o okna. Hledám v telefonu Petrouška.
- Už jedu! Počkej tam!
- Ne, Peťuš, jen mi otevři branku. Jsem za rohem.
Doběhla jsem. To už nebe spustilo konev.
- Já jsem byl připraven.
Miluji ho. Jeho lásku. Jeho péči. Jeho starostlivost o mě. Jeho dekády trvající humor, smích, i to, že mě bere se vším všudy. Mám tolik chyb. A pěstuji si je. A používám je. On se zlobí jen na oko. Bručí. Zestárli jsme. Ale doufám… DOUFÁM, že ještě hodně let nás čeká spolu.
Vy, co sem jen tak chodíte pro drby, trhněte si. A nebo mě přijímejte takovou, jaká jsem. Kdo jsi bez viny, hoď po mně kamenem.
Nakukuji na FB k nějakému panu Sukovi. Řehtám se.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-09-22-vojtech-se-rozmnozil
Dobrou noc!