Delikatesní

Sobota. Spali jsme první noc s tichoučkou čističkou. Na noc se vyplo její zelenkavé světlo. Nerušila. Čistila. Ionizovala. Probouzím se. Rozkoukávám. Rozmýšlím, jestli ano nebo ještě ne. Slyším Lindu. Byla u mamky v domečku pro jablka na mošt. Všechna drobná stlačíme do zlatavého moku. Chtěla jsem napsat do kanystrů. Tfuj. To se mi hned vybavily smrduté železné těžké nádoby na benzín. Hned jsem variantu do kanystrů zavrhla. Přitom Petroušek přivezl moštík v kanystrech. Ale plastových. Po destilované vodě. Není to nejlepší varianta přírodní dobrůtky. Ovoce máme jíst tolik, kolik se nám vejde do dlaně. A do třiceti litrů moštu se vešlo pěkných pak kil jablek. Je sezona.

- Dobré ráno! Tak už jsem zpátky. 

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-15_Ranni_krmeni/

Děkuji. Je ranní ptáče. Než se sova vydrápe ze své dutiny stromu, skřivánek na větvi už zpívá. Hotovo. Čeká, až se proberou ti pozdější.

Krmím kočky. Mourek - vděčný strávník, věrný kamarád. Lehkonohá Zrzka jen přivoní a je najedená.

Linda mi jde ukázat, co je česané, co je padák. Petroušek přijel na oběd. Nakládá si mošťák i nádoby do auta. K obědu zatím houbová polévka. Moštují sice jen do oběda; osmdesátiletý pán, když mu Petroušek včera slíbil, že ho bude volit za prezidenta, na něj počkal do půl třetí. Peťulka by jel až příští víkend. Ne, ne, zkus se dohodnout. Dohodl. Přivezl dobrotu. Nabídli jsme všem. Volala jsem i klientovi, který na mě nezapomíná s cibulí, řepou, mrkví... Ale mají od sousedů. Synovec taky dostal. Sousedka si přiběhla v největším dešti. U nás dnes pršelo. Zahrada i stromy a keře dostaly napít.

No, a mě čeká to žehlení. Že jo? Co myslíte?

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-15_Bagetky/

Upekla jsem vatové mňamkózní bagetky. Už bych zas jednou měla upéct chleba. Na začátku baget se mele zrní. Potřebuji ho sdělat. Proto bagety.

Vrhám se na úklid Petrouškovy nory. Chytla jsem u stropu jednoho dlouhonohého. Ti tady s námi bydlit nebudou. Jsem jak ostříž. Hledám je. Lezu po skříních. Cítím zas už jemná vlákna. Ometám strop. Lezu pod gauč. Pouštím rumbu. Jezdí do nekonečna sem a tam.

Petroušek je tu. Hezky nastěhoval křesla zpět, všechno uklidil.

- Peťuš, vystěhuj to. Rumba bude ještě smýčit rohy. Máš tu nekonečně stále plnou nádobku.

- Jak je to možné?

- Nevím.

Mám zadělané tvarohové těsto na knedlíky. Nutno zpracovat švestky. Už nemají dlouhého trvání. Jedny z posledních. Maminka je měla ráda. Už dva podzimy bez ní...

Pokládám knedlíky na páru. Jdu ven rozlít mošt do lahví od destilky. Zlobím se, kdo nevrátil kanystry. Nemáme bedny, kanystry...

- Ty jsi takový dobroděj! Každému dáme a lidé jsou nevycválaní. Nevrátí bednu, obal, láhev. A my si to pak můžeme držet tak akorát v náručí.

- Já jsem nikomu nic nedal.

- Nevykládej. Nemáš vůbec přehled, co komu dáš, u koho máš kanystr.

Petroušek jede s rozvozem. :-)

- Peťuš, kolik stojí litr?

- 11,- Kč.

- Aha, tak s vymytím nádob, očesáním a posbíráním, benzínem.. Hm. To přijde na dvacku. Kde jsou doby, kdy litr vyšel na dvě koruny i s korunkou na skleněnou láhev.

- No, to jo.

Odjíždí.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-15_Presnidavka/

Chvilku se uvelebím. Odpočinu si. A znovu do díla. Linda mě inspirovala na domácí dětskou přesnídávku.

- Jdu si pro skleničky.

- Já jsem si je chtěla vzít do Phy, že ti uvařím.

- To můžeš. Ale jdu si pro skleničky.

- Já jsem ti je vybrala.

Řehtáme se.

- Tady se krade za bílého dne! 

- Tys´ říkala...

Natřásáme bránice.

- Já? Tys povídala! Že si jdeš vybrat. Ale ne, že mi jdeš vybrakovat. :-) Loni jsem poslala Míše, tolik umytých od nálepek. Už to neudělám. Co to dá práce. Kašlu na lidi.

Jdeme do chaloupky.

- Ježíši, já to tu mám vybrané.

Chechtáme se. Hraju vyděšenou. Na to jsem byla připravena už tím - že si jde vybrat. Hodně skleniček je naplněno marmeládami, džemy. Mnoho jich skrývá zeleninovou pastu do polévky... Vybírám skleničky s víčkem. Se závitem zmizely. 

- Mami, zas koupíš v Bohemilk jogurty.

- To jo, ale zas odrbat etikety, zas mi to Péťa bude muset technickým benzínem odmastit...

Jdeme vařit. Loupu dvě a půl kila jablek. Dovažuji na vorwerku. Myslela jsem, že když stále dodávám jablíčka, že se to počítá za pohyb. Ne - při nečinnosti se objeví varování, že se za 26 s. stroj vypne.

- Mami, tak to nasyp do košíku a znovu to přesypeš do hrnce.

Můj odborný dohled umí poradit i prakticky. Nejen odborně. Sedí naproti mně u ostrůvku. 

- Kolik toho máš?

- Kilo osmdesát. Kilo devadesát dva. Ještě jablko, už mám přes dvě kila.

- Mamko, takhle jsem to taky očima tlačila.

- Mám tady půl mrkve. Tu tam taky dám.

- Mami, víš co ti říká Péťa!

- Ano, vím. Že mám obdivuhodnou schopnost pokazit jídlo na poslední chvíli.

Zas se řehotáme.

- Co dál?

- Mamko, teď deci vody.

- Jen deci?

- Mami, neboj, to bys neměla husté.

- Aha. A připálit se to může?

- To se nepřipálí. Mami, cítíš tu vůni jablek?

Domem voní jablíčka. Linda vařečkou míchá. Jablka měknou. Přelíváme je do vorwerku.

- Mami, já jsem je i při mixování vařila.

Zapínám vaření, mixuji. Musí se dávat pozor. Hmota vždycky vyfoukne, prskne jako sluníčko, když má erupce. - - Má se dát 50 g cukru.

- Mamko, dalas´ tam nonety?

- Jen trochu. To jsou moje oblíbená.

- Ale sladká.

- Je tam půl mrkve. Příště si dám víc mrkviček. Osladí to.

- Mami, to si dej, ale beze mě.

- To si dám, ale nebudu mít skleničky.

Regál se sklenicemi mi vždycky přetékal. Skleničky od Moravanky, Hradišťanky jsem začala vyhazovat. Letos na jaře jsem dala snad padesát sklenic medaři. Asi nadúroda. Zas doplníme.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2022-10-15_Vyjimecne_prisla_Zrzecka_na_noc_domu_a_ke_mne/

Po půlnoci. Vyskočila si ke mně Zrzka. Co to? Není venku? Asi déšť a zima. Moureček si skočil do koše. V okýnku kamen na mě juká plamen. Prý jsem ani nemusela zatápět. Je tu akumulované teplíčko. V devět večer - chápete? - v devět večer jsem zatopila. Dům se zalil příjemnem. Mourýnek si přede ze sna. Zrzečce jsem podstrčila růžový relaxační polštářek. Jako kotě si na něm vždycky lebedila. Všechno při starém. Jen jedna duše už tu není. Chybí mi. A někdo, o koho bych stála, se nehlásí. To nevadí. Mami, viď? Neřvu. Jdu si životem ve své radostné a šťastné bublině. Dnes jsem viděla živé vysílání z nějaké vlastenecké merendy. Ta, kterou jsem ráda poslouchala, se po položené otázce rozčertila, začala mluvit moc sprostě, dokonce vyhrožovala fackami. To je smutné. Vlastenci, dokonce vysílali společně, dnes si nemohou přijít na jméno. Žena - kanálnice. Tak ji neznám. Ano, to jsou ty otázky. Položíš otázku a můžeš čekat ránu mezi oči. Jen otázky. Tomu se říká padání masek. Nebo střízlivění? Najednou přijdeš na to, že se vlastenka pohybovala v kruzích okolo první dámy, tatínek v milicích, ale hezky oslovuje lidi - lidičky. Podpora starých pořádků. My desperáti, dezoláti, frustráti víme, co chceme. Državu. Začít zdola. Ne od koryt. 

Jsem ráda důchodkyní. 

Dobrou noc!

P. S. Tečkovaní, račte nahlédnout https://www.facebook.com/jaroslav.parizek/videos/1681990285518515