Demoliční kočka, síla ducha, RA
Říká stará léčitelka:
Záda tě nebolí, bolí břemeno,
jež nosíš.
Nebolí tě oči, jsou zraněné nespravedlností.
Nebolí tě hlava, zraňují ji tvé myšlenky.
Hrdlo nebolí, bolí to, co se nevyjádří nebo neprojeví hněvem.
Nebolí břicho, bolí to, co duše obsahuje a není to
stráveno ani vyřčeno.
Nebolí játra, bolí zadržovaný hněv.
Nebolí tě tvé srdce, bolí nedostatek lásky.
A právě ona, Láska, obsahuje nejmocnější lék.- Orlí sestra - Ada Luz Marquez
Včera jsem psala o životní síle. O bodu síly. Spíš o přímce nebo trojúhelníku síly, sebeúcty, sebevědomí – druhá čakra, solar, srdce. Dnes jsem měla hovor s odborníkem na vlnění, vlnovou genetiku, na uzemnění člověka. Hovořila jsem, že spíme na Teslových podložkách. Můžeme si nařídit orgány, čakry a ještě něco, co jsem zapomněla. Teď tam nejdu. Jsme v noci kryti před působením wifi. On zas učí, jak uzemňovat postel přes měděnou desku a drát k zemi. V paneláku na trubku topení. Pochválil. Mluvil o síle RA. SVĚTLO. Hned jsem odpověděla, že jsem RAdostná. A to je prý nesmírně důležité. Aby vnitřní mřížka – tady nevím, o čem to je – zářila. Vyzařovala. RA je světlo, síla, energie.
No a během dne jsem si okopírovala text v mottu. Souvisí to. Vnímám synchronicitu informací. Posílení. To potřebuje každý člověk. Ptám se, jestli jdu po správném chodníčku. Jestli nezlobím. Někdy si říkám, kam se poděla má agresivita. Minulý týden se mi stalo u stolu, u jídelního stolu mimo domov, že mě někdo velice nešetrně, neuctivě a agresivně umlčel. Umím dobře odpovědět. Ale mlčela jsem. Mám to v sobě. Dotyčná osoba ode mě ještě dostane informaci. Ale až uzraje doba. Až si budu jistá, že opravdu necítím agresivitu. Až to budu žít srdcem. Ne, mami, opravdu nejsem mstivka. Ale taky nejsem žádná hejhola a ničí rohožka. Mám svůj věk. Svou životní zkušenost. V mých botách nikdo nechodil. Mám nárok na svůj názor. Ten mohu svobodně publikovat. A nikdo – NIKDO – mě nebude surově necitlivě umlčovat. Ten člověk je zraněné ptáče. Projevuje sílu. Nedělá dobře. Říkat mu to, je zbytečné. Poučka z grafologie: Kolik strachu, tolik agrese. Kolik agrese - tolik strachu. Jakého? No třeba jestli uspěju v životě, v povolání, v manželství, v rodině. Jestli mě budou uznávat... To je blbost, co? Tak na tomhle už mi dávno, dávinko nesejde. Dřív jsem si dělala starosti, co tomu řeknou lidé. Dnes vím, že to je jejich energie, nepatří mi to, daně za mě neplatí, mají svobodnou vůli. Jen pokud jde někdo do mě, dostane informaci. Když ne hned, tak později. Myšlenou citem, láskou. Každý jsme někdy někde přišli ke zlomenému křídlu. Au, au! Jak to bolelo! Duše a duch se snad asi radovaly. Konečně jsi zažila ve fyzickém bolest. Ó, kolikrát jsem plakala. Podvedená. Zhrzená. Zbitá. Neuznaná. Zašlapaná do země. To vše mě posilovalo. Ale to jsem netušila. Já se účastnila nevědomky svého výcviku. Dnes už se z toho umím radovat. To naivní ptáče šlo životem. Nevzdalo to tu. Možná nevědomky chtělo. Ale ne, vůle učit se dál, zvítězila. Tak děkuji všem, kteří mi dali kopanec, lekci, kteří mi ublížili, nechali na holičkách, nezastali se, pomluvili, vyšklíbli se. Ó, děkuji za tu manu. Nyní už vím. Znám. Snáším. A nejsem na to sama.
No, tak. To by bylo. Hlava si přebírá, co srdce vyjevilo. Není to přesně. Co intuice, šišinka poskytla. Ale obrazilo se v srdci.
Ráno. Čtu si ve Strážkyni paměti. Když jsem na podzim sbírala švestky na povidla, v trávě jsem měla položen poslech autorky knihy Hany Sar Blochové. Znám ji zhruba deset dvanáct let. To byla "náhoda". Dvakrát v týdnu jsem asi deset let chodila meditovat. Duchovně cvičit. V tom doprostřed týdne organizovala zdejší záchranářka velice zajímavé přednášky. Meditace vypadla. Šup. Už jsem byla na dr. Blochové. Co ona tam povídala! Že je Karlštejn na pyramidě. Věříte, že jsem se s tím ztotožnila? Hovořila o tamní studni. Nádherně tesané. To by se jim ve středověku asi nepovedlo… Pak přijela znovu a ještě jednou. Osvěžující! Nové! Pro mě přitažlivé. A do toho přednášky paní učitelky Věry Ovečkové. Pamatuji, jak jsem byla naježená. Já mám přece státnic z mateřského jazyka. Jo, to mám. Ale kdo má a měl pod palcem školství, vzdělávání, postgraduály? Cyril s Metodějem byli takoví první ničitelé slovanské vzdělanosti a rozvraceči Slovanů. Páne, to byla informace! Její myšlenky a názory jsem přijala. Já byla hloupá, když jsem učila o mysii těch dvou prašivců. Pročpak se jim do devatenáctého století říkalo Crha a Strachota? Čeho se lidi báli? Z čeho měli strach? Když jsem na učilišti a gymnáziu předčítala za Zákona sjudného ljudem, jak to, že mě netrklo, že nebudou-li věřit v jednoho boha, useknou jim ruku, děti prodají do otroctví, rodinu prodají, zaberou jim majetek… Rozsvítilo se mi v hlavě poněkud pozdě. Ale přece!
https://www.veraoveckova.cz/news/o-slovanech-uplne-jinak-/
Netušila jsem, že mám doma knihu O Slovanech úplně jinak. Až na přednášce mi to docvaklo.
Slované byli ti, kteří nejen písmo vynalezli, ale naučili je používat i ostatní národy.
Uměle vytvořená historie svět oklamala a předhodila Cyrila a Metoděje jako církevní věrozvěsty, kteří přinesli Slovanům písmo. V dějinách to bylo ale úplně jinak. Naopak již fungující dokonalé písmo Slovanů okleštili a zničili tak jeho hodnotu. O tom se píše podrobně ve Védách a výzkum písma pana Horáka to jenom dokazuje.
Slované byli díky své mírumilovné povaze, přirozené inteligenci, pracovitosti a tvořivosti, ale neschopnosti se bránit, jinými národy zotročování, využíváni na práci a sloužili jako krvavé oběti cizím Bohům.
To dokazuje například na Slovensku náhrobní kámen u Velestúru, jehož nápis byl přeložen takto:
"hroby chovají oráče (rolníky) Bohů oběti".
V našich krajinách utlačovali Slovany Keltové, na Slovensku Tataři.
V Platónově pojednání O Atlantidě se uvádí, že
na 20 – 30 000 tisíc svobodných Athénských občanů pracovalo 400 000 tisíc bezprávných otroků,
jimiž byli původní obyvatelé, praslované. Řekové od nich převzali, písmo, umění, vědomosti, kulturu. Stejný proces zotročení udělali Římané, Féničané a další dobyvačné národy.
Více zde: https://www.veraoveckova.cz/news/o-slovanech-uplne-jinak-/
https://www.veraoveckova.cz/news/nav-jav-slav-prav-a-svedomi/
Za krátký čas jsem na ni šla znovu. Svět jav, nav, slav, prav...
Jsem u sbírání švestek v jednom teplém slunečném říjnovém dni:
https://www.youtube.com/watch?v=svC7HHYdtG4
Jak jsem tak sbírala ty švestky, poslouchala jsem rozumný srovnaný výklad o cestě růže a grálu. O cestě po hvězdách. Pamatuji, jak svítilo slunce, poslech jsem si vracela… Kouzlo mě oslovilo. Ludmila z Moravy do Čech. Držitelka svatyně červené růže. Provdala se za muže z rodu bodce. Nebude už používat symbol červené růže. Nechává ho jako heraldický znak Slavníkovcům. Jde přes Libici. Kněžky zanikají. Ludmila zůstává kněžkou. Ludmila musela předat grálské pokrevenství po ženské linii. Musela vybrat manželku svému synovi. Aby tam 100% grálská linka šla stále. Maminka Václava byla vybraná kněžka Ludmilou z rodu růže, která předala grálské pokrevenství vnukovi… Tak krásný poslech… Oldřich a Božena – žena z lidu od dubu? Ále!! Kněžka v utajení. Synem Břetislav! Pokračovatel linie. Postaral se, aby v rotundě byla vymalována kompletní genealogie grálských rodů. Tajná linie, oficiální a grálská.
Bože, tak ráda dr. Blochovou poslouchám. Vzdělaná žena, aby ji nemohly vědecké kruhy odmítat, strhat její teorie, názory a to, co vybádala a navnímala… I přes její vzdělanost, stejně ji nepřijímají. Ale to je jejich...
Čtu si knihu. Už druhý den vždycky ráno. Pomaloučku. Jsem asi na desáté straně. Nevím, za jak dlouho dám těch osm set stran. Rozjedu se. Jenom předmluva mě nesmírně zaujala. Moc. Nač spěchat. Tak tedy čtu knihu. V domě zvoní telefon.
https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-07-24-snidane/album
Ošívám se. Nechám ho. Nedá mi to. Vylézám. Tak copak tu zas vyvedly kočky? Moje roztomilé přítelkyně. Mourek, kocourek, který se chová jako táta. Spíš jako máma. Omývá tu malou vichřici. Ta u něj hledá cecíky. Nenajde, aspoň si k němu lehne a přede. Asi mlžné vzpomínky. Je tu právě týden. Ještě před týdnem se naposledy napila mlíčka od maminky. Jako její bratříček. S ním dováděla. Tvořili rodinku. Bratříček je týden zavřený, aby zapomněl, že stačí přeběhnout kousek vesnice a je doma. To naše demolička už vybíhá se mnou do zahrady. Kdykoli jede auto nebo se ozve neznámý zvuk, šup, je v domě. Hned vystrčí hlavu:
- Už jsou pryč?
Dnes dopoledne se honila za mouchami. Myslela, že na okno – není problém. Nebyl by, kdyby se nechtěla houpat v jemných záclonách. Moc by se jí líbilo pohrát si s kytkami. Šplhat po překážkách v bytě. Už včera jsem se divila, že na zavolání se ukáže u lednice. Mozek mi to nebral, kde se tam vždycky zjevila. Dnes jsem na to přišla. Hezky zalezla do temna a tepla od kompresoru. Pokračovala dál za linku. Kdyby tu byl Petroušek, už ho slyším.
- Ne, to není prča. To bychom museli rozebrat linku.
No, to určitě. Naše kočka má vyšší IQ než leckterý lidský zabedněnec. Kolikrát se ztratila za lednici a na zavolání dělala, že si zrovna u ledničky zavazuje tkaničku. Zabíhala a objevovala se inteligentně. Drze se mi dívala do očí. Jako – co máš? Jsem tu právě teď běžela kolem.
- Hele, Žofko, nebudeme dělat tyhle schovávačky, ano?
Kbelík permanentně připraven. Celé dopoledne vybírám kočkolit do pytlíku. U linky koukám, co to je. Něco obaleného z kočkolitu. Vyhrábla to naše demoliční kočka. Nabrat na lopátku. Vsunout do pytlíku. Vyběhnout s pytlíkem do popelnice. Setřít kuchyň. Znovu zamést okolo kočkolitu. Vytřít znovu. Vyměnit vodu v misce. Byl v ní kočkolit. Jen se, Ireno hýbej. Máš málo pohybu. Náhrada za horské túry. Do toho se mi projde po klávesnici ntb. Zruší mi poslech. Ireno, dej si ho někam nahoru. Rovnám si své krabičky s věšteckými kartičkami. Určitě je ráno měla v merku. Nebo v tlapkách. Nebo v hubě?Odsunula jsem ledničku. Vytřela. Mezeru ode zdi jsem ucpala vázou. Vysokou. Jestli si ji Péťa přinesl? Nebo z tomboly? Šereda hnusná. Křáp.
- Žofko, ty bermudo barakůdská!
Zametám střípky. Vázu skládám na hromádku. Konečně jsem se jí zbavila. Byla velká, těžká, nehezká. Takovou už neseženu. Budu pátrat. Mamka měla na stole krásnou širokou broušenou. Zmizela. Asi si ji vzala Iva. Ta by se mi moc hodila.
- Mamko, takovou seženeš na Bazoši.
- To neumím.
- Prodávají je tam levno. Třeba za tři stovky.
- Tak mi sežeň. Těžkou vázu. Prodávají jen takové lehoučké vratké náznaky váz. Neudrží to kytku.
Mihnulo se tu světlo mého žití.
- Rozbila vázu, viď?
- No, chtěla ji asi přeskočit. Chodila za lednici.
- To není prča! To bychom museli rozebrat linku. Jako Tonda Vopršálků. Těm zalezla kočka…
Jsem to věděla, že to uslyším. Přerušuji příklady koček s rozebranými kusy nábytku.
- Peťuš, měl jsi chuť na kramfleky. Udělám ti je.
- Ale ne ve čtyři!
Taky drzý jak Žofka.
- V jednu.
- V jednu jsem tu.
Má dnes volno. Hlídám si čas. Půl jedné. Ireno, začni! Dnes mě napadlo rozpálit pánve se začátkem přípravy těsta. Hezky to urychluje práci. Původně jsem chtěla brambůrky nastrouhat na nudličky na struhadle. Jak se čas zkracoval, mrskla jsem to do vorwerku. Začíná se česnekem. V receptu nemají cibuli. To je přece základ! Majoránka, česnek, cibule. Liju těsto na pánev. Páníček je tu. Kočky obědvají. My obědváme. Slunce stojí na obloze. Svítí jako přes lupu. Jako přes clonu. Dusno. Ale radostno. Úroda. Hojnost. MÍR! To stačí! Ne. Ještě základ všeho! Láska! LÁSKA!
Dobrou noc!