Den by byl krásný s trochou koření. Osmutněný

Telefon. Šero. Milý hlas klientky. Zůstala sama na prodejnu... Posiluji ji. Varuji. Neužeň se. My Češi, vše zvládneme. Ale máme své limity. 

Božena Němcová - slaví dvousté výročí. Doufejme, že snad ano. Je jedno, jak to bylo s jejím příchodem na svět, kde a komu se narodila. Vnímám ji jako silnou, o to víc sráženou, zostouzenou, umlčovanou ženu. Kdysi jsem projela vše, co napsala. Udivila mě četba o životních podmínkách textilních dělnic v České Skalici. Nechce se mi text hledat. Ale asi by se moc nelišil od drancování životů dnešních lidí. Paní Boženo, děkujeme. Přišla jste poněkud dřív.

FB hlásí narozeniny. Vladimírek. Pan profesor. Znám ho od patnácti šestnácti let. Vedl archeologický průzkum pod dnešním Penny. Původně tudy vedla úzká cesta od mostu k zastávce ZK MÍR cikánskou kolonií. V sedmdesátých letech se staré zákoutí zbořilo. Hezká stará část města. Odkrývali jsme hřbitov u kláštera. Do dnes se tu říká Na Kameni. To když se tu husité rozvášnili nad zrádnými měšťany... Vladimírek byl tehdy mladý. Krásný. Vlnité vlasy. Kopali tam s námi důchodci. My studentky jsme se štětečky dočišťovaly. Dobírala jsem si pana profesora, on mě. Byl mladý, plný života. Zvala jsem ho k nám "na kafe". Netušila jsem, co vyslovuji.

- Irenko, to nejde. Co kdyby nás maminka přistihla inflagranti?

Nevěděla jsem, co to je. Ale tušila jsem. Měl dlouhou na profilu vyříznutou vodovodní trubku. Zavrtal ji do země. Pootočil, vytáhnul. Ukazoval nám vrstvy zeminy. Tady bylo ohniště. Lidé té a té doby. Blízko Labe. Voda... V trubce byly na profilu jasně patrné nánosy, náplavy věků. - Tvořil plánky. V jedné díře jsme měli kostru. Chtěla jsem plánek namalovat. Ale byla jsem matlal. Raději zaznamenával sám. :-) 

 Průzkum skončil. Vladimírek se mi ztratil. Po roce osmdesát devět kandidoval... Zahlédla jsem ho na plakátě... Asi před jednadvaceti lety jsem si s ním dala na fakultě schůzku. Uvítal mě srdečně ve své oválné děkanské pracovně. :-) Navázali jsme hovor jako staří známí... Kontaktovali jsme se docela často. 

- Peťuš, dnes jsem se setkala konečně s Vladimírkem. Nabídl mi tykání. 

- Peťuš, dnes jedu na vlastivědnou vycházku s Vladimírkem.

Vždy mi ukazoval krajinu, její nerovnosti. Učil mě pohled archeologa. Vydali jsme se na Boušín, na Chotěborky, na Chloumek. Všude jsem se pohledem do krajiny od něj něco dozvěděla. Učila jsem v té době na gymnáziu... Někdy přijel k nám. Zvala jsem ho v době třešní... Byla jsem se podívat na archeologický průzkum v Mladých Bucích. Zajímavé pokoukání. Zásoboval mě knihami. Pak jsem začala řídit školu; vídali jsme se méně a méně. Někdy na nějaké odborné přednášce někoho nebo jeho. Velký odborník. Velký člověk. Velký pedagog. Přísný a nekompromisní. Někdy jsme se přeli. Přátelsky. Smál se mým meditacím. :-) Složila jsem fci.  Zůstala jsem doma s maminkou. Přijel se podívat. Někdy se zastavil. Měl si co říci s Petrouškem. Ten ho měl rád. Věděli jsme o sobě. Loni od něj potřebovala Linda nějakou informaci. Asi si Lindičku pamatoval. Kdysi u něj dělala přijímačky na fakultu. Nakonec se rozhodla pro Olomouc. V poslední době si stěžoval na neuvěřitelně nízkou úroveň znalostí pravopisu v diplomových pracích budoucích vědců. Trápilo ho to. Rozčilovalo. Souzněli jsme. Volali jsme si velmi málo. Asi před třemi lety mi říkal, jak byl velmi těžce nemocen. Jeho srdíčko... Dnes mi FB připomněl jeho narozeniny. Šla jsem se k němu mrknout. Chtěla jsem mu vyštapicírovat barevný rámeček. Vladimírku, celý život slavíš s paní Boženou. Lekla jsem se. Parte. Odešel den před Štědrým dnem. Nerozloučili jsme se. Už jsem od něj nedostala PF s jeho karikaturou od Mistra Škopka... Nevolala jsem. V září mě ve Zpravodaji překvapilo oznámení o odchodu akademického malíře Jiřího Škopka. Dnes ráno mě nepříjemně překvapil FB. Odpoledne Petroušek přinesl Zpravodaj.

- Víš, že zemřel Vladimírek?

- Vím. Od rána.

- Den před Vánocemi. To byl dobrý člověk. A vzdělaný!

- On mi ukazoval, kde měli dům.

- To bylo pod hotelem Praha. Jeho maminka, přesně si ji pamatuji, dělala u otce v Sempře. Vždycky v létě. Hodná paní. Tatínka asi neměl.

- Člověče, on mi o něm vyprávěl. Ale nemohu si vzpomenout. Jednou jsme odněkud jeli Josefovem. Řehtala jsem se, myslím, že mu doma o něm trošku nalhávali. Nebo strýc? Fakt jsme to zapomněla. On to tak legračně líčil.

Jdu do dne. Na jedenáctou začínám. Nová paní. Pětapadesát. Hezká, milá, vcelku štíhlá. Třikrát v týdnu cvičí. Pravidelně chodí. Sympatická. Souzníme. Přijela z Orlických. Vysvětluji. Měřím. Má rezervy. Není to špatné, ale ne ideální. Nejvíc nás odbouchla kondice: málo pohybu.

- Tohle kdyby slyšel manžel, tak se tady bude svíjet na zemi smíchy. Stále mně říká, že to s tím pohybem přeháním.

Jasně. Její tělo přijalo pohyb jako součást života. Kdyby na tři týdny lehla, svalovina by šla rychle dolů. Paní odchází, pustí se do vylepšení.

Co si dám k obědu? Brambor na páru, celer, mrkev. Co k tomu? Posypu sýrovou bruscetou. Kysané zelí. Za maminkou. Mám štěstí. Na půl třetí se omluvili manželé pro nemoc. Přeobjednávám. Frčím.

Maminka se dere z malé jídelničky. Je vždycky tak radostná, když mě uvidí. Oči jí zasvítí.

- Kam se dereš?

- Před chvílí jsem odpočívala. Teď jsem byla na televizi.

Květuška u výtahu potvrzuje. Maminka prý opravdu chvilku ležela. Ale jen chvilku.

Mami, vezmu křížovky, hrneček, jedeme za sluníčkem. Počkej tu na mě. Odkládám kabelku, koš, kabát. Cestou zpátky vidím pečovatelku z jiného patra. Nesmírně hodná. Rozsvěcí v malé jídelničce. Venku se slunce snaží ze všech sil. Tady? Okna zatažená žaluziemi. Vegetí tu usměvavá paní ve svém pojízdném vigvamu. Jezdí za ní dcera z Náchoda... Vytahuji žaluzie, zháším. Vlilo se sem světlo. Jídelnička se rozsvítila přírodně.

- Může to tak být?

- Je to lepší.

- Výborně.

Mám si třepit pusu? Mám si dělat nepříjemnosti? Mám se zlobit? Mám ztrácet energii? NE. Budu konat. Je jednodušší cvaknout. Je složitější jít povytahovat žaluzie - asi o minutu.

Koupeme se ve sluníčku. Nabízím kafíčko, štrůdl. Užíváme se s maminkou. Máme štěstí. Jsme ještě stále spolu.

- Mami, pamatuješ na Vladimírka?

- Trošku jo.

-Na gymplu nás vedl na archeologickém průzkumu. Mně se tak líbil. Kudrnaté vlasy. Vtipný. Lišácký. Pak jsme se znovu sblížili , když byl ve funkci děkana na PF. Mami, představ si, chtěla jsem mu dnes napsat přání k narozeninám. Když slavil šedesátiny, to bylo slavné. Sedmdesátiny. Bylo mu jen sedmasedmdesát. Mami, on odešel den před Vánocemi..

Upozorňuji ji na krajinu jejího dětství. Právě jsme v pohádce. Znám ji už ze všech stran. Právě na Chloumku jsme s Vladimírkem hledali kameny. Ukazoval mi na druhou stranu vyvýšeninu. Nepřirozenou. Možná lidskou rukou tvořenou. Před rokem tam probíhal archeo průzkum pod dálnicí. 

- Ten rusky?

- Jé, to nevím. Eti? Etot.

- Správně. ALE německy?

- Aber.

Němčinu se učila za války. Ruštinu k maturitě při svém dálkovém studiu SVVŠ. Víc jí uvízl asi jazyk okupantů. Kdyby věděla, že nás dostali...

-Jeden ze smyslů?

-Tak to asi nevím. To nedám.

- Mamko, přeříkej mi smysly.

Nedoslýchá. Mluvím víc a víc blíž k uším.

- Mamko, co sídlí v očích?

- Zrak.

- Co sídlí v uších?

- Sluch.

- Jaké máš další smysly?

- Hérdek, nemohu si vzpomenout. Počkej.

- V rukou?

- Hmat.

- Ještě nám nějaký chybí. V puse?

- Chuť.

- LITERÁT?

- To necháme literátem.

- Nenecháme. To máme říci jinak.

- Romanopisec.

- Aha, to je hezké. Ale ještě jinak. Kdo byla Božena Němcová, Alois Jirásek, Karel Čapek? Psali z našeho kraje.

- Spisovatelé.

- Výborně. Mamko, Božena Němcová, pokud je správné datum jejího narození, dnes slaví dvě stě let.

Na tu nemá. :-) Fotíme se. Sluníčko nás olizuje. Nádhera. Fotím oblohu.

- Mě už to nebaví. Už skonči.

- Maminko, budu muset jet. Přijede pán od Broumova.

Balím. Uklízím nesnědené čokoládky. Ukládám si recepty od sestřiček. Vždycky mě slyší. Vždycky mě zaregistrují. Asi mluvím hodně hlasitě. Odpočítala jsme zase guaranky na dnes a na zítra. Ve čtvrtek zas přivezu. Guarana - bylina jihoamerických indiánů. Energie, vitalita, podpora imunity.

- Peťuš, jsem tu! Za chvíli přijede pan K.

Poslal SMS - patnáct minut zpoždění. Určitě ho zdržel ucpaný průtah...

Je tady. První měření po třech týdnech. Většinou nelichotivé. U něj ne. Narostla mu necelá dvě kila svaloviny, tuky odpálil od dvě procenta; celkově je lehčí; metabolický věk zůstal, je třeba spálit víc tuků. Co hlavní - vysoké viscerály snížil o dvě jednotky! Velký, převeliký úspěch. Po obvodech pětadvacet cm dole.

- Manželka zavedla trošku změny. :-)  Mouka rýžová, cizrnová... Kontroluji svačinky, potvrzuji správnost výživy... Začal chodit s manželkou denně hodinu. Chůze - nejpřirozenější pohyb. O víkendu sebou švihnul na schodech v bazénu. Uhodil se do holeně. Moc se do toho asi obul. Tak mu vesmírní průvodci dali stopku.  

Chválím. Porovnáváme výsledky. Je na cestě. Nabral správný směr. Ku zdraví! K životu!

Ještě zákaznický servis. Od včera moje nová mladá milá zoufalá studentka. Dohodnuty na osmnáctou. Tentokrát mám zpoždění já. Ozývám se. Slyším její příjemný hlas. Spokojená. I já. Vnitřně cítím, že taky nastoupila cestu k dlouhému nezatíženému a neohroženému dechu. Myslím, že to dá. Protože nejsem lékař. :-) Jsem optimistická. Ale nemám očekávání. :-)

Mléko svařené. Micka v houpacím křesle pozoruje plamínky. Já - hup směr postel.

Dobrou noc!