Den jak na běžícím pásu

V mysli se vracím do rána. Dnes v osm budíček. Zadělat na vánočku. V každém adventu o víkendu ji peču. Většinou jsou vynikající. Tu štědrovečerní zpicnu. Třeba je dobrá, ale zhroutí se. Ta dnešní dostala maličko kvásku, navíc mleté vlašské ořechy. Koření, vanilku, c.k. Recept jsem celý překopala. Vánočka vyšla. Mám svůj od maminky. Z kila. Ve vorwerku je půlkilová, bez vonítek. Moje je navíc posázená pytlíkem mandlí. Mám na pekáči vonícího ježka.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-29-noc-presla-do-rana

Měla bych si pro něco zajet do Smiřic. První je vánočka.

Nakrmit ptáky. Nesu si kroksy v ruce. Jdu sněhem bosa. Letos v zimě poprvé. Není to nic těžkého. Noženky se boří do sněhu. Nestát. Ťapkat. Sníh pálí. Nohy se hřejou. Zasypávám všechna krmítka. Do chaty si nasazuji boty. Dívám se, jak je vyrvaná podlaha. Jak to tu vypadá jako po výbuchu. Chatičko, když tě tatínkek stavěl, chtěl základy. Byl tu nějaký komunista, propuštěný z koncentráku. Ne, pan Konečný a jiní kapitalisté nebudou mít základy u chaty. Chápu ho. Napadá mě – aha, zahrada založena asi v roce 1947, ale tahle tahanice asi po roce 1948. Ok. Tatínek ze starého párkařského stánku postavil tuhle krásku. V mém dětství byla chata ještě vevnitř krásná. Kuřácký stolek, dvě křesla. Tatínek odešel. Ireno, teď 12.11. měl výročí. Šedesát čtyři let. Ó! Maminka z prodeje soustruhů a strojů z jeho dílny a z peněz, které přispěla babička Jůlinka, koupila náš domeček. Půl domek. Jednou se do rána složil plot. Nevydržel. Zásep – nutno udělat novou. Okno – vyměnit, aspoň to velké do polí. Maminka všechno zvládala. V chatě si ještě před koupí domku postupně uskladňovala WC mísu, trubky, stavební materiál. Měla plán. A za tím šla. Bydleli jsme v podnájmu. Shodou okolností u babičky a dědy švagrové mého Petrouška. Pan domácí byl moc přísný. Mamka nás vysvobodila. Ale museli jsme šetřit. Domeček dala do pořádku. Stále ho zušlechťovala. Celý život. Až do chvíle, kdy musela odejít kvůli své diagnóze. Křesla i kuřácky stolek na dvojkolce odpravila do domečku. A chatička začala chátrat. Jeden plat nestačil. Chatička už neplnila fci zahradního domku. Tak teď, mami a tati, chaloupku znovu zkrášlím, bude nádherná. Měli byste určitě radost.

Nakrojit vánočku. Už jeď!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-09-jed-uz

V jedenáct na nasazení korunky. Beru dva kousky sebou pro sestru Lenku a doktorku. Zdá se mi, že vánočka nevoní. Ale prý se krásně rozvoněla ordinací. Víte, co se mi tady líbí? Rodinné prostředí, to především, ale vždycky připravený stolek pro pacienta. Na něm někdy leží injekce, někdy emitní miska. Někdy je poloprázdný. Dnes bez anestezie. Všimla jsem si, že celý život u zubaře frk frk, hotovo. Tady i extrakce zubu se děje v klidu, v posvátném rituálu, kdy zoubek není lomcován, vyvracen, vyhazován z úst. Je pomalu, promyšleně oddělován od své mateřské tkáně. Člověk má čas se s ním rozloučit na jeho poslední cestě.

Dnes korunka. Lékařka pečlivě obrušuje. Zkoumá kopíráčkem, kde ubrousit plošku, kde ugumovat protější zoubek.

Když mi odešla šestka, najednou jsem měla v puse prázdno. Nikde nic. Teď mi přibyla maličká čtyřka, mám jí plnou pusu. Paní doktorka před týdnem vybírala se sestřičkou barvu. U mě to není lehké. Moje zoubky jsou čajové. Je nesmírně těžké vybrat tu barvu slonové kosti. Já jen odsouhlasila. Dnes za denního světla jsme se přesvědčily, že je to ta ona. Prý – jestli to paní Hrobská odsouhlasí. Nedovedu si představit, že bych řekla:

- Ne, vyrobte novou. Netrefila jste se.

To ne. Líbí se mi. Zatím je v mé puse nový. Zoubeček léčený. Podceňována jeho trvanlivost. Uvidíme.

Hlavu vlevo. Nahoru. Na střed. Ještě si ji vyndám. Znovu ji nasadím.

Trnu, aby mi korunka nespadla do krku. :-) Nespadla. Jen pod jazyk.

- Poslední úprava. Teď vazební proces.

Jo? Vazební? Leptání. Sestra dostává příkaz, prosvítit z vestibulární, palatální, i spodní strany. Ale jen tak tři sekundy. Hodinku nechat schnout. Pak už možno kousat. Jak si užívám stáří, důchod, život, vzadu mi svítí žárovička: Stejně to stáří je pomalé, zoubky ubývají, také sil… A proto je třeba cvičit, držet si kondici, hýbat se.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-29-vrata-v-jari-do-smiric

Hotovo. Platit. Jedu. Stavuji se v muzeu. Vede ho mladý nový ředitel. Skvělý! Tichý, to neznamená, že mouchy vemte si mě. Za něj prošly muzejní budovy – hlavně Wenkeův obchodní dům – náročnou rekonstrukcí. Ředitele si vážím. Před pár měsíci se v muzeu přednášelo o sochaři Preclíkovi. Když vyřezával svou sochu na Expo do Montrealu z lipového kmene, pracoval za naším plotem. Jó, to bylo krásné. V zahradě kutal. Nikomu nepřekážel. Tvořil. Občas mamka koupila jeho knížku. Vepsal věnování pro mě, pro Ivu, mamce. Dostávaly jsme k narozeninám. K Vánocům… To tam za plotem rostla zeleň. Rekreační zahrada k činžáčku. Ještě tam nestála ta kůlna. Za starých Preclíků by se to nikdy neuskutečnilo. Když ty děti tak moc chtěly peníze, že?

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-29-preclikuv-plakat

V pondělí jsem našla ve své školní skříni plakát o výstavě sochaře Vladimíra Preclíka v roce 1982 v Opavě. S tím se nezatápí. Artefakt. Stavila jsem se dnes v našem muzeu. Pana ředitele zaujal.

- Chcete ho prodat?

- Ne. Daruji ho.

Všimla jsem si knížky, kterou jsem propásla při jejím vydání. Josefov. Dnes jsem si koupila dotisk. Kdybych napsala: Dnes jsem si koupila šťastná dotisk. Hádejte, co byste ve větě našli? No, ano. Občas sem dávám hádanku. Přístavek. Já šťastná. Koupila šťastná. To je ta větička Hajná stála ve dveřích hájovny překvapena.

Setkala jsem se s člověkem, který mě přivedl na myšlenku, že nepotřebuji chodit dvakrát v týdnu meditovat. Už to umím. Viděla jsem, že je potěšen. Nabízel kávu. Ne, kávu nepiji. Tak čaj. Ne, jedu do Smiřic. Tak se stavte. Stavte se ještě dnes. Ne. Dnes domyju okna. Nějaké dvě paní:

- Okna nemusíte mýt.

- Nemusím. Ale umyju je. A ráda. Jsou od léta špinavá. Pár oken jsem si předmyla od octomilek před třemi týdny a včera jsem je umyla znovu.

- No, vidíte. 

Stihnu všechno. Ve Smiřicích mi to nedalo. Fotím kapli Zjevení Páně.

Kaple Zjevení Páně je kaple ve Smiřicích. Od roku 1995 je národní kulturní památkou, titulní obraz hlavního oltáře Klanění tří králů je od roku 2006 rovněž národní kulturní památkou v rámci souboru barokních oltářních obrazů Karla Škréty a Petra Brandla.

Přes cestu Dvorana. Tady se maminka učila tančit. Prý garde seděly okolo sálu na židlích. Mamka říkala, že matky dcery řídily. S tímhle netanči. Tamtoho si vyhlédni…

Ze Sm iřic jedu alejí, kudy z nádraží jezdíval v kočáře císař pán na obhlídku stavby josefovské pevnosti. Jsem v Černožicích. Ani jsem okem nehodila po Sehnoutkově stavbě… Uvědomila jsem si to až u závor. Kolik šikany jsem tam zažila. Kolik ublížení. Kolik zlých pohledů. Kolik sladkých řečí. Za zády mě pomlouvaly. Nevěnovala jsem ústavu ani pohled. Míjím lavičku u hřbitova, kde odpočívá maminčina babička. Petr Jaroš asi před třemi lety zíral, když jsem se k němu přihlásila na FB. Psal mi: Ty jsi jedna z mých nejbližších příbuzných a já si tě nepamatuji. – No vidíš, a já ti půjčila učebnici zeměpisu k maturitě, sama jsem se neměla z čeho učit…

Zastavuji. Je mi tak smutno. Tak do breku. Tady jsem mamince zapalovala cinkající stromeček. Svíčky zhášel vítr. Zima nám byla. Mamince jsem přivezla cukroví, v termosce čaj. V autě jsem měla hodně dek, pléd. Beránkové bačkory. Mamku mi předávala káča od pokladny v bílém plášti. Mamince natáhla v prosinci krátké letní kalhoty. Slzy mi jdou…

Odsud jsem mamince ukazovala hájovnu. Školu v Habřině. Lépe bylo vidět z druhého nebo třetího patra v DD. To ještě v dobách, kdy jsem tam směla. Od března dvacet do maminčina smrtelného úrazu v květnu dvacet jedna jsem u ní na pokoji nebyla. Už se nekonal žádný virtuální výlet "do pohádky". 

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-29-cistim-okna-vytiram

Srdce mi bušilo. Nastupuji do auta. Frrr. Domýt okna. Žofka mi pomáhala celý den. Dopoledne s vánočkou. Kontrolovala troubu. Odpoledne s okny. Když jsem vytírala, strčila packu do kbelíku.

- Mňau. Budu jen kontrolovat, jestli vytíráš pořádně.

Kde by mě napadlo, při dnešních setkáních s různými lidmi, že potkám tak unikátního člověka, jehož    tatínek mi ublížil. To bylo v roce 1976. Pracovala jsem asi tři měsíce na poště. U balíkové přepážky. Pak mě dali na udržování a bylo. Věděla jsem, že nesmím nic zdvihat. Což u balíkové přepážky jde ztuha. Řidič sběrné služby mi hodil těžký balík na nohy. Těhotné ženě. Nečekala jsem to. Nestihla jsem uskočit. 

- Moje manželka ještě v devátém měsíci stěhovala skříně.

Jeho manželka nebyla sešitá, neudržovali jí plod… Pamatovala jsem si to celý život. Neodpustila. Nebo už ano? Jednalo se o mou prvorozenou. Bála jsem se pak křivě šlápnout. Stejně se začala klubat na osmém měsíci. Udrželi jsme ji, ale narodila se v nebezpečné době. Sedmý dobrý. Devátý nejlepší. Osmý – něco se v těle miminka ještě rozevírá, ukončuje. Není záhodno to přerušovat porodem. Miminko ho spouští. Tak jsem se podvolila.

- Peťůůůš? Prosím tě, vezmeš mě do knihovny?

- Vezmu. A zpátky pokluše pěšky?

- Ano. A ráda.

Domytá okna, vytřeno, zatopeno. Jedeme.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-29-do-knihovny-na-bezva-besedu

Přednáška není jen o zapomenutých jídlech. Ale o nádherné cestě od kuchaře k šéfkuchaři, k šéfovi směny, hotelu, nejlepších hotelů. K řediteli hotelu. Neuměl anglicky? Přijali by ho do Hiltonu. Ale s angličtinou. Odjel do Ameriky naučit se jí. Odjel i do Afriky. Stojí v nejlepší osmičce kuchařů naší země, kteří nás reprezentují. Vydupal ze země své knihy. Zatoužil napsat i beletrii. Povýšil sen na napsání scénáře. Kde se to naučit? Napsal Tomáši Magnuskovi. Učil u mě ve škole výpočetní techniku a vedl dramatický kroužek. Tomáš nemá chybu. Je s ním legrace. Hned druhý den volal našemu kuchaři. Scénář poslali k přečtení Vítu Olmerovi… Kuchař napsal druhou, třetí, čtvrtou verzi. Chybí ti tam sex. Pátou verzi. Tomáš si přečetl šestou verzi.

- S kýms´   to psal?

- Sám.

- Tak do toho jdu. To nemá chybu.

Jde mi husí kůže. Jak nádherně našlapoval životem. Zhmotňoval své sny. Odletěl do Chorvatska. Za dovolenou napsal scénář.  V šest vstal. Uvařil si hrnec kafe. Zapálil cigaretu. Do deseti, než se vzbudila rodina, psal. V klidu. V relaxu. Tak se to má. Ne ve stresu.

Stará zapomenutá jídla a krajové varianty mají zvláštní názvy.

- Kdo ví, co jsou ochlupkance?

Zapínám data. Jen tak pro zajímavost hledám.

https://dadala.hyperlinx.cz/hypsladkuch/slakne/slakner0029.html

Jde v podstatě o uvařené malé nočky z těsta mírně odlehčeného přídavkem prášku do pečiva. Po uvaření se uvařené nočky neboli "ochlupkance" smíchají s ochucenými…

Čtu nahlas…. Ukončuji:

- Právě jsem si vzpomněla…

- Máte u mě knihu Šéfkuchařův deník.

Ptá se, co je tróč.

- Ale google neberu!

Beseda byla pro mě nesmírně obohacující. Utvrdila jsem se v tom, co říkám lidem: Svůj život držíte ve svých rukou. On si jen plnil své sny. Něco pro to dělal. A ony se mu zhmotňovaly.

Jdu domů. Sněží. Nesu si dvě knihy. Šéfkuchařův deník. Druhou jsem měla v knihovně schovanou od dr. Koudelkové. Metuje. Úpu jsem si koupila před měsícem. Dnes jsem si domů donesla tři krásné knihy. Těším se na jejich příběhy.

Vytáčím Tomáše Magnuska.

- Dobrý večer, Tomáši, kontrolní otázka, než se představím.

- Dobrý večer, paní ředitelko!

Směju se. Jak mě mohl poznat? Snad deset let jsme se neslyšeli. Naposledy na nějakém vysílání v K Triumfu ve Velichovkách. Dala jsem mu tam dotaz ze tmy.

- Tomáši, vy jste mi dal scénář ke svému prvnímu filmu. Měla jsem hrát uklízečku. Odmítla jsem. Máte pro mě další roli?

Podle indicií mě poznal. Spíš ale po hlase.

- Paní ředitelko, za tři minuty jdu na stage. Zítra se ozvu

U malých závor štěká velký pes. Něco jako husky. Vytáčím Péťu.

- Peťuš, asi budu muset zavolat policii.

Chlácholivě pejska oslovuji:

- Ty jsi krásný pejsek.

Běží ke mně. Teď se mi zahryzne do nohy. Ne. Chtěl pohladit. Pokňukával. Odběhl dál. To je ten, jak na mě vždycky spouští hrůzu v prvním domě na rohu ulice. Kdo tam bydlí? Pamatuji, když ho stavěli. Víc jak padesát let už uběhlo. Už prý umřeli. Mají tam asi dvě vytlučená okna. Že by pejska vyhnali?

Klušu domů. Petroušek už mi jde otevřít branku.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2023-11-29-delas-to-dobre

Rychle vytřít okolo kamen. A u misek. A okolo kočkolitu. Žofie mě zas kontroluje.

Je tu teplo. Prožila jsem dnes tolik setkání. Tak moc. Všechno s lidmi, kteří mi imponovali. Dokonce jsem hovořila po roce a půl s manželkou toho mého známého, který náhle zemřel… Jsem ráda, že jsem se potkaly. Známe se přes čtyřicet let. Prý nikam nechodí. To neva, to se změní.

Žofie se přišla pomazlit. Jdu přiložit.

Dobrou noc!