Den jak na horské dráze. Od odpoledne prudký sešup dolů

No, dnes jsem v rozpacích. Den byl hezký, ale zážitky k večeru se mi moc, ne - VŮBEC - nelíbily.

Ťapkám před adventem jak malé rozradostněné dítě. Haló, Jéžišku, vezeš sluníčko? Chystáš se? Vracím se v myšlenkách do dávných dob. Jak tuhle dobu prožívali? Zachumelení, tkali len, vyprávěli si pohádky, drali peří. Děti ležely u tepla, na peci, poslouchaly. Bystřily fantazii.. To dnešní třpytivé v regálech nemám ráda. Je toho moc. Je to moc brzy. Není to tradice. Je to komerce.  Chystám se na slunovrat, dělám Jéžiškovi čisto v domě. Letos v srpnových tropech jsem vymalovala obrovskou plochu obýváku a kuchyně. Tehdy nám do zahrady ze šancí hupslo to dívčí těhotné prolhané stvoření... Lidi mě zrazovali. Co blbnu? Jsem se rozhodla. A udělala. Včera jsem u sdíleného příspěvku z loňska psala: Máme tu tři povinnosti: Radovat se, umět se rozhodovat a milovat. Pro mě je nejtěžší - hádejte co? Co pro vás? Pro mě rozhodovat se. A pouštění toho, co nemůžeme změnit - ach, to se snažím právě nyní, ale je to v procesu... Asi jedno z nejtěžších... Vesmír mě něžně připravuje, chystá... Hezký den! S láskou a v míru.

Sdílela jsem ho po roce znovu s poznámkou: Nechápu. Letos jsem si uvědomila, že pro mě už není nejtěžší umět se rozhodovat. Nejtěžší je pro mě MILOVAT BEZ PODMÍNEK.

A souhlasím. Rozhodovat se umím. Valerij Sinelnikov (Dohoda s nemocí I, II) říká: Každé rozhodnutí je správné. Teď, v tomhle okamžiku. To, že zjistíš za vteřinu, minutu, po padesáti letech, že ses rozhodla špatně, to je druhotné. Ale v daný čas ses rozhodla, jak nejlépe jsi právě v tom okamžiku uměla.

Konec odbočky. Jsem se rozhodla ještě v dalších parných tropických dnech v září vymalovat i pracovnu a ložnici. Tedy - slunovrat může přijít. I Jéžišek. Český. Miloučký, něžný, tajemný... Kdo ho kdy viděl? Nikdy nikdo. To není jako ten jeho americký kolega; divočák se sobím spřežením, brázdící nebezpečně rychle oblohu a lezoucí do komínů po příkrých střechách.

Mám umytá všechna okna. Vyprané a pověšené záclony. A okna jsem si nádherně s vytříbeným vkusem pro kýč nazdobila. Jak to cítím já. A je mi fuk, co si kdo myslí. A že běhá rádoby vtipný mail, že se Jéžišek narodil v chlévě, tak proč uklízet. Ne. Naši předci vydrhli podlahu, zametli, připravili chalupy na tu slávu. Naladili si duši. Uctívali sluníčko. Těšili se na jeho návrat. Tma, svíčky, černo za oknem mi nevadí. Sluníčko ráda přivítám.

Rychle, rychle. Slunce se sklání k západu v nádherném hliníkovém oparu. Určitě zas sypou. Chystám Petrouškovi na zápas pití CR7Drive. (https://herbalife24.cz/products/) V překladu - Cristiano Ronaldo, číslo jeho dresu a jedu/jeď! Na uvedení tohohle zázraku jsem byla asi před pěti lety v Bratislavě v hotelu Bon bon. Dr. John Heis ve spolupráci s Cristianem Ronaldem vyvinul celou řadu Herbalife24. Mladý tvůrce byl tehdy na párty s rautem s námi na zahradě hotelu. Dávám tomu svému sportovci CR7Drive sportovní nápoj pro rychlý přísun paliva. Ať se dědula hydratuje. Ať je popoháněn co nejlépe. On stejně netuší, jaký zázrak pije. Proč stále vyhrává všechny zápasy?! Mixuji mu z řady HL 24 ještě sportovní výživu s přídavkem Rebuild strength - pro obnovu svalů. Jedu. Nemám telefon. Vracím se. Hle, hle, Petroušek odjíždí. Na zápas má odjet až za hodinku. Divoce si máváme. Zubíme se. Hledám telefon. Druhý pokus o výjezd. V hlavě mi bliká: Nevracej se, přináší to smůlu. Slunce zrychlilo svůj odchod na druhou polokouli.

- Maminka teď, pět minut, brečela. Ale uklidnily jsme ji. 

- Maminka dnes krásně motala sněhuláčky. Říkala, že je to na hov.

Utíkám za maminkou. Už mě slyší, vyjela z pokoje. Ubrečená. Asi si zalezla brečet. 

- Mami, už jsem tady!

Přivezla jsem košík s termoskou s horkou vodou. Nechci obtěžovat děvčata. Mají nejvíc práce. Pan ředitel to vidí jak Hurvajs válku. Zrušil místnost s konvicí, dřezem. Do kukaně pečovatelek s kuchyňkou je zákaz vstupu. Není kde si uvařit kafe, čaj. Navrhla jsem vedoucí, aby do té kravské jídelny (rozuměj - rozměrná stáj bez oken) dali aspoň konvici jako malé zázemí pro hosty klientů. Ne, nejde to, pan ředitel povídal, že ne. Klap, klap, cvaky cvak. Hlavinka zahleděná pro svou rodinu, do své kapsičky, nic pro klienty. Vezu maliny, jahody, smetanu, datlový sirup, zapomněla jsem kafíčko. Utíkám poprosit. Koupila jsem sem Caro. Prý ho asi neudají. Ale asi ho udali. Je pryč. Paní Maruška mi dovoluje odsypat kapuča. V pokoji se stavuji pro miňonky - štrůdl zůstal(a) doma. Jedeme s maminkou dozadu chodby do druhého křídla. Pozorovat západ sluníčka. Nazývám to - jít do pohádky. Dnes se mi nepovedlo vstoupit do pohádkové řeky. Ještě maminka očima nachází hájovnu u lesa. Z Neznášova vyběhla nahoru k hájovně. Bydlela tam Mařka Kuřetová. Chodily spolu do habřinské školy. Jenže mamka dnes na kopci neuhádla svou dětskou školičku. Ptám se na dva kopce jejího dětství. Vždy je neomylně poznala. Vozívala jsem ji večer od nás do DD. Soustředila jsem se na cestu. Vždy jsem čekala, jestli uslyším:

- Chloumek a Prašivka.

O těch dvou kopcích mi navyprávěla. Byly jsme se tam spolu podívat. Na Chloumku je stará renesanční stavba kostelíka. Vedle bydleli Hlavovi nebo Hlavatí. Opravila by mě. Pohřbívali sem původně z jedné strany Habřinští, z druhé strany Neznášovští. Na Chloumek tahali vodu v konvích ze studánky Kalafáška na úpatí kopce.  Na Štědrý večer byla cesta do kopce vyrovnána chvojím, když šli na půlnoční...  Habřinští si založili na Chloumku nový hřbitov jen pro Habřinu. Neznášovští si dole pod kopcem ve vesnici založili svůj hřbitov. Maminka mi ukázala tehdejší první hrob na novém hřbitově. Asi šestnáctiletá slečna. Umřela na TBC. Ukázala mi jejich statek. Snažím se zahlédnout štít mlýna Skořípka. Stojí u něj postava vojáka v bílé uniformě - z války 1866. Asi nějaký vojáček ze mlýna... Nechávala jsem si tohle všechno milionkrát vyprávět. Od maminky. Jako pohádku. Dnes jsme šly do pohádky. Ale maminka neměla náladu. Po pláči si stále udržovala jakýsi smutek. Nechuť mluvit. Půjčuji si chodítko paní z pokoje na konci chodby. Kdysi tam bydleli dva muži. Už jsem tam dlouho nebyla.

- Mami, nemluv sprostě, jo? Točím tě. 

Dnes nejde lehce, na chodítku spíš leží, než se opírá. Botu má zas sešlapanou. Potlačuji zlobu. Holky, prosím Vás, botičky stály asi tisícikorunu, jsou hlavně ortopedicky upravené. Dbejte prosím, ať si je nazuje napevno. Děkuji.

Květulinka má dnes mamku v péči. Slouží Maruška, Kamilka a čtvrtou opět nevím. V koupelně upozorňuji na rozdělané dva šampony, dva mycí gely a jeden na ruce, na rozdělané a nezadělané lahvičky... Nechci se zlobit, ale štve mě to. Doma taky nerozděláme všechny zásoby šamponů, gelů, laků naráz. Krémy uzavíráme, aby neoxidavaly. Lahvičky zavíráme závěrem, kdyby upadly... Mýdlo na ruce jí dávám z police v koupelně na umývadlo. Po WC jsme si neměly čím umýt ruce. Rovnám lahvičky Venuška a Boženka. Nemám ráda, aby mamčiny věci byly zamotány mezi Boženčinými. Maminka má košíček a tam chci všechny vatičky, nůžtičky a potřeby mít. 

Luštím na lahvičkách, co je co.  My už nestojíme našim páníčkům v Německu, aby nám na zboží psali české názvy. Marně hledám miniaturní téměř nečitelný nápis: Mycí gel. Jsou to němečtí šmejdi. Posílají podřadné zboží ze svých židovských firem do kolonie. Ať hlavně lidi kupují, platí a ať se naučí anglicky. Že jo? Bože, přeju si zas vidět na českém výrobku: Březový šampón. Kopřivový šampón. Žloutkový šampón. Mycí gel. Tekuté mýdlo. Tělový krém. Tělový olej. Noční krém. Denní krém. Ty worle. Nechala jsem si vychýlit energii... Hladím maminku, snažím se odvést mysl. Kafíčko jí přišlo vhod. Maliny jsou studené a po kafíčku kyselé. Jahůdky - lákám:

- Mami, jsou sice belgické, nevím, co do nich dávají, ale jsou sladké, voňavé...

Maminka se nechá na dvě nalákat.

- Mami, ještě třetí, aby ti neutek.

- Mně už nikdo neuteče.

- Mami, teď v listopadu umřel taťka.

- 12. listopadu.

- A mami, taťka se narodil 1914.

- No, v červnu.

- To vypukla zrovna válka. A babička? Když taťka je od tebe o třináct let, musel být věkově blízko k babičce. Kdy se narodila?

- 1908.

- Vzpomeneš si kdy?

- Svátek měla 22. června.

Nejsem si jistá. Hledám teď svátek Jůlie. Desátého prosince. Babička slavila něco v květnu. U mamky nikdy nevím, co je skutečnost a co fakta.

Domů. Nevyfotila jsem si sněhuláčky. Vracím se od auta. Beru schody po dvou. Fotím sněhuláčky, které maminka vinula. A nadávala u toho. Dekorace. Díky, že rozvíjejí jemnou motoriku. 

Stavuji se v Penny. Dnes jsem za debila. Do šestnácti - den jak víno, od šestnácti musel Uran, Saturn a jejich planetární kámoši udělat na obloze mejdan. Pak spadli z barových židliček. Jedu koupit kahánky o deset korun levněji. Debile, stojí ti desetikoruna za to? A papriky. O patnáct korun levněji. A nakouknout na tokajské. Do Penny už skoro nechodím. Jestli se to jemenuje podle drobné mince, za níž zvládneš nakupit, tak to potěš! Ptám se paní prodavačky, jestli jsem propásla slevu. U kahánků je totiž normální cena. 

- Ne, to máte letáček ze Dvora Králové. Tam dnes mají nějaké otevření Penny...

- Aha. Proč nám to dali do schránky?

- Omylem.

U pokladny po mně chtějí kartu Penny. Utrousím:

- A něco se změní? Myslím, že není k ničemu. 

Cvak. O šestnáct korun na smetanách dolů. Že jsem si nedala přes pusu. Mlčeti zlato. Neměli to tam napsáno. Vybalancovávám:

- No, ale letáky nemáte pravdivé.

- Proč?

- Protože nabízíte zboží ve slevě, ale leták tu neplatí. 

- Chcete říct, že nemáme svíčky a kahánky?

- Máte, ale cena nesouhlasí...

Za mnou stojí netrpělivý mladík.

- Paní, nezdržujte. Vystřelte.

- Co jste říkal? Nejsem pistole.

- Abyste vypadla. Já jsem v šest ráno začal pracovat a chci domů.

Má dvě piva.

- Už abyste seděl u piva, že? Pane, s vámi bych nechtěla bydlet na jedné chodbě.

- My nebydlíme v paneláku.

- My tak ne, jen že jste neuvěřitelně negalantní, neuctivý a nevychovaný.

- Jděte do pr. a zmizte.

Sem došla morálka. Bez skrupulí. Už si to lidé nepíší jen na FB, už si dovolí to říci nahlas. Na přímo. Do očí. Chce se mi brečet, nevycválaný polovzdělaný zarostlý nevzdělanec; froc si dovoluje. Nemám vůbec chuť mu jednu vrazit. Jen pozoruji. Jen se divím. 

- Pane, já jsem teď na řadě,  chci se dozvědět to, co potřebuji. To je moje energie, moje peníze.

- Paní, nezdržujte a zavolejte si vedoucí, My spěcháme.

Co tu všichni pohledávají? V půl sedmé večer? Volám slečnu vedoucí.

- Máte tady ochranku? Jak to, že mě tu napadá nějaký hrubián. Proč ho nikdo nevyvedl? Urážel mě. 

- Nemáme tu ochranku. Chápu vás.

- A ty čaje bez uvedení výrobce?

- Ty odstraníme.

- Kdy? Před měsícem jsem vás na ně upozornila. Co to je za šméčko? Máte je tam i dnes. 

- Sundáme je z regálu.

Odcházím. Sedím v autě. Čučím před sebe. Já přišla na slevu o den dýl. ÚB. Chci domů. Jdu zatopit. Jdu do své pevnosti. Petrouškovo auto u domu. Jeli na zápas v jednom autě. Jeho sportovní večeři po zápase nacházím vylohněnou u dřezu. Šejkr vymytý. Ty worle. Dělá si co chce. Dostal jasné zadání: Toto vypiješ těsně po zápase. Máš v tom přípravek na obnovu svalů. Cristiano Ronaldo to užívá přesně, sbírá zlaté míče. Petroušek si to ordinuje podle svého. Taky vyhrává. Univerzální. Vezmi si penicilín v osm a v šestnáct. A proč. Vezmu si v osm dva. Uf. Chápe mě tu někdo?

Jsem za pitomce. Mixuji si zdravé jídlo. Zatápím. Lezu na půdu, snáším šablonu stromečku, věnečky. Startuji. Jedu si nastříhat větvičky. V parku liduprázdno. Nebojím se. Nevidím na to. Domů. Devět. Deset.

Péťa. Žaluji.

- Co ti na to mám říct?

Že by mě jako politoval? Jde spát. Píšu. Penny vynechám.  Stejně prodávají šunty jako všude. Bez českých nápisů. Chci malý krámek. Chci zpátky do staré doby!

Dobrou noc.

P. S. Na Barrandově byla prof. Strunecká a bývalý ředitel FN HK Prymula. Jednoznačně se straní jemu. Jí není dána šance argumentovat, dokončit větu... Prymula: Není zákon bez sankce. Já: Ale je. Zákon o vyvěšování vlajek. Když jsem učila stát a právo, měla jsem tam ještě asi dva příklady. Pan profesor Prymula nezná. Rozhoduje. NWO. 

Na fotečku z Krymu je asi nutno poklepat a dobře si ji prohlédnout :-)