Den jak pod neviditelnou sítí
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-17_Pohled_z_loznice_-_snezi_-/
Ještě vstávám do bíla. Sněží. Chystám se do luk. Pracovat až odpoledne. Mně se dnes nějak nechce. Natočím ještě nabídku na Immune booster. Co ještě udělám? Vyčistím okénko u kamen. Co ještě? Vymýšlím, oddaluji.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-17_Zrzecka_ceka%2C_az_vstanu/
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-17_Konecne%2C_jdeme_si_hrat_-/
Volá Linda.
- Mami, já myslela, žes´ jela lyžovat do Polska.
- Mám to na mapě nalezeno. Prohlídnuto, jak to tam vypadá, ale sama...
- Mami, to bys zvládla.
- Zvládnu tak jít do luk.
Zrzečka ťapká po sněhu na záspi. Jestlipak vcvaknu botu do běžky? Zbytečné obavy. Cvak, cvak. Jedu. Na kopečku nikdo. Asi nikdo nepřijde. Ale přijde. A budou tu blbnout do večera.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-17_V_lukach/
Ladím se. Ne, dnes je to tu divné. Klušu pod mostem na velkou louku. Potkávám pejsíka. Nedovedu si představit, že jich prý je někde na druhou stranu za městem víc. Dokonce přepejskováno. Prý sem nechodí kvůli řece. Ještě vypadá zamrzle. Nebezpečné. Klušu první okruh. Není to dřina, ale ani radost. Divné. Druhá louka - dala jsem. Jak v mátohách. Říkám si, že přece chodím pro radost, ne pro povinnost. Přemlouvám se. Zataženo. Hledám slunce. Není. Ale svítí na mě divné světlo. Zas hledám slunce. Nenacházím. Obloha jak pytel. Přesto otáčím hlavu za sluncem. Za chvíli vyšlo. Ale úplně jinde, než jsem ho hledala. Jasně, na západě. :-) Jak jsem dnes potkávala lidi, mluvila s nimi, dnes cítili nějakou únavu. Já u třetí louky:
- A vždyť tři stačí.
Letěla jsem jak ve snách.
-- A tak dám čtvrtou a pojedu domů.
Cumlám kousek lift off. Nalévá do mě C a kofein. Zas se vzpamatuji.
- Ireno, radost!! Hýbeš se!
Navozuji si uměle klid a pohodu. Po čtvrté louce se už mohu vrhnout pod most a směr domů. Jenže jsem nezmar.
- A tak když už mám ty čtyři, tak to dojedu.
Bylo to těžké Ale překonala jsem sama sebe. A VYTRVALA. Vyděržaj, pijaněr! Uměli by to dnešní mladí?? Konečně sjíždím po stopě vpravo. Mám to. Ještě dojet malou loučku.
Přemýšlím nad mamkou. Zaslouží si to nejlepší. Naše pečovatelky jsou hodné, ochotné, milé, udělající. Rok ve ztížených podmínkách. A víc let, co je DD něco jako LDN. Dřív to byl domov pro důchodce. Dnes převažují bezmocní indiáni. O ty je třeba pečovat jak o mimino - krmit, přebalovat, mát je, hlídat příjem tekutin... To se změnilo. Jejich služba ztěžkla. Ale!! Jako v každé třídě je sociální rozvrstvení dáno - třídní šašek, třídní hajzlík, třídní kápo atd. Tak i v DD se najde jeden dva kaziči dobrého dojmu. Potkávám paní. Směje se na mě.
- Obdivuji vás, jakou máte trpělivost s maminkou.
Nepoznala jsem ji. Musela se mi připomenout. A jo!
- No, právě na ni myslím; na to, jak se snaží do lidí lít tekutiny. A pak zažiju to, že mamka má na dně čaje. Navíc ledového. Bezmoc. Nekonečná bezmoc. Nemají problém s pitím. Koupila jsem jí čaj. A nezalijou! A dělá to jedna. Můžu si třepit pusu.
Mám to marný, mám to marný, mám to marný, jak to psala ta anonymní minda s vychlastaným hlasem. Už to bude rok. Nepřeju jí nic zlého. Ono si zlo toho svého najde samo. Baba jedna.
Loučíme se. Paní Ivanka večer dala zprávu. Obešla dva velké okruhy po svých. Jj, pohyb!! Neskuhrat, že nemohu. Taky mě v září bolely tlapky. Klenby jsem si poničila během. Pauza. A znovu aktivita.
Já tu malou loučku snad už nedoběhnu. Kde je radost? Střecha pevnostního kostela ve tvaru vojenské přilby se mračí. Nad loukou se vznáší opar. Ireno, raduj se, přijde jaro. - Když mně se zdá, že tu má ještě panovat paní Zima. Krutá. A zatím už začíná tání. Už jsem pod kopcem. Jak ještěr vyklušu plynule nahoru. Svou stopou okolo plotu jedu domů. Už vím, kde je jaká hromada od psa. Páníčky bych nakopala s chutí do zádele. Kupy exkrementů zasypány ranním popraškem. Tady už nejedu v mátohách. Tady - ve střehu.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-17_Konecne_domu%2C_Zrzecka_cekala/
Zrzečka čeká. A raduje se. A zkoumá. A panáčkuje. Večer sdílím vzpomínku asi dva roky starou. Běží tam zahradou Micinka. Vzpomínám. Ale milovaná hraběna si dělala, co chtěla. Sloužili jsme jí. I v noci. Zrzečka přišla jako kamarádka. Ó, děkujeme, Zrzko, ať jsi u nás šťastná. Ať prospíváš.
Sportovní výživa. Než jdeš
do sprchy, než jdeš do sprchy - dr. Garcia Alvarez, lékař španělského olympijského
týmu. Už kvalifikuji účast na jeho školení. Myslím v květnu? A bude tam
přístup i pro klienty!
Sedám k FB. Vkládám fotky. Lajkuju. Čtu. Heleme se. Zdravotníkům snížili covidový příplatek. Pacientů je příliš mnoho. :-) Tak to už bude dobré. Začne to klesat. Nebezpečí vidím ještě v 370,- Kč za osobu při trasování. Udávání je nám prý blízké - povídal nějaký význačný Němec za války.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-17_Mamince_pro_lek/
Blíží se pět. Zvláštní. V pátek jsem dostala SMS - asi e-recept. Chtěla jsem to smazat. Taková divná nic neříkající zpráva. V pondělí jsem si řekla, to bude asi pro mamku. V úterý - měla bych dojet do lékárny. Tak jsem se před zavírací dobou rychle dokulila do lékárny. Ano, byl to lék pro mamku. Píšu:
Věřili byste, že je zatěžko zavolat a upozornit starou neznalou ženu, že jí posílají e-recept? Jsem divná? Myslím trošku i na komunikaci, slušnost, úctu! Přece z toho léku má něco i doktor, ne? Nebo jsem kjava? - Čtu to manželovi: Máš naprostou pravdu.
Prý si o mně říkají: No jo, Hrobská! - Jasně. Primitivní neuctiví vidláci. Vidlačky? Jsem paní. Jsem magistra. A jsem velká kjava. Protože si nenechám kálet na hlavu. A to je teda něco! Prý:
- Ty se bavíš s tou Hrobskou?
- No, bavím. Protože ona je normální.
Jsem se nedávno dozvěděla. A je mi to poctivě fuck! Nikdo mi nic zadarmo nedá. A já si nikdy nedovolím o nikom říci jen příjmením. NIKDY. To je nevychované. Nevycválané. Vidlácké. Vždy použiju pán, paní. Z mluvnického hlediska z dob Rakousko-Uherska je tu přepánováno. Nikde se neříká pan doktor. Pan inženýr. Jen doktor. Nedávají dva tituly. Československá specialitka. Tak to jen zas pro ty přeuctivé. :-)
V naší milé lékárně beru lék. Bez doplatku. Na vkusném dvoře fotím pletivo proti kocourům. Pro Petrouška.
- Máš pro mě něco?
Má na mysli jídlo.
- Mám. Jen prostřít.
Když má chlap v korýtku, je v dobrém rozpoložení.
- Peťuš, divej.
Ukazuji mu pletivo proti kocourům. Radíme se. Už zas tragéd - prý nemáme větvičky.
- Peťuš, stačí, když obstaráš pletivo. Já už to naaranžuji.
Navazuji hovorem. Informuji...
...Hele, já jí kupovat dárky nebudu. Má u mě vybráno na hodně dlouhou dobu. Neváží si.
- No jo. Vždyť já nic neříkám. Furt se to mění. Je to takové pestré. Není to jednotvárné.
Řehotám se.
- S tebou musí být člověk pořád v šoku. A to se mi s tebou děje. Jsem rád, že mohu být stále ve střehu.
Petroušek si sedá do ušáku. Blíží se jeho hodina. Pozoruje Zrzečku.
https://irenkah.rajce.idnes.cz/2021-02-17_Vecer/
- Ty to s ní umíš. Ona je tvůj pejsek.
Zrzka zaklání hlavu. Pozoruje nás z gauče. Přiklekám k ní. On ví, jak se štítím bacilů z jejích pacek po rejskovi.
- Ona ti dává na nos pusu, jo? A to ti nevadí rejsek, viď? Bacil nebacil.
Má pravdu. Ale když mi dává najevo oddanost. To snesu.
- Dva nad nulou jsou. Zítra si vem potápěčskou výzbroj. Jo, dnes jsem sehnal někoho, kdo opraví tu ždímačku.
Výborná zpráva dne. Kolik jí tak může být? Mamka ji má třeba od dvaceti. Takových dobrých přes sedmdesát let služby.
Předevčírem jsem prošlápla startovací páku. Maminčina ždímačka. Jedinečná. nepřekonatelná. Neskákala. Skvělá. Stará. Sloužila. Koukám na znak škody. Teď nám ho chtěli myslím pomrvit, nemýlím-li se. Jako našeho hrdého lva na prsou našich sportovců.
Je večer. Umýt a spát! Zhasínáme!
Dobrou noc!