Den jak z pohádky
Dnes krátce. Rozhodla jsem se - KRÁTCE. Tak uvidíme.
Ráno. Odhadmo pár minut před půl osmou. Zrovna nevím, o kolik jde budík napřed. Otevírám oko. Sluníčko za oknem. Pošimralo mě. Žádné protahování. Rovnýma nohama skáču z postele. Pojedu. Balím se na hory. Kvaltuji. Snáším přilbu, chránič páteře, rukavice, čepici - nevím proč, když používám kuklu. Šálu. Hledám červenou kostkovanou. Jsem na ni zvyklá dvacet let. Zdržuji se. Beru růžovo-šedý pléd. Chystám si tyčinku ke svačině. Beru dvě tyčinky. Mandlovo vanilkové. jednu určitě přivezu zpátky:-) Lift off. Mixuji zdravé jídlo k snídani.
Sportovní výživu F1 sport a Rebuild strength s sebou po výkonu. Hydratační nápoj CR 7 drive. (Cristiano Ronaldo - číslo jeho dresu - drive.) Ještě krabičku s bylinným koncentrátem. Termosku s horkou vodou. Všechno snáším na dlažbu na hromadu. Kreditky. Doklady. Kapesníky. Pomádu. Telefon. Foťák. Teď hromadu naložit do batůžku. Zbytek rozstrkat po kapsách. Pamatovat si, která kapsa co skrývá. Hlídám hodiny. Myslela jsem, že odjezd aspoň v půl deváté. Valím naložit lyže, hůlky, boty. Jo, ještě navléci si ponožky L na levou; R na pravou. Micka chce dovnitř. Nakrmit. Nečekám. Nechám ji doma. Ještě bundu... Za pět minut devět se odlepuji od domu. Poslouchám skvělý pořad o UI. Výživné. Ještě výživnější konec. Části si vracím zpět. Velmi poučné vyprávění.
Dávat pozor na radary. První - průběžný - Choustníkovo Hradiště. Klientka mě v pondělí varovala. Mám výhodu. Jsem tupá na odhadování, co je radar, co je osvětlení přechodu... Takže jedu celou dlouhou vesnicí konstantně. Konečně. Za vesnicí začíná stoupání. Zdvihám se. Zaléhají uši. Zas jsem přehlédla slona. Tak cestou zpátky. Vyfotím si ho. Možná. Mám ráda tu cestu. Znám ji. Jsem tu doma. Trutnov. Spouštím se dolů do města. Zas myslím na Vladimírka. Vladimírku, ty už víš... Všichni tam dospějeme... Vidím ho usměvavého. S lišáckýma očima. V tom jeho krásném lesklém kvádru. - Už se umím trefit na kruháči do správného pruhu. Kdysi jsem se řadila vedle; na poslední chvíli jsem se cpala do správného. Petroušek to měl taky tak. Už to taky umí. Opouštím horské město. Rovinka. Svištím krajinou se zasněženými stromy. Modré nebe. Kdo mě to vzbudil, abych to zažila? Která síla to byla? Budík měl zvonit skoro za hodinu. Na poslední chvíli fotím Černou horu. Padesátka. Na padesáti metrech. 19.7.2018 jsme tu spěchali do Jánek do Stezky korunami stromů a dál na Špindl... Řídil Petroušek. V říjnu mi přišla obálka. Tisíc korun. Pokutový pozdrav. Právě na tomhle kratičkém úseku nás změřil ten slídivý šmejd. UI. Dopis jsem dala Petrouškovi na stůl. Byla jsem si stoprocentně jistá, že řídil on. V ten den jsem měla narozeniny. :-) Péťa se divil, proč mu dopis přistál na stole. :-)
Už jsem ve sněhovém království. Slunce oslňuje. Tak to má být. Slunce a sníh. Lyže, hůlky. Nazout. Kupodivu už to umím. A mám sílu táhnout jazyk směrem k holeni. :-) První jízda skvělá. Nádherná! Na manšestru. Celý den jsem si někde kousek našla. Asi dvakrát třikrát sjedu kopec. Přesouvám se na vedlejší sjezdovku. Drandím na třísedačkové lanovce sama. Skvělé. Vyrušil mě dvakrát telefon. Jen houknu:
- Jsem na lanovce! V uších sluchátka. Neslyším. Ozvu se.
Až doma nacházím zprávu, že můj balíček olejů je v zásilkovně. Budiž. Nemohu se nasytit slunce, sněhu, stromů, pohledů dolů na Betlém Mladých Buků. Ne a ne se donakochat oslňující bílou krásou... A břízky. Zasněžené smrky... Stahuji si čirou kosmickou energii do solar plexu. Posílám ji stromům na stráni. Měla bych jet na čaj. Ztracenou půlhodinu pozdního příchodu využívám; jezdím, jezdím, jezdím. Fotím. Sjíždím k nějaké paní. Havarovala.
- Potřebujete pomoci?
- ??
- Potřebujete pomoci?
Usmívá se.
Prve mě rušil hlasitý hovor, smích na lanovce. Poláci? Němci?
- Brauchen Sie Hilfe?
- Nein, nein. Danke.
Tady nám vypadl asi před dvanácti lety vnuk Lukáš z lanovky. Sklouzl. Seskočil. Nic se nestalo. Nějaký táta pouští své dva malé kluky na pohyblivý pás. Jedou sami. Tak tak dosáhnou na zajišťovací rám. Přibrzďujeme. Povedlo se jim. Další jízdu lanovka prudce zastavuje. Lyže se mi vzpříčila. Tak tak jsem ji srovnala a položila nohy na rám. Obsluha lanovky něco křičí. Pískají. Otáčím se. Snažím se pochopit, o co jde. Sluchátka v uších. Cizinci. Nezajistili se rámem. Neukáznění? To jsou ti hluční. Konečně pochopili. Jedeme. Když jsem asi před pětadvaceti lety jela poprvé na velké čtyřsedadlové lanovce v Peci na Bramberk, děsně jsem se bála. Tolik lidí na jednom lanu. Nádherný výhled. Cesta na korunami smrků. Nad horskými chalupami. Tady se točily Sněženky a machři. Před výstupem se všichni posunuli na sedátku zadkem dopředu. Zapomněla jsem. Hupla jsem do jámy pod výstupem. Pan Karlík, vedoucí vleků, mi říkal:
- Máme tady tři typy lyžařů. Jedni nestihnou vystoupit. Objedou a vyskakují na cestě zpět. Jedni zapomenou vystoupit a skáčou do vyjížděcí jámy na poslední chvíli. A poslední vystoupí, v pořádku odjedou.
Já jsem tehdy patřila k těm prostředním. Skočila jsem dodatečně do jámy. Upadla jsem. Linda mě začala tahat. Bylo mi to k smíchu. Válela jsem se tam jak... Najížděli do mě další a další vystupující. Padali. Mlátili jsme se tam. Nebylo úniku. Řehtala jsem se bezmocí. Linda se snažila mě vytáhnout z chumlu. Nejlepší je vypnout si lyže. Ale když se po vás válí noví a noví zájemci o gruppensex, není šance. Řehtám se, jen si na to vzpomenu. Jednou za sezonu sjedu Bramberk. Divně sklopený. Pro mě náročný. Kolena, stehna. Dvakrát za pruďas si musím odpočinout.
Dnes rejdím suverénně. S lehkostí motýlího letu za letního dne. Stráň skoro pořád prázdná. I lanovka. Jen ta bílá dáma v Obřím dole. Stále zahalena závojem mlhy. Občas se zdá - už, už závojíček rozhrne. A zas nic. Moje bílá krasavice. Kouzelná. Tajuplná. Pro mě hora hor. Tuším ji líně se rozvalující za bílým oparem. Hlavu položenou na okraji Obřího dolu. Je zvědavá. To je jasné. Pospává. Přikrytá bílou měkkou peřinou. Však přijde její čas...
Poslední jízda. Ještě bych to tak dvakrát stihla. Ale povinnosti... Sjíždím k tlakovému čištění lyží. Odsud už lyže nesu k autu. Lékař španělského olympijského týmu dr. Alvaréz nám na školení říká: Než jdeš do sprchy! Než jdeš do sprchy. Otevřené metabolické okno. - Beru výživu, fotím... Piju hydrataci od Cristiana Ronalda. Chjo. Odmaskovat. Hotovo. Vše uložit. Od toho mám Petrouška. Dnes jsem na to sama. Jedu. Loučím se s našimi nádhernými horečkami. Zas k vám přijuchám.
Cestou domů k Trutnovu si všímám spousty vyvrácených stromů. Vidím uklizené větve. Jeden smrk se položil přes svodidla. Zajímavé. Cestou sem jsem měla na hlavě zahnutá tykadla; nakukovala už do Buků. Teprve teď vidím spoušť... Trutnov. Stoupám vzhůru. Kdybych seděla na místě spolujezdce, otáčela bych se na panoramta. Přede mnou vesnice se sérií radarů. Blížím se k Kocbeřím. Bacha na radar. Tady někde bude slon. Chci zastavit. Vyfotit si ho. Úspěšně se mi mihnul periferním zrakem. Tak příště.
Doma. Zas všechno fofrem vyložit. Rychle se převléknout. Porovnat věci. Horkou vodu do termosky. Lívanec mamince. Jedu. Ráda vidím Irenku. Její dcera má sociální vzdělání. A ještě jedna - krásná, tady na FB. Obě vzdělané v oboru. Irenka to má v srdci. Vychovala své tři děti. Má zkušenost. Šikovná. Beru maminku z temné jídelny. Zas ve světlé jídelničce s denním světlem zašpérované žaluzie a umělé osvětlení. V pátek jsem o tom hovořila s paní vedoucí. Ne, máš to marný, máš to marný, máš to marný. Jdu vytáhnout všechny žaluzie. Zháším světla. Jsem dnes nádherně prosvětlená. Nabitá životodárnou energií. Má sluneční dopolední koupel mě dokonale posílila. Vezu maminku na konec chodby. Potkávám sestřičku. Tu šikulku rehabilitační.
Sestřičko, UI poslouchá. Podsunula mi článek z roku 2014. 06.05.2014,Lekári odkryli temné pozadie medicíny: To, čo vám predpisujeme, by sme sami nebrali!
Pokyvuje hlavou. Chápe. Usmívá se. Nevysmívá. Milá. Zkrátka - opravdu nechci maminku chemizovat. Není to experimentální králík.
Sedám na lavici. Nabízím lívanec, jablko, hrušku. Zvítězila čokoládka.
- Mami, jak ti to chutná?
- Moc dobré. Chutná mně to.
- Mami, já si to natočím.
- Mami, jak ti to chutná?
- Moc dobré.
- Mami, není v tom ani gram bílé mouky. Je v tom zbytek žitného kvásku, mouka z pohankových vloček, ovesných vloček.
- To je tvrdé!
- Mami, vždyť jsi říkala, že ti to chutná.
- No chutná.
- Tak já to natočím znovu.
No nezabili byste ji?
Vyprávím jí o mých dnešních zážitcích. Ptám se, jestli pozná dva kopce... Jasně. Poznala. Chloumek a Prašivka. Ano, dole pod Chloumkem studánka Kalafáška. Z Neznášova to byly pro Vendulku tři čtyři kiláčky. Dole nabrat vodu z Kalafášky, vyběhnout nahoru... Byly jsme spolu asi před šesti lety na neznášovském hřbitově. Postavili si ho Neznášovští, aby nemuseli na Chloumek. Pamatovala si, kdo tu byl pohřben první. Myslím šestnáctiletá dívka. TBC.
Už musím. Přijíždím k domovu. Telefon.
- Chtěla jsem poslat S MS, ale volám. Už jsem za Skalicí. Budu mít asi deset minut zpoždění. Nenaruším vám něco?
- Vůbec ne. Mám ráda nedochvily. :-) Stihnu vybalit, upravit se.
Paní podobná Tereze Kostkové nepotřebovala v říjnu poprvé nic. Vůbec nic. Od té doby ubyla šest kilo. Je překrásná. Štíhlounká. Odpálila tuky, nabrala beztukovou svalovou tkáň. Ještě omládla. A to se vůbec nesnaží.
- Měli jsme kar.
- A hostinu!
- No a svíčkovou se šesti. Tři jsem dala bratrovi, a tři jsem snědla.
Vidno v praxi - štíhlí mají daleko rychlejší metabolismus, než obézní. Zboží má připravené. Výzvu k platbě. Termín. Už zvoní další paní.
- Vy chcete hubnout?
- Ne, jen jsem si přišla poslechnout...
V hlavě si dělám jasno. Měřím, vysvětluji. Vyprovázím. Další! Do telefonu byla nepříjemná. Rozsvěcím svíce na terase, růžová srdíčka... Už je tu. Milý hlas. Milá paní. Vysvětluji. Měřím. Konzultuji. Nakupuje. Petroušek se vrátil ze zápasu.
- Vyhráls?
- Jo, vyhrál.
Jsem uklidněna.
- Co ta paní, jak jsi říkala, že nebyla příjemná...
- Byla sympatická. Nechtěla mluvit v kanceláři, kde poslouchalo mnoho uší. Péťo, já jsem dnes prožila tak krásný den!
- No já jsem si ráno říkal, když slunce zářilo, jestli tě nemám vzbudit. Byl jsem rád, když jsem tě viděl na vleku. Teď tam leje jako z konve. Tos vychytala. Takovýhle den aby pohledal.
Den jak vymalovaný. Dojela jsem se sklouznout na tvrdý sníh; pěkně mrzlo; za maminkou. Ještě jsem stihla pracovat. Půl hodinky poradní rozhovor se sponzorem. Večer porada World teamů. Ještě objednat klientovi. Z mišelína zeštíhlel na elegantního motorkáře.
Jen Lindu jsem propásla. Tak zítra.
Jsem šťastná.
Dobrou noc!