Den měl švunk... Nestačila jsem se divit. Grády narůstaly. Obstála jsem :-) Děkuji!

Ráno. Temné. Z postele vidím poletovat ptáky sem tam. Jdou si pro slunečnici a odletí na větvičku si ji vychutnat. Míca není ve skříňce? Do takové šedi se mi nechce ani vkročit. A bez Čičičindy...

- Mrau?!

Leží u mě v pracovně.

- Holka, budeš muset změnit působiště.

Koukám na program do diáře. Den s číslem 23. To jediné sedí. Až večer se dozvím, že od včera jedu den se stejným číslem, ale jiným názvem.

V poledne vyrážím za maminkou. Zrovna si užívá pedikúru. Vařím kafíčko. Nabízím hrušku.

- Doma jsme měly hrušky malovánky. A taky jedny - děda jim dal jméno stary děuky. Stary děuky to byla hruška bachratá. Asi proto je tak děda pojmenoval. A malovánky byly krásně vybarvené. Žluté a na jedné straně měly červenou. Luštíme. Hlídám si čas. Maminka potřebuje na záchod. Odvážím ji, volám si paní Janu. Pečovatelky jsou víc než ochotné. To nikdo neví, jak jsem spokojená. Jen jich je příšerně, ale příšerně málo. Pracují, kmitají, nezastaví se, jen o přestávce... Všechna čest. 

Hotovo. 

- Mami, tváříme se tam jak dvě kjavy. 

- Tak se budeme tvářit jak teleta. 

- Mami, v neděli ti přijdeme poblahopřát. Víš, kolik ti bude?

Marná otázka. Vím, že odpoví - nejmíň osmdesát.

- Ne, mami, bude ti devadesát tři. A víš, jak často sem jezdím?

To zas bude: Každou neděli. Ne, omyl: 

- Jednou měsíčně?

- Mami, jezdím sem bezmála třicetkrát v měsíci. 

- To neumím spočítat. 

 Luštíme spolu, kolikrát to tedy je. 

- Kolik má měsíc dnů?

- Dvanáct?

- Ne. 

- Aha, rok má dvanáct měsíců. Tak měsíc má třicet dnů. 

Dospěly jsme k počtu každý den. Mimo středy a soboty, to jezdí Iva. 

- Mamko, zítra jedu do Phy, tak přijede Iva. Máš nás tu KAŽDÝ DEN!

Sbírám se k odchodu. 

- Chceš zůstat tady nebo do jídelny?

- Odvez mě k lidem.

Vezu maminku "k lidem". V jedné ruce kabelku - bartošnu, jak říkávala maminka těžké velké kabelce. V ní cihla, žehlička, revolver - s nadsázkou. Mám v ní všechno. A zbytečně. Stejně to nepoužívám. Ale co kdyby, že jo? V druhé ruce hrneček s čajem. Maminka mi veze košík s nádobím, s ingrediencemi na kafe, s termoskou... Nemohu ji na švu budovy vytlačit do mírného kopečka. ...

- Jé, pomóoc, já to nezvládnu!!!

Tlačím vozík kolenem, jednou rukou. Nejde mi to. Z kukaně hledí na mou snahu nehavarovat nejmladší pečovatelka. Nic. Čumí. Nepřiskočí. Není to moje Kamilka. Není to ani ta z prvního - co se mi pak osvědčila, ačkoli mě na začátku naštvala... Přiskakují paní Alena, paní Jana. Pardon, děvčata, nejstarší. No jo, stará škola - zvyklá pomáhat. Zachránily mě. Nic jsem nevylila, mamku nevyklopila, vše dobře dopadlo. Děkuji. Moc! DĚKUJI! 

Pusu. Sbíhám po schodech. Na hodinách v autě čtrnáct, to znamená 13.54. Zvládnu dofrčet do Opočna do půl třetí? Pak se prodejna zavře. Odhaduji patnáct minut. Zhruba tak mi to trvalo. Bohemilk. Opočno. Volám sestře. Nakupuji sobě, jí. Přechody jogurtů. Přechody Condé. Ptá se, co jsou přechody. Přechází ovoce do jiného nebo smetanové mléko do kakaového. Za pár halířů. Na vrátnici chtějí účtenku. Orazí mi ji. 

- Co kdybych neměla? 

- Musela byste se vrátit do prodejny. 

Zpátky zapojuji Waze. Na České Meziříčí se napojím z Mokrého. Odbočuji hned u Bohemilk. Nebudu se vracet jako minule s vnučinkou. Očekávám, že přijedu do Mokrého tentokráte z druhé strany. Ptala jsem se sestry, po které straně od nás byla hospoda strýce a tety. Po pravé. Volám paní korálkové.

- Budu u vás za minutu. Odbočila jsem na nějaký přejezd.

- Jedete správně.

Přijíždím do Mokrého zas přes můstek ze stejné strany. Paní už čeká s náušnicí. Chci parkovat u vedlejšího domu. Som volako zmätená. Paní mává. Strhávám volant z příkopu, ještě jeden domeček. Tak, tady jsem správně. 

- Dobrý den! Myslela jsem, že přijedu z druhé strany. Na které straně odsud je hospoda?

- Na pravé.

- Tak proč si to pamatuji zleva?

- No, ona je tak jakoby proti vám.

Beru náušničku. Děkuji. Ukazuji v uších jednu růžovou, jednu bílou.

- Zítra jedu na školení, chci to mít v pořádku. :-)

Netuším, že se mýlím. Dnes ve čtvrtek jedu od včera pátek. Od včerejšího večera jedu pátek. Ve čtvrtek. :-) Přeju lidem krásné uvolnění a nádech o víkendu v barevném rámečku. Lukáš ze Slovenska mi píše, že ještě jeden den. No jo, jenže to má on na Slovensku. Určitě se spletl. O jeden den. V době, kdy se zavádí relativni matematika, kdy v jedné třídě se dohodnou, že jedna a jedna jsou tři a je to tak! V druhé třídě jim to třeba vyjde na dvě. A taky mají pravdu. Tak já si myslím, jak se Lukáš popletl.

Lukas Biro až zajtra nie? osobne mi to je v podstate jedno aký je deň..neužijem ja nič z toho..žial 

Waze mě povede na Svinišťany. Důvěřuji ji. Já blbina! Hlupaňa!! Kdybych jela do Jaře a z ní do Svinišťan, mám to po rovné cestě, rychleji. Ne, já si vyberu kličkování Rohenicemi, Slavětínem... Kde to jsem? Na hrázi. To bude Rozkoš. Rozkošný pohled. Málo vody. Opravdu led nizoučko a daleko od břehu. Vídám videa koupajícího se bělouše mé dcery... Konečně to vidím na vlastní oči. Jak Aralské jezero... Vysychá.

Večer procházím u dcery FB; divím se. Lajkla jsem tam upozornění na radar právě na kraji Rohenic směrem od Slavětína. Já to lajkla!! Já se divím!!! Co to je? Já to lajkla a nedala jsem si pozor! Nebyla jsem obezřetná. Nejen že jsem si cestu protáhla, možná ještě prodražila. Ale zas jsem se u toho kochala výhledy do zasněžených Orlických hor. Něco za něco. Zastavuji u Ivy. Nesu koš dobrot. Její rozkošný Beníček je už divoký, jak jeho předchůdce. Ale rozkošný. Miloučký. Sladký. Telefon. Čeká mě paní za deset minut u domu.

- Dáš si čaj? Vodu?

- Ne, ne. Tady ti to nesu...

Beníček vypískl. Tlápla jsem na něj. Zalezl si do pelíšku.

- Beni, pojď sem. Nemám dnes bonbon.

Iva mi tři podává.

- Mohu ho dát na lavici?

- Jen tady na ručník.

Beník jde normálně.

- Mohu ho pochovat?

- Můžeš.

Olizuje mně obličej, brýle. Omlouvám se mu. Omluvu přijal. Jedu. Do sluchátek poslouchám Silvestr na Svobodném vysílači. Dovedete si představit muže, kterak nakupuje oblečení s manželkou? A s radostí?! :-) :-) Můj Petroušek si všechno zkouší pokud možno na bundu. Vždy mi dá tolik práce ho donutit vysvléci a vyzkoušet, jak oblečení sedí. 

"Miláčku, já ti ještě doběhnu pro jiný model. Myslím, že by ti víc slušela ta tyrkysová než purpurová. Počkej, hned jsem zpátky. Ne, máš to volné. Přinesu menší číslo. Vzal jsem ti ještě tenhle model, co kdyby sis ho vyzkoušela taky?"

Vtipné. Konečně doma. Paní už čeká. S penězi. Domlouváme si ještě něco. Tak. Páteček.

- Ahoj ťuti! Je tu Liborek?

- Ne, až v pátek.

- Však kvůli němu spěchám domů.

- Dnes je čtvrtek. Od rána.

- Tak já myslela, že zítra jedu...

- Však můžeš jet a v sobotu znovu. Takhle bych se jednou chtěl mít.

- Peťuš, já dnes jedu do divadla.

- Ještě že jsem nezajel autem.

- Já jsem se už převlékla.

- Bude hůř! Ještě štěstí, že trefíš domů.

Drzoun. V diáři jedu podle rozvrhu. Jdu se do něj podívat. Jo, jedu den číslo 23. Ale pátek. Jak je možné, že od včera mám přehozeno!! V noci se mi zdálo něco, nemohu si vzpomenout. Ale bylo to něco. Něco neobvyklého. Někde jsem byla. To mě utvrdilo v pátku. Ještě něco. Já už vím, proč jsem si to spletla. Protože jsem si koupila krásný diář jen za čtyřicet devět korun. Hamižnost mě dostala.  Ostatní stojí minimálně dvojnásobek. Ten můj má nahoře na stránce dny a měsíce ve všech jazycích. A já jsem z toho vedle. Musím si týdny označovat I, I, I, I, II, II, II, II, III, III, III, III... Ještě že jsem si nespletla měsíc. A roční období. Týýý vorle!

Rychle dodělat zákaznické servisy. Umixovat Petrouškovi na zápas sportovní výživu po zápase. Hydrataci během výkonu. Už zvoní pán pro tombolu. Domlouváme se čtrnáct dní minimálně. Jdu k brance. 

Ty vorle, my tu zas máme tmu. My platíme daně. Celý podzim permanentně tma. Klientky se ode mě bojí chodit. Včera už Petroušek zase apeloval. Po kolikáté už? Střídavě volá zastupitelům, osvětlovací firmě. A dnes? TMA. ALE ČERNÁ!!

Pán je vtipálek. :-)  Děkuje. Pracuje jako vyprosťovač kamionů. Proto včera nepřijel. Trvá to tak dvě tři hodiny. Venku stojí ještě Petroušek. Svítí nám baterkou. Čeká na chlapy. Jedou na zápas. Svěřuji pánovi, že jsem si včera myslela, že ples je už... A vysvětluji svůj diář. 

- A vy nemáte jiný kalendář? :-) :-) 

Kdyby věděl, co mám kalendářů. A na nic. Lunární si přečtu vždy až ex post. Zaliju květiny. Zapnu pračku. Následně si přečtu: 

- Dnes nezalévejte. Množí se škůdci. Dnes neperte. Špína nepustí...  

Rychle ustrojit. Frčím. Přednáška z cyklu Mezi řádky. Pořádá Památkový ústav. Musím říci, že z osmdesáti procent dávám palec nahoru. Přicházím skoro včas. Téma: Nebylo jim souzeno žít. Sokolové. Nechtělo se mi. Paní Rezková a paní Špatenková sepsaly nádhernou knihu. Právě běží  na zdi sokolská přísaha republice. Na sletu - co jich bylo. Asi milion. Dnes sto šedesát tisíc. 

Díky těmto ženám se dozvídáme o příbězích z druhé války. Je tu i pan Burdych. Přišel o maminku, tatínka, babičku, tetu, dědečka. Tehdy osmiletý šel ze školy. Slyšel výstřely. Myslel, že někde házejí fošny. Na cestě potkal německé auto s postřeleným dědečkem. Pro babičku si dojeli za hodinu. Babička se s ním a bratrem jediná stihla rozloučit. Políbení, křížek. Opatruj vás pánbu. 

Obcházela mě husí kůže. Byla mi šílená zima. Nemohla jsem se ani napít koktejlu. Paní Rezková četla z dopisů na rozloučenou. K pláči i dnes. I DNES!! Slzím. Pan Burdych vyrostl u cizích lidí. Jeho bratr mu v ten osudový den běžel naproti. Vyprávěl mu, co se přihodilo. Jak se radista Potůček prostřílel z půdy. Utekl. Bratr pak už nikdy nechtěl o téhle zkušenosti vyprávět. Pan Burdych celý život jezdí po besedách, vypravuje. Abychom nezapomněli. Vypráví o Potůčkovi, prostřílel se sice ze statku v Končinách... Bos utíkal. Nohy rozedrané. Za dva dny ho ve spánku v lesíku zastřelil český četník... Ani nedutám. Autorky, sestry sokolky, si myslely, že sepíší příběh asi sedmnácti popravených. Jenže se jim začalo skládat puzzle. Okýnka zapadala, fotky, vyprávění. Dostaly se dokonce do archivu gestapa. 194 popravených na Zámečku v Piích. Někdo ne a ne se rozvyprávět... Lidé to nakonec dokázali. Koukám na seznam psaný starodávným úhledným rukopisem. Jj, otec Miroslava Ivanova. Sokol. Legionář. Jmenoval se Jop. V Rusku ho nějaký velitel zmlátil. Bylo to vulgární slovo. Dal si jméno Ivanov, po rodišti své milé... Od spisovatele Miroslava Ivanova si pamatuji, jak mu tatínek třináctiletému při zatýkání špitnul:

- Zlikviduj vše na půdě.

Cyklostyl třináctiletý Miroslav neunesl. Rozbil ho palicí. Zasypal v podzemních chodbách. Ve strachu. Už nikdy si nevzpomněl na místo. S Miroslavem Ivanovem mám bohatou korespondenci. Měla jsem ho ve škole na besedě s fotografem Novákem. Pan Ivanov - jedinečná chodící encyklopedie... Předseda autorů píšících literaturu faktu. Skromný. 

- Pane Ivanove, věřil byste, že když opravuji kobylu po třicáté v diktátu s i, jdu se pro jistotu mkrnout do pravidel, jeslti se nepletu?

- Víte, já mám pravidla nad hlavou a je to má nejpoužívanější kniha. 

Vyprávěl, jak koupil chalupu v křivoklátských lesích. Mám dojem, bývalou hospodu, kde si na cestách odpočíval Karel Hynek Mácha...  

Na konci besedy se ptám, jakou úlohu měl sokolský odboj - zpravodajskou, dál schraňovali zbraně pro případné povstání (autorky ukázaly přesně zdokumentované fotografie zbraní z archivu gestapa) a třetí jsem zapomněla. 

Na obrázcích: 1. babička pana Burdycha - stihla se rozloučit. Myslím asi šestašedesát let. 3. Na třetí fotce  krásní lidé. Blondýnku jsem viděla už v současnosti, starou dámu...   4. A poslední dopis na rozloučenou... 

Dávám panu Burdychovi na závěr nepříjemnou otázku - jak se staví k falšování dějin. Věta z učebnice dějepisu:

- V dubnu čtyřicet pět německá armáda u Brna úspěšně odrazila zuřivý útok Rudé armády.

Pan Burdych zažil za život několikerý přepis... Dle mě je ten současný nejbrutálnější. Nikomu se dnešní přepis dějin nezamlouvá. Já dodávám, že jsme sedmnáctou spolkovou zemí Německa. Dostali nás. Bez boje jim to trvalo po své porážce jen sedmdesát let!

Nebylo jim souzeno žít

9. ledna v 22:58 ·

Na koho jsme dnes v Pardubicích mysleli? Na tyto hrdiny protinacistického odboje a nejen na ně. Také na ty, kteří tu po nich zůstali.
Nejlépe vystihuje myšlenky těch, kteří tu zůstali text Anny Šmahelové, manželky popraveného Aloise Šmahela, knihkupce z Jaroměře, z nějž nabízíme úryvek:
"Až jednou půjdete vy větší a menší životem, a až budete číst v knihách, co vše zkusil náš národ, kde tolik bolesti šlo světem, uvědomte si, že i ti bezejmenní, kteří pro vás trpěli, byli lidí, a že jejich život nebyl svatým ohněm zničen. Naopak, oni jako maják září do široka a daleka.
Popraviště na Zámečku je Slavín hrdinů. A tento symbolický hrob se stal poutním místem, kde při památce zde popravených budeme vzpomínat. A nejen vzpomínat, ale činit vše, aby se tragédie minulosti nemohly opakovat.
Přijďte a vzdejte čest a dík za to, že můžete ve svobodné vlasti dnes žít! Jeden z největších podílů na utrpení připadl našim ženám. Proto tímto symbolickým hrobem vzpomínáme všech, jež tu byli popraveni, vzpomínáme všech těch, kteří hynuli po tisících v plynových komorách, na pochodech hladu a smrti, tyfem zamořených kasematech terezínských a v jiných koncentračních táborech.
A až tu nikdo z nás nebude a ti neznámí a závratně vzdálení budoucí se třeba jen náhodou zastaví u symbolických pomníčků, pocítí jistě mimořádnost toho, co bylo souzeno žít českému národu za temna běsu let 1939 - 1945."
Celé znění textu paní Šmahelové najdete v závěru knihy Nebylo jim souzeno žít.
Čest památce hrdinů!

Křest knihy Nebylo jim souzeno žít - sestřih. Hovoří tu vnuk popraveného - projektoval O2 arénu.

Celý křest - takhle dnes také vyprávěly autorky a p. Burdych. DOPORUČUJI POSLECHNOUT:

Radista Jiří Potůček - vypadá chlapík na čtyřicet, ale bylo mu bez deseti dnů dvacet tři! Krásný chlapík. (Zadejte do vyhledavače radista Jiří Potůček)

Našla jsem:

https://www.csol.cz/clanky-a-reporty/z-historie/prvni-odboj

Doma. Musím se zahřát. Hledám na You Tube, na FB vzpomínku jedné paní... Píšu si s paní učitelkou Špatenkovou, jednou z autorek.

Tři zmeškané telefony. Linda.

- Mami, dnes jsem byla ještě shánět na posledním místě postel. Prodavač byl vtipný, bavil mě. Uvelebila jsem se na jedné posteli.

- No, z té nám lidi nechtějí slézat. Ta stojí 720 tisíc.

- Mami, ta byla fakt luxusní. Prý si ji koupil dvakrát a teď odhaduji Topol nebo Kalous...

No jo, lidem bez domova kovové pouzdro na přespání v parku... Ta pakáž politická zbohatlická...

Jů, tak dnes asi bude Aranka spokojená. Dnes to teda mělo spád. Prosím, pusťte si vyprávění. Zahleďte se do odkazů. Sokolové dali základ České republice. Dík současným sokolům - polovina prý je omladiny. Děkujeme. Pokud nejsou cvičitelé, nemůže být vychováván potěr. 

Dobrou noc!