Den: Mlýnek, chleba, Voldán

Ránko. Slyším ze zahrady datlí: trrrrrrr

Choulím se do polštáře. To se mi zdá. Znovu – trrrrr.

Zdvihám se na loket. Tahám záclonu. Na švestičce strakapoudek. Koukáme si zočivoči. Asi tři vteřinky. Chtěla jsem nenápadně pustit záclonu, utíkat pro telefon. Všiml si pohybu. Je moc plachý. Jako sojka. Tu nevyfotíš. Leda ve sněhu, když v zimě přiletí pod krmítka vysbírat slunečnici. – Uletěl. Samozřejmě. Vstala jsem do dne. To bylo hezké setkání. Příjemné probuzení. Ačkoli Péťa by řekl něco ve smyslu – šmejde vypal. Máme totiž zateplený dům. Datli a strakapoudi nebezpeční pro omítky.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-29_Dopoledni_premiera/

Dnes vybalím mlýnek. Prohlédnu si obsah druhé krabice. Zrní. Pročítám, co se s mlýnkem má, jak a co. Beru svou špaldu, kterou mám doma. Dívám se, jak se mění mletím hrubost. Skvělé. Jdu péct. Místo balíčku kvasnic dávám jen trošičku, asi 20 g. Mám dokonale rozkvasený kvásek. Nalívám ho celou čtvrtlitrovou sklenici. Odvažuji namletou mouku. Má připravenu i hladkou Pernerku z obchodu. Dívám se na hnětení. Těsto suché. Hm. Přilévám vodu. A ještě. Ještě trošku. Utopila jsem mlynáře! Dosýpám Pernerkou. Ó, jé! Přisýpám kmín, sůl… Hrnečku, vař! Vlastně – hrnečku, dost! Abych neměla jeden obrovský, hnětu dva bochníčky. Prohlížím si těsto. Není moc zdravé? To uvidím po upečení. :-)

- Chlebíčky, pečte se hezky. Požehnej pámbíček!

Říkávala asi mamka. Odkud bych to měla? Uprostřed pečení vlažím slanou vodu. Pro příště už to neudělám. Doplňuji nádržku s vodou. Chlebík se peče v páře. Hotovo. Oba bochníčky vypadají hezky.

Na patnáct šestnáct paní.

- Jdu pozdě. Patnáct už bylo.

- Ne, ne. Včas. Mám ráda opozdilce. :-)

Paní bezva. Kuchařka, školnice s velkým srdcem. Ví, co chce. Hezké setkání. Jako včera s těmi dvěma. Jako ostatně se všemi lidmi. Pokud to nejsou studené čumáky. Podmínku žití – milovat všechny lidi bez rozdílu - ještě nedávám. Jen se to učím. Ale vnucovat se, přemlouvat se - ne, ne, ne. Jsem plnohodnotná božská bytost. Nejsem anděl. 

Paní odchází. Á, koukám, že si Petroušek ukrojil.

- Peťuš, jaký je chlebíček?

- Výborný.

Petrouškovi jsem nachystala sportovní výživu, nápoj. Odjíždí na zápas. Letos poslední.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-29_Na_besede_s_Petrem_Voldanem/

A já klušu do knihovny. České stopy ve světě s Petrem Voldánem. TV nesleduji, ale někdy vidím Postřehy s typickou znělkou. Nepostřehla jsem, kdo všechno je uvádí. Pamatuji si na Fridricha. Prvního manžela té kozy.  

- Kačko, upekla jsem experimentálně chleba z namleté mouky. Ona byla nějak suchá, zkrátka nadělala jsem dva bochníky. Až pojedu z knihovny, stavím se.

Petr Voldán už začal. Má kufřík po staru polepený nálepkami. Vytahuje z něj drahocennosti. Třeba Hurvínka. Viděl ho u překladatelky – zapomněla jsem, v jaké zemi. V nějaké exotické, třeba ve Vietnamu. Když ho u ní na poličce zahlédl, rozjasnil se. Paní věděla, že už tu dlouho nebude. Aby dřevěná loutka neskončila na smetišti, vzkázala, aby ho poslali jemu. Zjistil, že je to opravdu vyrobeno tam, kde velké originály. To je radost. Dozvídám se o jeho životě. Asi třináct let v Bruselu. Tatínek důstojník. Tak co? Ano. Překládán. Myslím Pice, naše pevnost, Nové Město… Chodil do stejné školy jako já. Bydlí tady někde – Skalice, nebo dokonce Zlič? Kde jsem se vdávala? Tolik informací. Říká, jak je rád, že je u nás. A taky.

- Dostanu kontakt na svou paní učitelku J.

V duchu jsem zaplesala. To byla naše chemikářka. Přísná. Spravedlivě. U ní na konci roku otázky jak k maličkaté maturitě. Asi před měsícem, dvěma, třemi jsem ji potkala u vozíků u Lidlu. Chvíli jsme si spolu povídaly. Miluji všechny své učitele. Všechny. Jen na konverzaci na gymnáziu jsme měli Piláta. Dej mu pánbu věčnou slávu. Tak toho jsem se bála jak čert kříže. Moje spolusedící Ela měla informace. Prý snad byl u hitlerjugend. Ale může to být pomluva. Kde by na to Ela přišla? To jí někdo musel našeptat. Až na tuhle výjimku ctím všechny své učitele. A děkuji jim za to, co do mě vložili, co mě naučili. Každý svým stylem, každý se svou letorou. Všichni nás měli rádi. Chovali se k nám slušně. Žádné povyšování. Viz Macík – šupen sie šup. :-) Ráda na všechny vzpomínám. Vůbec na svou školní docházku. Na gymnaziální léta… Na vysokoškolské kantory. Tohle slovo nepoužívám. Znám jeho etymologii. Z latinského cantó, cantás, cantáre. Zpívat. Učitelé zpívali a hráli v kostele. Odsud kantor. Nerada používám kantor, pro mě učitel.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1061958448-postrehy-odjinud/416236100061011/

Korea – české střípky

Zmenšená staroměstská radnice – vypadly mi oči. Čeština. Český prodavač trdelníků. České pečivo…

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1061958448-postrehy-odjinud/418236100061006/

Sečuán - pivo v Tibetu. Vaří se ze žateckého chmele ve výšce 3300 m. Chmel se plaví na lodích. V názvu piva jak. Pivo s názvem Divoký jak vaří Čech Max Šrol ve výšce 3300 metrů. Etiketu Maxovi vytvořil jeho tatínek v Pze. Čech má tibetskou manželku. S ní má syna Karlíka. V jeho penzionu ve výšce 3700 m vaří specialitu řízek s bramborovou kaší. Někdy je řízek z jaka.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1061958448-postrehy-odjinud/413236100061028/

Helsinky 1952. Olympiáda – veletrh světové atletiky. Výkladní skříň manželů Zátopkových. Emil tam kraloval a tribuny skandovaly Emil. Kamarádka Zátopkových, milovnice Čech a českých lidí. Finka se naučila česky a miluje naši zem. Pivnice v Helsinkách Hádanka a Milenka. Hospoda Vltava… Oktávie byla v roce 2011 ve Finsku nejprodávanějším autem.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1061958448-postrehy-odjinud/416236100061063/

Malta – slepá ulička Santa Maria – bydlela zde Adina Mandlová.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1061958448-postrehy-odjinud/418236100061062/

Vietnam. Česko-vietnamské divadlo. 

Tady jsem se řehtala. Na setkání Vietnamců stoly – Pardubice, Cheb. Bomba – vietnamská kapela hraje Olympic – Jasná zpráva! To jste neviděli. Vietnamci s nápisem ahoj na tričkách vaří hit naší kapely. Dojemné.

Petr Voldán vyndal z kufříku malý svícínek s křídly. Dal hádat, co je to za sklo. Ano. Exponát Bořka Šípka. Dnes hodně drahý.

Petr vypráví, ukazuje své hrnečky s podšálky. Seznamuje nás s jejich příběhy. Jeden od Jana Kaplického. Nedá se z něj pít. Vyfotila jsem ho ve všech pozicích. Promítl nám asi tři díly Postřehů, které se budou teprve v květnu vysílat. Vybíral ze starších ty, v nichž se objevily české stopy v cizině.

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1061958448-postrehy-odjinud/414236100061036/

Wales. Velšské oko Jana Kaplického

V tomhle díle chtěl ukázat nenápadný neviditelný futuristický dům Jana Kaplického. Zapuštěn v krajině. Není vidět. Neruší. Pan Voldán se spojil s majitelem, jestli by mohla televize natočit jeho dům. Ano. Když jdou lidé od moře, fotí si ho – Ne, to jsme si nerozuměli. Myslel jsem točit uvnitř. – Nepřipadá v úvahu. – Za čtrnáct dnů měli odletět. Nemohli změnit narychlo plány. Zaloboval u Elišky Kaplické. Ani ta nic nezmohla. Vzpomněl si na Kaplického první ženu Evu Jiřičnou. Obrátil se na ni. A ta dokázala otevřít dveře velšského oka.

Mám dotaz.

- Chodili jste ve vile bosi?

- Ano, chodili.

- Ale v závěru máte nazutou botu.

- Vy máte obdivuhodný postřeh. Ve vile jsme chodili bosí.

- To jsem si všimla.

- Pak jsme ještě něco šli točit ven. Paní, která nás domem prováděla, udržuje ho v nepřítomnosti majitelů, nebyla ve střehu. Sedl jsem si do pohovky, to už jsem si boty nesundal.

Tak takovouhle hezkou pomalu tříhodinovou besedu jsem dnes zažila s ostatními lidmi. Spokojeni. Hovořil i o Čerychově vile v České Skalici. Vím o ní, že ji kdysi Čerych věnoval městu. Dokonce jsem byla - kde to bylo? - tam, když Čerych řekl, že se vily vzdává. Kolegyně a bezva ženy založily Společnost pro záchranu Babiččina údolí. Na jedné z prvních jejich schůzí jsem do Skalice byla pozvána. Holky vymyslely na říjen Den stromů. Zapojila jsem se do přípravy programu. Ale pak už jsem neměla čas. Pak jsem tam už jen jezdila na divadelní vystoupení s dramatickým kroužkem. To už jsem ředitelovala; nevedla jsem ho já, ale vedl mi ho Tomáš Magnusek. Byl nesmírně kreativní, učil děti improvizaci. Však to později předvedl jako režisér. V jeho prvním filmu jsem měla hrát školnici. A já to vzdala. Bych to neuměla.

Klušu k autu.

Kačí, se to protáhlo… Stavím se za dvě minuty.

Jsem si všimla. :-)

Začíná pršet. Před domem mladých čeká naše holčička. I ve tmě je vidět krásnou tvář.

Frčím domů. Osm. Školení. A v devět Petr Holec. Ještě rychle administrativu. Vyčistit teprve okýnko u kamen, vytřít okolo nich, za nimi, chodbu…

Peťuš, teď jsem přišla. Vyhráls´?

Dnes to nebylo nic moc.

To neva.

https://irenkah.rajce.idnes.cz/2023-03-29_Posbirano/

Pouštím Petra Holce. Inteligentní glosátor. Vtipný. Někdo se ho ptá, kde bere své krásné kapesníčky. On začne odpovídat a najednou zatáčka.

To kupuji v Itálii.

Nádech.

Víte, já to dělám jako Fialova vláda – kupuji všechno v cizině.

Posílám mu padesát korun, poděkování za povznesení nálady, za vtipnou odpověď o nákupech dle vládního vzoru. A že jdu řehtat dál. Nahrála jsem mu. Skandální, když ekonom radí národu, aby šel nakupovat tam, kde to mají levnější.

Z chatu…

Anna Kratochvílová

​na plato vajec aby si jeden vzal hypotéku ale vláda utrácí v Jeseníku

Petr Holec perlí : Tomu se říká poblejt sám sebe. :-) Proč prý trestat ruské sportovce jen na základě národnosti. – Petra Honzejka ohodnotil: Dostal oceňovací diplom za velký intelektuální přínos ve společenské debatě u nás.

Nenásilně s elegancí kritizuje:

Schovejte si auto, mohli by jít mladí okolo. To víte, dnes už se tomu neříká krádež, ale sdílení.

MAP si nechala připnout oceňovací placku pod obrazem Čankajška. Dnes je Tchaj-wan demokracie. Ale visel tam ten Čankajšek!

Otázka na pana Holce:

A ví MPA, kdo byl Čankajšek?

Odpověď:

Z tohohle ji určitě nepodezírám.

Pronesl upřímnou větu u hodnocení jisté situace:

Mé srdce škodolibosti plesá

hezké to tu bylo v hotelu Země. Zvonec. Konec. 

Dobrou noc!