Den naplánován po minutách - docela zvládla

Jakpak já zvládnu dnešní den? Rozplánován na minutu.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-19-josefum

Ráno uháním do zahrady. Trhám fialky. Tvořím kytičky. A přeju všem Josefům, Josífkům, Pepanům, Joskům, Pepínům. Jeden fialový pugétek pro jednoho Josefa, pro sestřičku a zubní lékařku. Jednu pro veterinářovu asistentku.

- Prosím tě, volal doktor. Injekce ještě nedorazila. Tak na kolikátou?

- Jdu se mrknout. Ježiši. Snad to stihnu na půl třetí. Ve tři přijde paní.

Čas ušetřený z veteriny využívám. Rychle kefírovou buchtu. Jsem zkrátka dobrá.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-19-voni

Mám ještě minutku na rozbalení mýdla nad vanu. U koho já jsem ho koupila? Hřebíček s pomerančem. Moc hezky zabalené v hedvábném papíře. Mýdlárna U Dvou koček má taky originální obaly. Moc hezké, ale tohle je klasika. Až mýdlo zas objevím někde na trhu, pochválím autorku. Začínám.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-19-hlida-me

Posledního dopoledního pana Lubomíra vymetám před půl jednou. Nemůže se vzdát svých větrníčků. Tak pa, pa, pa. Když nemůže, tak nemůže. Nepochopil. Vždycky dávám odborný výklad. Jsi dosycen, tvá svalovina je pevná, dobře spaluje – kilo spálí 28 kcal, zatímco kilo tuku 4 kcal – tedy nemáš vlčí hlad, jíš méně, hlavně nemáš chuť na sladké.

Zboží.

- Něco tu mám vyzvednout.

- Jo? A co? Už vím. Prasklou odměrku. Ještě že jsem ji nevyhodila.

Rychle utíkám pro krabičku. Dávám ucpávky. Pán ji za mě zalepuje. Štítek, který drží v ruce lepí na krabičku. To byl kvap. Překážky. Ireno, zdvihej nohy výš. Ještě výš! To dáš!

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-19-plneni-kanalku

V 12.45 mám být v zubařském křesle. Dnes opět lahůdka. Doplnění kanálků. Cestou se mám stavit pro mléko. No. Raději cestou zpátky. To budu mít víc času.

Jsem tu. Jdu se mrknout do ordinace. Sestřička Lenka – tu mám moc ráda – chystá stoleček s kanylou, dezinfekcí, injekcí pro mě.

- Můžete se jít podívat k paní doktorce.

Ne. Jdu do čekárny. Nebudu otravovat. To je jejich privátní prostor. Už jde okolo.

- Dejte mi prosím ještě chviličku.

Dám. Třináct. Dávám info, že v půl třetí jde Žofie na injekci. Povídáme o energiích minulých dvou týdnů. Umrtvuje mi na dásních vatičkou okolí, kam bude aplikovat anestezi. Pro mě ohleduplné. Injekce se pak dá snést. Vlastně to ani nebolí. Jemňounká. Vyměňujeme si pár informací o energiích. Už je tu i Jesica. Asi se píše s dvěma s. Píšu jen Jesica.

- Vy jste mi minule vyhrožovala.

Ztuhla

- Jako že ta čtyřka půjde ex.

- Jo takhle.

Smějeme se. Slyším, jak se u mě učí. Líbí se mi, že se ptá. A jak je tohle veliké? A v jakých barvách? A kam se to aplikuje?

- Tady budeš držet lampu. Vidíš, ne přes ruku.

- Sestři, savku.

- Mám dnes dlouhé sliny.

- Ano, to je téma.

No jo, jenže už jsem se nezeptala, co dlouhé sliny znamenají. Dnes asi strach ne. Ani mi nebuší srdce. To u ukrajinské lékařky u všech tří návštěv čištění kanálků pod mikroskopem jsem myslela, že mi srdce vyletí z hrudi. Docela jsem se i bála. Bušilo strachy šíleně. A bolelo to stejně tak. Nekonečně.

Plnění se zdá, jako že už všechno dobré. Ale ne. Ještě ručně dobrousit kanálek. Taky druhý. Nemám ráda měření. Jestli devatenáct nebo dvacet. Ono to vždycky zatiká. Už nevím, jestli palatinální nebo vestibulární v minulém roce na začátku čištění bolel. Minule u dočištění jsem očekávala bolest, ale nepřišla ani v jednom. Dobře umrtveno. Zato potom asi týden na tváří na pomak něco jako modřina. Odešlo.

- Všechno dobré?

Jak mám vyjádřit tichounké hhh.

- Nic nebolí. Máme signál. Levá ruka.

- Hhh.

Mám zavřené oči. Připomněl se mi archanděl Rafael. Prostor zalil zeleným světlem léčení. Synchronicita. Před čtrnácti dny jsem (ne)trpěla na dočištění kanálků a Žofii operovali. Dnes mám taky zásah, Žofinka jde na injekci a čištění rány.

Zase slyším známé termíny - gutaperču, silikon a slovní zásobu, kterou už znám.

- Potřebuji modrou, bílou a červenou. Dvě červené.

- A jak velikou? Tady je zapsáno jen dvacet.

- Oba jsou stejné. Jeden devatenáct a půl a druhý dvacet.

V duchu odpovídám za lékařku – malou.

- Malou. Tu proužkovanou.

Lenka ukazuje Jesice, jak vypadá ta s proužkem. Různé velikosti. Čekám stále, až se ozve – sušíme. Ale ne. Nejprve bylo – už jsem na silikonu. Dobře. A to se jako vyvrtá, vydlabe, nebo se to tam nechá? Jasně – ven. Jde do obou kanálků. A proplachuje. Jesica velice zodpovědně odsává, když lékařka kanylou vyplachuje vnitřní prostory zubu hydroxidem. Cítím takové to chlorové jako u MMS.

- Vidíš, teď to zrcátko paní doktorce odebereš.

- Odeberu?

- Ano, a podáš jí nové, sterilní. Nesmíš se toho dotknout.

Mám zavřené oči a poslouchám tu zubařskou pohádku. Páne, to by se Karel Čapek inspiroval. Žádná Pošťácká. Ale Zubařská.

Koncert pro tři páry rukou. Jesica už se vcelku otrkala, sehrává se s profesionály. Na začátku hodně věcí neuměla. Jenže je převelice snaživá. Na všechno se poptá. Je to taková snaživá učenlivá divoška.

Paní doktorka pracuje v rychlém tempu. Přesto soustředěně. Přišla řeč na tulipány. Sestřička je miluje. Zdvihám obě ruce – jako že se mi líbí, jak někdy sklánějí květy z vázy dolů.

- Mně se líbí, že reagujete.

Asi vypadám, jako že spím. Ale nespím. Všechno sleduji. Jesica se ptá:

- Dáváte do ledové vody? Mají se dávat do ledu.

- Ne. Ale růže dávám do vlažné.

Panuje tu příjemná ženská energie. Jsme tu čtyři ženy. Vnímám klid, pohodu, lásku, vzájemnou důvěru a náklonnost.

Tak pořád čekám na to "sušíme"

- Ještě si to propláchnu. A už jen ručně…

Ježiš, zase do zubu. To nemám ráda. Vezměte si, že tam ještě před půl rokem bylo živo. Ten vroubkovaný drátek by mě vystřelil ke stropu. A dnes pořád ještě a ještě… Já vím. Poctivě, pořádně, gruntovně, profesionálně, zodpovědně. Jen lékařka ví, co by, kdyby.

- Udělala jsem ten jeden o půl milimetru delší. Dnes rtg neuděláme. Dnes má přednost kočička. Kolik to máte domů?

- No, já to odhaduji tak na deset minut, ale ono to bude dvacet. :-) 

To je moje nepochopitelná vlastnost. Představa, že někam dojedu – TEĎ. A ono ne. Teleportaci jsem v tomhle životě zapomněla. Ale stoprocentně vím, že to umím. Jen si vzpomenout. Kdykoli vyjíždím z naší ulice, dávám přednost štrůdlu aut, hned vím, že se zas teleportace nekoná.  Hodila by se. Normálka na cestě chytíš traktor, opravu kaluže se semaforem, pět aut na zákazu předjíždění a jsi kde? Ano. Jak by asi řekl můj tatínek ročník 1914, v háprdepu. Představuji si jako že v jedné slabice té složeniny. Letos v červnu by slavil 110 let. Narodil se zrovna do první světové. Co z něj mám? Aha, už vím. Mám ráda zásoby. Kdyby byla válka. Jo takhle! To mi došlo až teď.

- Sušíme. 

A to jsem chtěla slyšet. Důvěřuji své doktorce. Věděla jsem, že k sušení dolezeme. Bond. James Bond. :-) Po sušení plnění. Ještě ty čepy upálit.

- To si udělám sama. Popálím se…

U sedmičky ve vedlejší ordinaci jsem cítila, jak mi odpalování prohřívá celý skelet hlavy. To má velkou teplotu. Ale doktorka se nepopálila. To by bolelo. Asi jako od tavné pistole.

Paradoxní – chodím sem ráda.

Tak. Jedu. V autě hodiny ukazují o šest minut napřed. Je to málo. Měla bych si je dát o hodinu napřed, abych dojížděla včas. Slyším Petrouška: 

- Tobě? Tobě by nepomohlo, ani kdybys je měla o 24 hodin dopředu. Ty chodíš všude pozdě. 

Mléko zůstalo v zapomnění. Oči jsem měla až na kapotě. Za deset minut má kočena být na injekci na veterině. Auta přede mnou někdo naprogramoval na minimální rychlost. Dokonce u knihovny jedna minda na kruháči zastavila, dala přednost jiné mindě. Ne. NE. NEEE!. Tajemný kouzelník mi do cesty opravdu vkládá dvacítkou jedoucí auta. U divadla jednoho hlemýždě předjíždím. Zatroubil. Trhni si. U polikliniky řetízek tří lenochodů přede mnou.

- Peťuš, už jedu. Jen nejedu. Dnes lidi někdo přepnul na nulu. Ono to všechno stojí. Jen já jsem v pohybu.

- V klidu. Tak přijedeme později.

- Ne, mám být do tří doma.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-19-na-injekci

Na veterině čekáme, až ošetří pejska. Žofinka vibruje strachy. Mluvím k ní. Hladím. Ale chvěje se jako já u čištění kanálků u sedmičky. Jdeme na řadu. Injekce jako první. Ochrana do konce léčby.

- Paní Hrobská, teď se vám týden bude zdát, že se rána nemění.

- Ale ona se bude měnit. Hluboká. Tedy bude se léčit zevnitř. Nebo ne?

- Přééésně!

Usmívám se. On ví. Křepčím. Ale kočka už se hojí pod stříbrným obvazem.

- Peťuš, ta paní už tam bude stepovat. Jestli chodí včas.

- Tak chvilku počká.

Telefon. Omlouvám se, za pět minut jsme doma. Kočinelu nesu do bezpečí. Paní zvu dál.

Pro mléko dojel Petroušek.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-19-miluji-pohled-z-okna

Vysvětluji. Paní se svěřuje, že loni po Vánocích měla čtrnáct dnů motolici. Hned jsem věděla. Měla jsem ji v roce 2022 a teď v 2023 taky. Slunovratové víc než silné energie. Deset čtrnáct dnů. Jak to přišlo, samo to odešlo. Naše skafandry nestíhaly. Moje motolice byla před slunovratem. Paní po.

- Já jsem potřebovala lyžovat, ale netroufla jsem si. Tak jsem šla k doktorovi. ¨

- A ten vás poslal na sono, na rtg, na ct…

- No, obešla jsem všechno.

- A nic nezjistil, co?

- Ne. Řekli, že asi od krční páteře. Píchli mi do zadku injekci na uvolnění svalů.

- Tak to jste mohla přijít za mnou.

Směju se. vím, o čem mluví. Lékaři se svými zobrazovacími metodami prolezou člověka a pak latinsky napíší, že nevědí.

Péťa jel na ping pong. Chvilku si usnu u něj v pracovně. Ne, není mi dáno. Telefon. Ok. Jdu najít termínek. Ještě jedna paní. Mám z února poznamenáno jedno jméno a telefon. Paní tu byla na plese, ale je někde z Roztok u Phy. Vyhrála poukaz. Aby nebyla ochuzena, pověnuji se jí telefonem. Vkládám do programu její rozměry. Volám. Žofka si usmyslela, že mě od telefonování odžene. Vjel do ní rapl. Škrábla mě z legrace, ale bolestivě do prstu. Hlavou a límcem rachala v krabici se zbožím. Přichází Petorušek. Odvádí kočku. Mám na minutu klid. Škrábe na dveře. Otevírám dveře. Vyskakuje na stůl. S tím svým trychtýřem je jak bagr. Bacha, mám tu vázu s tulipán. Anděla se svíčkou.

- Žofie, vypal!

- Tohle je nemocná kočka?

- Paní, už jsem přešla do kuchyně, nebo kočka Žofka si pro mě přišla. S Mourkem sedí u misek. A lžícemi bubnují do rytmu: My máme hlad!

Paní na druhém konci neviditelného lana se směje. Dohodnuto.

https://www.rajce.idnes.cz/irenkah/album/2024-03-19-zofka-radi

- Holky kočičí, tak pojďte. Budete zase jíst vedle sebe. Ukázněně.

To se řekne. Žofka vybílila svou misku, má ty stejné granule. Ale jdu vyžrat Mourkovu.

- Žofie! Zlobíš!

A teď začne bláznit, jako když byla kotě. Ty vorle, my se jejího tryskáčího lítání nikdy nezbavíme? I s límcem bere vanu útokem. Nahoru. Dolů. Ven. Dovnitř. Ještě vyskočit na WC prkénko. A zasunout odvážně hlavu do mísy. Kdyby se jí límec někde zadrhl...

- Žofie! Utopíš se!

Ne. Měla mít koťata… Takhle navždycky bude řádit.

https://www.youtube.com/watch?v=Tj2pwgl3HeY&pp=ygUSb3RldsWZaSBzdm91IG15c2wg

Ještě poznámečka. Meinstream – i český!! – poukázal na upravované fotky anglické královské rodinky. Královská rodina a fixluje?  Ještěrka prý umřela o rok dřív. O princi Karlovi prý Rusové šíří, že je po smrti. To už jsem slyšela před třemi dny. Tak je? Nebo není? Šereda šeredný. Na pohřbu jeho ještěří mámy prošla při obřadu ta figurka smrti. Co měla vyjádřit? Do roka a do dne? Ne. Ještě dřív. Catherine je na živu? Nebo se jí zbavili? Prý je po operaci v pořádku. Ale ty zfalšované fotky. Co to znamená? Královská rodina přece nepodvádí. Teď je na řadě papež. Kapou, soudruzi světovládci. Hm. Nějaký smrtící mor. Naši mocní drží. Ty jen tak někdo, vlastně něco – neskolí. Hlavně aby jim to vydrželo.

Macronovu ženu mám v telefonu už dlouho jak chlapa. Na prvním obrázku vypadá francouzská první dáma jako náš vnuk Lukáš. 

Poslouchám TV Šalingrad. Vytírám. Žofie mě pozoruje nejen s horní plochy křesla. Ona si vylezla na vratkou hromadu sebraného prádla. Copak se nebojí, že sebou žuchne!?

Poslouchám svou oblíbenou Uletal… Miluji slovanské něžné a smutné písničky. A Hvarnu. Jejich Kolo návratu. Kde by mě napadlo, jak otočím. Od nenávisti k lásce, cti, přátelství, úctě ke všemu slovanskému. Těším se, stáhla jsem si na přehraj to Lazebníka sibiřského. Skoro tři hodiny mě čekají. To bude skvělé.

Konečně klid. Jdu psát.

Anketa.

Která písnička je vám nejbližší. Nejvíc s vámi rezonuje?

1.

https://www.youtube.com/watch?v=AhzZIXvspI4https://www.youtube.com/watch?v=AhzZIXvspI4

Pro mladší – Děti bohů

2.

https://www.youtube.com/watch?v=TzHefdQ1FrM

Hvarna" - "Kolo návratu" ("Věčné návraty") -

3.

https://www.youtube.com/watch?v=1m6VqL8ol-k

Zde celý koncert Hvarny

https://www.youtube.com/watch?v=eJZ2xKUi25Y

Dobrou noc!